Nedostatečné truchlení

Je opravdu nutné po smrti blízké osoby se týdny hroutit, přestat se radovat ze života, mít výčitky svědomí z pocitu radosti?

Před několika málo dny mi zemřel otec. Bylo to po dlouhé nemoci, tak nějak to tedy bylo předem jasné. Přesto mě telefonát z nemocnice překvapil. Bylo to v brzkých ranních hodinách, nejdřív mi vůbec nedošla celá situace a poté jsem se s brekem zhroutila. Celý první i druhý den se u mě střídal pláč s jakýmsi pocitem marnosti (že stejně pláčem ničemu nepomůžu a je třeba myslet prakticky a začít vše řešit).

Když jsme s mou mamkou zařizovaly pohřeb, rozvezly parte, pojaly jsme to asi jako jakousi rozlučku. Poplakaly jsme si, některé věci jsme si asi trochu utřídily a domů jsme dorazily již bez slz, spíše se vzpomínkou na tátu, jaký to byl dobrý člověk.

Teď už to tedy je pár dní, záchvaty pláče přichází už jen v klidu a v soukromí, ještě včera jsem měla chvílemi potřebu o tom všem mluvit, teď už vůbec. Dokážu většinou myslet s chladnou hlavou, byť to pořád bolí. Vědomě se snažím hledat různé radosti, snažím se smát, snažím se normálně fungovat.

Vím, že táta by si nepřál, abych v slzách nevycházela z domu, abych chodila celá v černém, abych se utápěla v depresi, abych vzbuzovala lítost ve svém okolí. Sám vždy opakoval, že takový je prostě život a je třeba to přijmout.

A dnes jsem zjistila, že tento postoj je mým okolím kritizován. Že jsem tátu moc neoplakala, že jsem zlá, chladná, vypočítavá potvora. Že bych se měla stydět apod.

Nutno podotknout, že to opravdu zabolelo, asi jsem se i stydět začala. A nyní přemýšlím, zda je takový průběh truchlení normální, zda opravdu nejsem divná. Zda je v pořádku, že po doslova několika dnech ve mě vzpomínka na tátu nevyvolává již takovou úzkost, ale dovedu se prostě usmát. V duchu mu děkuji za všechno, vzpomínám na maličkosti z dětství i dospívání a chvílemi mám potřebu se smát.

Mám již někdy od puberty takový rituál před usnutím. Pokaždé si vybavím své blízké a v duchu jim popřeji dobrou noc a řeknu jim, že je mám ráda. Mezi tyto blízké patří i zemřelá babička a nyní tedy i táta. Mám vždy takový pocit, že to slyší. Před spaním se teď ty poslední dny s tátou pravidelně loučím.

Deníček zakládám asi proto, že bych chtěla zjistit, zda opravdu nejsem blázen, jelikož si tak po dnešku fakt připadám. Na jednu stranu si říkám, co se někdo míchá do toho, zda a jak se se smrtí táty smiřuji, jakým právem si dovoluje to vůbec hodnotit a uráží mě to. Na druhou stranu si za to ale sama nadávám, jako bych si říkala, že je to pravda, že jsem prostě jen vypočítavá a zlá.

Pokud jste někdo dočetl až sem, budu ráda za Váš názor, i kdyby byl vůči mě kritický. Možná si to zasloužím.

Přečtěte si také

Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru

Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
  • Anonymní
  • 11.07.26
  • 351

Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
jitka42
33
27.5.13 00:12

Z okoli si nic nedej

Nekdo je smutny navenek, verejne bresi a nosi cernou. Nekdo je smutny dovnitr jako ty. Z toho co pises je videt ze mas tatu rada. Myslim ze dalas to nejlepsi co muzes. Hlavni je na nej nezapomenout.

  • načítám...
  • Zmínit
Stay-C
221
27.5.13 00:19

Ono záleží co si představuješ pod pojmem netruchlit. Pokud opravdu myslíš jen pořád nebrečet, nechodit v černém a umět se zasmát, to si myslím, že je v naprostém pořádku. Otce už stejně neoživíš, tak proč se až takhle trápit? Ale existují i dle mých měřítek docela extrémy. Mé známe před pár dny zemřelo miminko, pocházelo z dvojčat. Oba chlapci byli ještě v nemocnici. Ten chlapeček co přežil je tam stále. Je mu něco málo přes měsíc, ale ještě nesplňuje míry proto to, aby mohl z inkubátoru domů. Maminku jsem ještě od tragédie neviděla, ale na FB měla asi tři dny depresivní statusy, což je logické. Jenže čtvrtý nebo pátý den po smrti jejího synka se na FB objevily čerstvé fotky, jak ta maminka vesele paří na diskotéce, je vyřechtaná jak lečo. Další dny si psala status, jak je nadšená z nových gelových nehtíků atd. Já vím, že někdo asi bude chtít namítnout, že to určitě dělala proto, aby se odreagovala a na smrt miminka nemyslela. Já si ale myslím, že tohle už je dost nevhodné. Nemusí sedět doma a brečet, ale aby se až takhle radovala, to mi nepřijde na místě. Neříkám třeba měsíc po úmrtí. Ale když to není ani týden?!

