Nejbáječnější Samuel
- Porod
- Elata
- 31.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak trochu i pro sebe jsem chtěla sepsat příchod našeho syna, ukázat, že to jde i hezky, ke spokojenosti maminky a snad všech okolo ní.
Nádherný den a focení s bříškem.
- 4
- 1
Dcera mi dělala problémy od prvního dne, co jsem se o ní dozvěděla (v 9. tt), proběhl téměř potrat, který stopli opravdu tak tak, proběhly špatné testy, katastrofální krev, genetika, předčasný porod (ten jí taky stihli rozmluvit), pak pro změnu přenášení do 42+3 tt a k tomu ještě příšerný klasický nemocniční porod, u kterého zvorali, co mohli.
Vyvolání jsme měly v pátek v 07:30. Holka dostala konečně rozum a v 01:09 se ozvala první kontrakce v podobě křeče do kříže. Za 20 minut znovu, pak znovu, znovu. To už mě napadlo, že bych teda možná mohla i rodit, ale co, v porodnici mám být 7:30, tak tam taky tak budu. Do rána se to stáhlo na kontrakce po 5–7 minutách. Byla jsem doma v klídku, tak to šlo hezky. V porodnici začal stres už na příjmu, když na mě nepříjemná sestra vyvalila: „co tu chcete? Vy jako rodíte? A to si myslíte, že už máte bolesti? To teprve uvidíte.“ Jo, 19leté holce to opravdu pomůže, potěší a povzbudí. I doktorka měla pár blbých poznámek, pak i nepříjemná porodní asistentka a blok jako prase byl na světě. Tím pádem tělo protestovalo, porod nepostupoval a oni začali vyvolávat, urychlovat, cpát mě umělými hormony, což moje tělo totálně nezvládlo a zhroutilo se na 3 hodiny do bezvědomí k záchodu, kde jsem se probrala jen na zvracení u kontrakce, takže zase pro změnu tišící léky, epidural a opět blbé poznámky porodních asistentek, které mě v pro mě absolutní tmě táhly na porodní sál: „tahle to nedá, to bude císař“, povzbuzující, no tak nějak jsem přežila, porodila a dodnes je mi z toho opravdu do breku (a nesčetněkrát jsem to opravdu hodně obrečela), jak moderní a vše znalé porodnictví dokáže zničit tak kouzelnou událost.
Uběhlo necelých pět let a 4. 12. 2011 se pro nás rozhodla nová dušička, po půl roce snažení, kdy mi 2× po pozitivním testu s menstruací miminka odešla. Už třetí den jsem tak nějak prostě věděla a ptala se přítele, jestli by mu bylo libo syna, tak se rozzářil, ale rychle se zklidnil, že až budu mít nějaký důkaz, ať přijdu, že se nechce radovat zbytečně, tak jsem mu o 14 dní později předložila 3 pozitivní těhotenské testy 
Ale synovi pořád nevěřil, přál si princeznu, ale já věděla svoje, stejně jako u dcery. Proběhlo 16 týdnů v hormonální migréně, kdy už jsem pomalu prosila všechny nahoře, aby to skončili, že už nechci a nemůžu. Zlaté klasické nevolnosti, hned bych měnila. V 11. týdnu proběhl screening a dle něj jsme byli učebnicově skvělí, veliká úleva. Ve 20. tt proběhl hlavní ultrazvuk, opět zcela učebnicový a hádejte co – zcela a absolutně bez pochyb je tam kluk a jak nádherný! Ve 25. tt jsme si ho jeli i nechat natočit na DVD. Od konce migrén to bylo nádherné. Nejkrásnější období v mém životě. Bylo mi skvěle, přibírala jsem málo, opravdu jen to, co bylo třeba, dokonce jsem se občas přistihla, že jsem zapomněla, že jsem těhotná. Vše bylo stále dokonale podle učebnice a tabulek. Sice jsme měli těžké finanční problémy, ale byla jsem nekompromisně rozhodnutá si to užívat, tak jsem si to užívala a zářila. 14. 7. nás přijela v exteriéru v přírodě fotit slečna fotografka a mám na ten den 217 nádherných památek, u kterých teď občas nostalgicky pofňukávám. Čas je opravdu hovado, s prominutím, je krutý a zlý a tak se stalo, že najednou byl srpen, já se vlezla asi do dvou tílek z celé skříně a začalo mi být smutno, že to brzy skončí.
