Od SimCity k lásce
... aneb, jak jsem nehledala chlapa. V osmnácti jsem měla velkou lásku. S myšlenkami na ni jsem vstávala a s myšlenkami na ni jsem chodila spát. Zatímco moji vrstevníci chodili po škole randit a v pátek večer na diskotéky, já jsem milovala koně. Celým svým srdcem.
Propadla jsem pohledu na krásu světa z koňského hřbetu a opíjela se každým večerem, kdy vše utichlo, nebe zalily červánky a ze stájí se ozývalo jen spokojené frkání koní, kteří křoupali svoji večerní dávku ovsa. Můj život byl v mých očích jasně nalajnovaný. Celý ho zasvětím jen koním. Jenže člověk míní…
Byl červen a já jsem v září po prázdninách měla nastoupit do pátého ročníku střední školy. Mobily začínaly, internet byl v plenkách a my doma měli v té době jeden z prvních modelů „pécéčka“. To bylo něco! Veškeré projekty do školy jsem si už od čtvrťáku připravovala na počítači a tiskla na tiskárně, protože co si člověk zpracuje sám, to už z poloviny umí.
Učení jsem prokládala koňmi, karetními partičkami s tátou a mojí oblíbenou počítačovou hrou SimCity. Táta mě už pár let zpátky bral čas od času do práce, abych si mohla tuto hru zahrát, to jsme doma měli ještě „obyčejné“ PMD.
Sehnat nějakou novou hru nebylo snadné, vše bylo na disketách. Táta odebíral počítačový časopis CHIP a já tam objevila recenzi na novou verzi mé oblíbené hry – SimCity 2000. Vypadala vážně skvěle, tu musím mít! Tak jsem si podala do časopisu inzerát, který zněl jednoduše: „Koupím hru SimCity 2000.“
Přišlo mi asi 6 odpovědí, ale jedna mě fakt zaujala. Dopis začínal asi takto: „Ahoj Zůzo, tak ty sháníš hru SimCity 2000? Tak to bych Ti mohl pomoci, ovšem jedině v případě, že jsi vášnivou uživatelkou Woken 95, resp. Woken celkově a navíc Ti něco říká angličtina, tj. umíš alespoň trošku anglicky. Tom.“
Celý dopis byl úplně jiný než ty ostatní, tak jsem se rozhodla pro tuto nabídku. Přece si dotyčný nemůže myslet, že my jsme u nás na Vysočině sto let za opicema!
Tak jsem mu napsala dopis v podobném duchu. Zjistila jsem, že onen „Tom“ je stejně starý jako já, také půjde po prázdninách do páťáku na střední škole v Rakousku a je fakt fajn. Prohodili jsme si to léto hromady dopisů, které se začaly stávat mnohem osobnější a já pomalu ale jistě před spaním přemýšlela více nad Tomášem, než nad koňmi.
Já, která jsem vždycky přesně věděla, jakým směrem se bude můj život ubírat, jsem se zamilovala do kluka, kterého jsem ani nikdy neviděla. Zamilovala? Jo, někdy v září jsem si tím byla jistá. Měli jsme tolik společných věcí, názorů a myšlenek, byť jsme měli oba úplně jiné koníčky a studovali naprosto odlišné školy.
Můj táta donesl od známého domů dvě volné vstupenky na počítačovou výstavu Invex. Jemu se tam nechtělo a mně se zrodil v hlavě nápad, jak zrealizovat první naše setkání. Tom totiž studoval počítače a na Invex opravdu moc chtěl. Tak jsem mu jednu vstupenku darovala s tím, že se tedy sejdeme v Brně u pavilonu „Z“ a já budu v ruce třímat koňský časopis Jezdectví, jako poznávací znamení.
Dne 14. října jsem čekala na smluveném místě u bazénu, takticky schovaná za cedulí, abych měla případně ještě možnost útěku, který se ale nekonal. Tom se objevil v saku, s kytkou v ruce, vysoký, hnědooký a tmavovlasý. Strávili jsme na Invexu krásný den, plný žertíků i vážnějších rozhovorů a večer nám bylo oběma jasné, že naše náklonnost je vzájemná. Rozloučili jsme se na zastávce u tramvaje a já celá v rozpacích do ní skočila dřív, než se Tom odhodlal mi dát pusu.