  • načítám...
  • Zmínit
papaja21
138
27.5.13 00:28

Mě zemřel tatínek a je mi strašně smutno. Nedávno jsem byla u nevl. matky a ta mi říkala, že bude mít táta výročí-tak jsem na ní vyjeveně koukala jako že co? To mám slavit že zemřel? A ona ne jen zapalím vždycky svíčku a vzpomínám. Takže jsem jí řekla, že já na tátu vzpomínám pořád, černý oblečení jsem nenosila -táta měl rakovinu a trápil se, takže to pro něho bylo lepší. Chtěla jsem za ním jít ten den do nemocnice, vím že to byla neděle a už jsme se chystaly, když mi přišla smska že tatínek zemřel. Měla jsem být ráda nebo ne. Chtěla jsem se rozloučil, ale rvalo by mi to srdce ho vidět v nemocnici jak umírá, byla by to moje poslední vzpomínka na tátu a to jsem z duše nechtěla-chtěla jsem si ho zychovat veselého, plnýho života a srandiček -moc mě to bolí a moc se mi stýská. Jen jsem chtěla napsat že tě chápu -zemřela mi maminka v devíti letech a pořád semnou chtěl chodit někdo na hřbitov a já nechtěla -nechtěla jsem vidět tu urnu -ne -možná sem sobec, ale já si prostě nemohla představit, že tam budu stát a dívat se na urnu a říkat si tak to je moje maminka :,( :,(.Mám hezký vzpomínky. Chci až jednou zemřu rozprášit třeba do moře ve španělsku ano a až tam moji milí pojedou řeknou si -tak tady je naše babička, tetička… jsem srab -já to vím, ale je to velká bolest a já jí beru takhle. Zemřelo mi už hodně lidí a jediný co mám jsou vzpomínky a fotky a ty mi nikdo nevezme.. Drž se, tatínek jistě je tvůj anděl strážný a opatruje tě ze shora :srdce: :* :* :andel:

  • načítám...
  • Zmínit
Gina108
23847
27.5.13 00:35

Nejsi blázen. Smrt je v dnešní společnosti tabu, proto se s ní lidé neumějí vyrovnat, neboť se o tom moc nepíše ani nehovoří. Ty jsi vzácný případ člověka, který se se smrtí blízké osoby umí dobře vyrovnat (možná sama od sebe). Okolí Ti to nejspíš jen závidí. :nevim:
@Stay-C no to je zrovna ten příklad nepochopení od okolí. Proč by jako ta maminka nemohla mít radost z gelových nehtíků nebo proč by si nemohla jít zapařit? Vrátí snad život dítěti tím, že to neudělá, že nebude prožívat radost? A co je adekvátní doba na truchlení? Proč měsíc je Ok a 3 dny je málo? :think: :nevim: :nevim: :nevim:
Jsou i případy, kdy těsně po traumatu je člověk naprosto v pořádku a smutek na něk dolehne a ž za nějaký čas, ale i kdyby nedolehl, tak to přece není nic nevhodného, nejsme ve středověku, kdy byly ty doby truchlení přesně předepsané.

  • načítám...
  • Zmínit
KlarkaK
4022
27.5.13 00:53

@poiuz uprimnou soustrast. myslim, ze tvuj postoj rozhodne neni zaco kritizovat. lidi jsou nekdy zli a nekdy jen hloupi…s tim bohuzel nic nenadelas :hug:

@Stay-C nemyslim ze je to nevhodne…proste kazda z nas by se s takovou tragedii vyrovnavala jinak…

Příspěvek upraven 27.05.13 v 00:58

  • načítám...
  • Zmínit
nepr. Anjes
27.5.13 02:04

Potrebujes asi ujistit, ze nejsi divna, proto to pises. Vypsat se i zeptat. Dle me - nejsi divna. Okolim kritizovano…nepises vic, ale i to je dulezite. Neni to nekdo, kdo Te nemusi? Svagrova, teta…kdokoli? Jak si vubec nekdo osobuje pravo merit cizi smutek jakymsi slzometrem, nechapu. Nektere profesionalni placky jsou akorat komediantky a naopak, nekdo citi nesnesitelnou bolest a nepotrebuje se kazdemu vrhat kolem krku a vriskat. Mne, kdyz zemre nekdo blizky, citim zoufalou prazdnotu a bezmoc, stiha me to jeste roky, ono to neuplyne nejakou povinnou dobou truchleni…takze nelze urcit ani, jak ma byt vhodne dlouha, ci hlasita. Uprimnou soustrast.