11. 8. v sobotu po ránu ze mě do záchodu vypadlo cosi krvavého, utřu se a… jupííí, zátka jde do prčic! Bude se rodit! Hurááá Tak jsem celá natěšená a nedočkavá měla úsměv od ucha k uchu jako pako, až to příteli přišlo podezřelé a vyptával se. Ale uklidňovala jsem ho, že až se bude opravdu něco dít, do úsměvu mi nebude Odpoledne se ohlásili poslíčci a ti už neustali, jen se s nimi dalo docela běžně fungovat. Během zbytku soboty a neděle se nic neměnilo, až jsem začínala být otrávená, že teda asi nic. V pondělí mě chytil již od dcery dobře známý hnízdící syndrom, začalo to v šest ráno akutní potřebou vydrhnout kuchyň, a to včetně poliček ve skříňkách, dlouho nepoužitých zadních hrnců apod., pokračovalo to vydrhnutím koupelny a záchodu od stropu po podlahu, následovalo drhnutí houbičkou a okenic Brefem, radiátory, dveře, kliky na dveřích. Na to nábytek, koberce, vyčistila jsem gauč, vytřela a v 11 večer uznala, že jsem asi trochu unavená a měla bych se vyspat. Tak jsme s přítelem shlédli něco málo The Big Bang Theory a zalehli. Ovšem spát po ani ne 20 minutách mě nebavilo a ve čtyři ráno jsem to vzdala. Udělala jsem si kafčo, zapla net, zapnula měření kontrakcí a radovala se, že snad už, kontrakce těžce nepravidelné, jednou po 20 minutách, pak po sedmi, na to po 14, po 4, pak dokonce po půl hodině, což mě zklamalo, že to snad ještě přejde. Nepřešlo a k mé veliké radosti přišla další kontrakce po 4 minutách. Přítel vstával do práce, pochodoval kolem a najednou si všiml, že mu odpovídám jaksi přidušeně – no mluvte normálně při kontrakci Tak začal plašit, že nepůjde do práce, jestli jedeme do porodnice, co má dělat, co má zařídit, byl zlatý. Tak jsem ho vykopala do práce, že máme času dost, a kdyby něco, jsme na telefonu, kamarádka (druhý porodní doprovod) byla v práci za rožkem a mohla kdykoli doběhnout a v nejhorším bych si to odchytla i sama Tak tedy s nedůvěřivým výrazem odešel.
Celý den jsem si vesele měřila kontrakce, prodýchávala, povídala si s miminkem, uklidňovala ho, že je statečný, silný, spoléhám na něj a ať postupuje podle sebe, jak to jen on bude potřebovat, že se přizpůsobím a věřím mu. Hodila jsem echo holkám tady na diskuzi, vykládala si s lidmi na FB, četla články a deníčky a u kontrakce se vždy co nejvíc uvolnila a zcela se soustředila jen a jenom na komunikaci s miminkem. K odpoledni jsem kamarádce oznámila, že pokud nebude mít podstatnější práci, ať počítá s asistencí u porodu, že jsem si už celkem jistá, že tohle už neposluje, tohle už jedeme naostro. Po páté přišel přítel z práce, po něm dorazila kamarádka a já se vnitřně dopřepla na porodnickou psychiku a la „opory jsou u mě, předávám praktické záležitosti jim, a chlapče, můžeme to rozjet naplno“. Seděli jsme v obýváku, koukali na dva a půl chlapal, hrabali se u toho v pamětní krabici prvovorozené a vzpomínaly s kamarádkou, jaké byla úžasné miminko, mezitím jsem vždy jen zavelala „ťuknout“ (jakože zapnout měření kontrakce) a soustředila se na ni.
