Porod a mateřství poslepu
- Porod
- Neonka28
- 19.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych tento dlouhý deníček věnovala především všem, kterým se narodilo jakkoli postižené dítě, nebo se toho z nějakého důvodu obávají, těm, kteří o tom jen uvažují, jak by se v takové situaci nejspíš zachovali, a také těm, kteří naopak žijí s nějakým handicapem a váhají, zda zvládnou mateřství. Našla jsem tu mnoho příběhů maminek postižených dětí, ale žádný příběh z opačného pohledu z pohledu postiženého dítěte. A tak doufám, že svým příběhem alespoň někoho oslovím a třeba mu zodpovím některé otázky. Je mi jasné, že mě někteří odsoudí, jak můžu být tak nezodpovědná a pořídit si dítě. Třeba ale vyvrátím pár dalších předsudků pramenících z nevědomosti, nezkušenosti, strachu, se kterými se i dnes občas setkáváme.
Narodila jsem se rodičům právě jako to postižené dítě. Byla jsem prakticky nevidomá, jen s nějakými zbytky zraku. Podle mě a naštěstí ani podle nich nejde o nijak hrozné postižení, prostě jsem jen špatně viděla, a tak se ke mně vždy přistupovalo. Objeli se mnou několik specialistů a několikrát mě vezli na operace očí, které však nic moc nevylepšily, spojili se se speciálně pedagogickým centrem, které nám doporučilo, případně zapůjčilo, pár speciálních pomůcek a hraček a naučilo mě Braillovo (bodové) písmo a správnou chůzi s bílou holí. To je velmi důležité, když se člověk dostane do takové životní situace, kontaktovat skupinu lidí, kteří mají s postižením zkušenosti.
Jinak mě, myslím, vychovávali jako naprosto normální dítě, řešili běžné starosti, jaké už tak s dětmi bývají, nijak mě nelitovali a přehnaně neopečovávali, dělala jsem všechno, za což jsem jim moc vděčná, nebýt toho, určitě bych nežila spokojený samostatný život jako všichni ostatní.
Chodila jsem do běžné školy, kamarádila a nekamarádila se spolužačkami, měla svoje zájmy, lítala po zahradě a kolem potoka a zlobila jako všechny děti 
Nebyla jsem postižená, prostě jsem jen neviděla. Běžel čas, přišla puberta a s ní odešel i ten zbytek zraku, naštěstí tak pozvolna, že jsem si na to průběžně stíhala zvykat. Bohužel nám velmi brzy odešla i maminka, takže jsem rázem dospěla.
Odešla jsem do Prahy, bydlela s kamarádkou v podnájmu, našla jsem si práci, která mě bavila, chodila na koncerty, do divadel, sportovat… seznámila jsem se s přítelem, který má taktéž vadu zraku, ale ještě trochu vidí. Pronajali jsme si byt, s pomocí našich rodičů si ho zařídili a otěhotněli. Tedy já, samozřejmě Zkrátka naprosto normální životní příběh, provázený různými radostnými i smutnými událostmi, které neminou nikoho.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, dost mě to překvapilo, plánované to ještě nebylo, ale rozhodně jsem neváhala kvůli tomu, že jsem nevidomá. Nebáli jsme se, že bychom to po téhle stránce nezvládli. Těhotenství bylo příjemné, neměla jsem žádné problémy, přibrala jsem celkem jen asi devět kilo, nejdřív jsem ale čtyři ztratila.
Ještě tři týdny před termínem jsme byli s přítelem na dovolené na chalupě, neustále jsem lezla do podkroví po žebříku a absolutně všechno nasvědčovalo tomu, že budu hodně přenášet, bříško podle všech vypadalo tak na šestý, sedmý měsíc a ani já jsem se necítila jinak.
Rozhodli jsme se, že nechceme být v pražské porodnici, nelákal nás ten shon, frmol všude kolem, málo soukromí, chtěli jsme malou porodnici, kde pro sebe budeme mít porodní místnost od začátku až do konce. Takovou jsme našli, nedaleko od mých rodičů. Týden po návratu z dovolené jsem se ráno probudila a zjistila hlenovitý výtok, nejspíš odešla plodová zátka. Byla jsem i podivně nervózní, prostě nějaký šestý smysl říkal, už to brzy bude, i když racionálně se mi tomu nechtělo věřit. Pro jistotu jsem ale zavolala tatínka, aby pro mě přijel, bála jsem se už jet autobusem. Hned ten den jsem si vedena stále tím podivným nutkavým pocitem sbalila tašku do porodnice a upozornila přítele, ať je připravený, že můžu kdykoliv volat, aby vyrazil z Prahy.