  • Upravit
beruska9
15995
27.5.13 06:07

Jsi uplne normalni, kazdy se s tim vyrovnava jinak a proziva to jinak…Trochu mimo nasi kulturni normu by mozna bylo tak akorat se tesit z neci smrti, cokoliv jineho mi prijde naprosto v poradku. Sice moc na posmrtny zivot a ruzne veci s tim spojene neverim, ale z me zkusenosti mam pocit, ze kdyz nekdo odejde tak nejak „smireny,“ tak se to snasi lepe…
Na okoli kasli, zjevne ma nekto potrebu te pomlouvat, s tim nic nenadelas…a klidne se smej bez vycitek :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Clarita
5437
27.5.13 06:43

Ahoj,
nemyslím si, že jsi divná, nebo nenormální. Každý se holt se smutkem a ztrátou blízké osoby vyrovnává jinak. Někoho to skolí hned, na někoho to po prvnotním šoku příjde až později. Já jsem ten druhý případ a okolí to taky moc nechápe. Při oznámení, že mi někdo blízký zemřel, jsem v šoku a až doma v soukromí, po několika dnech mi to dojde, pobrečím si, na pohřbu se s ním rozloučím a život musí jít dál. Zesnulí by si stejně nepřáli, abychom pro ně dlouho truchlili. Tím už je sem stejně nevrátíme. Taky mě jako malou nutili chodit na hřbitov za taťkou, jako bych si snad na něj mohla vzpomenout jenom tam. Jako bychom snad lásku k zesnulému mohli vyjádřit dobou a intenzitou truchlení. Tak to přece není. Vím, že ty reakce okolí zabolí, ale přece kdo tě zná, tak musí vědět, jak se s tím vyrovnáváš a nebude to kritizovat. Ti ostatní o tom ví houby a nestojí za to se jimi zabývat a trápit :hug:. Přeji silné nervy, nenech se okolím skolit a drž se :hug:.

  • načítám...
  • Zmínit
EvaG
10937
27.5.13 06:50

Ahoj, prvně upřímnou soustrast.
K deníčku. Měla jsem to stejně. Můj taťka zemřel loni v únoru po boji s rakovinou mozku. Ke konci už člověk viděl jak trpí a sám i když byl opravdu mimo jediné co věděl bylo, že už ho máme nechat být a že půjde nahoru. Taťky jsme nechali převést do hospicu, kde druhý den zemřel. Mamka mě to volala ráno. A víš, co jsem cítila? Úlevu, že nemá bolesti, že už ho nic netrápí. Byl pohřeb a já i když plakala byla klidná, také jsem slyšela, že bych měla se hroutit já, ne sestřenice atd. Ale já věděla, čím si prošel a byla ráda, že to netrvalo dlouho. Když jsem byla sama tak jsem brečela, černou nenosila a také mi bylo řečeno, že jsem asi měla jiný vztah, než můj brácha co vyváďel.
Teď mi chybí, mrzí mě, že nevidí děti vzrůstat. Ale má klid, netrpí bolestí a všechno určitě z vrchu vidí.

  • načítám...
  • Zmínit
EvaG
10937
27.5.13 06:50

Vložilo se mi to dvakrát. :oops:

Příspěvek upraven 27.05.13 v 06:51

  • načítám...
  • Zmínit
Michelangelo
54030
27.5.13 07:04

Nejsi blázen, ani zlá, ani nemilující :hug:… je velký rozdíl, když někdo milovaný odejde náhle nebo tragicky, nebo po dlouhodobé nemoci. Chybí u tebe ten obrovský šok. Ty jsi nejspíš věděla už nějaký čas, že je to nevyhnutelné, pokud tatínek trpěl, tak si v jeho odchodu viděla i vysvobození :srdce: :andel: :hug: Navíc si vůbec nemyslím, že jsi s tím úplně vyrovnaná, v případě ztráty blízkých jsou emoce nevyzpytatelné. Spíš bych řekla, že to máš všechno před sebou a zatím tě drží ta myšlenka tatínkova vysvobození :think: Soudit někoho v takové situaci je otřesné a vypovídá to o charakteru těch dotyčných. Tohle je přesně typ lidí, kteří ti nikdy v ničem nepomůžou, v ničem tě nepodrží a jenom ti otravujou život. Takový vyřazuji ze svého života, natož abych se trápila jejich hloupými soudy a tím, co si o mě myslí :nevim:…Upřímnou soustrast :srdce: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Daisy_03
487
27.5.13 07:52

Mně umřel otec před rokem. Neměli jsme moc dobrý vztah. Po jeho smrti se museli zařizovat praktické věci. A protože jsem ho moc nevídala, tak mi ani nedocházelo, že už tady není. Všechno mi to došlo až tak po půl roce a v hlavě mi to leží od té doby pořád.
Myslím, že je správné, že jste se vybrečela a jdete dál. Na okolí bych se vůbec neohlížela.

  • načítám...
  • Zmínit
bini851
328
27.5.13 08:36

Myslím si také, že jak prožíváte smutek je naprosto v pořádku :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
rences
295
27.5.13 08:45

Já si myslím, že je to v pořádku, každy smutek vníma jinak. mě během tří let zemřela neteř, babička a děda. A beru to, že smrt je součást života, prostě to tak je a a vždy bude!

