Nenávidím Vánoce?
- O životě
- EscapistV
- 29.11.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O nenávisti k vánočním svátkům a o mojí cestě k tomu to změnit, kvůli sobě a naší malé. Co chcete, aby Vánoce znamenaly pro vaše děti?
Je mi zima. Měla jsem si vzít ven rukavice, teď mi prsty po klávesnici běhají jen hodně ztuha, ale myslela jsem si, že jdu jenom na skok, pověsit na hlavní dveře vánoční věnec, aby byl připravený na první adventní neděli. Má červenou mašli a malý zlatý zvonečky, a všem kolemjdoucím říká, že za těmihle dveřmi je něčí domov. Blíží se Vánoce a mně poprvé v životě záleží na tom, abych jim vdechla kouzlo.
Věnec mám samozřejmě nakřivo. Rovnala jsem ho snad patnáct minut v kuse, a stejně nevisí rovně. Ale spokojená rodina za ním bydlí i tak, a Ježíšek nás nejspíš stejně najde. Kdybych to předělávala ještě jednou, docela vážně by hrozilo, že se mi ty svátky klidu a míru pěkně zvrhnou.
Jsou to první Vánoce mojí dcery. Je jí teprve osm měsíců, nejspíš si z nich nebude pamatovat vůbec nic a víc než dárky, výzdoba a cukroví ji uchvátí šustivý balicí papír, a kouličky na stromku.
Já mám za sebou už skoro tři dekády vánočních svátků, čtvery z toho s chlapem, který mě pomalu odnaučoval přestat je nesnášet, ale poprvé po strašně dlouhé době se na ně těším. Těším se na úžas na její tváři, až zapálíme prskavky, na první rozbité vánoční ozdoby, na to, až se bude potápět do hromady roztrhaného papíru. Já vím, naprosto stejné nadšení u ní vyvolá i obyčejná plastová krabice a vařečka, kterou do ní může bušit…
Jenže mě ten příchod Vánoc donutil trochu se zamyslet. Nad tím, co chci, aby pro ni jednou znamenaly.
Svoje vlastní Vánoce z dětství si pamatuju jenom tak nějak matně. Nejspíš byly krásný a kouzelný, dokud během těch jedenáctých neodešla moje máma, a nepřebila tím všechno pěkný, co jsem s nimi měla spojené. Bez ní už nebyl nikdo, kdo by je pro nás chystal, a nebyla ani touha si tohle roční období jakkoliv připomínat.
Asi dva roky jsme si se sourozenci ještě vyměňovali dárky, bez stromečku a ceremonií, jen tak bez nadšení před spaním, ale pak už ani to ne. Rychle se z nich stalo něco nepříjemného, spouštěč všech těch negativních emocí a smutku.
Jako teenager jsem se po tom dně tloukla hodně, a vždycky, když jsem se pomalu začala hrabat k lepšímu, s železnou pravidelností přišly Vánoce a všechno mi zase připomněly.
A po dalších pár letech, v sedmnácti a v cizí zemi, se touha cokoliv předstírat rozplynula úplně. Vánoce byly něco, co patří jiným lidem, jako svátek cizího vyznání. Zajímavý k pozorování zvenčí, ale pro mě naprosto bez obsahu.
A tak jsem si samozřejmě musela nabalit chlapa, který má Vánoce za nejoblíbenější svátek v roce. Poznali jsme se v prosinci, tedy v době, kdy on byl v naprosto špičkové Vánoční formě a já poměrně čerstvě vypadla z několikaletýho, těžce nezdravýho vztahu. Užívala jsem si nově nabytou svobodu opravdu plnými doušky.
To ráno po tom, co jsme se poznali, mi při snídani došlo, že za celý roky svého předchozího vztahu jsem se nenasmála tolik jako s ním za jeden večer. „Nebudu se vázat,“ připomněla jsem si krédo každého čerstvého rozchodu. „Musím dát nejdřív dohromady sebe a naučit se zase věřit chlapům.“
Navíc se blížily Vánoce, moje pravidelný období melancholie a pořád ještě taky trochu truchlení. Můj plán byl sedět doma a myslet na to, že moje máma je pohřbená tisíc kilometrů daleko. Zapálit svíčku, zahrabat se před křiklavou pozitivitou Vánoc; možná se vidět s bráchou, chvilku spolu posedět a opatrně se vyhýbat tomu obřímu mrtvýmu slonovi v místnosti.
„Na Vánoce by neměl být nikdo sám,“ řekl mi ten chlap, co mě znal tři týdny, a postaral se, abych nebyla. Svátky v jeho pojetí byly trochu netradiční, ale rozhodně hlasitý, barevný, originální a praštěný jako on. Sám neměl moc dobrou rodinnou situaci, takže svátky trávil v kruhu přátel, se svojí vlastní sadou zvyků a zábavy.
