Zobrazuji pouze komentáře k záznamu Nedostatečné truchlení, zpět na záznam v deníčku můžete jít ZDE.

Přečtěte si také

Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru

Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
  • Anonymní
  • 11.07.26
  • 1702

Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
hapwom
633
28.5.13 00:07

Každý se vyrovnáváme se smrtí blízkého člověka po svém a nikdo nemá právo to hodnotit. Potřebujeme dělat (nedělat), říkat (či neříkat), nosit (či nenosit) různé věci, činy, šaty. Buď ses vyrovnala s tatínkovým odchodem rychle, protože si jej očekávala, nebo to ještě přijde, ale vždycky to bude tak, jak to být má a my to stejně vědomě neovlivníme. Proto není třeba si s tím lámat hlavu. Na ostatní bych se vykašlala, pokud znám sebe sama a vím, že nemám žádný zlý úmysl nebo myšlení, můžu být klidná.
Přeji Ti, ať si ty hezké vzpomínky na tatínka zachováš co nejdéle.

  • načítám...
  • Zmínit
Pudloslava
43038
28.5.13 06:42

Hele po dlouhe nemoci, kdy se to uz vlastne ceka, uz mas nejmin pulku odtruchleno predem. Mozna i cele. Kdyby zemrel pri nehode, bylo by to jine. Asi bych kvuli okoli vyslovene nechodila v den pohrbu na mejdan a podobne, ale jinak to neres, ses normalni.

  • načítám...
  • Zmínit
Mispula
33
28.5.13 12:52

Nevidím důvod, proč bys neměla být normální. V dubnu to byl rok od úmrtí mého milovaného dědečka. Měl rakovinu a byl neléčitelný. Byla jsem v 8. měsíci těhotenství. Posledních pár dní už ani nepoznával nikoho z rodiny. To, že umřel mi volala mamka. Chvíli jsem brečela a pak si řekla, že to pro něj bylo vysvobození. Na pohřbu jsem nebyla, protože si to babička a ostatní příbuzní nepřáli. Měli strach, že by všechen ten stres mohl vyvolat předčasný porod. Takže jsem se s ním rozloučila v duchu doma. Zapálila svíčku, řekla sbohem a trošku si pobrečela. Ale život jde dál a mě navíc pomohlo vědomí, že musím myslet na toho drobečka v bříšku. Jeden život odešel a další přišel. Člověk nemusí půl roku truchlit a nosit černou.
Dědečka si pamatuji takového, jaký byl před nemocí a jakého jsem ho měla ráda. :)

  • načítám...
  • Zmínit
Klárka82
134
28.5.13 13:16

Bude to tím že tatínek zemřel po dlouhé nemoci, takže už jsi na tuhle možnost vlastně byla připravená, i když sis to třeba nepřipouštěla, nebyl to ten velký šok jako kdyby se to stalo náhle. Měla jsem to stejně, a jako nejhorší mi připadalo právě to konečné období nemoci - to bylo neskutečné trápení a beznaděj, ne když pak ta moje blízká zemřela.. Prožívala jsem to podobně jak popisuješ, a napadaly mě i takové myšlenky - jestli mám právo se smát, chodit do práce, normálně žít. Dnes to vidím s odstupem let, a vím že takhle to bylo správně. Pořád mi chybí, často na ni myslím, ale s láskou a v dobrém. Okolí Tě nemá právo soudit. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
ivča315
3
28.5.13 13:41

Mě zemřel tatínek před pěti měsíci, měla jsem ho hodně moc ráda, měl rakovinu, ale neměl ji ještě v takovém stadiu, že by ho něco bolelo, umřel vlastně náhle. Chodím v černém, ale ne proto, co si řeknou lidi, ale proto, že to tak cítím, mě zas lidi říkají, že už v černém chodit nemusím, ale já prostě chci, příjde mi to jako takové znamení pro něho, že na něho myslím. Proč to vlastně píšu, myslím si, že je to Vaše věc a Vy víte nejlíp jak to vlastně všechno je a jak to máte Vy.

  • načítám...
  • Zmínit
VanillaVanilla
226
28.5.13 14:45

Jitka to hned v 1. příspěvku moc pěkně vystihla. „Někdo je smutný navenek, někdo je smutný dovnitř“. Já jsem taky smutná dovnitř, táta mi zemřel nečekaně, když mi bylo teprve 14, brečela jsem hodně ten den, ale pak už jen v soukromí (i teď si čas od času pobrečím), dokonce ani na pohřbu jsem nebrečela, prostě to nějak nešlo. Neznamená to ale, že bych tátu neměla ráda, milovala jsem ho, myslím na něj každej den, v duchu na něj mluvím, jen jsem to prostě nikdy moc nedávala najevo „veřejně“, u Tebe to bude asi podobné.
Nic si nevyčítej a na okolí se vyprdni.
:hug:

  • načítám...
  • Zmínit
radúna
12154
28.5.13 18:28

A já zase vůbec nechápu a nechci mít pochopení pro lidi, kteří se opovažují soudit druhé na základě svých zvyklostí nebo svého vnímání běhu světa… 8o
Zrovna u tak osobních věcí jako jsou lidské pocity. Každý má přece nějakou určitou hranici svých emocí a každý prožívá různé pocity jinak.
Někdo potřebuje hodně času, aby se vyrovnal s nějakým šokem, problémem, radostí a někomu stačí kratší čas na vzpamatování.
To, že navenek člověk vypadá vyrovnaně, přece neznamená, že to tak je i uvnitř…
Sákra, jsem se zas nas-rala.
Zakladatelko, pošli prudiče do,,, ty sama víš, jak to je a jak to máš. Není potřeba se zpovídat druhým ku obrazu jejich.
Upřímnou soustrast :hug: :,(

Mně zemřel tatínek na rakovinu před čtyřmi lety a byl to pro mě takový šok, že jsem se s tím potřebovala poprat dlouho. Dlouho jsem byla špatná a marná i pro své okolí. Ale to přece neznamená, že to tak musí mít každý.

  • načítám...
  • Zmínit
MartinaIrena
25138
28.5.13 21:51

Mě napadlo, jestli se tě třeba okolí nemůže snažit usměrnit kvůli tomu, že mají svou potřebu smutku a ty jim ji třeba narušuješ? Zkus se na to podívat jejich očima. Nechci tím ale vůbec říci, že tvůj postoj je špatný, spíš naopak.
A ještě mě napadlo něco jiného. Dej pozor, aby se ti nestalo něco podobného, jako sestře mé kamarádky. Ona vzala smrt otce narozdíl od kámošky a její maminky dost pragmaticky, zařídila pohřeb, utěšovala mámu a ségru atd., až se divili, kde vzala tu sílu. A asi 4 měsíce po úmrtí jí maminka našla v koupelně v noci zavřenou ve tmě a dost usedavě plakala. Prostě jestli mi rozumíš, ten smutek ji dohnal, protože si ho prostě neodžila.
Fakt to nemyslím ve zlém, jen mě to napadlo, že i to se může stát.

  • načítám...
  • Zmínit
niezabudka
174
28.5.13 21:55

Myslím si, že si úplne normálna, so svojou bolesťou sa vyrovnávaš úprimne a po svojom. Každé smútenie má svoje fázy… svoj čas. Mne zomrel otec, keď som mala šestnásť, a ešte aj v nasledujúcich desiatich rokoch som mala chvíle, keď som sa k tomu v duchu vracala a potrebovala sa s tým nanovo vyrovnať. V deň pohrebu som sa cítila takých zvláštnym spôsobom dokonca šťastná - lebo som videla, koľko ľuďom na ňom a aj na nás záleží. A necítim sa preto divná. A tiež nemám potrebu chodiť napr. k jeho hrobu… Moja mama sa tiež stretávala s kritikou okolia, lebo odmietala chodiť v čiernom, je to choré. Páči sa mi to s tou dobrou nocou. Ako kresťanka verím v život po fyzickej smrti a v to, že vzťahy, ktoré sme mali s ľuďmi na tomto svete pokračujú aj po smrti. A ty si našla pekný spôsob, ako ich udržiavaš :)

  • načítám...
  • Zmínit
Veveří
5664
29.5.13 13:27

Děkuji za tohle téma. Umírání se ze společnosti fakt vytěsňuje a my pak nevíme, co si s tím počít. Manželovi zemřel vloni v srpnu otec, dodnes má stavy depresí. Pomoc rodina našla na webu www.umirani.cz
Sama se bojím jak to jednou zvládnu, vůbec si to neumím představit.

  • načítám...
  • Zmínit
Caty
29.5.13 22:35

Nejprve přijmi upřímnou soustrast.
Když mi umřel dědeček a máma mi to volala brečela jsem 10 minut a pak do pohřbu vůbec. V den pohřbu jsem brečela až když dědečka spouštěli s rakví do hrobu, to jsem se sesypala. Hrozný. Pak se šlo posedět na dědečkovu počest, přál si to, bylo to veselé? ne to je blbé slovo, ale vzpomínalo se na dědečka s úsměvem. Párkrát jsem brečela, ale nic moc. Přemýšlela jestli jsem normální, že nebrečim, neřvu, nehisterčim. Ten šílený brek přišel tři měsíce po smrti dědečka, nešlo to zastavit. Brečela jsem asi 2 hodiny v kuse, přestala a za chvilku zase. Byla to šílená bolest, šílená, chtěla jsem si vyrvat srdce z hrudníku, utéct přyr, strašně strašně mi chyběl a chybí, cítila jsem vůni knedlíčků když jsme k němu přijeli, slyšela jsem jak mi říká moje malá Katěnko a já umírala bolestí. Pak to přešlo. Myslím, že mozek človška je tak nprogramován, že to pouští postupně, protože to je tak hrozná ztráta, že by se z toho člověk mohl i zbláznit. Od toho šíleného breku taky brečím, občas, večer koukám na hvězdy a povídám si s dědou, brečím když děti udělají nějaký nový pokrok nebo tak, že by měl radost. Bolí to pořád, ale mozek mi to dávkuje postupně. Jsi uplně normální, každý to prožívá jinak. Drž se.