V noci jsem nemohla spát a byla jako omámená. Tom byl na tom úplně stejně. Jenže co dál? Dělila nás vzdálenost 70 km a oba jsme byli v maturitním ročníku. Scházeli jsme se o víkendech, jednou za týden až za čtrnáct dní u nás, nebo u nich, jak to zrovna vyšlo. Při naší druhé schůzce jsem Toma pozvala na koně a romantickou projížďku ve dvou. Nutno přiznat, že Tom do té doby na koni nikdy neseděl a potom už také ne, ale v sedlech jsme si vyznali lásku.
Tom mi naprogramoval prográmek, který odpočítával dny, hodiny, minuty a vteřiny do naší příští schůzky. V červnu jsme oba odmaturovali s vyznamenáním a přemýšleli, jak to udělat, abychom byli spolu. Shodou náhod jsme získali byt kousek od Brna, kde jsme pak oba našli práci.
V říjnu to bylo už 18 let, co jsem celá nervózní stála za cedulí u pavilonu „Z“. Od té doby jsme se ještě 2× stěhovali, až jsme zakotvili na jihu Moravy a Tom dojíždí do práce v Rakousku. Nyní máme spolu 4 krásné děti a náš vztah je pořád harmonický, máme si i po letech hodně co povědět.
Nutno podotknout, že hru SimCity jsem od Toma tehdy opravdu dostala, ale hrála jsem ji asi jen 2×. Nebyl čas… Kdyby mi byl někdo řekl, že životní lásku najdu přes inzerát v počítačovém časopise, asi bych se hodně dlouho od srdce smála.
A koně? Ty miluji dodnes. Protože koně jsou láskou na celý život. Moje nejstarší dcera se do nich nedávno zbláznila taky a syn je zase dobrý na počítače. 
Přečtěte si také
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 485
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 442
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 291
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 739
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 632
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
Žiju s ex-tchyní v domě své bývalé ženy. Nemám sílu začít znovu
- Anonymní
- 24.05.26
- 3475
Když tchyně před patnácti lety přepsala dům na mou manželku, bral jsem to jako důkaz obrovské důvěry. Byli jsme mladí, měli jsme plány a já měl chuť do práce. Všechny své úspory, každou volnou...
„Manipuluje vámi,“ řekla mi učitelka o synovi (9) a doporučila další vyšetření
- Anonymní
- 24.05.26
- 6334
Seděla jsem na židli v kabinetě, který byl až nepříjemně stísněný. Ostatně jako celá atmosféra této schůzky. Opět jsem byla na koberečku u paní učitelky. Po kolikáté už?
Já podstupovala IVF, zatímco manžel utrácel v bordelu. Chci rozvod
- Anonymní
- 24.05.26
- 2281
Před třemi lety jsme si řekli, že je čas. Chtěli jsme rodinu. Jenže osud měl jiné plány a přirozená cesta nikam nevedla. Následoval kolotoč vyšetření, hormonálních injekcí, nekonečného čekání v...
Manžel přišel o práci a pořád se válí u televize. Prý si potřebuje odpočinout
- Anonymní
- 24.05.26
- 2319
Už mám dost svého muže, ze kterého se stal absolutně líný a nepoužitelný člověk. Martin býval vždycky pracovitý a akční. Jenže loni na podzim ho vyhodili z práce, kde dělal mnoho let. Nejdřív...
Dcera je podle manžela na sport levá. Nutí ji k pohybu a platí drahé kroužky
- Anonymní
- 24.05.26
- 847
Naše desetiletá Simonka má talent na zpěv a malování, ale rozhodně ne na sport. Žádný ji nebaví a vlastně jí ani moc nejde. Snažím se ji rozhýbat alespoň na procházkách a cvičíme spolu jógu. Jenže...
