Nechtěla jsem své dítě

Rozhodla jsem se napsat deníček o poporodní depresi i tom, jak mateřství prožívám a co všechno se mi honí hlavou. Jsem maminkou 4měsíční holčičky a nejsem si jistá, zda jsem si nezkazila život.

O otěhotnění jsme se s manželem snažili asi 2 roky, než se zadařilo. Přemýšlela jsem i nad umělým oplodněním, ale nebyla to zatím taková doba a na dítě jsme tolik netlačili. Jednou jsem si uvědomila, že možná víc než samotné dítě jsem chtěla otěhotnět a vadilo mi jen, že nemůžu, že asi něco není v pořádku. To mě trápilo víc než samotný fakt, že není miminko. Řekli jsme si, že to můžeme odložit a za pár dní jsem našla pozitivní těhotenský test.

Upadla jsem do zmatených pocitů štěstí, že jsem zdravá a že určitě budu mít krásné, zdravé a chytré miminko, ale do smutku, že mě čeká celoživotní závazek a že nevím, zda jsem na něj dost připravená. Těhotenství probíhalo víceméně v pořádku, plod byl zdravý, dobře prospíval. Těhotenství jsem nijak neprožívala, nevyžívala jsem se v obíhání obchodů, nakupování těhotenských hadříků nebo oblečků pro malou, neřešila jsem, jak mi roste břicho, byla jsem ke všemu lhostejná.

Porodu jsem se nebála a taky se ukázalo, že nebylo čeho. Bolelo to, jak se dalo očekávat, dalo se to přežít. Na sále jsem s sebou měla i manžela, který mi psychicky pomohl. Hned po vlastním porodu jsem ale začala litovat, objevila se neuvěřitelná úzkost z toho, že mám dítě. Chtěla jsem, aby si malou někdo vzal, a já jsem hned ze sálu mohla jít pryč, domů, ke svému bezdětnému životu. Přísahám, že nebýt „nátlaku společnosti“ v tom, jak matka musí své dítě milovat a dýchala by za něj, nevím, jak by to všechno dopadlo.

Malou jsem měla celou dobu u sebe na pokoji, chtěla jsem, aby si ji na noc braly sestřičky, ale prý musím stále přikládat, takže jsem se téměř nevyspala. Malá byla od narození uřvané miminko. Když jsem chtěla jít na záchod nebo do sprchy, musela jsem ji nechat řvát samotnou v pokoji. Užívala jsem si ty 2 minuty na záchodě, tu svobodu. V pokoji, kde jsem byla celou dobu pobytu sama, to bylo děsné. Jen řvoucí mimino, se kterým mi nikdo neporadil, neukázal, jak ho utišit. Rodina si myslela, že brečím z toho, jak jsem šťastná nebo že nemám ještě mléko. Já jsem ale brečela úplně psychicky zlomená, že to miminko nechci, že nechci řešit, zda mám nebo nemám mléko, a proč zrovna brečí. Co brečí, ten novorozenecký táhlý jekot byl k zešílení.

Trochu mi pomohla moje máma, když mi přijela povozit, ale stejně se za hodinu vrátila se řvoucím kočárkem. Ale aspoň někdo, komu jsem mohla zavolat a alespoň mě vyslechl. Hodně mi pomohl můj manžel, hlavně psychicky, protože byl z narození dcery od první chvíle nadšený. Sice jsem nechápala, jak ji může mít rád, když jsme si zničili život, ale měl a mě přesvědčoval o tom, jak je to úžasné. Také k ní občas ze začátku v noci vstával.

Moje myšlenky a pocity byly zlé, přemýšlela jsem i o tom, že vyhledám odbornou pomoc, ale byla jsem přesvědčená, že bych nic z toho neudělala. Když byly malé 2 týdny, odjela jsem asi na 2 hodiny na nákup a manžel hlídal. Bylo mi tak hrozně, že se zase budu muset ke svým povinnostem doma vrátit, věděla jsem, že nechci, radši i nabourám, jen ať tam nemusím. To bych ale manželovi nemohla udělat. Když jsem byla s malou na procházce, přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych ji tam někde pohodila. Měla jsem chuť, když vřískala několik hodin, upustit ji na zem nebo umlčet polštářem přes obličej, ten zvuk novorozeneckého pláče byl hrozný. Najednou jsem chápala všechny ty, které jdou na potrat, po porodu dítě odloží, nebo ho dokonce i zabijí.

Já bych něco z toho možná taky udělala, drželo mě jen pomyšlení na manžela, na názor společnosti a také na to, že já vlastně chci děti a rodinu, ale nechci tohle nekomunikující stvoření, které ke komunikaci používá jen brek. To mi vadilo nejvíc, že ona nerozumí mně a já jí. Litovala jsem, že máme monitor dechu, přemýšlela jsem, zda by nešlo se miminka nějak zbavit, aby to vypadalo jako náhlé úmrtí kojence. Zní to hororově a já jsem naštěstí malé nikdy ani nezkřivila vlásek, jen mi to všechno kolovalo hlavou. Už před porodem jsem se zajímala o to, zda někdo někdy litoval toho, že miminko má. Každý měl jen plnou pusu toho, že jakmile malou uvidím, zamiluji se. Já jsem litovala, a to hořce.

Dnes jsou malé 4 měsíce a není dne, kdy bych nepřemýšlela, jaké by to bylo bez ní. Snadnější. Když se začala usmívat, a tím alespoň trochu komunikovat, bylo to o trochu lepší. Když vydržela alespoň půl hodiny bez řevu, bylo to taky lepší. Postupně se to zlepšuje, ale že bych žila jen pro ni, že bych pro ni umřela a je to moje láska, to se říci nedá. Stále je to jen ležící dítě a já se nemůžu dočkat, až vyroste. Možná že si řeknete, že budu litovat. Když se podívám na fotky, kdy byla úplně maličká, trošičku mě mrzí, že už to tak není, ale jsem vlastně i neskutečně ráda, protože se posouváme dopředu tím, jak roste.

Nikdo, kdo mě zná, by to do mě neřekl. Naopak známí i manžel říkali, jak jsem hezká maminka, jak to vše zvládám, jak malou trpělivě utěšuji, jak si čtu knihy o neklidných miminkách a jak je tišit, že je to opravdu náročné miminko, že jsem šikovná. Ano, snažila jsem se a pořád se snažím, vnitřně bych ji nejraději nechala křičet v postýlce a zavřela dveře, ale jako „správná maminka“ jsem šla utěšovat, krmit, přebalovat, houpat. Jen uvnitř v sobě jsem byla z této situace psychicky vyřízená.

