Porod našeho hráška, kulihráška

Termín porodu měl podle poslední menstruace nastat 13. 1. a podle ultrazvuku až 18. 1. Celou dobu jsem tvrdila, že to stejně bude dříve. Pamatuju si, jak jsem seděla u stromečku a říkala si: „Kdybych tak dostala malého dnes k Vánocům.“ Asi týden po Vánocích mne jednou ráno probudila šílená bolest kdesi v zádech, až mi z toho bylo zle od žaludku. Bylo to silné a trvalo to asi 2 minuty v kuse a pak to odeznělo. To samé se mi stalo za další 2 dny. V té době by mě ani nenapadlo, že to jsou poslíčci.

Na kontrole u doktora jsem jako vždy řekla, že je mi fajn a můžu klidně běhat do schodů. Jen pan doktor se mě ptal, jestli kouřím, a to mi bylo divné. Jistě, že jsem celou dobu těhotenství nepila, nekouřila a ani kafe nepila a brala pro jistotu i vitamíny, abych měla ten blahý pocit, že jsem a budu dobrá matka. Bylo mi řečeno, že „plod“ je na hranici hypotrofie. Což mě dost vzalo a vůbec jsem z toho nebyla ve své kůži. Proč by zrovna můj syn měl být nějaký malý? A není to nějaká vrozená vývojová vada? To mě děsilo prostě pořád. Co když doktoři neodhalili nějakou vadu? Každopádně jsem si tím stresováním moc nepomohla.

Bylo 4. ledna a můj manžel (tehdy ještě přítel) byl v práci 200 km daleko. Ráno proběhlo klasicky a bylo mi dobře, i když jsem v noci nemohla spát. Kolem oběda se mi začalo dělat nějak nevolno a ani připravený oběd jsem nesnědla celý. Bydlela jsem u maminky, abych zvládla počáteční nápor po porodu. Po obědě jsem si šla lehnout a mamka se za mnou přišla rozloučit, že musí jít do práce a vtipkovala, abych ji nevolala po cestě, že rodím.

Asi po hodině, kdy jsem stejně nespala, jsem se otočila s obtíží na druhý bok. Po cca 10 sekundách jsem ucítila jakoby prasknutí v rodidlech. V duchu mě napadla myšlenka o prasklé plodové vodě. Ležela jsem ještě chvilku bez hnutí, až jsem ucítila linoucí se vlhko. Popadla mne panika a vyskočila jsem z postele. Voda tekla neuvěřitelně moc. Měla jsem načteno, že to mají být 2–3 polévkové lžíce. To u mě rozhodně neplatilo. Vzala jsem telefon a na záchodě obvolávala poplach Byly 2 hodiny odpoledne.

Než přijela mamka z práce, cítila jsem už slabé stahy a netrpělivě čekala se sbalenou taškou. Cesta trvala asi 30 minut a před porodnicí jsem měla stahy po 5 minutách. Stále slabé oproti tomu co mě čekalo. Po příjmu na ambulanci a vyšetření doktorkou mi bylo řečeno, že jsem totálně zavřená. Říkali, že to bude možná až druhý den. Dali mi injekci na spaní a ubytovali mě na pokoj.

Ležela tam se mnou ještě jedna paní a tak nějak mi nebylo jasné, co tam chce. Neměla očividně žádné bolesti a u postele ani miminko. Bylo kolem 5. hodiny a stahy začaly velmi sílit. Byly nesnesitelné. Kolem 6. jsem šla na monitor. Doktorka z toho vyčetla, že mám silné stahy bez efektu otvírání, a když mě viděla, jak trpím, napsala mi něco na bolest. Na pokoji mi dala sestra kapačku a po odkapání se mi začalo dělat strašně špatně. Nehledě na to, že tam se mnou byla ještě ta paní, nechtěla jsem se ztrapnit, jak tam řvu bolestí každých 5 minut. Najednou jsem potřebovala zvracet, ale byla jsem tak omámená, že jsem nejdříve musela chvíli sedět na kraji postele, abych vůbec došla na wc. Tak jsem zvracela a říkala si, že je to můj konec, veškerá síla byla pryč. Sotva jsem lezla. Manžel ke mně byl puštěn, i když nebyly návštěvy. Jel za mnou takovou dálku a sestry se slitovaly. Byl se mnou i na jedno natočení monitoru, ale potom už musel odejít na hotel.

Asi po půl hodině si mě přišla sestra zkontrolovat, jak jsem se otevřela. Byla jsem na 2 prsty. Řekla ať si s sebou vezmu pití a župan, půjdeme na to. Celá nervózní jsem zavolala manželovi, ať kouká honem přijít, že to bez něj nezvládnu.

