Náročný porod Davídka

Protože jsem od přírody spíše „chlap“, miminka mě dlouho dobu moc nebrala, mám velký koníček koně, což je starost téměř jako o děti, takže ani myšlenky na děti nebyly. Měla jsem novou super práci, a tak se pořád odkládalo, až už se blížila třicítka, tak bylo rozhodnuto, už do toho musíme taky „praštit“. S manželem jsme od r. 2004 svoji, ale nějak jsme na dítě nespěchali.

Ve zkratce: rok se nedařilo, až potom v Caru ve Zlíně mi diagnostikovali syndrom PCO, objednala jsem se na laparku a po operaci 10. 12. 2010 jsem byla za 3 týdny (3. 1. 2011) na kontrole a krásný folikul… na svoje 29. narozeniny (13. 1. 2011) jsem na testu objevila ducha.

Těhotenství bylo naprosto ukázkové, absolutně žádný problém. Přibrala jsem asi 10 kg a bylo to na mě vidět teprve až v 6. měsíci, bříško malé, takže mě nic neomezovalo.
Termín byl stanovený na 26. 9. 2011, a tak se taky stalo, po půlnoci jsem začala mít takové šimrání v podbřišku, nic pravidelného, ale i tak jsem spala jen chvilku, ve 4.00 se to trošku zesílilo a zpravidelnilo po 5-7 minutách, tak jsem si šla dát vanu, ve vaně se nic nedělo, ale pak kontrakce (s malým prodýchnutím) byly pravidelné asi po 5 minutách.

V 8.00 ráno jsem odchytla sousedku, co má dvě děti a sondovala info. Kontrakce při chození téměř žádné, nicméně sousedka mě donutila, ať určo na monitor do porodky zajedu. Už jsem seděla v autě, když se vracela od dítěte ze školky a nadávala, co blázním, že mě tam hodí. Tašku jsem si pro jistotu vzala.

Vyběhla jsem do prvního patra na příjem, kde na mě sestřička hleděla a říká, no pošlu vás nahoru na porodní. Volala tam a do telefonu říkala: „posílám vám tam paní, ale moc to nevypadá“. Tak jsem vyběhla do dalšího patra, zaťukala a vzala mě milá PA, ještě jsem se omlouvala, že je tam asi otravuji, nicméně vyskočila jsem na křeslo, PA kontroluje a říká, jééé, vy jste na 4 cm, to máte už půlku za sebou, volejte manžela ( to bylo 8.30). Udělala mi přípravu, dala mě na box a šla jsem do sprchy, ve sprše byly kontrakce opět malinké.

V 10.50 mi píchla vodu, a to se to rozjelo, od 11.00 jsem funěla, sprcha už moc nepomáhala, balón byl dobrý, nějak jsem přežila hodinu, a to jsem už byla na 8 cm, prý si mám přitlačovat, jenže mě nic moc nenutilo.

Pak už to mám od 12.00 v mlze: přišel doktor, že mám tlačit, za chvilku šel pryč, dali mě na bok a několik kontrakcí jsem musela vydržet, pak přišla mladá doktorka s PA, ať tlačím, nic se nedělo, pořád mi opakovaly, že tlačím špatně, že ho za mě nevytlačí…, pak odešly, nechaly mě tam sedět jako na záchodě a šly pryč, manžel mě tam podpíral. Já jsem nevěděla, jestli jako porodím na zem, nebo co bude (jooo, kdybych věděla).

Za chvilku opět doktorka se dvěma PA, pořád chtěly, ať jsem na zádech a dám nohy na ty držáky, jenže to byla hrozná poloha, nohy jsem měla až v nebi a žádnou oporu, prý níž to dát nejde. Chtěla jsem je mít dole a držet se za kolena, takže opět tlačím jako blázen a zase nic, to už si i chytám jednou rukou pusu, abych neupouštěla vzduch, jenže na jednu kontrakci tlačím jen 1×, pak kontrakce končí, ozvy má malej naštěstí pořád dobré.