Upřímně, i nyní, když už to není tak náročné, počítám hodiny, aby byl večer a dny utíkaly rychleji a malá rostla a uměla sedět, jíst, chodit, mluvit. Bojím se budoucnosti, bojím se, že budu brát další nesnáze jen jako další připomenutí, že jsem dítě mít neměla.

Jsem smířená s tím, že tento deníček vyvolá spíše negativní reakce, jak jsem nevděčná, když mám takové myšlenky a narodilo se mi zdravé dítě. Že taková matka snad ani matkou není. V podstatě je to rouhání nejvyššího kalibru – chtít se zbavit nevinného a bezbranného miminka. Snad mi budiž útěchou alespoň fakt, že všechny tyto hrůzy byly pouze v mých myšlenkách a postupně slábnou a já si začínám zvykat na to být mámou, líbí se mi, když se malá směje a rozhodně toho už nenabrečí tolik jako před pár měsíci.

Stydím se, ale zároveň jsem ráda, že jsem našla odvahu to sepsat, snad proto, že se dočkám alespoň jedné reakce, ze které poznám, že mě někdo pochopil, nebo se v mém vyprávění alespoň trochu poznal a já nebudu sama před sebou jen za psychopata.

Pro sepsání tohoto deníčku jsem založila nový nick, který bude použit pouze pro tento účel, doufám, že to administrátoři webu pochopí.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
mejdylko
11370
8.9.12 06:43

Je to opravdu drsné, hlavně to, jak to popisujete, ale asi je opravdu něco špatně. Možná vám prostě chybí ten pravý mateřský pud nebo jak to mám popsat. Mě teprve porod čeká a někdy mě vážně děsí představa, že budu mít malé, uřvané cosi a já si v klidu a bez domluvy hlídání sama ani neuprdnu. A taky si někdy řikám, že jsem nakonec ten potrat měla podstoupit, že to prostě já debil, kterej je rád že se postará sám o sebe, nemůže zvládnout. Ale pak si ho představím u sebe a jak spinká a voní a vím, že se na broučka strašně těším. Moje mamka s bráchou se asi těší víc, ale jsem ráda, že se v naší rodině aspoň někdo těší. Myslím si, že by jste se měla někomu svěřit, rodině teda asi ne, ale někomu kdo by vám poradil jak se ztohodle bludnýho kruhu dostat. Jednou až třeba procitnete, by vás to mohlo hodně mrzet. Hlavně si myslím, že miminko tak strašně řve i proto, že podvědomě cítí. že je asi něco špatně a není mu to příjmené. Dětská psychika je tak křehká. Myslete na to, že miminko za nic nemůže, proto se držte a neudělejte nějakou kravinu, přeci jen jste ho chtěla vy, ono si tenhle příchod na svět nevymyslelo. :D Držte se a možná se fakt bežte někam poradit. Nikdo nemusí vědět, že někam chodíte, jen to zkusit co to obnáší a jestli by vám to nějak nepomohlo. Ale je to jen můj názor, držím palce. :)

  • načítám...
  • Zmínit
evita_ij
2887
8.9.12 06:56

Já radím najít psychologa nebo psychiatra, než se stane nějaká hrůza. Toto opravdu není normální. :(

  • načítám...
  • Zmínit
Barushe
8.9.12 07:03

Z deníčku mě až mrazí. Zkusila bych vyhledat odbornou pomoc, abys jednou malý fakt neublížila. Třeba se deprese vytratí a ty budeš milující matka, ale radši aspoň k psychologovi zajdi. Vypovídáš se a budeš mít i chvilku klidu se zabývat sama sebou. Porod a novorozenec je jen začátek. Časem, až dítě bude mít svoji hlavu a nebude tě poslouchat, nebude chtít jíst atd. To bude taky něco na psychiku. Já osobně jsem si s novorozencem odpočinula víc, než teď, když je malý rok. Někdy i na moje nervy je toho moc a já musím odejít z místnosti, kde je malá pryč, uklidnit se. I za cenu toho, že bude chvíli řvát. Někdy opravdu ztrácím trpělivost.
Takže může být i hůř a zkus si promluvit s psychologem, než bude pozdě. Malá to z tebe cítí a proto je ubrečená. Hodně štěstí.

  • Upravit
Kapřík90
3108
8.9.12 07:17

To je hrozné takhle uvažovat určitě hodně maminek uvažovalo nad tím od všeho utéct když už fakt si nevíme rady s miminkem ale určitě takhle neuvažují normální matky, nějak mě ten deníček vzal chudák dítě a chudák i tatínek 8o :,(

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.9.12 07:21

Ahoj, myslím si že s poporodní depresí má zkušenost hodně holek, asi by fakt neškodilo si jít promluvit s psychologem. Z toho co píšeš v některých částech jsem se taky poznávala - ten pocit štěstí jsem ze začátku taky necítila, a když jsem byla na dně a totálně vyčerpaná tak jsem si taky říkala proč jsem nešla na potrat, ale teď už je to úplně jiné, malá má rok, je úplný čertisko :) a za chvíli se vracím dodělat školu a mrzí mě že už s malou nebudu tak často. Možná by ti prospělo si najít nějakou aktivitu kdy by hlídal manžel a tys mohla na hoďku/dvě vypadnout z domu.

  • Upravit
Verda73
342
8.9.12 07:32

Určitě bych navštívila lékaře. Jestli je to deprese, sama se jí nezbavíš :( A neboj, určitě ti pomůžou. Nebo si zkus promluvit s někým blízkým, manželem, mamlou. Hlavně myslím, že někdo o tom co se ti honí hlavou musí vědět. Aby ti mohl pomoci. Drž se :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Verda73
342
8.9.12 07:33

Pardon to nebyla reakce, ale komentář

  • načítám...
  • Zmínit
sibi
875
8.9.12 07:38

Známá kdysi prohlásila, že se diví že její syn přežil. taky měla těžké deprese, ale nikdy mu neublížila…ted jsou malému něco přes 5let a říkala že až bude druhé tak rovnou půjde hledat pomoc…

  • načítám...
  • Zmínit
eVerča
1626
8.9.12 07:44

Já tě neodsoudím. To je jako soudit člověka, že dostal angínu. Chudák miminko dokáže říct každý, ale chudák miminko, protože chudák maminka. Ta za to taky nemůže :nevim: Vyhledala bych toho psychologa, nikde není psáno, že jsi automaticky blázen, takže bych se nebála nějaké potupy. Deprese je prevít a v době mateřství
dvojnásob.

