Není ti trapně, že nevyděláváš? Zeptal se mě manžel. Jsem na rodičovské

Hned jsem cítila, jak se mi stáhl žaludek. Proč nevidí, kolik toho za ten den udělám? A že si v půl osmé večer sednu snad není hřích! „Celý den běhám za dětmi, obstarávám domácnost, máš navařeno a ty mi říkáš, že to nestačí?“ Snažila jsem se v klidu odpovědět, ale v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené.

„Jsem unavený z toho, že všechno táhnu sám. Co když se něco stane? Na západě jdou ženské do práce mnohem dřív a děti jdou prostě do školky. Nemysli si, že tě budu podporovat doma do jejich třech let." Jeho slova mě bodla. Nemáme žádné finanční problémy. Nemáme hypotéku, barák, ve kterém žijeme jsem dostala od rodičů. Bezproblémů to utáhneme jen z rodičáku a jeho platu. Mám strach, že tu nejde jen o finanční stránku věci. Pro mě ale je teď nejdůležitější, že jsem tu pro naše děti, podle mě jsou malé na to, abych je šoupla do instituce.

„Není to o penězích, ale o tom, že se doma flákáš!“ začal. „Co budeš dělat, až děti budou starší? Budeš pořád sedět doma? Já už nevím, co mám říct, aby ses probudila. Jsi líná!

Málem jsem se zhroutila. „Ale já se za celý den nezastavím! Já jsem tu pro děti. Denně je krmím, přebaluji, uklízím po nich, hraji si s nimi, chodím na procházky, vařím, starám se o domácnost. A je to taky práce. A ty mi říkáš, že jsem líná?“

Pocítila jsem vztek, ale taky obrovskou únavu. Po těch dvou letech, kdy jsem na rodičovské, cítím, že jsem v jednom kole. Jakmile jedno dítě usne, druhé začne řvát. Když jsem chvíli venku, někdo musí jít do lékárny, nakoupit, nebo vyřídit. Po celodenní péči o děti, kdy jdou do postele, bych měla mít právo si na chvíli sednout, zhluboka se nadechnout a ne být kritizována, že nepracuju.

Manžel se na mě podíval unavenýma očima, pak přešel k oknu, jak to bývá, když neví, co říct. „Nejde o to, že bych tě neuznával. Ale nechci, abys byla doma celý život jako tvoje máma." „Pleteš jablka s hruškami, mně je jasné, že budu zase chodit do práce, ale až mi skončí rodičovská a děti půjdou normálně do školky. Tohle do čeho mě tu tlačíš je nesmysl, který by našim dětem rozhodně neprospěl.“

A teď se ptám – co víc mám dělat? Děti teď chtějí úplně všechno – kňučí, brečí, žádají pozornost 24/7, a i když bych měla spoustu dalších věcí na práci, dávám jim to, co potřebují, a to je pro mě důležité. Jsem unavená až na dno, ale zároveň vím, že je to jen fáze, že to nebude trvat věčně. Kdybych šla do práce teď, nezvládla bych to. Na to nemám sílu.

Šel se umýt. Když se vrátil zpátky z koupelny, znovu jsem na něj pohlédla. „Ale, co mám dělat? Neříkej mi, že opravdu chceš, abych si našla práci a děti odložila, když mi už teď zbývá sotva pár hodin pro sebe.“ Zatímco on je většinu času mimo dům, já jsem tu pořád, s oběma dětmi, které mě potřebují. „Jestli chceš, můžeme se vystřídat.“

Na to vyletěl jako čertík z krabičky. „No to v žádném případě, rodičovská je ženská práce, chlap má být živitel rodiny.“ Pobaveně jsem mu odpověděla. „Poslouchal ses teď? Řekni si tu větu ještě jednou a smiř se s tím, že do práce půjdu nejdříve za rok, spíš za dva. Půjdu, ale teď je ještě příliš brzy. Děti jsme chtěli oba. Oba pro to musíme přinést nějaké oběti.“

Nakonec uznal, že mám pravdu, i když na něm vidím, že mou činnosti neuznává jako dostatečnou, už alespoň mlčí.