Plánování mimča
- Těhotenství
- niceta
- 20.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dívám se na to malé stvoření v postýlce a nestačím se divit, jak ten čas letí. A jak to všechno začalo? Prvním mezníkem bylo samotné rozhodnutí, jestli mít či nemít rodinu. U nás měl toto rozhodnutí nastarosti přítel.
Po půlroce vztahu jsem ho s tou myšlenkou začala seznamovat, ale moc tomu nebyl nakloněný. Ono se není čemu divit, když jsme spolu byli jen krátce a v podstatě ani jeden z nás nevěděl, jak to s námi bude. Navíc on jako voják jezdil na celý týden pryč a já jsem v té době byla nezaměstnaná. Jako správný zbrkloň jsem vysadila antikoncepci, aniž by o tom někdo věděl a naivně jsem si myslela, že s miminkem se časem zadaří.
Uplynulo první výročí, druhé a nic se nedělo. Plno mých kamarádek, mladších než jsem já a spolužaček ze školy, už děti mělo, a taky jich už bylo hodně v očekávání a já jsem se začala trápit nad tím, jestli někdy budu moci otěhotnět. Proklínala jsem matky, které otěhotní, aniž by o miminko stály a dají ho stejně po porodu do babyboxu. Nechápala jsem tu nespravedlnost při vzpomínkách na známé, které si děti přejí, ale i po několika letech se nedaří.
Trochu jsem začala panikařit a myslela na nejhorší, protože jeden zánět dělohy střídal druhý. Nakonec to dopadlo tak, že za cca 8 měsíců jsem dostala sedm různých antibiotik, než jsem se zbavila zánětů. Antibiotika mi všechno v těle tak rozházela, až mi postupně vynechávala menstruace, což jsem ze začátku považovala za první příznak těhotenství. Pořád dokola jsem kupovala těhotenské testy a brečela pokaždé, když byla na testu jen jedna čárka. Většinou jsem byla psychicky „v háji“.
Doktorka mi ale stále tvrdila, že v tom nevidí žádný problém, že takové problémy má mnoho žen a že to chce všechno čas, než se to samo srovná. Jenže u 20leté holky 72–90denní cyklus prostě normální není. Nakonec zjistila, že mám zděděnou Leidenskou mutaci, což je zvýšená porucha srážlivosti. Až později jsem se někde dočetla, že způsobuje výkyvy nebo vymizení menstruace. Naštěstí jsem začala chodit k jinému doktorovi, za což vděčím hlavně příteli. Nemohl se dívat na to, jak mi ex doktorka ničí zdraví (později jsem se dozvěděla, že ona paní doktorka bojkotovala zdraví i jiným pacientkám).
Současný doktor začal řešit problém a nasadil mi na 4 měsíce Proveru. To už jsme s přítelem řešili svatební přípravy. Ani on už se nebránil myšlence na miminko, a tak mi doktor vyšel vstříc a píchl mi injekci na vyvolání menstruace a dostala jsem lahvičku Clostilbegytu. Přesně dva měsíce před svatbou jsem to konečně dostala. Pátý den jsem začala brát lék po dobu dalších pěti dní. Následující týden měla nastat ovulace, tedy příležitost k miminku.
Zkoušeli jsme to opravdu každý den, přítel dokonce jezdil 130 km z práce, abychom zvýšili šance. V práci měl ten týden přezkoušení z tělocviku, tak do sebe dopoval jeden energeťák za druhým. Zpětně si uvědomuji, že malá Elenka je asi proto tak akční 
Po každém snažení jsem se modlila, ať to vyjde, že už nic jiného na světě nechci.
V následujícím týdnu bylo něco jinak. Nevím, jak to popsat, asi mateřská intuice. Cítila jsem, že se nejspíš zadařilo, ale nechtěla jsem si dělat plané naděje, navíc přítel brblal, že si to jen namlouvám. Další týden jsem to zkusila zjistit testem, který byl samozřejmě negativní.
Pak mě ale několik dní příšerně bolelo břicho. Vysvětlovala jsem si to nadcházejícími měsíčky, a tak jsem to naše marné snažení patřičně oplakala. Nakoupila jsem těhotenské testy, ovulační testy a zašla k panu doktorovi pro své léky, abychom započali další kolečko snažení. Bolesti byli jiné než obvykle. Nedalo mi to, a tak jsem se vykradla s nádobkou a testem do koupelny. Následující minuty byli ty nejšťastnější, co jsem ve svém životě zažila. Téměř ihned jsem uviděla jednu silnější čárku a druhou bych mohla nazvat duchem. Rozbrečela jsem se tak, že za mnou přítel doběhl vyplašený, co se mi stalo. Ukázala jsem mu dvě čárky na testíku, objal mě.
Měli jsme se za měsíc brát a při všech těch starostech kolem svatby jsem už ani nečekala, že by to mohlo vyjít. Sice s pomocí léků a hormonů, ale napoprvé. Co by za to jiné holky daly. Upřímně držím palce všem, komu zdraví zatím nepřeje. Nevzdávejte to!
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1546
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 1950
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1672
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 611
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 408
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1753
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1831
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2115
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1125
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4693
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