Mám děti věkově 11m od sebe, plánovaně. Když bylo dceři asi 6m, dostala se do období, kdy chtěla lézt, chtěla si hrát, ale nic z toho ještě nedokázala a jen řvala a řvala. V té době jsem ji chtěla vyhodit z okna a pak skočit za ní. Litovala jsem, že máme dítě, natož toho, že čekáme druhé. A přitom jí, tedy obě svoje děti miluju a dnes si říkám, že to byla prostě jen chvilková (asi měsíc) záležitost. Víš, kdybys měla miminko, které nezabrečí, které můžeš nechat dvacet minut v postýlce a zatím si v klidu nalakovat nehty, bylo by to možná trochu jiné. Já obdivuju maminky uřvaných dětí, že se ještě nehoupou na nejbližší borovici. Moc ti držím palce, aby sis jednou třeba přečetla tenhle deníček a mohla si říct: „Jsem pyšná, že jsem to ustála.“

  • načítám...
  • Zmínit
Luminex
3309
8.9.12 07:54

Já myslím, že by mohlo jít o laktační psychozu. Zajdi za odborníkem.
Bohužel se takové věci stávají a já doufam, že mě tohle nepotká. Chce to vyhnat tyhle špatné myšlenky z hlavy a začít se těšit z toho, že máš dítě :* V tom ti ale pomůže jedině odborník, sama to nezvládneš a tak se toho neboj a možná by jsi si taky mohla promluvit s manželem, určitě tě miluje a k odborníkovi tě doprovodí. Držím pěsti :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
jezek12
8.9.12 08:06

Ani nevis, jak te chapu…Nebyt babi s dedou, tak jsem byla z naseho starsiho mozna v blazinci. Uz kdyz jsem s nim prijela z porodnice, tak sem tak nejak nevedela, kam ho doma odlozit, polozit…nejak mi tam nepasoval :) Po te, co vydrzel rvavat v kuse i 3 hodiny a skoro cely den a pul noci, sem mela hodne podobne myslenky jako ty, ale vyhrozovala jsem mu jen baby boxem. Nepomahalo ho chovat, masirovat brisko, zpivat mu…proste nic, takze jsem chodila s nim v naruci, nejdriv brecela, pak jsem presla na zpev - ten totiz uklidnoval me :lol: Kdyz prisel vecer chlap z prace, okamzite si ho bral on (jednou sem mu totiz po prorvanym dnu malyho hned vrzla, at ho vezme on, bo se bojim, ze ho zabiju), stacilo mu chvilku ho ponosit, pochovat, vybehnout s nim schody a urvane mlade uslo…pomalu, pomaloucku se to zlepsovalo. Myslim, ze tak od 8-9 mesice, uz to bylo skoro v pohode. Od te doby, co zacal mluvit a vztekat se.....ano, nastve me to, ale ty skarede pocity, co jsem mela na zacatku uz jsou pryc. Je to malej mazlik, rad se smeje, vymysli spoustu blbosti a ja se snazim, nebyt na nej vic prisnejsi, nez na toho druheho susne. U toho jsem tyhle pocity nepoznala - uffff. Ale taky byl narozdil od starsiho hned od malinka krasne spaci a ani pred jidlem neumel jecet, jako prvni sirena.
Ja to diky vozeni maleho teroristy babi i dedou uspesne prezila, ale na tvem miste bych si radsi k psychologovi zasla, nebudes se v tom placat tak dlouho. A nejde jen o to, ze bys mohla ublizit mladatku, jde spis o to, ze by te ten malej teror mohl dotlacit k tomu, udelat neco sama sobe…

  • Upravit
Zlobísek:))
6327
8.9.12 08:26

Napsala sem ti SZ :hug: a negativních komentářů si nevšímej, oni si asi nanejspíš naštěstí neprošli tím co ty a většina holek. jak by bylo krásné mít v porodnici již psychologa

  • načítám...
  • Zmínit
Solaris
4829
8.9.12 08:29

No, já si nemyslím, že je to zase tak zlé. Rozhodně z tvých řádků nedýchá, že bys malé skutečně někdy ublížila nebo chtěla ublížit. Mnoho děvčat to tady pochopilo příliš jednoduše, zdá se mi.
Je jasný, že cesta, jak z toho ven, tkví v tom, dostat se do pohody. Způsobů je víc - někdo radí psychologa, někdo koníček.. To už je na tobě, co ty považuješ ve svý situaci za nejpřijatelnější a nejefektivnější. Napsat o tom tady pár řádků byl třeba jedním z těch kroků, jak se toho postupně zbavit. Takže jen tak dál. Jdeš na to dobře a pokud je vše, cos napsala, pravda, tak není důvod tě odsuzovat - bojuješ férově.

Příspěvek upraven 08.09.12 v 08:30

  • načítám...
  • Zmínit
Blešík
12127
8.9.12 08:38

Podle mě je chyba, že už jsi dávno nevyhledala odbornou pomoc. Ušetřila by sis rozhodně tohle trápení. Jsou věci, které prostě člověk sám nezvládne a když jo tak po dlouhé a trnité cestě. Zajdi za gyndařem ať ti doporučí psychologa a nějaké veselé pilulky a bude lépe :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Rikardo
914
8.9.12 08:45

No, já si myslím, že maminka netrpí poporodní depresy, protože miminko vlastně nechtěla už od začátku…
Takže asi bych taky navrhovala odbornou pomoc…ale na jiné věci.

