Deník pražského tuláka - den 2.
Deníček člověka, který dosáhl svého a právě proto hodně ztratil.
Ráno jsem se probudil a jako bych nespal. Fyzicky jsem se nijak zle necítil, ale hlavě jako by se nechtělo vstát. Hořkosladké balady od Darko Rundeka ty nejhorší temnoty z hlavy vyhnaly. Aspoň využiju tu chorvatštinu, kterou jsem se učil a jako puberťák se bavil třeba tím, že nápojový lístek je piča karta. Je zvláštní, že smutek lze vyhánět smutnými písničkami. Ale možná je to jako v matice, kde minus a minus dají dohromady plus. Nebo v mém případě alespoň nezápornou nulu.
Vstal jsem nakonec do dalšího z těch nových dní, kdy vlastně nemusím nic. Výhoda svobodných povolání. Ale je to výhoda? Někdy je asi lepší povinnosti mít. Člověka to donutí fungovat. Léta jsem po tom toužil, zbavit se těch pout, a když je nyní nemám, jako by se mi po nich stýskalo. Vstávat v šest, dělat snídaně a svačiny, odvézt děti do školy a spěchat se zavřít do kanceláře a večer se vracet se špatným svědomím, že děti strávily další den v podstatě bez táty, svěřené cizím osobám ve výchovně vzdělávacím zařízením s důvěrou, že je tam budou učit a vychovávat. Nic proti, trefili jsme skvělé učitele a vychovatele. Ale vím, že jsou ještě ve věku, kdy by chtěli být s tátou. A s mámou. Ale i to jsem nechal za sebou. Nemyslím si, že by mě žena neměla ráda. Nebo že by se mnou nebyla šťastná. Dokonce stále cítím potřebu chovat se, jako bych ji měl. Ale nemám. Už je nemám. Na patnáct let se naše představy o životě sešly a bylo to fajn. Ale najednou, jako by někdo přehodil výhybku a toho společného bylo míň a míň.
A já tu jsem, mám čas, mohl bych jim ho dát, ale oni už nechtějí. A já zjišťuju, že ten klid, ta nuda o kterou jsem stál, je někdy taky pěkně na hovno. Ale co, i Nohavica v té své kometě zpívá: „Co jsem si nadrobil, to si i vypiju.“ Někdy se tajně postavím autem ke škole a dívám se, až půjdou. Už ani nevědí, jaká auta mám. A vidím je. Na obličejích jim poznám, jak se zrovna mají. Často se smějí a tak vím, že převážně dobře. Žena tak kopíruje svoji mámu. Je na děti sama, jako byla ona. Přináší oběť, že svůj život zasvětí rodině. Vím, že jsou v dobrých rukách. A vím, že mě asi někdy proklíná. Ale tak to je. Co na tom už změním? Nejspíš nic. A vlastně nevím, jestli bych chtěl.
Venku se honí mraky a podle mlátící rolety poznám, že vítr je opravdu silný. Ani se mi nechce vylézat ven, ale chci se aspoň projít. Naštěstí už se nemusím strojit do košil a klidně si můžu vzít džíny, svetr a zimní bundu. Už je na ní možná teplo, ale já nemám pocit chladu rád. Sjíždím výtahem do přízemí, zdravím slečnu na recepci kterou většina rezidentů bez povšimnutí míjí. Nikdy jsem si s ní neřekl víc než: „Dobrý den,“ nebo „Nashledanou.“ I přes respirátory jsem ale poznal, že se usmívá a ona vnímá úsměv můj. Oči prozradí hodně.
Automatické dveře se otevřou a i když jsem ještě dva kroky uvnitř budovy, cítím, že mě ten vítr bude štvát. Ale co, aspoň má člověk nějaký vjem ze života. Míjím Florenc, kde stojí paní v červené bundě a prodává Nový prostor. Kupuju si ho, už jich mám štos na stolku vedle gauče, ale vždy to jen prolistuju a nic moc mě nezaujme. Možná příběhy prodejců. Bohužel, tahle paní v nich nebyla a tak můžu její osud jen hádat. Na drogy to nevypadá, tak možná chlast? Kdo z nás někdy trochu víc nepil… Špatný dětství? To je dnes moderní příčina všech našich selhání, ne? Duševní nemoc? Třeba se někdy zeptám. Přijde mi, že si mě nepamatuje. I když kupuji každé číslo, někdy i dvakrát. Možná mi jednou svůj příběh řekne a stane se mi známým. Takhle zůstávají samé otázky. Nakonec, ne že bychom jich nad vlastními životy neměli možná i více, než nad životy jiných.
