Porod Michálka

Vyrazili jsme na páteční nákup, cestou povídám příteli, že kontrola proběhla v pořádku a že doktorka říkala, že se mimčo ještě k ničemu nechystá - měla jsem dva týdny do termínu.

Dávám rohlíky do vozíku a najednou ejhle - asi jsem si malinko ucvrnkla. No jo no, zrovna předevčírem se s kámoškou bavíme, že v těhotenství může docházet k inkontinenci. Dám tam ještě chleba a jedu k mléčným výrobkům a ejhle. Tohle ucvrknutí bylo už větší. To už se ke mně vrací přítel s plnýma rukama jídla a s otázkou, co že se tak tvářím?

„No nechci plašit, ale možná mi praskla plodová voda.“ „Jak asi? Tak praskla nebo ne?“ „No víš, ještě mi nikdy plodová voda nepraskla, tak nevím, zda je to ono.“

Debatujeme cestou k pokladně, kolem regálu sladkostí samozřejmě, což můj trochu vyděšený přítel nedokáže pochopit. Ale mně hold problesklo hlavou, že i kdybych za deset minut rodila, stihneme do té doby zaplatit a sníst tu čokoládovou sušenku. 

Pak přišlo třetí ejhle a já na přítele, že teda už jsem si jistá, že je to plodová voda. On použil má slova. Jakto, že teď to vím, když mi ještě nikdy nepraskla. „Podívej se mi na zadek.“ Mé kalhoty byly úplně promáčené, tolik bych toho nevyčůrala za celý den. 

Zaúkoluju přítele, aby ještě koupil vložky a zaplatil. Utíkám na záchod už malinko nervozní. Ze záchodu k autu jdeme jako „mašinka s vláčkem“. Pěkně za sebou, aby přítel schovával můj mokrý zadek a před sebou držím igelitku.

„Takže rovnou do nemocnice nebo domů, počkáš v autě a já doběhnu pro sbalenou tašku?“ ptá se mě v autě. Jejda, ta taška, co on si myslí, že sbalená je, ale ve skutečnosti není (však mám ještě dva týdny čas). Hmm, tak asi nemám.

Poslední semafor před nemocnicí. Ještě že máme červenou. „Asi bychom se měli domluvit na jménech.“ Měla jsem celkem konstruktivní požadavek (měli jsme vybrané finalisty Verunku a Markétku a Michala a Martina). Přítelova odpověď byla, že on vybral příjmení - po něm, tak jméno nechá na mě. Zatímco u holčiček zůstala favoritka Markét, u chlapečka prasklá voda upřednostnila Michala před favoritem Martinem.

Šest hodin večer ležím na příjmu, sepisují se mnou papíry a mě přepadne tíseň, že porod mě nemine, že holt to dítě ze mě opravdu musí ven. Jenže v tu chvíli se vyskytne ještě jeden problém. Uvědomím si, že mám hrozný hlad. Porodní bolesti žádný, jen ten hlad. Samozřejmě mi už k jídlu nic nedají.

V šest hodin ráno přišla sestřička z ranní směny a prý jak jsem se vyspala – to byl ale vtipálek. Bolesti sice stále žádný, ale s nervozitou a každohodinovými kontrolami jsem opravdu čilá nebyla. „V sedm Vám dáme tabletku na vyvolání, kolem osmé si zavoláte tatínkovi, to ještě upřesníme.“

Tabletku jsem dostala a po půl hodině bolesti začaly pravidelně, krátké intervaly a já byla frajer. Co ty ženský tak šílej, no bolí to, to jo, ale dá se to. Přišla sestřička. Divila se, že jí vítám s úsměvem, já na ní, že už to přichází pravidelně, ona koukne na monitor a zpraží mě, že nee, to není ještě ono.

Přišel pan doktor a dostala jsem další tabletku na vyvolání. No co Vám budu holky povídat, pak už jsem frajer nebyla. Rozpitvávat nemusím.

Pak už tlačím a šlo to rychle, mimi je venku a já samozřejmě šťastná jak blecha.
Sestřička povídá, že máme chlapečka a já „A jóo, miminko má vlastně pohlaví.“ 

Při šití si s doktorem povídáme o volejbalu a hokeji – to je taky hezká vzpomínka na porod. Pak ještě vzpomínka, jak voláme mojí mamce. Věděla, že přítel jel před hodinou do porodnice a že mám bolesti. Ale myslela si, že porodím až za pár hodin, tak hned do telefonu: „Holčičko, máš velké bolesti?“

„Nee“
„A dop…le.“ (lekla se, že se mi stahy zastavily)
„Néé, mami, máš prvního vnuka!“
„A dop…le, to je úžasný…“ 

Podotýkám, že sprosté slovo vypustí z úst tak jednou za měsíc. 

Na závěr chci říct, že mě fascinuje, co to naše tělo holky a ženy zvládn. Už to, že tím naším otvorem protlačíme ty naše velká zlatíčka… a kde se bere energie na porod, když jsme navíc nevyspané a hladové?

Teď, když jsme někde na výletě a já začnu remcat, že mám hlad, přítel pohotově odvětí, že jsem byla 23 hodin bez jídla a zvládla jsem porod, tak tu půl hodinku snad ještě vydržím.