Nevím co na ten deníček říct, jen to že jsem šťrastná, že jsem takové negativní pocity a emoce nemusela zažít.
A doufám, že si z toho deníčku vezmou příklad ženy, které vlastně ani těhotné být nechcou…že to může skončit i takto…

  • načítám...
  • Zmínit
Petullka82
2156
8.9.12 09:04

Nic si z toho nedělej, bude už jen líp a líp, jsi šikovná, žes dokázala zůstat jen u myšlenek. Prošla sis peklem, kterýmu každý nerozumí…Čím to je, nevím…asi, že mateřství odkryje naši duši a zjistíme, co v ní je…možná i neláska k sobě samým? Měj se ráda, chval se, protože zvládnout malýho uřvánka chtělo silnou osobnost! Tvůj život se zase vrátí :srdce: :srdce: a neboj se o tom mluvit, jít někam mezi lidi, mě to moc pomohlo :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
vulpes
7883
8.9.12 09:29

Na to se dá jen napsat: jo, jo…chápu… ;)
Vydrž ten první rok…já vím, že se zdá nekonečný a že se každý den vleče jako týden…věř, že až se na ten první rok podíváš po letech zpětně, bude to jako jeden den.
Ten další rok bude O HODNĚ lepší…a ten další ještě lepší…a pak už pohoda 8)

Já jsem asi měla být spíš tatínek :D Mimina mi nic neříkájí, dítě si užívám tím víc, čím víc roste. Navíc, o co byl kluk jako mimino nesnesitelnější, o to je teď z něj úžasnější předškolák! Je to pohodář do nepohody, se kterým se dá podnikat úplně všechno. Když ho srovnám s jinými dětmi, tak jsem ráda, že je právě takový, jaký je a na ten útrpný první rok jsem už úplně zapomněla…

Většině mamin ty mateřské hormony ovlivní mozek už v těhotenství…ale některým se ty změny spouští až po porodu, pomalu a postupně a může to trvat opravdu měsíce, než přijmeš dítě i svůj nový život.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.9.12 09:33

Opravdu tě chápu - prošla jsem si přesně tím samým. První tři měsíce po porodu byly strašné - dcera brečela, hlavně v noci, já s ní byla vyřízená, nic jsem nezvládala, jen sem brečela s ní. Strašně jsem se bála, až manžel odejde do práce, už od oběda jsem na něj čekala až se vrátí, aby si „to dítě“ mohl vzít a starat se o něj. V noci se mi hlavou honily scénáře, jak by se to dalo udělat, aby se jí něco stalo a vypadalo to jako nehoda, jak bychs e jí mohla zbavit a vrátit se zpátky k „bezstarostnému životu“. Kolikrát jsem přemýšelal o tom, jak jí hodit z okna a jít si podřezat žíly. Už chápu, jak někod může v afektu a ve vzteku dítěti ublížit, stokrát jsem si to představovala :( Všechno zůstalo jen v myšlenkách, nedokázala bych jí ublížit, i když to bylo tak lákavé. Drželo mě moje vychování, společenský tlak být matkou a své dítě milovat, manžel kterému bych to neudělala. Když bylo dceři cca půl roku, tak jsem se s už celkem srovnala s tím, že mám dítě. Od 6m začala lézt, za měsíc na to chodit a pak už se to o hodně zlepšilo. Tedka je jí 1,5 roku - je to živé dítě, někdy jsem z ní na nervy protože se hodně vzteká, ale tyhle černé myšlenky už mě nenapadají, už jsem se s tím nějak srovnala. Sice se občas cítím jako v kleci, pod závazkem který je do konce života, ale počítám že čím bdue starší, tím to bude lepší.
Vím, že až budu mít další dítě, tak po porodu půjdu rovnou pro nějakou odbornou pomoc, protože to fakt už prožívat nechci. Drž se a věř, že časem bude lépe. Evelýna

  • Upravit
Anonymní
8.9.12 09:36

Úplně tě chápu. Já k malé necítila nic skoro dva měsíce. Spíš mě hodně štvala, a to byla celkem hodný miminko. Ale když měla blbý den a brečela i jen chvíli, tak jsem myslela, že jí fakt už něco udělám. Upozornila jsem na to i manžela, aby mě raději hlídal a kdyby se to horšilo, tak aby mě donutil jít k doktorovi. Naštěstí se to upravilo i díky tomu, že malá je děsně hodná, spinká od 3 měsíců celou noc, přes den si sama hraje. Kdyby ale byla uřvaný mimi, tak nevím nevím…

  • Upravit
slavuska1
31672
8.9.12 09:37

Je mi líto co prožíváš, ale 4 měsíce po porodu už to podle mě normální není…radeji vyhledej psychologa, než se takhle :( trápit. J8 víceméně plánovanýho druhýho synka odmítala zase naopak celý těhotenství…jak se narodil tak všechno odešlo, a přišla ta pravá láska..a teď občas lituji, že jsem v těhu za psychologem nezašla. teď je sice všechno krásné, ale na těhotenství kvůli tomu nemůžu vzpomínat jako na nejkrásnější období. Abys za 5 let taky nelitovala, že sis miminko naužila. Drž se :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Gretchen
577
8.9.12 09:42

Naprosto tě chápu, měla jsem to opravdu hodně podobně :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
cihajda87
1376
8.9.12 09:46

Ahoj, taky jsme meli prvni dceru ubrecenou, az tak, ze jsme litali po doktorech, zda ji neco nechybi… nikdy me vsak nenapadlo jake by to bylo ji nemit ci ji neco udelat. Po precteni tveho denicku Te nebudu odsuzovat, nekdo na deti neni a nenaplni to jeho zivot, ale nedovol, aby dcera pochopila, jake mas city k ni. Pusinkuj ji a rikej ji, jak je pro tebe dulezita a ze ji milujes. Neboj, trochu volnosti nastane, az bude chodit do skolky-skoly a ty se vratis do prace. Urcite bych si dalsi miminko ve tvem pripade neporizovala. Vis, manzel ma kamarada, ktery ma dite s zenou, ktera sve dite sice vychovava, ale nenavist a lhostejnostu mu dava najevo, kluk je problemovy a chodi s psychologovi. Prece by jsi ty takhle lidskou dusi znicit nechtela…
Mozna bych ve tvem pripade potaji navstivila psychologa a poslechla si jeho odborny nazor pripadne rady, sezeni cca 1 hod stoji cca 500 kc, verim, ze ty kc za dobry chod a vychovu rodiny to stoji a mozna pomohou vice, nez-li knihy.
Mozna jeste jednou si za tyto pocity budes fackovat a prijdes na to, ze si zivot bez dcery nedovedes predstavit.

  • načítám...
  • Zmínit
e-lili
9318
8.9.12 09:55

@Rikardo
podle mě autorka miminko chtěla. Dva roky snažení..
jen to tak teď zní sté deprese a negativních myšlenek, že je vlastně nechtěla.

Autorce radím hned jít k dr. Napíše patáčky a bude líp. Mělas tam být dávno.
Ikdyž žena sama to jakoby nepřizná musí to naní poznat okolí.
A jak ty to popisuješ je to dost horor až mě překvapuje, že si nikdo nevšiml co prožíváš.
Mamka, manžel.. to se o tebe vůbec nezajímají??