Na porodním sále už mě čekali a vypadali v dobré náladě. Taky proč ne. Střídaly se směny a přišel můj oblíbený doktor. Porodní asistentka mi udělala klystýr a bylo mi řečeno: „Alespoň 3× běžte.“ Sedla jsem si na wc a seděla tam v kuse půl hodiny, než jsem uslyšela hlas manžela. Hned mi bylo lépe, i když po klystýru mě všechno rozbolelo. Bolesti byly čím dál silnější a už jsem nevěděla, jak to přežít. Seděla jsem na gymnastickém míči a manžel mě musel držet, protože po ustání stahů jsem usnula. Ta jejich injekce na spaní zabírala. Potom za mnou přišel doktor a viděl, jak si „ulevuji“ od bolesti na míči. Přikázal mi ležet na posteli s jednou nohou nahoře, aby prý bolest byla silnější a otevírání šlo rychleji.

Sestra do mě průběžně napíchala asi 5 injekcí na otevírání. To nejhorší na tom ale bylo, že jsem slyšela rodit z vedlejšího pokoje 2 maminky, a ta jedna byla z mého pokoje. Na psychice mi to moc nepřidalo, slyšet tu bolest a lidi kolem, ten „zmatek“. Když je odrodili, vrhli se na mě. Doktor zapojil monitor a diskutoval s manželem o číslech, která tam blikala. Já jsem mezi tím prodělávala nesnesitelnou bolest v zádech a břiše. Moc jsem je nevnímala. Doktor zjistil, že malý začíná mít málo kyslíku, podle jeho srdeční frekvence. Začal mě rukou roztahovat a jeho výraz nebyl vůbec povzbudivý. Pořád někam odbíhal a jen sestra se tvářila pořád stejně. Nakonec vedli diskuzi, jestli řezat nebo ne. Sestra byla zkušenější a zavelela: „jdeme rodit“.

Upravili mi polohu a dali kapačku, doktor si nasazoval rukavice na druhé straně pokoje a s klidem řekl, že když ucítím stah, tak mám tlačit. Jenomže u mě nikdo nestál, nebo spíše pode mnou, tak jsem čekala, až se někdo uráčí. Doktor mi strčil ruku do čípku a roztahoval ho. Já jsem tou bolestí necítila, kdy tlačit, tak jsem prostě tlačila. Sestra mi položila loket na horní část břicha a celou vahou mi na něj tlačila. Manžel mi zakryl oči a já jsem znovu tlačila. V jednu chvíli byla bolest tak silná, že jsem necítila nic… jako bych byla v jiném světě a při dalším nádechu mi proběhlo hlavou, že tohle nemůžu zvládnout a už v životě to nechci zažít, pokud to přežiji. Doktor vzal nůžky a při stahu mi chtěl nastřihnout hráz, ale nůžky byly tupé a doslova mi ji přepidlal. Komentoval to slovy: „Ježiš, ty nůžky jsou tupý“. Cítila jsem to. Ale oproti té bolesti mě jen polechtal. Nadechla jsem se a řekla si teď nebo nikdy a tlačila, najednou jsem cítila úlevu a sestra s doktorem pokřikovali: „Je venku.“ Zahlédla jsem jen drobné fialové tělíčko. Bylo 11 hodin a 24 minut v noci.

Najednou bylo po všem. Doktor ještě pomocí pupeční šňůry vytáhl placentru. Přiběhla další sestra a ptala se na jméno. Byli jsme domluvení na Boriskovi, ale dala jsem Tadeáše. Hned jsem se ptala, jak je veliký. Měl krásných 2900 g a 48 cm a ulevilo se mi, že nemá jen 2400 g, jak prorokoval doktor. Po kontrole pediatra mi ho donesl ukázat manžel a na ten pohled nikdy nezapomenu. Byl nádherný, krásnější než jsem si ho vysnila.

Po porodu se mnou byl malý ještě hodinu, jen zabalený v plence. Měl fialové ručičky, řekla jsem sestře, ať ho ještě zabalí. Ona ho, ale rovnou odnesla do inkubátoru. Samozřejmě, že byl podchlazený a dostala jsem ho k sobě až druhý den Příště si to pohlídám, jestli mají v lednu zavřená okna a jak je zabalený.

Dnes má Tadeášek 68 cm a váží 9 kilo. Je to naše štěstí a na bolest jsem zapomněla hned druhý den. Opravdu to vše stojí za to