Co se škádlívá...
...to se rádo mívá. I když tady zrovna to škádlení bylo jednostranné, moje maličkost si to asi nejprve nechtěla připustit. Aneb o tom, jak jsme se s mužem dali dohromady.
Bylo mi 11, když jsem společně s dalšími spolužáky z naší vesnické školy nastoupila do města poblíž na druhý stupeň ZŠ. Přestup do cizího prostředí velké školy a dojíždění autobusem byl pro mě tehdy šok, naštěstí jsem nebyla jediná a v houfu šlo všechno snáz.
Sešlo se nás ve třídě 30, všichni z vesnic kolem onoho městečka, třída ostatními dětmi z ročníku přezdívaná „vidlákov“… 6.D (ebilové). Mezi spolužáky byl školní krasavec, modrooký vysoký blonďák, po kterém vzdychaly snad i deváťačky. Dále dost klasických zlobičů, bavičů, několik třídních/školních krasavic, aktivků a šprtů… A samozřejmě i sorta nemastných, neslaných a snadno přehlédnutelných žáků.
Do té poslední kategorie jsem se řadila i já. Dívka se sebevědomím na nule, milionem beďarů na obličeji, kulatými zády a věčně vybíraná jako poslední do týmu. A od první třídy platonicky zamilovaná do spolužáka - dvojčete své kamarádky. Bohužel… nebo vlastně bohudík, on mé city neopětoval, vlastně ho obtěžovaly, byla jsem tak trochu pod jeho úroveň.
Někdy v sedmé nebo osmé třídě mě ta neopětovaná dětská láska konečně přešla, s kamarádkami jsme snily o nějakém úžasném klukovi, kterému by naše pupínky, skolioza, brýle, velký nos nebo odstáté uši nevadily - byly jsme přesvědčeny, že někde takový jedinec existuje a držely si v sobě tuto naději.
V průběhu deváté třídy do mě ona skupina kamarádek začala hučet, že ta pozornost od V., který se kolem mě stále motá, pošťuchuje mě, snaží se mě lechtat, když ho ignoruju, a každé ráno před vyučováním zabírá spolužačce její místo v lavici přece mnou, nebude jen tak náhodná… Přitom mě představa toho šprta, který se hlavně při hodinách matematiky neustále hlásí, poskakuje nervózně v lavici, když ho učitelka nechce vyvolat, aby taky mluvil někdo jiný, vůbec „netankovala“.
Postupně tu byl konec ZŠ a přechod na střední. Základka zapomenuta a vytoužený status středoškolačky byl realitou. Nic moc se ale nezměnilo, pořád jsem byla tou nezajímavou ošklivkou mezi armádou více než pohledných šestnáctiletých slečen. Sebevědomí stále pod bodem mrazu a představa onoho „pana Božského“ uvadala po několika nezdařených a křečovitých pokusech ho najít. Inu, měla jsem pocit, že asi zůstanu starou pannou.
Prvák za mnou, sestřenice mě vytáhla do letního kina (myslím, že na Troju). Ani nevím proč, ale namalovala jsem se (po mých předešlých směšných pokusech jsem se tenkrát musela pochválit) a k čerstvě obarveným vlasům na červeno zvolila sytě zelený svršek. Kupodivu se sama sobě ten večer líbila, i když vědomě jsem si říkala, že mi to stejně nepomůže.
Čekáme ve frontě na lístky, kolem prochází V., ten otravný spolužák ze základky, v závěsu za ním jdou jeho rodiče a mladší bratr. Kývnu na něho jako odpověď na pozdrav a dál si povídám se sestřenkou, která mi na půl pusy sděluje, jak na mě z konce fronty pořád kouká. Nemám odvahu se otočit a přesvědčit se sama, cítím ruměnec ve tváři, potí se mi ruce a říkám si, že vlastně není tak ošklivý, jak si ho vybavuji.
Spolužák rodině volí místa hned v lavicích za námi, já zarytě civím před sebe a v hlavě mi běží věty typu „Ať už se setmí.“, „Otoč se a usměj se.“, „Neotáčej se, hlavně se neotáčej!“, „Beztak se na tebe předtím usmál jen ze slušnosti.“ Z filmu si nepamatuji téměř nic. Po skončení vyloženě zdrhám pryč a sestřenka nechápe, co vyvádím.
Druhák proběhl podobně jako ročník předtím, moje maličkost stále na ocet a propadající smutku, že bude muset adoptovat minimálně deset koček, aby se k ní za pár let doma někdo přitulil. Akné začalo mizet, červenou ve vlasech impulsivně vystřídala modročerná a já si dala slib, že pokus s touto barvou už nikdy nezopakuji. 
V létě, se zrzavoblonďatou „hřívou“ v délce sotva k bradě, jsem znovu potkala V. S těmi stále stejnými kamarádkami jdeme po ulici, všímám si ho jako poslední a místo pozdravu ze mě poněkud nezdvořile vypadne: „To máš růžovou v těch vlasech?“. Dostane se mi vysvětlení, že původně to byla fialová, ale barva se rychle vymývá… O chvíli později sedíme v kavárně, mé kamarádky po většinu doby mlčí a pozorují.
Nemohu z něho spustit oči, nechápu, proč se mi předtím tolik nelíbil, směju se jeho vyprávění a vtipům, sama se přitom snažím vypadat jako ta nejzajímavější sedmnáctiletá holka široko daleko. Mám pocit, že to zabírá, je mi krásně. Když sedíme s kamarádkami v autobuse na cestě do naší obce, dochází mi, že jsme se na ničem dalším nedomluvili, nevyměnili se kontakt, prostě nic…
Doma jsem to regulérně oplakala, několikrát si vynadala a měla pocit, že mi právě NĚCO uteklo. Kamarádky mi to potvrdily a pomohly mi sehnat alespoň to telefonní číslo. Teď už jen sebrat odvahu. To mi trvalo skoro celý měsíc, dennodenní přemýšlení, co vlastně napsat… Nebo zavolat? A co říci? Má stydlivá, nezkušená a naivní dušička byla bezradná.
Nakonec jsem se ještě to léto odhodlala a následovala nádherná fáze platonického oťukávání. V. byl nervózní stejně jako já, navzájem jsme se báli, abychom toho druhého nevyplašili. 15.října 2005 jsme to ale jeden večer rozsekli, pořád si vybavuji ty motýlky v břiše. 
Loni v prosinci jsme se vzali a letos v červnu se nám narodil náš syn. Prakticky jsme za ty roky spolu vyrostli, dospěli. Ze dvou stydlivých puberťáků se stali manželé a rodiče. Broučí můj, miluji tě.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 877
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1026
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1613
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2338
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 641
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 3001
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 7050
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2899
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1303
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2962
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
takových deníčků jsem tu moc nečetla 
Hodně štěstí do života celé rodině!
jsme spolu skoro 11 let a cekame miminko. Kdyby mi to nekdo v tech 15 rekl, neverila bych mu 
Vzdyt já sama to těžce nesu. Potřebuju odjet a vzpamatovat se. Sama jsem vyděšená z toho jak jsem mimo.
Preji at to je laska na cely zivot 
