Nutí mě k potratu, který nechci. Mám risknout, že kvůli dítěti odejde pryč?

Seznámili jsme se online, přes půl republiky. Všechno bylo tak rychlé, až bláznivé. Přestěhoval se ke mně do pronajatého bytu, abychom mohli být spolu. Jenže v té euforii jsme podcenili ochranu. Já nemůžu kvůli zdravotním problémům brát klasickou antikoncepci. Po styku jsem sáhla ještě po Postinoru, který evidentně ale nezaúčinkoval. A já jsem teď těhotná.

Když jsem mu to oznámila, zbledl. „Je to brzo. Nemůžeme mít přece už spolu dítě,“ řekl. A od té chvíle se náš vztah změnil. Tvrdí, že mě do potratu nenutí, ale každé jeho gesto, každý povzdech říká opak. Vnímám v jeho očích, že to dítě nechce. Opakuje mi, že jsem mladá, že na děti je času dost. Dokonce několikrát zmínil, že je to vlastně moje chyba, protože jsem si měla *„ohlídat ovulaci“.

Jenže, co když je tohle moje jediná šance? Bojím se, že kdybych šla na potrat, nikdy si to neodpustím. Jsem zdravotní sestra, děti mám ráda, odmalička jsem dělala chůvu sestřenicím a bratránkům. Vím, že se o dítě dokážu postarat. A i když je můj byt malý, s miminkem bychom to zvládli. Jenže zvládnu to bez NĚJ?

Moje rodina mi říká, ať se rozhodnu podle sebe. Přátelé mi tvrdí, že když partner dítě nechce, tak za to nestojí. Ale co když se mýlí? Co když ho přece jen přesvědčím, aby se smířil, že budeme rodiče? Nechci ho ztratit, miluju ho. A zároveň se bojím, že kdybych dala na jeho slova a šla na potrat, už nikdy nebudu stejná.

Jsem teď v pasti. On mi vyčítá, že jsem ho podrazila. Já cítím, že tohle dítě je možná dar, i když přišlo neplánovaně. Každý den pláču, přemýšlím, hledám odpověď. Rozum říká jedno, srdce něco úplně jiného. A čas na rozhodnutí se krátí…

Možná to není dokonalý vztah a možná není ideální čas. Ale je někdy ideální čas na dítě? A dokážu vůbec žít s rozhodnutím, které mě donutí jít proti sobě?