Otázky a obavy

Jsem člověk, který někdy až moc přemýšlí.

Zdravím všechny,

už dlouho si prohlížím tyto stránky a pročítám si téměř každý deníček. U některých se pobavím, u některých zesmutním a z některých si snažím vzít rady a ponaučení. Je mi 22 a s manželem, který je stejně starý, jsem už 6 let, z toho 5 let spolu bydlíme a rok jsme svoji. Také jsme si prošli svým a překonali spolu spoustu krizovek, takže teď s klidným svědomím mohu říct, že máme absolutně pohádkové manželství, plné lásky, důvěry a porozumění. Jediné, co mě trápí, je má „hlava“ - někdy až moc přemýšlím :( Bohužel negativně a mám obavy z toho, co by mohlo být.

Např., když mi přítel v 17 navrhnul, že k němu mohu jít bydlet, říkala jsem, že je moc brzy (což byla pravda :D), ale říkala jsem i věci typu: Co spolu budeme jako každý den dělat, že se spolu budeme nudit apod. :D Nakonec mi přítel vše vysvětlil, bylo vidět, že nad tím dlouho přemýšlel a já nakonec svolila. Podobné to bylo i se svatbou, přítel mě požádal o ruku, řekla jsem ano, přítel brečel štěstím, ale já druhý den opět přemýšlela přišla se seznamem negativ, proč se svatba"nevyplatí". Nakonec to byl úžasný den a z přítele je ten nejbáječnější manžel :)

Ale nyní řešíme asi největší životní otázku… manžel za mnou cca před půl rokem přišel s tím, že se mi chce svěřit, ale že už dlouho přemýšlí o miminku, ale že mi o tom nechtěl povědět, jelikož zná můj postoj - jsem ze 4 dětí(nejstarší) a sourozence jsem prakticky vychovala, takže na ně nepospíchám. Navíc jsem měla takové to „prima dětství“, kde otec byl alkoholik a bil mamku, nakonec útěk od otce a milion stěhování kvůli neplacení nájmu apod. Nejsem žádná zlatokopka - jak jsem již psala, manžel je stejně starý a začínáme spolu od nuly, bez jakékoli pomoci od příbuzných (manžel měl podobné dětství), ale já ve všem vidím problém - a to hlavně finanční, všechno „přepočítávám“ na peníze :(

Každý ví, že děti miluji,jsem tím známá, hlídám sousedce 19měsíční holčičku, nejmladší sourozence si doteď beru na prázdniny a vždycky si to maximálně užívám. Navíc je má o 2 roky mladší ségra v 5. měsíci a když mi to oznámila, brečela jsem štěstím a já už se teď nemůžu dočkat, až budu teta a ona mi toho drobečka bude půjčovat na hlídání :) Navíc musím říct, že ségře bříško fakt sekne :D Ale mít svoje? Ano - spokojená rodina je můj životní sen, cíl, kterého chci dosáhnout. Chci mít dítě, popř. děti, které zahrnu láskou, budu o ně pečovat, budu se jim věnovat - prostě se jim budu snažit udělat pěkné dětství, takové, jaké já bohužel neměla.

Ale mít mimčo už teď? Přijde mi to ještě brzy… Jak jsem již psala, je to už půl roku, co se o tom s manželem bavíme a on už je ze mně zoufalý :( Jelikož chvíli říkám, že se na to opravdu těším, až budeme rodina, ale většinou chodím opět s negativama typu: Vždyť nemáme nic našetřeného, jsme mladí, co kdybys nás opustil apod. Projíždím denně weby a hledám odpovědi na mé otázky. Hledám info, jak to mladé mamči zvládají s dětmi a vždy, když jsem našla něco špatného (např. tatínek utekl, nezvládají péči apod.), tak mě to opět jen utvrdilo v mém negativním postoji. Pak přijdu sem, na emimino a mám zas názor, vždyť je to nádherné, ale někdy jsem i ve fázi, že když vidím, jak maminky nakonec píší, že by to (mimčo) za nic nevyměnily, tak si říkám a nepíšou to jen tak, není to jen zaběhnuté klišé, vždyť oni už vlastně ani nic měnit nemohou - omlouvám se, nemyslím to, ale bohužel to někdy tak mám :(

