Parker

Minule jsem psala o mém příjezdu do USA s kamarádkou Vandou a o paní, která nám poskytla spoustu potřebných věcí do domácnosti. Má dnešní vzpomínka je na jeden horký letní den, na který s Vandou nikdy nezapomeneme. Ale začnu o pár dní dříve.

Bylo fakt horko (tak jak to v Jižní Karolíně v létě obvykle bývá). Šla jsem ráno do práce na „svůj“ bazén. Svůj říkám proto, že po čtyřech dnech, kdy jsme se s Vandou zaškolily jsem na původně našem bazéně zůstala sama a Vanda byla přemístěna na jiný bazén, vzdálený cca 45 minut jízdy autem od toho našeho původního. Bazény se otvíraly vždy v 9 ráno a zavíraly v 8 večer.

Můj bazén byl vzdálený 7 mil od našeho bytu, ale Vanda na ten svůj musela ještě vždy dalších 45 minut dojíždět. Měly jsme k dispozici jedno zapůjčené auto a v praxi to vypadalo tak, že mne vždy ráno zavezla na můj bazén, já tam byla už kolem osmé, měla jsem hodinu, než jsem otevřela a než se mi počítaly hodiny. Vanda jela na svůj bazén a na konci dne mne jela zase vyzvednout. Takže jsem musela čekat další hodinu, než budu moci jet domů. Byly to bazény v satelitních městečkách a dobře situovaných čtvrtích a žádné MHD tam nejezdilo. Jiný způsob dopravy než autem prostě nebyl. Nevyhovovalo to ani jedné z nás, protože já jsem v práci byla vždy hodinu před začátkem a hodinu po skončení pracovní doby, Vanda zase musela strávit spoustu času v autě.

Nebylo to ideální, ale nakonec jsem si nějak zvykla, nakoupila jsem si různé knížky v antikvariátu za pár dolarů a snažila se aspoň čas nějak efektivně využít procvičováním angličtiny. Navíc byla spousta věcí, které bylo třeba vždy udělat, jako umývaní bazénů, čištění filtrů, úklid slunečníků, toalet atd, takže jsem si to aspoň mohla udělat v klidu. Bylo to vše na mne, protože jsem měla relativně malý bazén a byla jsem na něj tím pádem sama. Nevím přesně už čísla, ale v USA je určitá směrnice, kolik plavčíků musí být na jak velkou vodní plochu. Když je bazén do určité velikosti, stačí, když je tam pouze jeden plavčík.

Žádné vstupné se nevybíralo, protože se jednalo o bazén v satelitním městečku a byl určen pouze pro obyvatele konkrétní oblasti. Tito lidé se vždy při příchodu na bazén prokázali residenční kartou. Bylo to fajn, protože se pořád opakovali stejní lidé a mohla jsem tak s nimi navazovat malá přátelství a většinou se každý den našel někdo, s kým jsem si mohla popovídat a kdo mi den zpříjemnil.

Vanda pracovala na veřejném koupališti, kde měla vždy směnu s dalšími 6 plavčíky, takže její zkušenost byla o něco jiná.

Nyní už opravdu k příběhu, respektive ke dni, který tento příběh předcházel. Jak jsem psala, na bazén chodili víceméně stále stejní lidé, které jsem od vidění znala. Většinu z nich tvořily maminky s dětmi, často také chůvy s dětmi, tatínci docházeli buď v podvečerních hodinách, o víkendech, nebo často vůbec.

Jednoho dne na bazén přišel, lépe řečeno velkým černým Dodgem přijel velmi atraktivní mladík. Měl vypracované tělo, snědou kůži, výrazné tetování na pažích i na nohou, byl to takový ten typ, se kterým by nás maminka asi nerada pustila na rande, ale my bychom tak chtěly… Přijel brzy, bylo teprve půl deváté, takže bazén byl oficiálně zavřený, já jsem už měla vše připravené k otevření, tak jsem ležela na lehátku a četla si knížku. Mladík stepoval u brány, tak jsem za ním zašla, jestli něco potřebuje. Zeptal se, jestli by si mohl jen na chvíli zaplavat, že musí do práce a nemá kdy jindy si přijít zaplavat. Zavtipkoval, že plavat umí, tudíž mi žádnou práci nepřidělá a že hned zase půjde.

