O síle vtipkování a škodolibosti osudu
- Porod
- poiuz
- 08.08.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb tolikrát člověk něco z legrace opakuje, až se to splní...
Ani nevím, kdy a kdo s tím začal, ale několik měsíců před porodem někdo nadhodil myšlenku, že by bylo vtipné rodit ve chvíli, kdy bude muž státnicovat. Haha, sranda, že? 
Postupně se tato teorie stala oblíbenou mezi našimi přáteli. Muž byl pod palbou, zda bude raději před komisí, nebo v porodnici.
Když čas pokročil, byl červen, vedro, já nemotorná, oteklá a doufající, že každou chvílí porodím, začala jsem o tom vhodném datu přemýšlet čím dál více. S mužem jsme pupku oznamovali, že první použitelný den je až po státnicích. Oficiální termín porodu jsem sice měla až 30.6., ale tušili jsme, že to bude trochu dříve. Sám manžel párkrát nadhodil, že si fakt nepřeje, abych rodila noc před státnicemi, neb nejnevhodnější čas by fakt vybrat nešel.
Jak vedro pokračovalo, začala jsem sama malého přemlouvat, aby opravdu vyšel na svět ten první den po státnicích. Už jsem se totiž nemohla dočkat, až odložím kila a malého budu mít v náruči. Zároveň jsem ale chtěla klid na učení pro manžela.
V jedno pekelně horké červnové pondělí, den před státnicemi, jsme ráno neplánovaně i s mou matkou museli jít vyřizovat něco po úřadech. Cestou jsem potkala bývalou kolegyni z práce a odpovídala dalším lidem na zprávy, že stále ještě 2 v 1.
Po příjezdu domů jsem se jala dopřipravit poslední věci pro malého. Po obědě lehla na gauč a odpočívala. Manžel měl odpoledne jet do práce, ale nějak podvědomě zvolil formu home office. Po večeři se plánoval ještě v rychlosti vrhnout na učení a zopakovat si pár otázek, ve kterých si nebyl moc jistý.
Já opět „vorvanila“ na gauči s noťasem, když jsem uslyšela tři malá lupnutí. První myšlenka byla, že mi teda divně škrundá v břiše. 
Po přesunu do pozice vsedě se mi chtělo brečet, neb jsem se opět počůrala a ani jsem nemusela kýchnout nebo se smát. Už abych porodila a tyhle starosti byly za mnou… Beru cestou do koupelny čisté kalhotky a divím se, že to při chůzi stále trochu teče.
Po dosednutí na WC mi došlo, že by to mohlo být něco jiného než moč. Přemýšlím, jak to poznám, a rozhodnu se zavolat do porodnice o radu. Po půlhodině od telefonátu a neustálém „ucmrndávání“ té tekutiny bere napůl nervózní a napůl otrávený manžel tašku a vyrážíme. Já s jednou vložkou v pytlíku a asi třemi v kalhotkách, neb cesta je trochu delší. Muž váhá, zda si s sebou vzít učení…
Během jízdy se ozvou kontrakce, po cca 10 minutách. V době příjezdu do porodnice a sezení na monitoru jsou již po pěti minutách. Já si však stejně říkám, že mě pošlou domů, že to beztak jsou jen poslíčci. Porodní asistentka se při pohledu na CTG usmívá a já se ptám, zda to tedy byla plodová voda - pořád tomu nevěřím. A muž sedící vedle mě běduje, že si to učení měl vzít a ty poslední otázky si ještě rychle přečíst.
Při prohlídce gynekologem se dozvídám, že jsem otevřená na 4 cm. PA mi na ruku připíná identifikační náramek a až po komentáři „Tak, teď jste naše.“ mi dochází, že vážně rodím. Oznamuju to muži a on odpovídá, že něco takového tušil.
Na porodním sále nejprve ležím a čekám, až mi vykape infuze kvůli streptokokovi, a těším se, až budu z lůžka moci zmizet. Poté přichází na řadu klyzma a já začínám hledat úlevové pozice. Snažím se dýchat ani ne moc a ani ne málo (moc mi to nešlo), mačkám muži ruku, opírám se o něho, zkouším na něm viset, zkouším klečet, dřepět… Balon nepomáhá, sprcha je dobrá jen mezi kontrakcemi, kdy mám zimnici. Při kontrakcích nesnesu prostě nic, ani mužovy dotyky. Chvílemi křičím, chvílemi skučím, funím, úpím a kňourám.
