Obyčejně neobyčejný život

Byl krásný slunečný den. Po dlouhé době opět potkala kluka, se kterým chodila dlouho. Ale bylo to v době, kdy ještě byla puberťačka a nevážila si toho, co má. Několikrát ho poslala do háje a když jednoho dne, kdy to chtěla vzít zpět, on řekl: NE! Teprve tehdy si uvědomila, co vlastně ztratila. Trápila se, ale život šel dál, dny ubíhaly.

Z malé střeštěné holky se stala větší, pořád střeštidlo, ale střeštidlo, které stálo na vlastních nohou. Měla byt v podnájmu, vlastnila hodně dobré auto, dobrou práci a vše díky svému snažení a pracovitosti.

Jednoho slunečného dne, se rozhodla, že zajede natankovat a umýt auto. Na benzínce potkala kluka ze svých střeštěných let. Pokecali, vyměnili si čísla a domluvili se, že se musí opět vidět. K jejímu překvapení byl sám s malou holčičkou a vylezlo z něj, že na ni také myslel. Slovo dalo slovo a vídali se čím dál víc, nakonec spolu začali bydlet. Byli krásná šťastná rodina… až do onoho dne D! Hnusného dne a hnusné doby, ale to bych asi předbíhala.

V práci vyhrála zájezd a ač z počátku jet nechtěla, on jí řekl, že si má „dovolenou“ užít, zalyžovat si a pak se jim v pořádku vrátit. Ona jela, prodloužený víkend si užívala, domů napsala smsky, když byla možnost.
Po návratu zamířila nejdříve k rodičům, kde stálo její auto a kde měla odvést lyže. Jaký šok zažila, když snad poprvé v životě, viděla svou matku brečet. Byly to slzy, které už by nikdy nechtěla nezažít. V prvních chvílích ji ani nedošlo, co se může dít. Protože si to nechce vůbec nikdo připustit.

Matka nebyla schopna slova. Hovoru se ujal její manžel… „Sedni si, musíme ti něco říct.“ Sedla si. „včera v noci… Viktorka… měl nehodu a… Viktorka nežije… on je v nemocnici.“ Ona se začala smát, „to není možné, srandu si nedělejte, já jedu domů…“ Zachytili ji a v tu chvíli se sesypala. Brečela, slzy jak hrachy se ji řinuly po obličeji. Po dlouhé chvíli se zvedla, bezmyšlenkovitě zamířila pro čisté oblečení a do sprchy, bezmyšlenkovitě vykonala, co byla potřeba a brala klíče a chtěla jet za ním.

Nechtěli jí to dovolit, ale ona jako tvrdohlavá se se slzami v očích nedala zastavit. Ujela spoustu kilometrů, během nichž se dávala dohromady, aby před ním nebrečela. Ležel v nemocnici ve vzdáleném městě. Při vstupu do nemocnice našla potřebný pavilon, onu budovu i oddělení. Sestra i doktor ji varoval, že to co uvidí se ji nebude líbit a že to musí ustát.

Neustála, to co viděla, nečekala ani v tom nejhorším snu, ani v té nejhorší myšlence si nedovedla přestavit, co se bude dít. On ležel na posteli, všude hadičky, nedýchal - dýchal přístroj, nežil. Život mu uměle udržovaly jen přístroje. Brečela, držela ho za ruku, hladila a brečela. Musela odejít.
V autě se zhroutila a brečela, neví, jak dlouho a neví, co se pořádně dělo. Chtělo se jí řvát, chtělo se ji utéct, ale nebylo kam.

Uběhla dlouhá doba a musela být silná, silná pro něho. Starala se o něj. Po půl roce ho pustili z nemocnice domů na víkend. Ano, chtěl to, bylo to těžké, jak pro něho, vidět to prostředí, ty věci, kde žili dříve ve třech, tak pro ni, dívat a starat se o něj. Dělala to z lásky. Bylo to však obtížné. Dospělý chlap a nedokázal se ani najíst či vykonat potřebu. Nezapomenutelné léta, ale vše se naučila a zvládali to spolu.

Po nějakém čase, se jejich cesty rozdělily, každý byl někde jinde.

Co jim ale v srdci navždy zůstane, jsou vzpomínky a místečko, kde je ten druhý a jejich malá Viktorka…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Šája
102677
30.1.11 11:06

moc smutný deníček, nevím, co říct - posílám mnoho síly :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
nikita066
13335
30.1.11 17:04

děkuju, už je to nějaký rok zpět a člověk se s tím musí naučit žít. Ale v srdíčku to zůstane navždy

  • načítám...
  • Zmínit
Vesna006
1175
30.1.11 18:47

:hug: Jak si s tím člověk osud zahrává, to není pěkné. Tento příběh mě úplně :cry: Před dvěma dny jsem měla sen, který se právě týkal autonehody mého přítele - byla to jako budoucnost, protože jsem v náručí držela asi tříletého chlapce. Bylo to tak živé brr, nechtěla bych to zažít na vlastní kůži. Přeji hodně síli :hug:
A gratuluji k synovi :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
nikita066
13335
31.1.11 11:41

Vesno děkuju :hug:
Sny si nepřipouštěj, nemusí se nikdy stát :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Lusynka
479
31.1.11 12:33

NIKITKO
Je to šílené co se v životě může vše stát!!jsi ale velice statečná!! koukám, že jsi znovu šťastná máš krásný metřík!! přeji už jen a jen spokojenost!!!!!!!!!!

  • načítám...
  • Zmínit
nikita066
13335
22.2.11 22:15

Lusynko děkuju moc

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Nemoci nikdy nepodlehnout