  • načítám...
  • Zmínit
elisagi
219
8.9.12 09:57

Teda měla by si vyhledat psychologa nebo ti přeskočí a malé něco uděláš nechápu takove matki promin, ale zajímalo by mě jestli jsi se někdy svěřila manželovi? Možna by ti to hodně pomohlo. A nebo se spíše bojiš? Protože by té nechapal? Promluv s někým tyhle stavy se vrati a budou ještě horší!!!

  • načítám...
  • Zmínit
dlacatko
2139
8.9.12 09:58

Vtip je v tom, že žádný „mateřský pud“ neexistuje (to jen pro některé komentátorky), kdyby tomu tak bylo, tak se otcové můžou jít zahrabat. mít rádi svoje dítě se učíme v průběhu starání se o něj, to je přirozené. proto se pak často mluví i o „otcovském pudu“, ale to je v podstatě totéž, jen s tím rozdílem, že většina chlapů ho „nemá“, protože je společnost netlačila tolik k tomu jako matky se o dítě starat, rozhodně ne od narození (vždycky až tak od doby, kdy je dítě schopno komunikovat atd., a to už je pozdě vypěstovat si tak silné pouto jako u matky).

co jsem tím chtěla říct? taky mě rozčilují kecy, že až uvidím své mimino, ucítím příliv mateřské lásky a kdesi cosi. možná budu tak akorát ráda, že mám ten porod za sebou, možná mě dojme, jak maličké to dítě je a já ho celou dobu nosila a že jsem si ho přála. ale toť vše. zatím se spíš bojím toho, jak to budu zvládat a jestli něco nezvořu. moc dobře si uvědomuju, jaká je to zodpovědnost a že to dítě se beze mě už neobejde (což je i poněkud frustrující a omezující).

možná kdyby některé matky nebyly jen samé „ťuťu ňuňu“ a jak jsou k posrání šťastné, a mimino je jejich smysl života bla bla bla. tak by matky jako ty se mohly svěřit se svými problémy nejen anonymně, ale kdykoliv mezi kamarádkama. rozhodně by to pro ně bylo lepší než to v sobě dusit, možná by to i omezilo případy, kdy to dítě doopravdy skončí v popelnici. mluvení pomáhá… já tě teda neodsuzuju. doufám jen, že se z toho dostaneš.

  • načítám...
  • Zmínit
Škurana
4854
8.9.12 10:01

Denicek neni o tom, ze jsi nechtela sve dite, z popisu to chapu, ze ho stale nechces.
Nemuzu te nijak soudit, nikdy clovek nevi co se jemu samotnemu muze stat, osobne sama nemam rada neustaly rev mimina, ktere neni mozne nijak utesit, ale co mi prijde hodne zvlastni, ze jsi do dneska nesla pro odbornou pomoc.Proc?Lekar pripadne nasadi leky, kterym bych se urcite nevyhybala, pomuzou tobe a diteti.Zkus to.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.9.12 10:04

Tak já prožívala něco podobného první 2 měsíce, sice ne tak intenzivní pocity, ale zase stálé, protože jsem na malou sama a neměla jsem a stále nemám jí komu na chvíli předat a jít třeba na nákup bez kočáru - prostě jsme jak siamská dvojčata. Naštěstí se po dvou měsících uklidnila, mně došlo mléko, takže jsme přešly na UM, přestaly půldenní koliky…začala spát v noci a být hodná. Teď má 7 měsíců…no, občas bych se ráda vrátila k tomu bezstarostnému životu, mateřství mi nepříjde jako moje životní poslání, ale začíná reagovat, chápat, lézt a pro mně je úžasný u toho být, vidět, jak se z ní stává osobnost, že už je to vlastně komunikativní člověk. Možná mi to stále příjde trochu víc, jako bych měla doma zvířátko než dítě, že jsem vlastně takový pozorovatel, ale rozhodně nelituju, že jí mám a snažím se jí dát všechno, co umím, všechnu lásku. (I když jsem často ráda, když večer usne a já mám klid, ale mám za to, že to tak mají snad všechny normální matky :mrgreen: )

  • Upravit
jannina1
7257
8.9.12 10:16

Zakladatelka na dítě nebyla připravená, vlastně ho nechtěla. Už to, že těhotenství a následně porod jí nechal bez zájmu, nejedná se o laktační psychozu. Něco je špatně a zakladatelka to ví. A musí vědět sama, co by pomohlo, možná i to svěřit třeba na čas někomu z rodiny dítě do péče a žít si tedy ten svůj vysněný svobodný život. Třeba by časem přišla na to, co vlastně chce.

  • načítám...
  • Zmínit
jannina1
7257
8.9.12 10:25

To není vůbec o tom, že by zakladatelka svoje dítě dostatečně nemilovala nebo byla unavená. Ona dítě nechtěla vůbec a teď se cítí jako v kleci, hraje na ostatní hru, která se jí může vymstít! Kvůli nějákému společenskému kodexu zatím dítě má, ale pokud by mohla rozhodovat sama o sobě, dala by ho pryč. Takové případy se také stávají a není jich málo, někde jsem četla článek od psychologa, že každá matka v sobě nemá mateřský cit a zvlášť pokud dítě nechtěla. Já na jejím místě bych opravdu zvažovala odložení dítěte k širší rodině nebo najít někoho, kdo by se o dítě staral. Pořád lepší než se takhle přetvařovat nebo nakonec dítěti ublížit. A nelásku dítě vycítí, i když hraný úsměv od matky je.

  • načítám...
  • Zmínit
evcav
4433
8.9.12 10:31

Neodsuzuju tě, ale nebylo by lepší jít k nějakému odborníkovi? Podle mě jsi prožila laktační psychozu :-((((. Určitě by ti bylo líp, kdyby ses někomu svěřila.

