Porod Matyáška

Porod byl bez komplikací, v příjemném prostředí, za aktivní účasti tatínka. Na prvorodičku prý docela rychlý a podle porodní asistentky jsem dobře spolupracovala a neztěžovala děťátku příchod na svět. Cítím se naprosto skvěle, nejde to slovy popsat, to musí člověk prožít!

Tak teď k tomu porodu? Pokusím se nepsat moc zdlouhavě (i když to asi nepůjde, neumím to a pokud se nemýlím, většinou jsou těhule dychtivé po detailech).
Jestli to popisuju moc reálně čili hrůzostrašně, omlouvám se. Opakuji, že stojí za to všechno vydržet. Pak až vám dají miminko, na všechno zapomenete a budete nejšťastnější člověk na světě!

Kolem 4. hodiny ráno mě vzbudily kontrakce (opravdu je poznáte, nemůžete si je s ničím splést:). Vlastně to začalo jako taková tupá bolest v podbřišku a v bedrech, něco jako menstruační bolesti. Kontrakce byly nepravidelné, cca 2-3 během půl hodinky. Rozdýchávala jsem je, spát se nedalo, ležet ani moc taky ne, jen v přestávkách. Nejlíp mi bylo, když jsem chodila po pokoji. První, co mě napadlo - rychle do sprchy, umýt si vlasy, udělat nehty (odlakovat, opilovat nakrátko a nalakovat nezbarvým lakem), takže šup do koupelny. Teplá voda krásně pomáhala a pak z koupelny hurá zase chodit a chodit. Těch nachozených kilometrů ještě bylo za ten den! To jsem ale ráno ještě netušila.

V 8 h začaly kontrakce být pravidelné zhruba po 5 minutách, silnější, ale pořád se to dalo normálka vydržet. V 9 hodin, kdy už pravidelnost trvala vlastně hodinu, jsem začala trochu zmatkovat. Vzbudila jsem manžela, aby se začal chystat (sprchovat atd.) že už konečně pojedeme. Pořád to ale nebolelo tak šíleně, stupňovalo se to, ale bolest pořád v normě, teď už jako hodně silná menstruace a sílily taky křížové bolesti.

Řekli jsem si, že budeme doma co nejdéle, tak jsem chodila a chodila, prodýchávala kontrakce. Balón mi moc neulevil, jediná možná poloha kromě chůze a opírání o stěnu byla v kleče na čtyřech s vyhrbenými bedry, kroužit pánví a dýchat. To stejné u té stěny - zapřít se rukama ve stoje o stěnu, nohy od sebe, uvolnit se od pasu dolů, pokrčit kolena, kroužit uvolněně pánví a dýchat.
A v přestávkách samozřejmě odpočívat. Anebo je dobrý se pověsit ve stoje na chlapa, vyvěsit se a uvolnit.

Taška do porodnice byla dávno sbalená. Můžu všem doporučit sbalit si včas, pak na to nebudete mít ani pomyšlení, někde hledat fén, pantofle atd. Je to situace, kdy se vám opravdu nebude chtít přemýšlet o ničem jiném než o tom, jestli správně odhadnete čas, kdy už jet anebo jak si trochu ulevit. Taky se mnou začaly zmítat lehké obavy, co mě v porodnici čeká. Přiznám se, že na mě přišel i trošičku strach z neznámého, pobrečela jsem si asi do třech kapesníků a pořád jsem se uklidňovala - už je to tady, brzo budu mít miminko, vydržet, vydržet, vydržet!

Po 11. hodině jsme vyrazili do porodnice. To sezení v autě teda nic moc, během kontrakcí jsem dost trpěla, kroutila jsem se v sedě, jak se dalo. Naštěstí to máme do porodnice jen asi 20 minut jízdy.

Udělali mi monitor (miminko museli budit, spinkalo), změřili tlak, paní doktorka mě vyšetřila – otevřená jsem byla asi na centimetr a půl a kontrakce sílily. Tak že si mě tam teda nechají, manžel skočil do auta pro mé objemné porodní zavazadlo a pro batůžek s jídlem a pitím.

Převlékla jsem se do jejich erárního ne zrovna slušivého oblečku a odebrali jsme se na nadstandardní porodní sál s vanou, který byl naštěstí volný. Ještě jsem rychle stačila s paní doktorkou probrat všechny pro a proti, co se týče případného porodu do vody. Měla stejný názor jako její kolega den předtím, že prvorodičkám porod do vody moc nedoporučuje, protože ve vodě se ženská ani miminko nemůže při porodu pořádně hlídat a když mamina nemá ještě představu, jak se ve které fázi porodu chovat, má to svoje rizika. Nehledě k tomu, že v případě komplikací je přesun z vany na porodní lehátko zdlouhavý (a jak jsem později sama zjistila, náročné je i pohnout se jakkoli v té vaně při kontrakci, natož vylézt nasucho, musela jsem jim dát za pravdu, v té vaně nebyly ani žádná madla, prostě se nebylo čeho chytnout a když si tam člověk sedne do doporučované polohy, je tam zapasovanej tak, že při kontrakci trpí jak zvíře).