  • načítám...
  • Zmínit
Lacenka
18651
27.5.13 09:05

Mě zemřel táta když jsem byla v 8měsíci těhu. Netruchlila jsem vůbec, resp. pro veřejnost, sama jsem si poplakala, ale držela jsem mámu a ségru nad vodou, aby to nějak překlepaly. Ani mě nenapadlo že si někdo může myslet že jsem to truchlení odflákla? Co je komu do toho! Měla jsem tátu ráda a vzpomínám pořád, ale abych ze sebe dělala chudinku a dávala se litovat tak to ani omylem. Vykašli se na okolí a žij dál, tvůj život totiž neskončil!!! :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Petra2829
7907
27.5.13 09:26

Brzo mně to čeká s maminkou a vůbc nevím, jak to zvládnu. Okolí říká smiř se s tím-zatím to nějak nejde. :nevim:
Myslím že ty to zvládáš dobře. Podle svého. Řiď se tím jak to cítíš ty a ne jak říkají ostattní. Máš ho v srdci a to je důležité. Upřímnou soustrast. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
subsomi
6842
27.5.13 09:27

Píšeš v úvodu, že to bylo po dlouhé nemoci a tudíž očekávané.
V takové situaci je truchlení jiné (zřejmě sis hodně poplakala už v době, kdy ještě žil, ale už se dalo čekat, jak to bohužel dopadne) než v situaci, kdy člověk zemře nečekaně.
Znám dokonce případ, kdy si člověk už přál ať ten druhý umře, ať už se netrápí, ať už ta bolest skončí (bylo to v hodně vážné nemoci, která skončila smrtí a byla jen otázka jestli to bude za dva dny nebo za dva týdny), je to sice šílené, ale i toto je pochopitelné.

Z okolí si nic nedělej, do hlavy ti nevidí.
Ono přehnané smutnění před okolím může být taky od ruhých jen přetvářka

  • načítám...
  • Zmínit
Borůffka
1127
27.5.13 09:29

Upřimnou soustrast. To jak ventiluješ svoje emoce je jen a jen tvoje věc. Když chceš plakat, plač, když křičet, křič. Když si chceš vybavovat to krásné, co jste spolu prožili, klidně se usmívej. Jen to všechno nějakým způsobem ventiluj. To, za co tě teď tvé okolí kritizuje, si moc k tělu nepřipouštěj, nebo budeš pak jen truchlit díky nevhodným poznámkám. Já to mám doma obráceně. Přišla jsem o miminko ve 22 týdnu a truchlím. Rodina a známí se do mě akorát navážejí, že nevidí důvod, proč pláču, zapaluji svíčky a promlouvám k malé. Lidé mají často nevhodoné poznámky, protože neví, jak se v dané situaci chovat a smrt je pořád tabuizované téma. Drž se :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
mejdylko
11370
27.5.13 09:31

Můj bratr před 2 měsíci spáchal sebevraždu. Podle mých chytrých „kamarádek“ jsem ho dost neoplakala. Já nejsem ten typ, abych obcházela kamarádky a na každého se s pláčem vrhala a chtěla donekonečna utěšovat a řešit proč to udělal a jak moc to bolí. Je to ve mě, já si to musím od truchlit sama. Na ty návštěvy právě chodím, aby se mluvilo o něčem jiném a nemyslela jsem na to. Ale není den, kdy bych si na něj nevzpoměla, není noc kdy by nenavštívil moje sny. Ale je to moje věc a mé truchlení a všem je do toho prd. Ještě k tomu mám miminko a to mi pomáhá, aby jsem to vše zvládala líp. Drž se. Není to tvá chyba. Já si myslím, že ti lidé co se hroutí při každém kroku jsou seblítostivý sobci. Každý máme svá trápení. Každému někdy někdo umře. Takový je život. A my musíme jít dál…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
27.5.13 09:43

Nemyslím si, že se v tom, jak člověk truchlí pozná míra smutku, kterou prožívá ani míra lásky, kterou cítil k zemřelému.. V rodině jsme teď zažili více úmrtí a paradoxně mě nejvíc sebrala smrt člověka, kterého jsem moc nevídala. Ale zemřel tragicky a byl mladší než já a to ve mně vyvolalo spoustu otázek. Smrt starého člověka, kterou tak nějak lze čekat je možno vnímat jako završení něčeho. Přirozenou věc.
Ale zakladatelko, četla jsem tvůj deníček dvakrát a v těch nejdůležitějších věcech jsi hodně nekonkrétní. Nepíšeš, kdo tvůj postoj odsoudil - zda maminka, nebo strýc přes tři kolena. A to je docela důležité. Zatímco na maminku by v tomto případě bylo dobré brát ohled, tak na strýce se ohlížet nemusíš.
A píšeš, že se vědomě snažíš hledat si radosti, to je samozřejmě dobré, ale zase pokud by ty radosti byly typu: uspořádám oslavu narozenin ve velkém stylu, tak by to taky nebylo vhodné.
Nicméně právě to (pro mně) podstatné nepíšeš. Takže obecně souhlasím s tím, že určovat někomu JAK má truchlit není možné, ale hranice radosti by také měly být respektovány. (což ty možná děláš, ale opravdu píšeš příliš obecně).