Celé těhotenství jsem se obávala, jak bude přítel porod zvládat, na to, jaký je to drsný pan metalový zpěvák, je docela cíťa a v tomto jsem opravdu neměla ani potuchy, jak se k tomu postaví. Když ale v obýváku viděl, že přituhuje, tak se jaksi taky přepnul do porodnického režimu a požádal mě, abych mu všechno vysvětlila a řekla, co má dělat. Tak jsem mu vysvětlila kříž, kyčle, rozestupování a protitlak dlaněmi, aby mě to nebolelo u kontrakce, chopil se toho skvěle, takhle jsme pokračovali hezky v klidu za přítomnosti našich tří koček v obýváku až do nějaké deváté hodiny, pak kontrakce konečně nastoupily pravidelně po pěti minutách. Šla jsem se ještě „čistit“ na záchod, jako celý den, ale tam už jsem začala vážně přemýšlet, jestli se chci čistit nebo rodit. Tak jsem tedy vylezla a zavelela, že jedeme. Moc bych si přála rodit doma, ale to by přítele asi šlehlo Byl skvělý, všechno zařídil, ještě stihl kočkám vyčistit záchody, nalít vodu, posbíral věci. Já jsem mezitím pochodovala a koumala naposledy v zrcadle to megabřicho. V porodnici jsme byli v 10 večer. Proběhl příjem porodní asistentkou, monitor s docela maličkými kontrakcemi, které ale bolely pekelně (no jo, vypadla jsem ze svého klidu), PA mě prohrábla a oznámila 3–4cm, já jsem byla spokojená Proběhl příjem s primářem, který nález potvrdil, umístění na porodní pokoj s krásným výhledem na město (který mě teda moc nezajímal). Přítel musel ještě odfičet domů pro těhotenskou průkazku, kterou já chytrá nechala v kabelce, ale v mžiku byl zpět. Odevzdala jsem PA a primáři porodní plán, oni si ho pročetli, jen se mě optali na maličkosti pro ujasnění a zbytek papírů vyřídil přítel, já jen podepisovala, převlékli jsme se a už jsem se mohla zase zklidnit, vše jsem malému v klidu vysvětlila, že jsme se jen přemístili do porodnice, kde o nás bude postaráno, že už budeme mít zase klid, všichni spolu budeme v jednom pokojíčku a můžeme hezky pokračovat, jak jen on sám bude chtít a během chvilky jsme se vrátili na kontrakce a krásný postup. Přítel byl celou dobu za mnou, u kontrakce pečoval o moje kyčle a kříž a mimo kontrakce mi dělal oporu pro odpočinek a pospávání. Kamarádka byla k ruce při sebemenším heknutí o čaj nebo oznámení času apod. Bože lidi ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem je tam oba měla. Dva moji nejbližší, na které spoléhám, věřím jim, mám v nich absolutní jistotu, nádhera. Věděla jsem, že se o vše postarají a já se tak můžu soustředit v meditativním stavu jen čistě na syna a porod.
K půlnoci byla kontrola s výsledkem 5–6cm, k mé veliké radosti, jak to jde krásně a jak mám šikovného syna, jen občas nám tam vběhla PA na ozvy malého, ten byl v klidu, úplně v pohodě. Taky aby ne, když jsme si pořád vnitřně povídali a já sama mu předávala jen klid, nesmírnou radost a nadšení, že už opravdu brzy. Na pokoji jsme pokračovali, začala jsem být opravdu vyčerpaná, ono přes dva dny pořádně nespat a nejíst byla docela zabíračka a tomu přisuzuji, že se bolest opravdu zintenzivnila a trochu jsem vypadávala ze soustředění. Začala jsem si u kontrakcí drobet vokálně ulevovat a kontrakce se začaly dost zkracovat, až jsem mezi nimi přestávala mít čas na šlofíka. Nakoukla PA a zhodnotila, že je čas na další kontrolu. Na tu už mi tedy musel pomoci přítel, sama bych na sál nedošla. U moderního, měkoučkého, velikého porodního cosi jsem vydýchala kontrakci, shodila kalhotky, vyšoupla se tam – další kontrakce – ruka PA mířící mě mezi nohy a lup. Hezky jsem ji zlila krásnou čisťoučkou a teplou plodovkou. Kontrola s výsledkem 7–8cm, na pokoj už se nepůjde, zajde kousek lemu a bude se rodit. Pracně jsem se přestěhovala na všechny čtyři, PA dovedla mé dva pomocníky, prodýchala jsem si dvě tři kontrakce, stáhla ze sebe košili kvůli šílenému návalu horka, v kleče na mě šla další kontrakce a veliká chyba přítele – podal mi ruku (zpětně se mu omlouvám, ale dala jsem mu asi co proto, vzhledem k tomu, že si ji po kontrakci zase nenápadně, ale rychle schoval).