Vanu jsem tedy používala jen v první době porodní, kdy jsem klečela na čtyřech a manžel mi skoro horkou sprchou krouživými pohyby sprchoval bedra. To byla fakt úleva, ta teplá voda.

Porodní asistentka, co nás měla na starosti, se nám představila, vysvětlila, co a jak, na kterém náčiní a ve kterých polohách si nejlépe ulevit, uvařila nám čaj, manželovi kafe, popřála pohodový porod a nechala nás o samotě. Řekla jsem si dobrovolně o klystýr, cítila jsem, že se potřebuju pořádně vyprázdnit. Taky mi porodní asistentka řekla, že to teplo pomůže uvolnit těm správným oblastem a porod se rychleji rozběhne.

Můžu vás uklidnit, že klystýr vůbec nic není. Hadičku v konečníku jsem vůbec necítila, to nalívání vody se dá vydržet a pak na WC je to opravdová úleva.
Na WC jsem byla během hodinky celkem 4× a hodně mi to pomohlo. V mezidobí jsem využila na WC sprchu s balónem v přestávkách šup do sprchy, houpat na balónu a sprchovat teplou vodou bříško a bedra.

Když jsem se po téhle proceduře vrátila z koupelny, byla jsem otevřená na 2 cm. Nic moc, ale kontrakce pořád sílily, už jsem si myslela, že to horší nebude, ale omyl. Tenkrát jsem si ještě nedovedla představit, jak šíleně to bude bolet později…

Kolem 15. hodiny už jsem nevěděla, jakou polohu zvolit. Bylo mi hrozně už i ve stoje (od dvanácti jsem hlavně chodila a chodila a chodila, při kontrakci jsem se uvolňovala ve stoje o ribstoly nebo v předklonu o lehátko nebo v závěsu na manželovi, pak když byly kontrakce hodně silné, pomáhala na uvolnění už jen vana s horkou masáží beder, jak už jsem psala).

V 15:30 mi porodní asistentka, která chodila jen občas kontrolovat otevření branky, píchla plodovou vodu (s mým souhlasem), aby se porod rozběhl, pořád jsem se neotevírala a dost jsem trpěla.

Píchnutí vody se nebojte, zásah vůbec nebolí a hodně se vám uleví. Od té doby to šlo rychle - branka se otevírala a miminko sestupovalo víc a víc dolů. Dostala jsem ještě čípek na uvolnění, protože bolesti se stupňovaly, chvílemi jsem měla pocit, že snad umřu. Ale připravit se předem na to nedá, ani deset předporodních kurzů nepomůže, pak je stejně všechno jinak, než si dokážete představit. Měla jsem problémy s uvolňováním pánevní oblasti. Ono to při kontrakci dost dobře nejde - soustředit se na bolest, dýchání a ještě na to, jaká poloha je nejvhodnější a zároveň se snažit neunavit, protože fyzicky vyčerpaná mamina pak nemá síly na tlačení.

Porodní asistentka mi doporučila polohu vleže na boku a posléze jsme zjistili, že v této poloze miminko sestupuje rychleji než když jsem chodila. Vleže jsem si taky mezi kontrakcemi líp odpočinula, i když přestávky byly hrozně krátké, později mi připadalo, že snad žádné přestávky ani nejsou. Mezitím mi asistenka občas změřila tlak a udělala monitor.

Manžel se předvedl jako správný chlap, dýchal se mnou, pomáhal mi, jak se dá, dával mi napít, podával a vyměňoval vložky (teče z vás všechno možný, krev, voda), hladil mě, masíroval. Kdybych ho tam neměla, asi bych rodila o dva dny déle.:) Pomohla mi jeho přítomnost hlavně psychicky - nebýt jeho, asi bych se tam chovala jako hysterka a zbytečně bych porod zdržovala.

Po několika hodinách už je člověku úplně jedno, co dělá, jak se chová, jak u toho vypadá. Byla jsem jak v tranzu, prostě v jiném světě, nevnímala jsem okolí a soustředila jsem se na sebe a na miminko, kterému musím pomoct, aby bylo co nejrychleji na světě. Asi jsem kromě dýchání i dost nahlas řvala, ale jak říkám, bylo mi to jedno, hlavně že mi to pomohlo.

Když přišlo nucení na tlačení, zavolali jsme porodní asistentku, která zkontrolovala otevření a postup miminka. Jak se dalo čekat, tlačit jsem ještě nesměla, protože miminko neudělalo tu vnitřní rotaci a nebylo ještě tam, kde mělo být, takže nastala dost nepříjemná fáze prodýchávání nucení na tlačení, která trvala na můj vkus hodně dlouho (i když o čase jsem neměla představu).