Nevím, co mě přimělo na to kývnout. Ale dodneška si pamatuju, jak mi vřelost a samozřejmé přijetí jeho přátel vyrazilo dech. Zaskočili mě, nic neřešili a prostě mě vzali mezi sebe. A pro mě to všechno, jejich svět, bylo natolik jiný, natolik nepřipomínající moje vlastní vzpomínky, že ty Vánoce prostě nějak… šly zvládnout.
Jasně, byly dny, kdy jsem si šíleně nadávala, že jsem nezůstala doma v posteli. Nechci tu naznačovat, že lékem na depresi je láska, protože není. Nevyléčil mě lusknutím prstů. Ale těch dnů bylo nějak… míň?
Ty svátky jsme spolu doslova prokecali. Najednou ze mě padaly slova, která předtím slyšela jenom psycholožka, některá dokonce ani ona ne. Z důvodů, které pořád nějak nechápu, bylo hrozně snadný mluvit s ním o mámě, o těch letech mé vrcholné puberty, která jsou v mým životopise jako jedna velká černá depresivní kaňka.
O tom jaký je toužit po smrti, o předchozím vztahu à la horská dráha, o tom, jak se z toho sbírá. O jeho rodičích, o emocionálním zneužívání, ke kterému jsme oba měli dost co říct. Bylo mi s ním strašně správně, přirozeně, kamarádsky. Tak nějak, jak jsem si vždycky představovala, že by mělo být doma.
Když jsem pak po Novém roce pořádala párty u sebe doma, jako poděkování jeho přátelům, vlastně jsem chtěla, aby přišel hlavně on, i když jsem to ještě nevěděla. To až ráno, když jsem vyprovázela hosty z bytu, mi došlo, že vůbec nechci, aby odcházel.
Další Vánoce jsme trávili zase v té stejné sestavě, jen já už s jeho příjmením. Jako v každém vztahu jsme na sebe navzájem působili, ovlivňovali se. On přijal mě a moje tři kočky a já se kvůli němu jsem začala chtít snažit. Ne Vánoce jen přežít, ale zase jednou pro změnu prožít, a on mě dokázal zapojit do svých drobných Vánočních momentů, tak nějak nenásilně, přirozeně, každý rok trochu víc.
Držel mě za ruku, když jsem konečky prstů znovu testovala Vánoční vody, a když jsem si přece jen párkrát lokla, vytáhnul mě a usušil. Radoval se se mnou, když jsem pomohla ozdobit stromeček, a v noci mě objímal, když mě přepadl panický záchvat. Rok od roku jich je trochu míň.
Až teď, když píšu, zjišťuji, že tenhle deníček je vlastně poděkování mému muži. On si to tu nepřečte, ale vlastně je to hlavně díky němu, jeho trpělivosti a neutuchající podpoře, že pro mě dneska nejsou Vánoce černá díra na konci kalendáře, půlka měsíce, kterou je potřeba prostě přetrpět se zavřenýma očima. Už to, že tohle dokážu ze sebe vypsat pro mě znamená dost.
Letos to budou první Vánoce naší dcery, a já se snažím. Aby na ně jednou vzpomínala ráda, aby pro ni atmosféra svátků znamenala něco pozitivního, něco jako domov, a aby v těch vzpomínkách byl i kousek ze mě. Aby věděla, jak pěkný je být v kruhu blízkých lidí, a že rodina má víc významů než jen tu biologickou.
S mužem se bavíme vymýšlením, jak zkombinovat tradice, na které jsem doteď rezignovala. Vnímám, že se kolem toho tématu ometá opatrně, dává na mě pozor, na moje spouštěče. A taky vnímám jeho tichou radost nad tím, jak daleko jsme spolu došli. Mám ho za to ráda.
Sama nemám k českým vánočním zvykům příliš blízký vztah, ale letos budu po sto letech péct cukroví. Dneska už vím, že pro moji malou budou Vánoce 25. ráno, že je bude mít spojené s krůtou a nádivkou, a že si jednou asi bude Rudolph, the Red-Nosed Reindeer zpívat spíš než Chtíc, abys spal.
Ale dárky jí bude nosit Ježíšek, posnídá vanilkové rohlíčky a večer před Božím hodem pustíme ořechové lodičky a zapálíme svíčku za mámu. Neplánuju si perfektní itinerář a vím, že Vánoce nejsou o dárcích, ani o tom pitomém věnci na dveřích, ale pro mě je to symbol toho, že se o něco snažím.
A že se těším.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1834
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1079
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1942
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 793
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 470
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21896
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2678
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2963
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2675
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1800
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
No, věděl do čeho jde, má co chtěl. 
Díky Tobě a Tvému deníčku mám zas o čem hodně přemýšlet, děkuji za nakopnutí 