  • načítám...
  • Zmínit
jannina1
7257
8.9.12 10:34

Laktační psychoza se neprojevuje nezájmem o těhotenství a porod. Vznikne až nástupem laktace.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.9.12 10:42

Obdivuju tě, žes to dokázala napsat a zveřejnit. Myslím, že takové pocity nejsou až takovou výjimkou, pouze se ženy bojí komukoliv s nimi svěřit, možná i samy sobě přiznat. Měla jsem první měsíc po porodu dost podobné pocity, dítě mám neplánovaně a těhotenství jsem nijak neprožívala. Ale dost záhy po porodu jsem si k malé našla vztah, poměrně silný cit. Nicméně ve vyhrocených chvílích, v afektu, mám pořád strach, že bych byla schopná jí ublížit. Teprve teď jsem pochopila příběhy z médií, kde rodiče pláčou u soudu, že dítěti, které v afektu zabili, by nikdy přece neublížili! Někdo na to prostě povahu nemá. A také si nikdo neumí představit, jak strašný je pláč miminka na nervy, dokud to nezažije. :(

Přeju ti hodně sil a ať se to změní!! :kytka:

  • Upravit
SlRAEL
13
8.9.12 10:46

Deníčky jsem pročítala pravidelně celé těhotenství, ale nikdy jsem na žádný nereagovala. Ten Tvůj je fakt drsný, ale můžu Ti říct, že někdy prožívám podobné pocity. Mé těhotenství bylo také jen proto, abych si dokázala, zda jsem zdravá a schopná otěhotnět a taky dost na nátlak okolí. Rodila jsem v 31 letech a neslyšela jsem tikat žádné biologické hodiny. Prostě jsem si říkala, že se to bud podaří nebo ne - bez dětí se obejdeme já i manžel, je nám ve dvou fajn. K mé smůle se zadařilo celkem brzy. Těhotenství proběhlo bez problémů a porod také. Narodil se mi krásný chlapeček. Nemůžu říct, že bych k němu nic necítila, ale těším se, až bude větší a bude se mnou komunikovat. Malý je strašně hodné mimčo a spousta kámošek mi ho závidí, jenže já jsem ráda za každý skončený den. Nicméně nikdy mě nenapadlo mu nějak ublížit nebo ho nedejbože zabít. Spíš cítím jakousi hrozně velkou zodpovědnost. Vlastně jsem ten malý zázrak přivedla na svět jen abych si dokázala, že jsem žena, ale budu se snažit, aby se to nikdy nedozvěděl a postarám se o něj co nejlépe. Ale je fakt, že ho beru spíš jako svého malého kamaráda, než své dítě…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.9.12 10:47

Já nechápu, kde všichni berou, že dítě nechtěla???

Ano napsala, že víc než samotné dítě, chtěla otěhotnět.

Ale já chtěla mimčo už dlouho, manžel ne, tak jsem netlačila a čekala. Když začal toužit taky a otěhotněli jsme, tak přesto všechno, že jsem dítě chtěla a měla už pomale vybrano uvýbavu jsem chvíli pochybovala, jestli to dítě vlastně chci.. jestli to není jen proto, že jsou v okolí mimča. Jestli to zvládnem celkově (finance, práce, vztah..). Bude se mi chít vstávat, o někoho se starat?
Jsem na konci 7.měsíce a semtam mám podobné myšlenky i teď.
Bylo mi jedno pohlaví, ale okolí mluvilo o holčičce tak sem se na ni připravila. No a jak to bývá je to kluk jak buk. Obrečela jsem to, ale nakonec se na chlapečka těším. A zrovna včera jsem si říkala jak chci tu holčičku a jestli budu mít malýho ráda. že kluka prostě nechci.
A v mém okolí je dost žen (kamarádky, holky z předporodního kurzu..) co to maj dost podobně. Podle mého zcela norální jev. Taky mám dítě dát pryč jen protože mám takové myšlenky?

A že autorka neprožívala těhotenství? Není přece daný, aby těhotná hladila břicho, běhala po obchodech a četla břichu pohádky… Mluvila jen o břichu a celý den slintala po servrech s mimčama a čučela po cizích kočárech a dětech.

Všude v odborné literatuře (ne internet) je psáno, že i přesto, že je dítě chtěné, odehrává se v těle matky spousta změn a to nejen fyzických, ale také psychickým a že myšlenky typu „zvládnu to“, „co když dítě nebudu chtít“, „jsem připravená“ jsou zcela normální.

Jediný problém autorky je, že to neřeší doma nebo u doktora, ale níčí se.
Tak ji neodsuzujte, pokud nevíte jaké to je.

  • Upravit
jeudi
90
8.9.12 10:47

Neodsuzuji te za to, ale mela by jsi nebo mela jsi vyhledat odbornou pomoc

  • načítám...
  • Zmínit
becky87
8.9.12 10:49

Take si myslim, ze s laktacni psychozou ten tvuj stav nema nic spolecneho. V prvni rade navstiv odbornika, ten te uz nasmeruje, pripadne nasadi medikaci.Dvuj denicek, mi prijde jako volani o pomoc, bohuzel by bylo velmi smutne, kdyby si jednou jednu z tvych tuzeb zrealizovala.Sver se manzelovi, okamzite za odbornikem.

  • Upravit
karolínka12
8.9.12 11:03

@mejdylko moje miminko šíleně řvalo, ikdyž jsem ho od začátku milovala - a bylo milováno všemi; to spíš, ony malé děti obecně pláčou a pokud se k nim maminka chová hezky, tak si myslím, že by to nemělo být poznat…

  • Upravit
Sany80s
13048
8.9.12 11:09

Podle mě máš naprosto ukázkovou depresi.
Místo čtení knížek o uklidnění náročného dítěte si přečti něco o této nemoci a najdeš se v tom. Máš typické příznaky.
Pak si zajdi k lékaři.

  • načítám...
  • Zmínit
zitorka
2199
8.9.12 11:11

Při čtení tvého deníčku mi běhal mráz po zádech…ale moc dobře vím, že jsi svou situaci měla řešit s odborníkem…poporodní deprese jsou svinstvo a bohužel ženská, která uvažuje tímhle směrem, by už měla být pod dozorem lékařů…to, že maličká plakala, je jen odezva tvýho chování…tvoje miminko cítilo, že jej nechceš…neodsuzuju tě, to v žádném případě, jen při takovýchto myšlenkách, už jsi měla být v péči lékařů…to není žádná ostuda, že se projeví tahle nemoc…
když s emi narodila moje první dcera…měla jsem slabou poporodní depresi, nepřemýšlela jsem nad tím, jak se dítěte zbavit to ne…jen jsem cítila úzkost, kdy začne plakat a byla jsem nervozní z tohohle…přišla jsem o mlíko a všechno se upravilo…dcera má dneska šest let…poté, co jsem si prožil au té nejstarší jsem se bála dalšího miminka, a poporodních depresí, které by mohli být silnější než ty předchozí (v rodině mé matky totiž každá novopečená maminka skončil na psychiatrii s diagnozou laktační psychoza), proto jsem se bála a to dost…syn to za mě vyřešil…umřel mi v 32 týdnu v bříšku, takže jsem si hrábla na takový dno, že to ani nebylo možný…o to víc jsem se těšila, když jsem zjistila po roce od smrti malýho, že jsem znovu těhotná a čekám zdravou holčičku…těšila jsem se a bála se stejně, ale maličká se narodila a já zjistila, že je to můj poklad a žádná poporodní deprese se nekonala…

ten kdo tě odsoudí absolutně nechápe, jak se cítí maminka v téhle situaci…drž se…bude to čím dál tím lepší… :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
balestra
4822
8.9.12 11:16