Přemýšlím, kam vlastně půjdu. Město mi přijde nezajímavé, byť je stověžatá oblíbeným cílem turistů. Zajímaví už mi přijdou jen lidé. Jejich radosti a bolesti. Naděje, která umírá poslední. Akorát občas zdechne ještě dřív než člověk samotný. Někdy mě napadne té paní koupit kafe a něco dobrého v pekárně a přidat to k platbě za časopis, ale zatím jsem to nikdy neudělal. A dnes na to není ten správný den. Nohy dělaly v pravidelném rytmu kroky směr Karlín, když mi v kapse zavibroval telefon. Rychlým pohybem, asi ze zvyku z dob, kdy jsem jako „velký podnikatel“ musel dělat okamžitá rozhodnutí, jsem ho vytáhl ven, takže jsem ještě stihnul vidět notifikaci zprávy od Kristýny: „Zase bleju.“
Ta holka umírá, blesklo mi hlavou a samotného mě překvapila síla toho přesvědčení. Nechci tu holku ztratit, přestože pro mě znamená zejména druhou stranu dlouhých mailů. Poznal jsem ji, když byla ještě studentkou a chtěla se stát novinářkou. Dělala redaktorku regionálního týdeníku a psala fantastické reportáže. Třeba o tom, jak se několik důchodkyň rozhodlo zvelebit své okolí a začalo na veřejných místech sázet květiny. Už jen to, že si v dobách, kdy se všichni honí za co největší senzací a bulvárním odhalením, vybrala tohle krásné, čisté téma o ní hodně vypovídá. O její podstatě dobrého člověka. Jenže pak, jako u řady z nás, přišel střet s dospělým životem. Hravé dítě v nás se vytratilo. Na člověka začal působit tlak okolí. Měla by sis najít dobrou práci. Měla by ses vdát. Měla bys mít dítě. Měli byste si postavit barák. A tak začala dělat v neosobním korporátu, kde byla spíš jen součástí na výkon orientovaného procesu než člověkem. Vdala se za kluka, který je vlastně asi fajn, ale vždy si jel hlavně to svoje. Narodilo se jim dítě, vzali si hypotéku a najednou zbyl strašně malý prostor pro svobodný život. Musela vydělávat na splátky. Musela uklízet, vařit, vychovávat, dělat úkoly. Musela plnit plány.
A její tělo začalo klást tomu každodennímu sevření odpor. Taková stresová klasika - kožní problémy následované problémy s přijímáním potravy. V reakci na to začala jíst zdravě. Nebo spíš vylučovat z jídelníčku prý nezdravé potraviny. Bylo jich vyloučených čím dál víc. A její tělo sláblo a sláblo. Nakonec není schopné přijímat téměř žádnou potravu, zhubla na třicet dva kilo a když se nají, zvrací. Ne, že by to nezkusila řešit s lékařem, jenže trefila na první pokus na blbce a jak to u silných osobností bývá, vytvořila si v sobě blok. Ona přeci zvládne vše sama! Nemůže selhat! A tak se její štěstí smrsklo na pár hodin spánku. Mimo ložnici, v pokoji pro hosty, na zemi ve spacáku. Zachumlaná v kokonu bez vědomí reality nachází jediný klid. Před pár týdny mi napsala: „Zachraň mě.“ Přemýšlel jsem jak. Uvažoval jsem, že si ji vezmu k sobě a dám na ni pozor. Ale pak mi došlo, že bych ji tím jen dál ubližoval. Její záchrana je nad mé síly. A stejně dřív nebo později v nemocnici skončí. A to bude ještě to dobré řešení. Když jsem ji naposledy viděl, nechápal jsem, jak její tělo může ještě fungovat. Byla tak slabá a v propadlých tvářích jsem viděl smrt. Jediné, co v ní ještě žilo, byly oči.
Věděl jsem, že vlastně nečeká nějakou velkou reakci. Pro ni bylo důležité to někomu sdělit. Nemá to komu jinému říct, kdo by ji hned nezačal poučovat, že jíst se musí, nebo že má jít do nemocnice. Tím její odpor k obojímu vždy jen sílí. Poslal jsem ji smutného smajlíka. Myslím, že ji hodně lidí zklamalo. Vlastní rodina, manžel, dcera, která tíhne k tatínkovi a ji, maminku má hlavně jako servisní službu. Manažeři v práci, které nezajímá nic než výkon, což léta odmítala vidět, ten barák, který chtěla, dnes vlastně nesnáší a ano, myslím, že i její vztah ke mně se pohybuje na tenké hraně mezi přátelstvím a nenávistí. Někdy přemýšlím, jak by její život vypadal, kdybychom byli spolu. Kdybych se byl tenkrát neoženil, muselo by to tak skončit. Ale většinou dojdu k závěru, že by stejně byla nešťastná. Možná jinak, možná zdravější, ale štěstí by ji chybělo stejně. Se mnou to není lehký a někdy je lepší, když jsem jenom kamarád. Protože kdo ke mně cítí něco víc, může mít i dobrý důvod mě nenávidět. Když už nic jiného, tak pro ten nesnesitelný klid, se kterým všechno přijímám.
Z myšlenek jsem se probral na Invalidovně. Experimentální malé sídliště, které zde vzniklo jako vzor kvalitního bydlení socialisticky normalizovaného občana, je dnes bráno jako velmi dobrá adresa. Jako by ta má samovolná procházka symbolicky skončila na místě, kde v budovatelském nadšení vzniklo něco, co nakonec ocenil až někdo úplně jiný, než pro koho to bylo zamýšleno. Občas budujeme vzdušné zámky, protože se to od nás čeká a sami se v tom ztratíme. Naše já se rozbředne v jednotlivých povinnostech, závazcích, samotný cíl se ztratí v mracích a na nás samotné nám zbyde tak málo času, tak málo sil, že naše podstata, naše radost začne mizet. Někdo s tím začne bojovat, někdo se tomu poddá. Nechci to hodnotit. Ale prostě to tak u mnohých z nás je.
Přečtěte si také
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 1174
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 854
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 684
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 219
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 5727
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3279
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 10313
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 11000
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 2189
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 7015
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
přijde mi to takové ukňourané, nespokojené, ale bez snahy cokoli změnit, protože to by jsi se musel snažit 
Celkem to má jen osm, tak se to přežít dá. 