Zase šly pryč a najednou tam přiběhlo celé oddělení, a to už mi klepe na stehno primářka a říká, ať zkusím zatlačit, tak to jednu kontrakci zkouším. Když viděla, že jsem na pokraji sil a nic - velí VEX, nastřihnutí cítím, stříhali 2×, pak už jen slyším, jak vytahují ze sáčku VEX, bolest, jak mi ho tam „instalují“, drží ho ta mladá a vedle ní přidržuje další lékařské „ucho“, jde kontrakce a já tlačím, co můžu i mimo kontrakci, najednou mi někdo chytne košilku a loktem mi tlačí do břicha, najednou cítím naráz, lup lup, a jak mi jede spodkem pupečník.

Jsem mimo, manžel mě drží, i když chtěli, ať jde pryč. Je 13.38 a narodil se Davídek 3470 g a 50 cm. Jen se zmůžu a říkám mu, ať jde fotit, byl v šoku, ohlédnu se a malej už plače, pak se podívám a vidím jak mi „dolů“ čučí 3 doktoři a něco si šeptají, chytám zimnici a jen potichu šeptám, ať netahají placentu (hrozně jsem se bála, aby mi ji nechtěli násilím vytáhnout), za chvilku je manžel u mě a já se ptám, jestli je všechno v pořádku, malýho mi jen ukázali v zavinovačce, udělala se fotka a už mě vezli na sál. Ani nevím, jestli jsem tu placentu porodila, nebo to udělali na tom sále, nic jsem dole necítila. Přelezla jsem si a pak už jen vím, že běhali…

Nebudu to prodlužovat, šili mě 2 hodiny, 2 primáři (chirurg a gynda). Když jsem se probudila na JIP, nikdo nic neříkal, bylo mi dobře, přišli naši a moc plakali, tak jsem si v duchu říkala, co blázní…vždyť malej je OK.

Potom pořád někdo čučel na břicho pod peřinu, tak se ptám sestřičky, co tam mám, jen se na sebe s doktorem podívali a on šel s pravdou ven. Prý jsem byla komplet roztržená i s konečníkem, takže se dohodli a udělali mi vývod z tenkého střeva, abych se dobře zahojila a že za 3 týdny mi to vrátí zpět. V tu chvíli mi to nějak nedocházelo…

No nakonec bylo ze 3 týdnů 8. Nebudu popisovat, co to bylo za hrůzu, když mi druhý den lepení povolilo a já svoje miminko kojila na smradlavém pytlíku sra..k, který podtékal a přelepili mi to až ráno. A to jsem teprve pochopila, že to není sranda, přilepit správně podložku, aby držela a nic nebylo cítit a nic nepodtékalo, tak to na mě dolehlo, že jsem třetí den totálně probrečela a dál brečela pokaždé, když jsem na to pomyslela, nešlo to zastavit…

Prostě proč JÁ? To mám za to, že jsem děti nechtěla a od dítěte jsem se šíleně bála porodu (byla jsem i u mojí gyndařky a ptala se, jestli mi neudělají císaře, i za úplatek…, tak jsem se bála)

Propouštěli mě normálně 5. den, s miminkem a fůrou pomůcek pro stomiky. Za 14 dní jsem se nějak srovnala, naučila se starat o sebe a o miminko. Samozřejmě bez podpory rodiny a HLAVNĚ manžela, který se stal mojí zdravotní sestrou, bych to nezvládla.
Nakonec se mi vše bezbolestně a rychle zahojilo, 8 týdnů po porodu mi vývod vrátili zpět a já jsem šťastná, že mi vše funguje, jak má a že mám zdravého kluka.

Operace nebyla nic moc, 2× jsem se musela rozkojovat, ale i to jsem zvládla a malej je plně kojený, i když je to pro lékaře „záhada“, že většinou po takovémto porodu a psychickém traumatu se laktace těžko rozjíždí. Je pravda, že být slabší povahy, jsem v Kroměříži 

Teď mě jenom mrzí, že jsem neměla možnost být s malým a manželem ty dvě hodiny na sále, a taky že vlastně nevím pravdu, tvrdili, že jsem se roztrhla, protože mám měkké tkáně, ale doneslo se mi od zdroje, co u porodu byl, přes známou, že doktor mě nastřihl i s tím konečníkem… což by odpovídalo, protože mi celou dobu vrtalo v hlavě, proč mám tak krásnou rovnou jizvu, když roztržená tkáň bývá křivě a cikcak. Snažím se už na to nemyslet, ale sem tam mi to nedá 

Tomu, kdo dočetl až sem, gratuluji a děkuji.

Všem přeji krásné a bezbolestné porody.