Já jsem tedy zažila akorát v porodnici, že když malá brečela, tak jsem přemýšlela, že bych ji vyhodila z okna. Ale jasně, neudělala bych to vzhledem ke všemu. Nyní ji miluji jako nic na světě. Doporučuji návštěvu psychology, určitě toto není normální a pomůže ti. Na tom není nic, za co by ses měla stydět. Jedině za to, že to neřešíš.

  • načítám...
  • Zmínit
bimbam
8.9.12 11:47

Já žasnu nad takovou upřímností a odvahou si sama sobě přiznat něco, co většina lidí ihned zavrhuje.

Nemyslím si, že by jsi nebyla normální nebo vyšinutá či nebezpečná miminku. To, že pomyslíš na něco hrůzného z Tebe přece nedělá vraha.

Moje kamarádky, mající malé děti, mi samy vyprávěly co všechno je kolikrát napadalo za příšernosti při pohledu na plačící dítě.

Těžko hodnotit zda jsi byla nebo nebyla připravená. Podle mě to v sobě člověk má nějak nastavený - tu závislost a přilnavost k dítěti. Někdo silněji, někdo méně. Pokud se o ní dokážeš dobře postarat, a dát jí všechno co potřebuje, myslím, že si sama budeš moct říct, že jsi to zvládla.

Na Tvém místě bych přestala číst ty časopisy pro mámy a těhotné. Mně samotné ty veselé a krásně upravené matky, co skoro všechno zvládají, protože se řídí těmi správnými radami, lezou krkem. Pak nemají ženský stresovat, že mají pár kilo navíc, staré oblečení a nemoderní účes, když po každém otevření takového časopisu se na ně směje jejich pravý opak.

Mámy, které znám já, včetně svojí mámy, jsou mámy upracované, ulítané a někdy nešťastné z toho, že se na sebe nemají dost času. Ale když se pak i přesto dokáží usmát nebo veselit, člověk je zas miluje o kus víc, a obdivuje je a někde uvnitř sebe touží se jí jednou podobat.

Hodně štěstí, a ať se brzy dostaví taková ta krásná vnitřní pohoda.

  • Upravit
luccavon
136
8.9.12 12:38

Hlavně obdivuju upřímnost. A dost tě chápu, protože sama, když prcek jako malej řval v kuse kvuli prdíkům, tak sem zatínala pěsti a vydejchávala a chtěla ty černý myšlenky zahnat.Taky si občas říkám, jaké by to bylo, kdyby sme byli sami a kolikrát počítám hodiny, kdy už půjde spát, ale moje pocity nebyli až tak a hlavně netrvaly dlouho. A já bych za něj svůj život dala.Jo a jen mě, ale překvapilo, že si to tak cítila ještě než si věděla, že si těhotná, tak proč si ještě s dítětem nepočkala? Asi bych vyhledala nějakou odbornou pomoc a taky nějaký čas pro sebe, jak už se tu psalo. Drž se!! :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Andrella
258
8.9.12 12:40

Asi zrejme jak jste ocekavala, jsou tu spis negativni reakce, ale uz tady aji nekteri psali, ze jim pripada nevhodne na sve dite chytat do intimnich partii, ze se jich tak dotyka partner, apod. Postoje k rodicovstvi jsou ruzne, a kazdy si na ne jinak zvyka. Chapu rozhodne, jak to bylo s tim otehotnenim, cloveka spis trapi to ze mit nemuze, nez ze neni maly, takhle nejak vzniklo moje prvni ditko, ani jsem si neuvedomovala, ze malou cekam, chodila jsem s kamoskama po diskotekach, uzivala si detskeho zivota, a jaky to byl sok po porodu, kdyz se mala narodila, ani jsem si ji nepodrzela, drzela ji moje mama, bylo to krasne miminko, ale nejak jsem se ji bala. Kdyz mi ji dali na pokoj, boze chran ona byla uzasna, to mam mozna vyhodu oproti vam, ze ona spala jak zabita, takze moje deprese nezasli tak daleko, ale vetsinu pobytu v nemocnici jsem probrecela s mammou na telefonu, bylo mi cerstvych 20 let, moje vrstevnice nabalovali kluci, chlastali a bavili se a ja mela maly, postupne jsem prestala i jist, prisla jsem o mliko, ani nevim kdy me to preslo, asi kdyz jsem se odstehovala zpatky k rodicum, a ti mi strasne pomohli, hlavne tata…naprosto chapal, ze jsem si malou poridila mlada, a hlidali ji kdy to slo, abych mohla jit ven…jenze problem zacal, kdyz jsem toho zacala zneuzivat, a chodila kazdy vikend, nekdy i vecery v tydnu, sama jsem si to neuvedomovala, mala me porad poznavala a milovala me, za coz se nekdy divim, ale dekuju bohu ze to tak bylo, pak jsem si nasla praci kdyz male bylo tak okolo 2 let, ze zacatku kdyz jsem odchazela, delala strasny sceny, maminko nechod, maminko vem me sebou, bylo mi to lito, ale byla jsem stastna ze se od ni dostanu…aaaaaaale pak prisel den, ani nevim kdy se to stalo, nevim jestli mi v hlave neco preklaplo, prvne to byli myslenky, ze je tak dokonala a uzasna ze si nezaslouzi tak spatnou mamu, ale pak jsem si uvedomila ze ji miluju jako nikoho a nic na svete, ze jsem jen lina a ze si zaslouzi vic a ze chci zpatky ty sceny, ze chci aby me milovala tak jako predtim, dala jsem vypoved v praci, zustala s ni doma, a je to o hodne lepsi, zboznuju ji nejvic na svete, polozila bych za ni zivot to bez premysleni, sice mi leze na nervy, protoze tu papulu nekdy proste nezavre ani na pul hodiny, ale to je spis hormonama, protoze cekam druhe mimi.no ale zaver je, ze uz to neni takove jake to bylo, ted sla do skolky, a ani se za mnou neotoci na rozloucenou, neplace po me, a me to strasne mrzi ale vim ze je to mou vinou. Mozna se vam to taky tak stane, mozna ne, mozna jednou az to bude lepsi vam prijde, ze jste to brala spatne, mozna budete jedna z tech chladnejsich matek, s tim se neda nic delat, taky jsem mela chladnou matku a ziju. Rozdil je zdali chcete byt pro dite matka nebo maminka:( radit se v takovych situacich neda, na to nemam asi ani dost zkusenosti ani na to papir, mozna opravdu zkusit najit nejakyho psychologa, treba vam to pomuze si o tom popovidat s odbornikem, pri nejhorsim vam aspon daji nejake leky ktere pomohou. Zkuste to brat tak, ze je to vase krev, proc jinak by byl clovek na svete kdyby nedaval dalsi zivot, nekomu to muze pripadat jako zkazeny zivot, ale prece zivot neni jenom o tom se bavit, kdyby ano, nejste tu vy ani ja:( Materstvi je tezke, a nikdo nas neuci jak byt dobrym rodicem, ale norem je na to najednou spousty, jak se ma spravna matka chovat, ale ublizit diteti to odsuzuji, vzdycky je nejaka cesta jak to vyresit. Kdyby bylo nejhur, domluvte se s partnerem, ze date dite do opatrovani treba svym rodicum nebo tak, taky jsem nad tim jednu dobu premyslela, kdyz jsem ted rada ze jsem to neudelala, ale moznost to je. Omlouvam se ze je to tak dlouhe, ale takove tema se neda napsat jednou vetou. Drzim palce, at to prekonate a at se vam dari. Kdyby jste si chtela popovidat nebo neco, klidne napiste:)