A taky že ano, druhý den v půl čtvrté odpoledne mi začala odtékat plodová voda. Brr, opravdu nepříjemný pocit, co krok, to šplouchnutí. Tátova přítelkyně byla právě na cestě z práce, takže mě naložila a odvezla do porodnice. Byla jsem nervózní, ale všemu se mi chtělo strašně smát, bolesti žádné, jen další a další mokro. Přijali mě moc mile, připojili na monitor, kde se zatím nic moc nedělo, sepsali papíry a odvedli mě na porodní místnost. Tu jsem si celou v klidu prošla, abych potom už přesně věděla, co kde je.
Měla jsem pro sebe koupelnu, míč, vanu, prostě maximální soukromí. Přítel přijel asi v půl osmé, to jsem stále neměla žádné bolesti, tak jsme si celkem vesele s ním a s tátovou přítelkyní povídali, sem tam monitor, pohodička. Kolem deváté nám naši popřáli hodně štěstí a odjeli. To už jsem sem tam cítila něco jako menstruační bolesti, ale pořád pohoda. Chvíli jsme si povídali, trochu jsem pospávala, poslouchali jsme hudbu. Kolem jedenácté začalo přituhovat, tak jednou za tři čtyři minuty to už bolelo celkem zřetelně.
O půlnoci jsem šla na balón do sprchy, to byly kontrakce sice méně časté a kratší, za to brutálnější. Zkusila jsem i vanu, chvíli pomáhala, ale nakonec se mi v ní udělalo špatně od žaludku a od té chvíle mi bylo opravdu zle. Někdy od jedné jsem chtěla už jenom ležet na boku a dejte mi všichni svátek. Prohlídka u doktorky, hrůza, bolelo to jako blázen a otevřená jenom na 2 cm. Ta noc mi dost splývá, usínala jsem mezi kontrakcemi, klidně na půl minuty. Ve čtyři další prohlídka, strašně jsem se bála, že to budou stále jen ty dva prsty. „Tak už jen musí zajít branka a půjdeme na to…“ Zprvu jsem ani nevěděla, jestli jí dobře rozumím
Rodila jsem na boku na křesle, s jednou nohou nahoře, kupodivu mi to i vyhovovalo. Bolesti při samotném porodu si téměř nedokážu vybavit, spíš si vzpomínám, jaká mi byla zima, a že jsem nechtěla, aby se mě kdokoliv dotýkal, nechtěla jsem držet za ruku, jen být sama s tou bolestí. A přesně v 5:59 se narodila naše Eliška. Dali mi ji na břicho, byla jsem chvíli tak mimo, že mi to hned ani nedošlo, co se vlastně děje. Ale potom už jsem si ji začala prohlížet, hladit tu spoustu krásných vlásků, ručičky s neuvěřitelně dlouhými prstíky. Nemohli jsme s přítelem nic říct, jen jsme se na sebe usmívali. Malou nám jen umyli, zvážili a změřili, vážila 2830 g a měřila 49 cm. Dvě hodiny jsme zůstali sami, dali mi Elinku pod peřinu, přítel si sedl k nám a jen jsme se hladili a plánovali všechno možné.
Když se mi trochu srovnal tlak, odvedli nás na nadstandard, který jsme měli domluvený a hurá spát. Naštěstí nám Elinka skoro pořád spinkala. Sestřičky byly moc milé, kontrolovaly mě při prvním přebalování a koupání, sem tam něco poradily, vylepšily, ale v podstatě jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí, naopak jsem měla pocit, že nám docela fandí. Střídali jsme se s přítelem v přebalování, strašně jsem si to užívala, vidět je spolu, dojímalo mě to jako nic jiného v životě. No jo, poporodní hormony
Po propuštění jsme měli být pár dnů u našich, tak nějak pro jistotu, kdyby něco nešlo, kdyby mi v něčem ten zrak přeci jen ze začátku chyběl, ale záhy jsme zjistili, že nic takového není a že hlavně chceme do svého prostředí, kde máme ve všem svůj systém a pořádek, takže přesně vím, kam pro co sáhnout.