Někdy si zase říkám, že ještě nejsem připravená - jako bych se na dítě někdy připravit mohla :D Ale žila jsem s tím, že by mi měly tikat ty biologické hodiny a já je neslyším. Není to divné? :( Copak si někdo pořizuje mimčo tak, že se jen dohodnou, že už je ten správný čas? Pak opět přijdou na řadu finance - bydlíme v pronájmu, máme úvěr (splátky ještě 6 let) na auto a každý měsíc poplatky splatíme tak tak, natož pak s mimčem. Opět přicházím s argumentem, že nemáme nic našetřeného - jako by bylo z čeho :D Pak říkám, že jsme ještě mladí, nebo co kdyby manžel přišel o práci. A co kariéra, VŠ nebo cestování. Co když to prostě finančně nezvládneme a naše děťátko bude muset vyrůstat v tom, v čem jsme vyrůstali my. A co moji sourozenci, to už na ně potom nebudu mít čas a peníze na to, si je brát, bylo by to vůči nim sobecký - je mi jich opravdu moc líto :( :(

Prostě mám zase milion argumentů a negativ :( Je to se mnou těžké a opravdu manžela obdivuji, že na mě má nervy - tímto mu moc děkuji. Já ho najednu stranu chápu - nechce být starý rodič, chce to malé naučit to, co on se musel naučit sám a hlavně v tom prý vidí svůj smysl života. Vím, že bude skvělý táta a že by se o své děti vždy postaral, jak nejlépe by mohl a to, jak si nemohla „vynahladit“ bříško mé ségry, bylo prostě kouzelný :) A když si s ním o pořízení miminka povídám, je vidět, že už nad spoustou věcí přemýšlel, že ho milion věcí zajímá, že to není jen takový výkřik do tmy „pořídíme si mimčo, když už jsme se vzali“. Na většinu mých negativ má argumenty - promyšlené, logické a reálné… ale já… já se stále bojím :(

Byla bych nejraději, kdyby mi mohl někdo říct, teď si pořiď miminko, teď je ten správný čas, vše vzládnete a budete spokojená rodinka. Bohužel to tak nefunguje a nikdo mi s takovým životním rozhodnutím nemůže pomoci - jsme na to jen my dva. Ale jak to mám poznat, že už je ten správný? S mým postojem nebudu mít nikdy nic, natož děti :(

Omlouvám se za délku, ale je toho tolik, co se mi honí hlavou.

Každopádně, budu ráda za jakékoli reakce a příspěvky o tom, jak zvládáte svůj „život“ :)

Mějte se a smějte se :)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Scarlett2011
17.1.11 18:02

Uplne chapu, jak se citis. Je mi 25 let a posledni dva roky jsem byla neustale na pochybach, zda si miminko poridit, ci nikoliv. Vzdy jsem manzela premlouvala, ze to je to jedine, co by me udelalo stastnou a ze si miminko moc preji. Ve chvili, kdy mi to odkyval jsem zacala moc premyslet. Hlavne o financich a uz jsem si zase rikala, ze bude lepsi si nasetrit, koupit nejprve byt apod. Nakonec jsme se rozhodli jeste par let pockat. Nicmene hned mesic na to jsem zjistila, ze jsem tehotna :-) takze to osud vyresil za nas. Najednou zjistuji, ze je to to nejlepsi, co nas mohlo potkat a ze s penezmi se to vzdy nejak vyresi a miminko nepotrebuje miliony hracek, ale hlavne lasku svych rodicu.
Nekdy je opravdu lepsi nad tim moc nepremyslet a nechat to na osudu.
Preji ti, at se spravne rozhodnes. Jedina moje rada asi zni moc nad temi vecmi nepremyslej, protoze clovek se na takove vazne rozhodnuti neciti asi nikdy pripraven. Vzdy se najde duvod proc ne. Na druhou stranu ty musis vedet, zda ti nebude chybet uzivani si zivota za mlada bez zavazku. :-)