Najednou na mě přišla strašná potřeba na malou, ale šílená, tak jsem oznámila, že potřebuji na záchod a kdo tam se mnou ještě skočí:))) Tak mi PA šoupla nějakou misku pode mě a ať to pustím. Tak jsem to pustila (pro všechny přítomné to musel být super sexy moment, pravděpodobně nezapomenutelná část porodu) a už se přestavovalo to cosi na porod, jen jsem rychle oznámila, že nehodlám ležet, že chci sedět, tak se to přestavělo na porod vsedě, vynikající věcička ten veliký přestavující se stůl k porodu, zvlášť chvályhodné je madlo, kterého se může rodička držet, lámat si o něj zuby, zarývat nehty, věšet se na něj apod. Tak jsem se dole zapřela nohama, pověsila se na madlo až v podpaží a strašně vykrucovala zadek do dle PA strašně nepřirozené polohy, prostě jsem potřebovala jakoby jít na levý bok, během kontrakce jsem cítila, jak se ve mně něco uvolnilo a maličký se sešoupnul úplně dolů, prostě tam najednou sjel a hned na to jsem se potřebovala napřímit, takže jsem se narovnala do úplného sedu a hlavou mi probleskla věta z dokumentu Orgasmický porod „každá rodička se těsně před narozením dítěte napřímí, některé si přímo stoupnou“ nebo tak nějak to bylo a mně se chtělo strašně brečet, že už je to opravdu tady, připadalo mi, že netlačím miminko, ale minimálně celý svět s celou jeho tíhou. Měla jsem i chvilku, kdy už jsem to vzdávala, a napadlo mě, že už nemůžu a prostě to nedám. Pak jsem koukla dolů a viděla trošku vlásků, uvědomila jsem si, že už jen maličko a budeme se mazlit, sesbírala jsem všechny síly a pořádně si mákla, přišlo šílené pálení, vnímala jsem každý kousíček hlavičky, nějakou hrčku. Mrknu dolů a nosík je venku, hlavička celá už taky – pauzička – začátek kontrakce – nádech – zatlačení a náš bubáček se vyloupl na svět se zbytkem plodovky, mně mezi nohy. Od toho momentu chápu správný význam slova „vylodění“, opravdu jakoby vyjel po vodě
Pupečník jsem si přála nechat dotepat a přestřihnout přítelem, ale PA ho šmikla hned, což mě zklamalo a naštvalo, ale co už, jen ho okoukla, zda dýchá a hned mi ho dala na bříško, nahého, upatlaného, zmačkaného, s vlásky, bože ten pocit štěstí byl tak neskutečně neúnosný, že jsem se musela otočit na přítele a kamarádku, jako bych jim potřebovala kus toho štěstí dát pohledem, podělit se o něj a vypadali, že jsou na tom dost podobně, dojatí, slzičky v očích. Proběhl zázrak, ležel mi na břiše, koukal se na mě, dýchal, voněl, prohlížel si mě. Uvítala jsem ho s tím, že je všechno v pořádku, jak jsem mu slíbila, miluji ho a vždycky se o něj postarám. Jen ho dětská sestra zakryla plenami, aby mu nebyla zima a nechala nás seznamovat, slzet, fotit, točit. Cca za půl hodinky jen tak tiše špitla, jestli si ho může půjčit, jen na zvážení a oblečení, tak jsem jí ho tedy na chvilku půjčila Placentu ze mě vyháněli teda trochu hystericky, dost v tomto pochybili. První ji ze mě hned po porodu syna vytahovala násilím PA za pupečník, až jsem ji okřikla bolestí. Tak ji chvíli nechali, ale neměla jsem ponětí o čase a oni se chovali, jako bych ji rodila aspoň dva dny, tak jsem je nechala ji popohnat oxytocinem – až ze zprávy jsem zjistila, že to bylo 28 minut po porodu dítěte, placenta měla ještě čas, nu což. Následné problémy a akutní vyčištění dělohy přičítám taky PA a jejímu rvaní placenty, kdy se některé kusy placenty od ní oddělili a zůstali na děloze. Ta se je pak tři dny snažila kontrakcemi vyhnat, bezúspěšně tedy, zlaté vyčištění dělohy, za 15 minut bylo po všem a jak mi bylo pak skvěle.
Když svůj porod shrnu, jsem vlastně vcelku spokojená. Jen a pouze jsem následovala tempo syna, nechávala jsem se vést synem a instinktem, věřila jsem mu, většinu porodu jsem si spíš meditovala u kontrakcí a mluvila s miminkem, těšila se na něj, prožívala jsem obrovskou radost a štěstí z rození dítěte, necpali do mě žádnou chemii (nepočítaje vyháněčky placenty), nedošlo ani ke klystýru, i když jsem ho chtěla, nedošlo k nástřihu, žádné umělé rupnutí vody, žádné zbytečné zásahy. Můj syn se narodil sám, podle sebe, chystal se na to od soboty a narodil se ve středu 15. 8. 2012 ve 03:08 s váhou 3400 g a mírou 51 cm. Nejsem pyšná na sebe, jsem pyšná na něj a opravdu ze srdce mu děkuji za tak nádherné těhotenství a úžasný porod, za to, že takhle skvělý je pořád a obdarovává mě spoustou nádherných úsměvů s dolíčky po tátovi. Taky bych chtěla poděkovat kamarádce, za její přítomnost, kterou jsem tam prostě potřebovala a příteli, který byl tím nejlepším porodním partnerem, v jakého jsem ani nedoufala.
Sakra holky já chci ještě rodit :´)
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1805
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1059
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1906
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 779
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 452
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21782
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2671
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2953
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2661
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1793
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
krásný 
…
myslím, že jsi tím odpověděla i některým jiným maminkám. Mějte se fajn 