Dívala jsem se na něj asi trošku nedůvěřivě, protože jsem ho za celý měsíc ani jednou neviděla a tak celkově mi moc nezapadal mezi ty kravaťáky, kteří zde většinou chodili. Jako by vytušil moje myšlenky, řekl „Residenční kartu nemám, ale jmenuji se Parker xy, jsem v seznamu residentů.“ Fakt pěkně se při tom na mne usmíval a pod tričkem se mu rýsovalo tak hezké tělo, že jsem se zmohla jen na „Ok“ a otevřela jsem bránu. Sedla jsem si na svou plavčickou židli a zpoza slunečních brýlí jsem ho pozorovala, jak dával jeden bazén za druhým. Za pár minut vylezl z vody, zeptal se, jestli zase může někdy takhle ráno přijít, popřál mi hezký den a šel.

Pak přišel ještě asi za pět dní znovu. Podivoval se, že je prázdné parkoviště (krom jeho Dodge), a ptal se mne, jak jsem se do práce vlastně dostala. Vysvětlila jsem mu tedy situaci, že jsme tady s kamarádkou a že sdílíme jedno auto, řekl něco v tom smyslu, že to máme na pytel, navíc, když kamarádka pracuje až na North Pole bazénu, který byl dost daleko. Ptal se ještě, odkud jsme, na to řekl, že to je cool, zase se tak krásně usmál, popřál pěkný den a už zase upaloval v tom svém Dodgi, který vypadal, že by se tam vešla snad celá hispánská rodina.

Docela jsem se těšila, kdy Parker zase zavítá dát si pár ranních bazénů, ale dny ubíhaly a Parker nikde.

Začal další všední pracovní den, jen to horko bylo snad ještě nesnesitelnější než obvykle. I z rádia, které bylo puštěné celý den jako kulisa, jsem slyšela stále slova jako hot a humid. Dokonce jsem zaslechla také slovo tornado. Ze začátku jsem tomu nijak nevěnovala pozornost, ale když se frekvence slova tornado začala stále stupňovat, zbystřila jsem a snažila se rádiu porozumět více. Jak na potvoru odpoledne už na bazén nepřišel téměř nikdo, aspoň ne nikdo, koho bych se mohla zeptat. Jen jeden starší pán mi řekl, že z jihu se na nás ženou tornáda, ale že k nám se snad už dostanou pouze ve formě vichřice. Ale ať pro jistotu v noci raději nikam nevycházím. To mne uklidnilo, „V noci bude foukat,“ řekla jsem si a snažila se na to nemyslet. Nedalo se ale přehlédnout, že vítr byl stále silnější.

Od pěti hodin jako když utne, nepřišel už vůbec nikdo. Počasí vypadalo fakt zlověstně, tak jsem už s nikým ani moc nepočítala a těšila jsem se na konec směny. Do toho mi přišla jen zpráva od Vandy, že u nich na bazéně je šílený vítr a že jim lítají slunečníky, plastové židle a vše okolo. Ještě napsala, že má slabou baterku na mobilu, tak že snad se nějak spojíme, kdyby něco.

Ačkoli vítr byl fakt silný, zůstávala jsem stále relativně klidná.

Najednou jsem sebou trhla. Na prázdné parkoviště přijel černý Dodge. Parker vyběhl, tentokrát se ale neusmíval tak jako obvykle, vypadal celkem vážně, přišel rovnou ke mne a říká „Zamkni to tu, musíš rychle odtud.“ Celkem překvapeně jsem mu řekla, že zavřít můžu až v osm. Řekl, že se na nás žene tornádo a hned musím odjet někam do bezpečí. „Zavezu tě domů, ale musíme vyjet hned. Co tvoje kamarádka z North Pole bazénu? Má kde přespat? Dojet už nestihne, u nich to tornádo bude asi za půl hodiny, musí tam u někoho zůstat. Mám tam rodiče, může být u nich,“ chrlil ze sebe Parker.

Pochopila jsem, že situace je vážná a hned jsem volala Vandě. Parker zatím sundával slunečníky, které se větrem zvedaly tak, že vypadaly, že brzo někam uletí. Vanda byla nedostupná. „Super,“ povzdechla jsem si ironicky. To už mi Parker vzal batoh a snažil se mne nasměrovat k němu do auta. „Počkej, co Vanda? Nemůžu se jí dovolat, bude mne tu hledat.“ „Nebude, určitě v tomhle nikam nepojede. Za chvíli budou lítat větve, musím tě hned zavést domů, ať to ještě stihnu otočit a dostat se v bezpečí zpátky.“ „Nemůžu se jí dovolat.“ Trvala jsem na svém. „Má vypnutý mobil.“ Naštěstí Parker rychle našel telefonní číslo bazénu North Pole, vytočil číslo a telefon mi předal.

Zvedl to nějaký plavčík, ptala jsem se ho na Vandu, dal mi ji k telefonu, omlouvala se, že má zase vybitý mobil (u ní je to klasika), říkala, že u nich je strašný vítr a že se žene bouře a tornádo, že zavírají a jedna kolegyně jí nabídla, že u ní může přespat, ale že právě pořád řešila, co bude se mnou. Byla jsem strašně ráda, že jsme se spojily, věděly jsme, že o každou z nás bude postaráno, a já jsem teda konečně sedla Parkerovi do auta.

