Obyčejné okamžiky štěstí

Štěstí, co je to štěstí? Znalci filmové klasiky by odpověděli, že je to muška jenom zlatá. Definovat ho vlastně není úplně jednoduché, to slovo můžeme vnímat ve spojitosti k více událostem. A taky ho každý můžeme jinak vnímat, jinak prožívat. Ale asi všichni se shodneme na tom, že prožívat štěstí, znamená být přítomen v okamžiku, pro který stojí za to žít.

Nedávno jsem vedl s blízkým člověkem trochu filosofickou debatu o podstatě bytí a během ní jsme vzpomínali na to, jak takové okamžiky štěstí vypadaly dřív, když jsme byli mladší, jak vypadají teď a dělali jsme si srandu, jak asi budou vypadat za dvacet, třicet let.

Vybavoval jsem si, jak jsem jako dítě číhával u okna, než pojedou popeláři a jakou jsem měl radost, když jsem je při práci na rodném sídlišti mohl pozorovat. Vzpomínal jsem na zahradu prarodičů a číhání na první zralou třešeň, nebo když konečně přišly prázdniny, sbalili jsme všechny ty věci a vyrazili na chatu za letním dobrodružstvím. Vzpomínal jsem na radost z přijetí na školu, kterou jsem chtěl absolvovat, smíšenou se smutkem, že se tam nedostal nikdo další, koho jsem znal. Vzpomínám na prožívané štěstí plynoucí z prvního vážného vztahu, rozpaky střídané euforií z tělesných prožitků s tím spojených, na radost z úspěšného zakončení školy, z posunů v kariéře, prvních aut, prvního bydlení, šťastné úlevy z rozvodu, štěstí nalezené jinde, štěstí plného rozpaků a nejistot prožité v porodnici s prvním dítětem v náručí.

Dnes cítím štěstí, když jsem s blízkými a kolikrát se třeba nad vlastními dětmi pobavím, když vidím, že štěstí vidí ve stejných věcech, jako kdysi v jejich věku já. Vnímám jejich obrovskou moc obdarovat mne štěstím. Když mají radost, kterou sdílí, nebo když přijdou a i na prahu pubertálního věku řeknou: „Tati, máme tě rádi.“

A já sám? Jako bych se od dětského štěstí spojeného s prožitkem, přes štěstí v začátcích dospělosti, často spojené s materiální stránkou života, ocitl zpět u toho, že jej mám spojené hlavně se zážitky, blízkostí, přírodou. Třeba jako když seberu batoh a vyrazím na cestu, štípou mne komáři, puchýře tlačí v botách, ale nakonec dojdu do cíle a mohu si oslavit své vnitřní vítězství. Kolikrát to znamená fyzické posouvání limitů, opravdovou bolest, až bych řekl Churchillovské krev, pot a slzy. Ale v těch slaných slzách není smutek, ale štěstí.

Bolestně si vybavuji poznání, jak může vypadat štěstí u nemocných a starých. Vzpomínám na šťěstí babičky, když jsem ji navštěvoval v týdnech čekání na smrt. Každý další bolestivý den, kdy se mne dočkala, byl pro ni šťastným. A to pak i ve dnech, kdy už to nedokázala říct. Cítil jsem to. Vzpomínám na mráz, který mi projel celým tělem, když jsem se nedávno loučil s bývalým kolegou, onkologickým pacientem, o kterém si i blízké okolí myslí, že je vyléčen, a on až na samý závěr setkání, stranou všech řekl: „Jsem šťastný, že snad mám ještě rok nebo dva.“ A já v tom okamžiku to štěstí spojené se smutkem prožil s ním.

Vnímám, že v mnoha případech můžeme jít štěstí naproti. A v mnoha ne. Někdy štěstí vyvoláváme, toužíme po něm a ono nepřijde. Někdy to, v čem jsem ho hledali, nakonec není. A někdy je naopak v něčem, kde bychom ho nikdy nečekali. Co o štěstí vím, že je krásné. A že skoro stejně krásné je na okamžiky štěstí vzpomínat. Udělejte si na to někdy čas. Ať už s přáteli, nebo sami, večer, v pohodlí, teple, u horkého čaje. Věřím, že i ti, kteří to mají v životě těžké, štěstí ve vzpomínkách najdou. A se vzpomínkou najdou i naději na to, že zase přijde okamžik, kdy šťastní budou. Věřím, že ať se děje cokoliv, je to jen cesta mezi obyčejnými okamžiky štěstí.