  • Upravit
jenika1
3030
27.5.13 09:56

Nevím, proč měřítko smutku pro některé lidi je v tom, zda u hrobu omdlíváš, hroutíš se, srceryvně řveš. Nosít černé oblečení rok atd. Tak to přece není a myslím, že pokud na něho vzpomínáš s úsměvem na rtech, tak to je to nejlepší co můžeš udělat. To mají být vzpomínky, které mají převažovat. Tak to vidím já. Mě máma zemřela v 54 letech a mám to stejně. Dokonce i když se mi o ni zdá, tak je to sen jak za života.

  • načítám...
  • Zmínit
BABIES
2235
27.5.13 10:08

Me, kdyz umrela maminka, tak jsem se z toho dostavala rok. Pamatuju si, ze behem toho roku jsem porad brecela, kdykoliv, kdekoliv…nechtela jsem vyvolavat litost, ale proste jsem byla v depresich. Jednou jedinkrat jsem se ve skole zasmala, asi pul roku po tom a vsichni spoluzaci me zacali pomlouvat, co se mam co smat a tak :nevim: :nevim: Vykasli se na ostatni lidi!!! Nevi, co prozivas a oni si najdou zase jiny tema brzy :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
hefilka
711
27.5.13 10:09

Upřímnou soustrast. Nic si nedělej z reakcí okolí. Mě se stalo to samé. Když umřel děda (také po dlouhé nemoci), tak jsem po pohřbu nešla na „oslavu“ příbuzenstva, ale do kavárny, kam jsme s dědou často chodili. Nedokázala jsem se dívat na zlomenou babičku. A děda, tyhle slávy nikdy neměl rád. Dále je mi vyčítáno, že nechodím na hřbitov, abych na dědu zavzpomínala - radši si zajdu opět do zmíněné kavárny, tam mám daleko více společných vzpomínek než na hřbitově atd. mohla bych pokračovat dál. Prostě každý truchlí jinak. Neměj potřebu se obhajovat, stejně to nepomůže.

  • načítám...
  • Zmínit
BABIES
2235
27.5.13 10:10

@Stay-C Me popravde prijdou nevhodne i depresivni statusy na facebooku. Nechapu lidi, co to takhle siri pres socialni site…Ulevit si ano, ale ne takhle :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
Tiger-lily
35438
27.5.13 10:33

Nejsi blázen, sama píšeš, že na tatínka myslíš, měla jsi ho ráda. Asi tím, že to bylo po dlouhé nemoci, ses dokázala na smrt připravit a přijala jsi, že tatínek již nežije. Je to lepší pro vás všechny, než kdybys byla v dlouhé depresi. A vytvářet pro okolí nějakou pózu, že chodíš jen v černé a celé dny pláčeš, to by bylo víc než trapné.

  • načítám...
  • Zmínit
medvidek
27.5.13 10:56

Ahoj, ne nejsi divná :hug: :hug: :hug:.
Je to 3a půl roku co mi po velice krátké nemoci zemřela mamina. Neměla jsem „ani čas“se sní rozloučit, jako tak, že bychom spolu mluvili(byla jsem za ní na ARU to jo).Ten samí den co jí přivezli do špitálu a operovali, nechali jí v umělém spánku…
Ale proč to píšu plakala jsem vždy „jen a pouze doma“,nikdy před zbytkem rodiny-příbuznými, na veřejnosti. Při pohřbu jsem se „všem zdála“odtažitá a netruchlící, ale já věděla, že to na mě dolehne „až budu zase doma“ mezi svými.
Takže prosím Tě s příbuzných si nic nedělej. Sama víš jak to je :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:.
Přijmi prosím ode mě upřímnou soustrast :hug: :hug: :hug: :hug:.

  • Upravit
Aneta.Berg
1128
27.5.13 11:59

Temperament

Podle mě hraje v tomto roli temperament. Neprožíváš podobně „chladně“ i radost? Někomu když se něco podaří tak skáče metr do výšky, všem telefonuje a večer se jde opít do hospody s přáteli. Ve mě například exploduje bomba radosti, kterou ale svými myšlenkami celou vstřebám a trochu tepla se dostane jen k mému příteli, kterému se svěřím. Nemusím se smát od ucha k uchu, aby na mě poznal ten „teplotní rozdíl“. Zkrátka introverze a extroverze dělá hodně. Na mě to působí dojmem, že ti lidé, kteří tě odsoudili, tě dobře neznají. Pokud to tak je, tak se tím určitě netrap. :srdce:

Příspěvek upraven 27.05.13 v 12:02

  • načítám...
  • Zmínit
zelenaprisera
4151
27.5.13 12:26

Já vždykcy říkám, že truchlím uvnitř. pokud tě někdo bude kritizovat za to, že neděláš veřejné divadlo je to hlupák, kterému záleží právě jen na tom, co řeknou ostatní a ty taková nejsi