Do očí mne hned uhodily tři autosedačky na zadním sedadle. „Ty máš děti?“ ptala jsem se se zájmem. „Jo, tři a čtvrté dostaneme pod stromeček,“ řekl pyšně. V tu chvíli jsem zapomněla i na to děsivé tornádo a vstřebávala tuto informaci. Snažila jsem se představit si tohoto krásného sexy mladíka s malými dětmi a musela jsem se při té představě pousmát. „Co je na tom legračního?“ ptal se Parker. Tak jsem mu jen řekla, že nevypadá úplně jako taťka od třech dětí, a snažila jsem se, aby to znělo co nejvíce mile. Jojo, nesuď knihu podle obalu, pomyslela jsem si, a ačkoli to bude znít asi směšně a maloměšťácky, při vědomí, že má doma děti a těhotnou ženu, jsem se s ním cítila hned lépe.

Naléhavost jeho slov, ať jedeme hned, jsem pochopila záhy. Do auta narážely větve padající ze stromů, a ačkoli Dodge vypadá, že může jet klidně do války místo tanku, šlo cítit, jak vítr do auta silně naráží. Naštěstí jsme byli za chvíli u mého bytu. Parker ještě vyběhl z auta, otevřel kufr, podal mi baterku, pro případ, že by vypadl elektrický proud a galon vody. Dal mi svůj facebook i telefonní číslo a řekl, ať mu klidně zavolám či napíšu kdykoli, kdyby se cokoli dělo. Já jsem ho ještě požádala, ať mi dá vědět, že dojel v pořádku domů, přece jen jsem měla obavy, aby se mu po cestě nic nestalo, o to větší, když jsem věděla, jak početná rodina ho doma čeká.

Noc byla krušná. Elektřina opravdu brzy vypověděla službu. Seděla jsem sama v tom cizím, prázdném bytě s baterkou od Parkera, jedla jsem Pringles, pila colu a nemohla se dočkat rána. Nemohla jsem si psát ani s Vandou, protože měla vybitý mobil. Z okna jsem viděla, jak vše lítá, jak se stromy ohýbají a jak jsou menší stromky všude na chodníku i na cestě. Cítila jsem, jak vítr silně naráží do zdí, a modlila se, ať to ta poměrně stará budova vydrží. Cítila jsem opravdovou úzkost a snad i strach.

Nakonec jsem ale přece jen nějak usnula. Vzbudila jsem se do brzkého rána, o poznání chladnějšího než veškerá předešlá. Vyšla jsem ven před náš bytový dům. Viděla jsem opravdovou spoušť. Nejen odpadky, větve, ale také stromy byly popadané všude kolem. V bytě stále nešla elektrika. Venku bylo více lidí a v hloučcích si povídali. Nemohla jsem se dočkat, až přijede Vanda. Přijela až odpoledne, musela počkat, až budou odklizeny popadané stromy z cesty. Další tři dny jsme nešly do práce. V bytě nám naštěstí začala fungovat elektřina hned první večer po tornádu, ale na mém i Vandiném bazéně to trvalo tři dny. Od sousedů a také z novin jsme bohužel zjistily, že toho večera v našem městě přišly o život dva lidé. Oba následkem spadnutí stromu na jejich dům. Byly jsme tou zprávou šokované a bylo nám z toho strašně smutno.

Byla jsem Parkerovi strašně vděčná, že pro mne přijel a zavezl mne domů. Že mi dal baterku, abych se v té tmě méně bála. Volala jsem mu následující den a pořád mu děkovala. On jen skromně řekl, že o nic nejde, že by to udělal každý. O pár dní později přišel na bazén. Byl víkend a přišel i se svou početnou rodinou. Trochu jsme si povídali. Řekl mi o sobě, že jeho rodiče přišli do USA z Porto Rica, že má pět sourozenců a že krom rodiny je jeho životem, vášní a také obživou tetování. Má několik tetovacích salónů v celé oblasti Jižní Karolíny, a když jsem si ho později googlila, zjistila jsem, že má také spoustu certifikátů, ocenění a že je ve svém oboru velmi uznávaný. Takový Jágr mezi tatéry 

Dodnes se máme v přátelích na facebooku. Jeho rodinka už se skládá z pěti krásných dětí (číslo je prý konečné), a i když je to už 10 let od doby, co jsem Parkera viděla naposledy, ta jiskra a mladá duše v jeho očích stále zůstává nezměněná.