Pak jsme zkusili cvičně tlačit, jak mi to půjde. Přiznám se, že i když jsem byla „chytrá“ z kurzu, v reálu to není tak jednoduchý. Samozřejmě jsem tlačila špatně a málo, tak jsme si to dvakrát nebo třikrát zkusily na naostro. Musela jsem se to naučit, než bude tlačení opravdu potřeba.

Doporučuju trénovat předem doma, třeba na záchodě - hodně hluboký nádech pusou i nosem (jako když se chcete potopit na dlouho pod vodu), zadržet dech v bříšku a hodně, opravdu hodně zatlačit, zavřít oči, bradu na prsa, nevypouštět vzduch pusou (nefunět), pak rychle výdech a zase hluboký nádech a tak dokola.

Je to opravdu náročný během jedné kontrakce zvládnout 3 fáze nádechu a tlačení. Tlačit se musí opravdu tam dole, do konečníku a soustředit se jen na spodek. Jak člověk tlačí kde nemá (do hlavy atd., pak je celej rudej), tak je to špatně a miminko se nevytlačí. A opravdu až vám řeknou „Tlačte!“, zaberte ze všech sil - hodně si tím urychlíte porod a omezíte riziko, že bude mimčo trpět nedostatkem kyslíku tím, že ho budete na cestě zdržovat.

Když jsem slyšela „Už vidím černé vlásky!“, bylo to jako by se pánbůh smiloval. Úleva, že se vše chýlí ke konci, i když zároveň asi nejsilnější bolesti za celej porod. Protože jsem měla kontrakce krátké a nestíhala jsem 3× na jednu kontrakci zatlačit a mimčo už muselo rychle ven, píchli mi oxytocin na zesílení kontrakcí. To byla fakt síla, ale pak to bylo rychle.

Asi na dvě kontrakce byla venku hlavička, pak ještě zatlačit (to jsem se snažila opravdu ze všech sil), vyklouzly ramínka a pak tělíčko. To tělíčko už je sranda, vyklouzne to jak po másle a byl to pro mě příjemný pocit, cítím miminko tam dole, jak vyklouzlo na svět. Zalily se mi oči slzami, štěstím a zároveň úlevou, asi taky i bolestí, nevím, nedá se to popsat.

Položili mi miminko na bříško, asistentka přestřihla pupeční šňůru. Manžela jsem drtila, mačkala ze všech sil, tak se chudák k přestřižení ani nedostal (a nevadilo mu to). Když jsem slyšela miminko plakat, hrozně se mi ulevilo a najednou jsem byla úplně fit. Hnedka jsem zapomněla na to, co narození našeho zlatíčka předcházelo, jako by to byl jen sen.

Nenastřihli mě, i když zprvu říkali, že mám pevnou hráz i pochvu, že to bude bez nástřihu problém, respektovali moje přání. Stejně podle pana doktora by na nástřih ani nebyl čas, protože mimi bylo rychle venku. Udělaly se mi dvě drobné trhlinky na hrázi, které pan doktor pak zašil, jen pár stehů, ani to nebolelo. Po porodu jsem mohla bez problémů sedět. Sice jsem cítila spodek celý rozbolavělý, ale sedět se dalo, pak druhý den úplně bez problémů.

Miminko zvážili, změřili, ošetřili, na všechno jsem viděla, pak ho zabalili uzlíčka malýho do zavinovačky a dali šťastnému tatínkovi do náruče. Já jsem dvě hodiny odpočívala a taťka si choval to naše zlatíčko (samozřejmě mi ho taky půjčil). Na ty dvě hodiny se personál tiše vytratil z místnosti a nechal nás tam spolu jako rodinku o samotě. Jen asi za půl hodinky přišla dětská sestra a a udělali jsme první přiložení miminka k prsu (k oběma postupně). Malej se krásně přisál, bez problémů, pocit to byl nepopsatelně příjemný.

Vyčerpaná z porodu jsem nebyla, připadala jsem si pořád ještě v dobré kondici, hlavně psychicky úplně v pohodě a hlavně šťastná, šťastná, šťastná. Je to zázrak, když to malé miminko vidíte a představíte si, že ještě nedávno bylo u vás v bříšku. Ani jsem tu noc nespala, jak jsem byla plná dojmů. Seděla jsem u postýlky a nemohla z toho drobečka spustit oči. Nádhera, těšte se!

Když to shrnu, na porodním sále včetně první doby porodní jsem byla od 12 do 18:30 h, z toho jsem „trpěla“ hodně asi až od 16 hodin, takže se to celé dá nazvat pohodovým a rychlým porodem.

Miminko jsem měla pak už pořád u sebe, ty dvě hodinky po porodu se přišli zeptat, jestli se cítím dobře, změřili tlak, přinesli mi večeři, kterou jsem s chutí snědla, šla jsem se vyčůrat (už jsem to nemohla vydržet, často jsem při porodu mezi kontrakcemi pila, totální vysušenost v krku z dýchání a funění) a osprchovat.

Náš Matyášek se tedy narodil 6.6.2012, vážil 2860 g a 49 cm. Doufám, že jste dočetli dokonce a že se vám můj deníček líbil.