  • načítám...
  • Zmínit
liiida
2774
27.5.13 12:35

Me nedavno umrela babicka, po kratky nemoci o to tezsi bylo uvedomit si, co se vubec za tu,,chvili,, stalo.(ten den mi i auto srazilo kocicku :( )nastesti se u nas neresilo, jak moc kdo truchli. prvni dny jsem probrecela a dlouho nemohla spat, casto se mi o ni tdalo, zeje nemocna, ale zije! Snazila jsem se na to zapomenout, nemyslet na to…kdyz se o tom mluvilo, nebo slo na hrbitov, bylo mi na nic, pac to byl strest s realitou, se kterou se nedokazu smirit…babi mam porad zive ve vzpominkach jako by tu byla a to me drzi.asi to neni uplne dobry zasoupnout to nekam v hlave, ale ja jsem dost uzavrenej citlivej clovek a nemuz si dovolit hroutit se, musim fungovat kvuli maly…kriticky okamziky jsou vzdy ty,,vyrocni,,:mala mela 1 rok, babi svatek, narozeniny, spolecne slaveni vanoc, velikonoc…bude to trvat asi este hodne dlouho…

  • načítám...
  • Zmínit
eumedon
19809
27.5.13 13:34

Především:

Tzv. smutek, tedy smuteční šaty, černá páska, atd. je především signál pro okolí: Zemřela mi blízká osoba, jsem ve stressu, nepřijmu pozvánku na hlučnou zábavu, atd.

Slušné „okolí“., tedy ti slušní, taktní lidé z okolí to tak bere. „Smutek“ se svými symboly slouží ok tomu, aby osoba, která jej nosí, nemusela furt dokola vysvětlovat, proč fakt nemá náladu na mejdan, atd. A současně chrání okolí před trapasy.

Od toho je „smutek“.

Čili: „Smutek“ je tu od toho, aby se chování (a návrhy) „okolí“ přizpůsobilo stavu, ve kterém se pravděpodobně se nachází osoba, která jej nosí.

„Smutek“ zde není od toho, aby ta smutnící osoba přizpůsobila své chování představám okolí o tom, jak má smutnit. Můžeš-li, takové lidi prostě ignoruj. Jsou to sebestřední hlupáci.

Příspěvek upraven 27.05.13 v 13:38

  • načítám...
  • Zmínit
Lucake
18687
27.5.13 14:11

Ty jsi ta, ktera umrel tata a nikomu neni absolutne nic do toho, jak se s tim vyrovnavas. Takovy clovek, kteremu se zdas malo smutna, nema cit a je hloupy. Jsi silna zena, ktera se se svymi pocity umi sama vyporadat a postupne znovu najit vnitrni mir a prijmout tu hroznou skutecnost. Zkus se tim vubec nezabyvat a soustredit se na sebe. Uprimnou soustrast :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
hanak
27.5.13 14:30

Nejsi blázen. V určitých kulturách (Indie atd.) se truchlení při a po pohřbu zakazuje. Smrt se tam vnímá jako začátek další etapy života.
Pokud navíc dotyčný byl životní optimista, asi sotva by si přál na poslední cestě a poté x týdnů smuteční tryznu a hnusnou černou barvu. Vždyť taková duše pak nemůže ani dojít poklidu, když je neustále truchlícími volaná zpátky :nevim: :,(
Nos si tatínka v srdíčku, vzpomínej na to hezké. Nikdy nezapomeneš, ale uvnitř budeš cítit klid.. tatínkovi je dobře, už ho nic nebolí a jednou se jeho duše znovu narodí.. a kdo ví, třebas právě v podobě některého ze tvých dětí. :hug:

  • Upravit
Lucienka1984
3223
27.5.13 14:43

Ja osobme si myslim, ze si se s tim poprala uzasne. ztrata rodiny je VZDY strasne strasna, ale proc lomit rukama a hroutit se v slzach kazdy den? chapu prvni dny a pohreb to je sila, al na druhou stranu odesel nemocny clovek a ted je mu lepe… smutno ti bude uz navzdy, ale proc furt brecet? kamaradv umrela maminka pred par tydny a ona js z toho vyrizena a hrouti se na jednu stranu to trochu chapu, ale ma stranu druhou zadny narek ani plac ani prasky ji maminku zpet nevrati, tak proc se hroutit. myslim, ze si bezvadne prijala tvrdou ranu od zivota a na lidi se vykasli jim se stejne nezavdecis nicim.

  • načítám...
  • Zmínit
nepřihl. Betty1981
27.5.13 14:54

Moje teta po smrti svého táty chodila v černém, truchlila a dělala strašně srdceryvný scény…jen kvůli tomu, aby někdo litoval jí. O měsíc později už honila dědictví a brečela kvůli tomu, jak dlouho bude na ty prachy čekat.
Takže O TOM TO NENÍ. Truchlit neznamená řvát to do světa, každý se s tím popere jinak.

  • Upravit
ebambino
3751
27.5.13 15:05

Jsi naprosto normální :hug:
Lidé si neuvědomují, že každý je jiný a také, každý dává city jinak najevo.
Někdo pláče vždy a všude a někdo prostě ne. Každý jsem jiný a každý se se ztrátou blízkého člověka vyrovnáváme jinak. Přeji hodně síly

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
27.5.13 15:11

@BABIES
Ja souhlasím. Jsem úplne alergicka na och já trpím statusy.
Kdyz můj maly bojoval o život tak jsme oba na fb vůbec nechodili. To ze me někdo bude litovat malému nepomůže. Blízcí to samozřejmě věděli. Nechtěla jsem obtěžovat a nechtěla jsem aby lidi měli pocit, ze něco musi udělat nebo tak.