  • Upravit
Ajla
8384
17.1.11 20:27

ahojky mne je 23 ( v unoru 24) a budu rodit v breznu :-)
Po skole jsem rok pracovala a pak jsem se jednou se segrou bavila ( jsme dvojcata a vzdy jsme chtely deti ve stejnou dobu) a ona rikala ze uz chce detim rikam ze ja taky ale at na me pocka tak pul roku :-DD no ani pak presne nevim ja kto bylo ale pak jsem se bavila s manzelem (tehdy pritelem) jeslti uz nemam vysadit prasky asi ho to nejdriv prekvapilo ze ssem se najednou rozhodla a zacla o tom mluvit, ale on chtel deti uz davno a ja myslim ze byl ten rpavy cas…ale jak pises clovek si rekne jo jsem pripravena, ale zaroven si rika jsem fakt prirpavena? Nejsme moc mlada? Zvladneme to? a rikam si to obcas porad jaky to asi bude, ale tak strasne se tesime ze neni nic lepsiho na svete nez mit miminko :-)…Myslim ze i kdyby mi bylo 30 nebo vic tak mam pocity stejny…na miminko se clovek nikdy nepripravi, na to se neda nekde studovat nebo neco, to prijde vse s narozenim ta jistota. Navic kdyz to ted vidim kolem sebe jak maj vsichni problemy s otehotnenim, nebo potraceji i nekolikrat za sebou (ovsem v pripadech co znam to neni zpusobeno vetsinou vekem) tak si rikam ze jsem rada ze jsem se rozhodli uz ted..vzdyt potom by to mohlo jit hur nebo nevim, ale chci alespon 2 deti a proto je chci mit driv. Vzdyt co do ty doby? Chodit do prace, jednou zarok si ject na dovolenou, chodit se bavit? Smysl pro me je ten mit deti, rodinu, davat a brat lasku a prozivat cestovani a zabavu spolecne…Na to se fakt tesim…ikdyz spoustu mych pratel chodi porad na diskoteky, uzivaj si zivot..ale ja jim to nezavidim uzivam si ho ted na plny pecky…diskoteky mi nechybi a jsem statstna tak jak to je…a kolikrat si sama sobe zavidim ze mam zazemi a milujiciho a milovanyho manzela a budeme mit prcka..no asi jsem se rzpovidala hodne tak se omlouvam :-D…JInak rada pro tebe je hlavne se nenech nikam tlacit rozhoduj se sama, ale ver ze obavy jeslti jsi prirpavena budou i za 10 let :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
nodysek
6599
18.1.11 09:46

No i já jsem taková, že nad vším moc premýšlím, mě bude letos 23 a před rokem a půl přišel přítel s tím, že už bych mohla vysadit prášky a že nechce být starý táta. Bavili sme se o tom asi měsíc a já se na to začala těšit a prášky jsem vysadila, po roce snažení nic :-? , ale už jsem to začala řešit s doktorem, tak snad brzo :roll: Nicméně celou dobu jsem měla pochybnosti a mám je dodneška, střídají se u mě pocity jak to bude úžasný držet toho drobečka v náručí, jak mu předáme všechno co umíme a jak z toho budou nadšeni naši rodiče, s pocity jak to zvládnem, hlavně po finanční stránce, protože splácíme úvěr, ale ten budem splácet ještě dalších 14 let :think: ale musí to jít, vždycky se to nějak udělalo a je pravda, že dítě nepotřebuje hromadu hraček, pak si jich ani neváží, ale důležité je, že budete všichni spolu, rodina :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Nainuva
18223
18.1.11 11:08