Prosím o epidurál nebo cokoli jiného na bolest, ale je mi oznámeno, že by se nestihnul. Vzápětí mi PA oznamuje, že můžu tlačit. Nevěřím jí, připadá mi, že jsem na porodním pokoji chvilinku, divím se, že je již po 23. hodině a nechápu, jak to uteklo.
PA mi nabízí možnost tlačit v předklonu nebo ve dřepu, ale já nevím, JAK mám tlačit. Hlavně pořád nevěřím tomu, že už fakt jde malý ven. Docvakne mi to až s příchodem lékaře. Jsem nahnána na lůžko, nainstalována do skrčené pozice a personál se mi snaží vysvětlit, jak mám tlačit, jak využít sílu kontrakcí. Vnímám je jen napůl, vjem bolesti je mnohem silnější - jo, nejsem žádná hrdinka, prachsprostě jsem začala hysterčit. Měla jsem před očima přidušené dítě a další komplikace, které při porodu mohou nastat. Křičím, že to nezvládnu, že se udusí a ať mě klidně rozřežou a vyndají ho včas. Teď se za to stydím.
Po nějaké době, asi v řádu minut, se trochu zklidňuji a snažím se již spolupracovat. Zase vnímám přítomnost manžela, který mi celou dobu podpíral hlavu, tlačím podle pokynů lékaře. Stejně ale tlačím špatně a porod nijak nepokračuje. Podle pokynů čekám na silnější kontrakci, ale vnímám už jen intenzivní bolest, která nepřichází ve vlnách ani nikam nemizí.
Jedna infuze s oxytocinem, stav stejný… Až po druhé infuzi nastupuje ještě šílenější bolest, kterou má paměť během těch pár týdnů vytěsnila. Pamatuji si jen své pocity. Slyším, jak mě lékař chválí, že jsem konečně pochopila, jak na to a bere do ruky nůžky. Vidím dvě PA, jak mi válcují břicho, vnímám muže vedle sebe… a za okamžik ze mě vypadne „ahoj, broučku“ při pohledu na svého právě narozeného syna.
Padnu naznak na lůžko, muž mě hladí po zpocených vlasech. Přichází další kontrakce a jde ven placenta. Lékař mě zašívá a konverzuje s mužem, co že to vlastně studuje a přeje mu hodně štěstí u státnic. Je skoro půl jedné v noci.
Necelou hodinu se mnou a s naším synem zůstal manžel na porodním pokoji, poté odjel domů se na chvíli vyspat. Já se nadále kochala a kochala, až jsem usnula. Budí mě bolesti při zavinování dělohy. Zvoním na PA, že bych se ráda osprchovala.
Druhý den ráno mi manžel volá, že úspěšně odstátnicoval. Prý nechápe, jak se mu to podařilo, celé to má v mlze. Šel na řadu jako první. Vyděsil se, když měl odpovídat právě na ty otázky, které si chtěl ještě zopakovat. Poté se prospal v autě na parkovišti u školy, nakoupil něco ženě do porodnice a odpoledne, již zmátořený, se přijel podívat na nás dva.
Asi vytvořil novou urban legendu o studentovi, co šel ke státnicím rovnou od porodu, neb tato zvěst se mezi spolužáky velice rychle rozšířila. A při slavnostním zakončení státních zkoušek se mu dostalo spousty gratulací.
Přečtěte si také
Našla jsem u muže v telefonu fotky své sestry. Chce s ní spát
- Anonymní
- 11.07.26
- 2335
Sedím doma v obýváku, děti spí a já mám pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Dneska odpoledne si manžel nechal na stole odemčený telefon, protože šel ven čistit auto. Pípla mu zpráva na...
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 1587
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 1167
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 1353
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 930
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 1108
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1379
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 2204
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 3179
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 792
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
pekne pekne 
super!! gratuluji!!
úžasnej dáreček ke státnicím. tak gratulace k obému 