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
8.9.12 12:46

Smutné :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
Blešík
12127
8.9.12 12:56

Teda popravdě jsem si nevšimla jediné negativní reakce :nevim: nevím kde to čtete. Ale těžko se dalo čekat, že zde zakladatelce někdo napíše, že je vše v pořádku :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
Ráďa 25
5622
8.9.12 13:00

Tak, tento deníček mě opravdu dostal :think: Myslím, že bys měla vše říct manželovi a poprosit ho o pomoc. Tvoje pocity by měl slyšet odborník a to už dávno. Měla jsi vyhledat pomoc hned jak tě přepadla první špatná myšlenka :pankac:
Moje bývalá kámoška brala po porodu prášky na nervy, ale ty už měla doma z dřívějška. Takže psychologa po porodu taky nenavštívila :( Své holčičce od malička stále nadávala a do toho si pořídila druhé dítě. A pak se stalo něco co jsem čekala, ale nepřipouštěla si. Začala svou již tříletou dceru mlátit. :,( A to už se pak nemůže vymlouvat že jde o poporodní deprese. Pokud chceš býd matkou, musíš se snažit a to tak, že o tom budeš mluvit. Nikdo nemůže vědět co se stane až se ti do cesty postaví nějaká jiná překážka, která tvůj psychycký stav ještě může zhoršit :cert:

  • načítám...
  • Zmínit
rawala
2025
8.9.12 13:01

Zajímalo by mě kolik je vám let, protože někdo je mladý a chce si užívat… mně je 24let a mám 3měsíčního chlapečka! naše začátky byly těžké co se týče kojení, ale na rady e maminek jsme to zvládly! Jak já jsem všem záviděla to, že můžou jít ven na dlouhou dobu a nemusí řešit krmení nebo že můžou v noci spát! ale co jsme přestali odsávat tak se nám žije mnohem krásněji! jedu si kam chci a krmím kde chci, protože už je to přirozenější něž odsávat :dance: Jsem mladou maminkou ale nějaké diskotéky nebo něco o co bych měla s miminkem přijít neznám! Žuju jen pro rodinu a to že jsem se zavázala pro celeživotní starání se o malého je představa dost zodpovědná ale já jsem to tak chtěla a chci! a kdybych neměla malého teď tak ho dubu mít za rok dva? ale o co bych přišla v běžném nudném životě? o nic! s miminkem je život radostný, veselý! každý den nové zážitky! koukejte se na to jinak! máte miminko, už to nezměníte. Byla jste také malá a dětství je krásné tak ji dopřejte i sobě to, že si to budete užívat a radovat se z každého dne! I s miminkem se dá normálně žít!

  • načítám...
  • Zmínit
Miťulka
1299
8.9.12 13:25

Tak tento deníček je fakt něco mazec 8o

S poporodní depresí mám zkušenost, ale oproti vám je to nic. Když se mě narodil syn, moje první dítě, tak jsem ho nechtěla, nekojila jsem proto, že jsem ho k prsu nepustila :oops: od mala byl na UM. Ted si to vyčítám, ale je pozdě :zed:

Nikdo vás za toto odsoudit nemůže :kytka: ale k tomu doktorovi bych zašla a co nejdříve :!

Jen mě trochu dostal začátek deníčku o tom, že otěhotnět jste chtěla jen proto, abyste si dokázala, že jste zdravá a ne proto, abyste měla miminko. To mě přišlo trochec hloupé :roll: ted si hlavně uvědomit, že jste máma a máte poklad, který se miluje nejvíc na světě :srdce:

Příspěvek upraven 08.09.12 v 13:26

  • načítám...
  • Zmínit
Miťulka
1299
8.9.12 13:27

Omlovuám se, to neměla být reakce na nikoho :oops:

  • načítám...
  • Zmínit
Katerina38
8.9.12 13:45

Ahoj, úplně Ti rozumím, něco podobného jsem prožívala ijá a to u třetího syna, taky jsem ho vlastně nějak moc nechtěla …taky byl uřvaný, problémový atd. nespal, nejedl, no jej a jen problémy, měla jsem stejné pocity jako ty a nejvíc mně zaráželo, že k němu celkem moc necítím, trvalo dost dlouho než ve mně ty mateřské city vyhrály, ted je malému 10měsíců a je to lepší!!!vydrž…úplně přesně jsi to napsala, že popoháníš hodiny at je další den a mimi je starší, já to cítila úplně stejně, nemyslím si, že je v tobě něco špatně, jen prostě je toho na tebe moc a to tyhle reakce vyvolává, ale jak říkám vydž, bude líp, vím to :srdce:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Nechtěla jsem své dítě a skončila v Bohnicích