Ahoj, víš, kdybys to nechtěla, nepřemýšlela bys nad tím tolik a řekla rovnou ne. Obavy, strach, nejistota jsou naoprosto běžné. Já už miminko čekám a taky je to samé co když. A tyhle otázky budou u všeho a vždycky ale nenech se připravit o možnost hezkého života kvůli strachu a špatným zkušenostem. Vím, že je to těžké, ale sama říkáš, že jste s manželem spokojení, je vidět, že to s tebou myslí vážně a že tě miluje, tak si nedělej starosti s tím, že by tě mohl opustit. Zkus poslouchat hlas svého srdíčka,jen tak, bez žádných co když, ale. Chceš to miminko? Bídu určitě nedřete, než se zadaří, můžete klidně začít šetřit na výbavičku. Je spousta rodin, která penízky nemá, ale i přesto to zvládají. Prostě zkus vynechat ty negativa a zaměř se na to, co si doopravdy přeješ. :huban:

  • načítám...
  • Zmínit
Eli11
2058
18.1.11 14:01

Ahoj Runi, normalne na denicky nereaguji, ale ted mi to neda. Je to moc hezky napsany denicek, je videt, ze nad vecmi premyslis. :palec:

Z moji zkusenosti vim, ze ackoli mam moc rada deti, svoje netere a synovce jsem vzdycky hlidala a bavilo me to, svoje deti jsem zacala chtit az tak ve 27. Ve 22 jsem si uplne v pohode studovala vysokou skolu, a na dite jsem citila, ze nejsem pripravena. Proste kazdy to ma jinak, nekdo se citi na deti v 18 nekdo spis ve 30 a kazdy vek ma neco do sebe. Jestli ti muzu radit, rozhodni se tak, jak ty to citis, abys nemela pocit, ze ti neco uteklo, nebo te do neceho nekdo natlacil. S manzelem si promluv, muzete si stanovit lhuty, za kterou se snazit zacnete. Pokud mu vysvetlis presne proc bys to jeste o dva-tri roky posunula, tak myslim, ze nebude mit problem.

  • načítám...
  • Zmínit
Caty
18.1.11 15:53

Ahoj, hezky napsané. Víš, ale on čas na miminko, když nad tím tak člověk přemýšlí neni a nebude nikdy. Vždycky se najde něco nebo někdo, co miminku nepřeje.Já miminko chtěla už od 22, měla jsem dcerku až v 25 a přišla jsem si na pvní stará. Něco do sebe má mladá maminka, ale i ta starší. Chápu, že řešíš finance. Jsou s miminkem důležité a sama za sebe mohu říct, že mě samotnou by hrozně mrzelo, kdybych malé nemohla pořídit, co chci, co by chtěla ona, ale to nejdůležitější jsou milující rodiče a střecha nad hlavou. Nemusíte mít své. Vždyť, kolik mladých lidí má svůj domov ne pronájem? Zodpovědní jste dost, když o všem tak přemýšlíte. A že bys byla sobec, co se týká sourozenců? Nemyslím si. Naopak, si myslím, že by se na malé těšili, chodili s tebou na procházky a že nebudeš mít pár měsíců tolik času na ně? Věnovala jsi jim spousty času a musí koukat taky na sebe. Podívej, my se snažili o mimi od 22 a povedlo se až v 25 po IVF. Tím neříkám, že Vám to nepůjde, ale nikdy nevíš, kdy se zadaří a až se zadaří, tak je to ten správný čas. Já bych prostě vysadila antiko a nechala to být náhodě a osudu. Může se podařit hned, ale taky za rok a neboj, kde se nají dva, nají se i tři. Ano, miminko stojí peníze, výbavičku a tak, ale já to kupovala postupně ještě než jsem byla těhu a nebyla to pak taková pálka. A nemusí mít vše nové a značkové. A když manžel přijde o práci? O tu může přijít i ta dva roky nebo za 10 let, to budeš řešit stále, stejně jako by mohl odejít za rok i za pět. TO nejsou otázky k řešení, to je fakt se kterým nic neuděláš. Práci máte, bydlet taky máte kde, miminku byste udělali krásný domov, tak v čem je problém? Neboj se,zvládneš to jako všechny ostatní maminky v 18, 20, 30 letech a i starší. Jo a pro po, když sestra čeká mimi, to by mohla nějaké věcičky vypůjčit taky pak ne? :jazyk: Tak se neboj a držím palečky. A to, že by maminka nevyměnila svoje dítko za nic na světě? Možná klišé, ale jedno z nejpravdivějších na světě. Jediné, nad čím bych přemýšlela by bylo, aby ses necítila pak svázaná a že jsi si nic neužila. Pokud cítíš a víš, že jste si užili hodně, nic vám neuteklo a nebudou ti chybět zábavy, vyspávání do rána a nezávazný život, tak opravdu s chutí do toho. :kytka:

  • Upravit
nevsik
20.1.11 15:00

ahoj… úplně vlastně nevím co chceš slyšet? ted si pořid mimi…??? holka celej život budeš řešit jestli na to máš,psychicky,finančně,jakoliv-nikdy nebudeš v klidu ale přece kvůli tomu nebudeš mít děti?
mě je 23,mám 4,5 měsíční dceru a jsem skoro 2 roky vdaná.bydlíme v podnájmu,já jsem nevyspalá a unavená,u manžela v práci snižujou stavy a co mám dělat? nic,jen se pokaždý raduju co ta naše treperenda nového dokázala a jak je nejlepší! klidně já sama budu jíst denně suchý rohlíky jen aby naše holčička měla to co já jí chci dát!
není to žádný klišé-mít prcka je staršně krásný a šíleně náročný,ovšem nikdy na světě bych neměnila,vždyt jsem přece máma…

  • Upravit
Runi
421
21.1.11 21:58

Děkuji

Ahojky holky..já, ani nevím, jak vám poděkovat za skvělé příspěvky :kytka: Jste skvělé :wink: Už po napsání deníčku, se mi hrozně ulevilo - dostat ty myšlenky ven, jako úplně na povrch. Potom jsem si ten deníček znovu přečetla a samozřejmě jsem si přečetla i všechny ostatní… a mohu říct, že mi najednou ty mé starosti přišly tak malicherné, až se i trochu stydím :oops: :-D
Ale jsem ráda, že se deníček uveřejnil, jelikož jsem se poprvé setkala i s pozitivními názory na to, pořídit si mimi. Upřímně, když jsme se s manželem brali, tak místo gratulací nastala otázka „a vy musíte?“s takovým tim prohlížením mého břicha, řekli jsme ne, následovala další otázka „tak proč se tedy berete“ :roll: Teď když se ptají a co mimi s takovym tím ironickým úsměvem a my odpovíme, „no, nějak na to nepospícháme“ tak veškeré reakce byly: to je dobře, vždyť jste ještě mladí, není kam pospíchat..takže i to poté přispěje k tomu, že si člověk začne myslet, že je to pravda a že by vlastně bylo divné, mít mimčo tak brzy. Až tady jsem zjistila, že jsou i mladé, ale zároveň šťastné maminky, ale co mě nejvíce potěšilo, že s tím „přemýšlením“ nejsem sama :palec: Hodně ve mě hlodalo, že když „pochybuji“ a nemám jadnoznačné ano, tak že to není správné a mimčo bych si pořizovat neměla.
A jak to u nás vypadá teď…od září již kvůli zdravotním problémům neberu antiko, ale tak nějak jsme se hlídali, ptže mě manžel nechtěl do ničeho tlačit - za to děkuji…ale od deníčku tomu necháváme volný průběh :wink: - volný průběh, ale i upřímně v sobě. A za to ještě jednou děkuji :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Jak "vypadají" správní rodiče?