Zakladatelko: upřímnou soustrast. Z lidi si nic nedělej, bylo to očekávané a to je proste jiné. :hug:

  • Upravit
Mrs. S
27.5.13 15:27

Záleží to jen na tobě a na tvých potřebách, smrt někoho v rodině(hlavně když toho člověka máš rád) je vždy velmi traumatizující, pamatuj že své city řiď podle toho jak ty cítíš že je chceš dávat na jevo, jestli se cítíš že o tom potřebuješ mluvit najdi si někoho nebo i nějakého plyšáka, pokud nemáš nikoho na blízku, a mluv s tím o tom. Jestli se rozbrečíš v obchodě u květáku, protože si vzpomeneš že tvůj otec ho měl rád, je to správné. Nikdy nehleď na to co si myslí lidi v okolí, tady jde jen o tebe a tvůj smutek. Emoce je vždy správné dávat na jevo, nikdy opravdu nikdy se nehleď na lidi kolem sebe(samozřejmě že nemyslím to že si naštvaná a půjdeš dát za to pohlavek dítěti, ale místo toho si bouchni do polštáře). Během doby truchlení se vystřídá několik fází, vždy jim dej místo a nikdy se za ně nestyď.

  • Upravit
brisco
8451
27.5.13 15:30

@Stay-C Tak tohle nechápu. Malá se narodila taky předčasně, já jsem nedokázala ani jít do divadla (lístky byly koupené 3 měsíce předem). Nedokázala bych se bavit při vědomí, že ona tam někde leží v inkubátoru a každou chvíli se jí může přitížit.
zakladatelko, jsi úplně v pořádku, okolí do toho nemá co kecat.

  • načítám...
  • Zmínit
Maddlen
3241
27.5.13 15:38

Ahoj, k Tvému ddníčku můžu napsat jenom jedno - Tvůj postoj je správný a chápu jej. Zvládáš to krásně, nedělej si nic z jedovatých komentářů. Jenom ty víš, jaký jsi měla k tatínkovi vztah a nikdo nemá právo to jakkoliv komentovat. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Páčko
63
27.5.13 16:49

Milá, nečtu komentáře ostatních. Je jich tady hodně:-). A pokusím se napsat svůj názor, jak jsi chtěla. Nemyslím si, že Tvůj průběh smutku, truchlení… je nesprávný. Protože kolik je lidí, tolik je možností… Naopak, vnímám z Tebe určité přijetí koloběhu života. Tatínek zůstane v srdci, zůstane… Člověk potřebuje plakat, ale potřebuje se smát, potřebuje jít dál, potřebuje žít. A to Ty děláš. Přeji Ti pokoj a dobro

  • načítám...
  • Zmínit
Stay-C
221
27.5.13 17:11

@brisco Já to také nechápu, obzvláště když jedno miminko umře. Ale jak už mi tu psali, je to asi v pořádku. Není určená správná délka smutku, a pro ní asi byly tři dny akorát… Kdyby se to stalo mě, tak bych se hodně upla na to miminko, co přežilo. Ale pařit bych nešla. To by prostě ani nešlo. Na to nejde mít náladu! Třeba já nejsem schopná jít pařit přes měsíc po rozchodu s chlapem, a to se rozchod s úmrtím nedá srovnávat… Jak jsem psala, netvrdím, že musí člověk doma sedět a truchlit bůh ví jak dlouho, ale když jí to nevydrželo ani týden… No, je to věc názoru. Já si o tom myslím své. Ale chování zakladatelky deníčku mi přijde naprosto normální.

  • načítám...
  • Zmínit
anlendy.
1491
27.5.13 18:02

Ahoj, když mi bylo 17 let umřela mi maminka..probrečela jsem několik dnů..po té jsem si všude dala její fotky a dopisy, které mi psala, když jsem byla mála, neděla jsem to, abych brečela ale aby byla pořád se mnou..moc dní jsem taky neoplakala, ráda na ní vzpomínám a pořád s ní mluvím, když o něco prosím nebo když jí povídám, jak by byla ráda, kdyby viděla, jak nám Charlottka krásně roste a jak mně se zvětšuje bříško :) neřeš okolí, řeš svůj pocit :) to, že se směješ je jen dobře :)

  • načítám...
  • Zmínit
trpaslinka
12185
27.5.13 18:46

Na okoli kasli. Tatinek odesel po zdravotnich problemech a tak je mu urcite lip. naprosto souhlasim s Tvym nazorem. Ja prisla o svou dcerku, nesu to podobne jako Ty a to odesla tesne pred narozenim bez jakychkoli zdravotnich problemu. Ode mne zase nekteri ocekavaji, ze nebudu truchlit vubec. Nemuzes se proste zavdecit vsem. Bud netruchlis dost a nebo naopak az moc… nevyberes si.