Teď už jsou naší princezně čtyři měsíce, krásně se usmívá, otáčí se na bok, hraje si s hračkami, všechno si prohlíží, do všeho bouchá. Naučila jsem se sledovat přesně hlavičku a odhadnout, na co se dívá, abych to mohla komentovat, neomylně poznám, když se na mě usměje.
Zatím nemám se svým handicapem v souvislosti s mateřstvím žádné problémy. Všechno dělám opravdu velmi pečlivě, abych něco „nepřehlédla“, některým činnostem se věnuji delší dobu. Jinak jsme ale naprosto normální rodina, jako kterákoliv jiná. Nejezdím s kočárem, nosila jsem malou v šátku, v babyvaku a teď už tu máme připravené ergo nosítko. Pomalu se chystám polepit si s vidící kamarádkou leporela stručnými popisky v Braillově písmu, abych si je mohla s malou prohlížet.
Určitě přijdou chvíle, kdy to bude těžké, třeba až budu s malou chodit na hřiště. Tam jistě budeme potřebovat nějakou tu společnost, někoho, kdo mi bude pomáhat na Elinku dohlížet. I k těmto účelům ale slouží dobrovolnické centrum v občanském sdružení Okamžik. Školí dobrovolníky, kteří se potom schází s nevidomými a pomáhají jim s různými činnostmi, společně sportují, doprovází starší osoby na úřady a podobně. Přes tohle centrum hledáme maminku s dítětem, se kterou bychom mohli později dělat některé aktivity, které samy nezvládneme.
Budou věci, u kterých vím, že mě bude hodně trápit to, co Elince já neposkytnu, že některé aktivity bude moci dělat jedině s tatínkem, někým vidícím z rodiny nebo někde na kroužcích. Na druhou stranu si říkám, že každá rodina má nějaké omezení. U nás vyplývá ze zrakového postižení, jinde z finanční situace, další rodina je rozvedená, někteří rodiče jsou pořád v práci, jiní sice doma, ale lhostejní atd. atd. A všechno si s sebou nese nějaké důsledky pro dítě. K něčemu se příliš nedostane, jinde naopak vyniká. A já věřím, že zrovna to naše omezení není z nejhorších, že máme i my co nabídnout, věci, které zase nenabídnou třeba jiné rodiny.
Přítel je velmi dobrý ve sportu, výborně hraje na hudební nástroje, hodně zpíváme, já mám zase blízko ke zvířatům, k přírodě, jezdila jsem na koni, učila jsem se poznávat jednotlivé hlasy ptáků. Ráda se věnuju různým výtvarným činnostem, keramika, výrobky z korálků, kreslení atd. Oba hrozně rádi čteme. Budeme se snažit naší princezně dávat všechno, co půjde a co nepůjde, to holt alespoň o víkendech u rodičů a na kroužcích. Když už něco nezvládneme my, budeme se snažit hledat k tomu alespoň cesty.
Znám několik lidí, které vychovali zdravotně postižení rodiče, i nevidomí, a jsou to úžasní lidé a na své dětství vzpomínají moc rádi. I díky tomu vím, že to jde, i když to stojí trochu víc úsilí, plánování a soustředění než u zdravých rodičů.
Přemýšlím, co napsat závěrem. Zdravotní postižení jsou samozřejmě různá, některá lehčí, jiná vážnější, nedají se mezi sebou dost dobře srovnávat. Ale pokud má postižené dítě lásku, prostor se rozvíjet, přiměřenou péči, ani malou, ani přehnanou, jistě si svoje místo v životě najde. A mnohdy si ho bude užívat víc než ostatní. Dítě se totiž necítí postižené, pokud mu to okolí nedává příliš najevo. Prostě jen nevidí, nechodí nebo neslyší apod.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1599
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1638
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20619
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
jinak my jsme taky z Prahy, děti mám 2, tak na to hřiště s vámi můžteme klidně vyrazit 
Hodně štěstí 
.Mám nevidomého synovce, takže tak trochu tuším…Moc držím palce, aby i nadále vše šlo jako po másle… 
.
Eliška má zrak v pořádku? Děkuji za odpověď. 
Takže jsi fakt skvělá! Ať vám dělá Eliška jenom radost, zasloužíte si to 
dává to nám maminkám