  • Upravit
Bauli
30.5.13 08:46
8)

Příspěvek upraven 23.02.14 v 22:15

  • Upravit
adajar
909
30.5.13 14:57

@Stay-C Ono je to složité přijít o miminnko. A trochu se zblázníš. Stačí, že jedno je v nemocnici. Vím o čem mluvím. A má ještě splašené hormony. A u nedonošených dětí funguje trochu jíná obrana. Je to složité, ale vím o čem mluvím. Neodsuzovala bych jí za to.

A Poiuz. Neboj se nejsi divná. Každej to má jinak.

  • načítám...
  • Zmínit
Stay-C
221
30.5.13 18:46

@adajar Nevím, nezažila jsem a vím, že mi nepřísluší soudit. Ale bohužel, můj názor tato maminka přiživila. Nevím sice proč, ale musela nastoupit do nemocnice k tomu žijícímu miminku. A v den, kdy tam měla nastupovat, na FB psala statusy, jak se jí tam nechce. Teď už tam pár dní je, a zase pořád píše, že se tam nudí a chce domů 8o Možná jsem zlá, ale takhle se přeci milující matka nechová… Já bych byla ráda za to, že můžu se svým dítětem být, když už nejde ho mít doma :nevim: Ale máte pravdu v tom, že jí do hlavy nevidím…

  • načítám...
  • Zmínit
Mondík
5135
30.5.13 22:32

At udelas cokoliv, vzdycky se najde nekdo, kdo te bude kritizovat, opravdu tohle ignoruj. Spis by me zajimalo, jestli ti, co tak truchli a chodi v cernem, svuj smutek mysli vzdycky opravdu uprimne… Mrzi me, ze jsi prisla o tatinka a kazdy se s tim vyrovnava jinak, urcite bych rekla, ze jsi stastlivec, kdyz se nad to dokazes tak povznest! :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Niky29
26
31.5.13 10:35

Každý by měl truchlit tak, jak to cítí a aby se co nejlépe ze ztrátou blízké osoby vyrovnal. Mě umřela maminka když jsem byla těhotná a jelikož jsem byla těhotná, tak mi lékaři ani nedoporučili jít na pohřeb. Byly dva názory, ale nikdo si nedovolil mě kritizovat. Spíše mi všichni doporučili ať se s ní rozloučím jinak, než na tom oficiálním obřadu, který je dalším stresujícím momentem po tom, co se dozvíte o smrti blízkého člověka. Rozloučila jsem se tedy po svém na místě, na kterém si vždycky vzpomenu.
Každopádně buď statečná a na okolí se vykašli, nikdo nežije tvůj život a nikdo tě nemůže soudit.

  • načítám...
  • Zmínit
adajar
909
31.5.13 21:18

@Stay-C Zkuste si přečíst jednu knížku ( Narodilo se předčasně) je to jak popisujou ty maminky co cítí. A pouto se hledá dlouho a těžko.

  • načítám...
  • Zmínit
Stay-C
221
1.6.13 00:42

@adajar bohužel, já stále neumím najít vhodná slova proto, co si o ní myslím. Nechci ji totiž soudit. To mi prostě nepřísluší, protože jsem nikdy nebyla v její kůži. Jen je to pro mě něco nepochopitelného. Tak doufám, že pouto se u ní brzy objeví. A děkuji za radu, knihu si přečtu.

  • načítám...
  • Zmínit
adajar
909
1.6.13 18:00

@Stay-C na neonatologii se toho člověk hodně naučí. A každý jsme jiný. A buďte v klidu o mě si myslí jaká jsem kr.va spousta lidí. Což nevím co se honí té holčině hlavou. Svět je složitej a nikdo neví co a jak brát. Já se snažím nikdy nikoho nesoudit. ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Stay-C
221
2.6.13 00:21

@adajar já bych rozhodně nepoužila takový silný slovo. Prostě jsem ji vnímala jen jako matku, které nezáleží na jejích dětech. Ale je pravda, že opravdu nevím, co se jí odehrává v hlavě. Měla bych si zamést před vlastním prahem. U prvního dítěte jsem měla poporodní depresi a neměla jsem k němu vůbec žádný cit. Starala jsem se o něj jen proto, protože jsem věděla, že musím. Trvalo to měsíc, než jsem si prvně řekla, že mám své dítě ráda. A až dalších 14 dní na to jsem si uvědomila, jak moc ho miluji. Tak děkuji, dost jste mi otevřela oči.

  • načítám...
  • Zmínit
adajar
909
2.6.13 09:48

@Stay-C ;) v pohodě.

  • načítám...
  • Zmínit
ChochaR
700
30.11.14 03:31

Opravdu hezky napsané…a z názorů ostatních si nic nedělej. Poplakala sis a přijmula jsi to, zachovala ses jako silná ženská. Ať si říká kdo chce co chce…máš za to můj neskonalý obdiv! :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Co se škádlívá...

O síle vtipkování a škodolibosti osudu