  • načítám...
  • Zmínit
Bábi Zlopočasná
20730
27.5.13 19:02

Uprimnu sustrast.
A nie si divna. Aj ked nosenie ciernej istu dobu ja osobne povazujem za isty druh zdvorilosti. Ako ked povies dobry den aj kolegyni ktoru nemas rada, ale „verejne“ nie je vykopana vojnova sekera.
Ale ja mam k smrti ponekud „chladny“ postoj… zomrel mi otec ked som mala 6, beriem to ako „normalne“, nie ako „tragediu“ ked niekto zomrie :oops:

  • načítám...
  • Zmínit
harfa
6740
27.5.13 20:26

Mě zemřel otec v 17 letech, náhle, nikdo to nečekal, naše rodina fungovala báječně, byl to nejlepší tatínek pod sluncem, strašně jsem ho milovala. Plakala jsem jeden den, pak už na to nebyl čas, pomáhala jsem mamince jak to šlo a strašně mě mrzelo, že nejsem plnoletá, abych ji mohla pomáhat ještě více, společně jsme to všechny tři zvládly. Potřebovala jsem mezi lidi, kteří se mě na nic neptali a chovali se ke mě stejně jako před tím, bohužel jich bylo málo, ale byli a za to jsem byla ráda. Nechtěly jsme obřad a patlat se v tom dokola, nechodím ani na hřbitov, nedělá mi to dobře, na tátu myslím často, už je to 14 let a vím, že na nás dává pozor a je stále s náma, často vzpomínáme na veselé příhody, jiné totiž ani nebyly. Takže tě mohu jen ujistit že to co prožíváš je v pořádku, naopak patlat se v tom celý život mi příjde nenormální, ty na tátu myslíš, máš ho v srdíčku a nepotřebuješ se v tom plácat a upadat do depresí to nikomu nepomůže. Strašně mi připomínáš mě v té době a moc ti fandím, co s depresí a hroucením to k ničemu nevede a ostatní ať se jdou bodnout :srdce: :srdce: :srdce: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Eneer
2939
27.5.13 20:30

Umřela mi maminka a prožívala jsem to podobně… taky jsem měla občas pocit, že netruchlím nějak moc, neznamená to ale, že se mi po ní nestýská… mamka měla deset let těžké deprese, v určitém slova smyslu to pro ni bylo vysvobození, protože brala 18 prášků denně a její stav se spíš horšil i když poslední týdny na tom byla lépe… teď to snážím hůře, když jsem těhotná, nějak mě to víc semílá…

  • načítám...
  • Zmínit
Eteas
8164
27.5.13 22:26

Důležité je, jak to cítíš ty, ne na veřejnosti plakat a v soukromí se smát a přetvařovat se tak, jak to někteří dělají… ty nejlépe víš, co by si táta přál, tímto mu plníš i jeho přání… a pokud zemřel po nemoci, bylo to pro něj jistě vysvobození, už netrpí a někde shora tě hlídá… na okolí nedej, ti tvůj život nežijí a neznají všechny detaily :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Ananta
2486
27.5.13 23:10

Propustila jsi ho ze smutku, tatínek může být tam kde je v klidu a netrápit se tím, že trpíš. V naší kultuře neumíme úplně přijmout, že máme vyměřený čas, nechat bytost odejít v klidu vyžaduje už určitou duchovní úroven a pochopení Božího plánu.

  • načítám...
  • Zmínit
Mad Silence
1054
27.5.13 23:54

Obvykle denicky nectu ale tady jsem udelala vyjimku. Tve rozloceni mi prijde krasne, vyrovnane. Proste takove, jako bych si ho jednou prala zazit ja. Kdyz mi zemrel pri autonehode blizky pritel zachvaty place prichazeli pri jeho zmince i rok pote. Nedokazala jsem to proste prijmout a nechat ho jit. Myslim, ze tvuj tatinek by byl na tebe hrdy a verim, ze pokazde, kdyz mu davas dobrou noc ze to nejakym zpusobem vi :hug: Na sve okoli se muzes vykaslat. Pokud te soudi podle toho jak te vidi z dalky jsou to opravdovi hlupaci (doufam ze neurazim :oops: ) :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
hapwom
633
28.5.13 00:07

Každý se vyrovnáváme se smrtí blízkého člověka po svém a nikdo nemá právo to hodnotit. Potřebujeme dělat (nedělat), říkat (či neříkat), nosit (či nenosit) různé věci, činy, šaty. Buď ses vyrovnala s tatínkovým odchodem rychle, protože si jej očekávala, nebo to ještě přijde, ale vždycky to bude tak, jak to být má a my to stejně vědomě neovlivníme. Proto není třeba si s tím lámat hlavu. Na ostatní bych se vykašlala, pokud znám sebe sama a vím, že nemám žádný zlý úmysl nebo myšlení, můžu být klidná.
Přeji Ti, ať si ty hezké vzpomínky na tatínka zachováš co nejdéle.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Co se škádlívá...

O síle vtipkování a škodolibosti osudu