Potkal jsem ženu, do které jsem se zamiloval, přítelkyni ale opustit nedokážu

Jsme spolu spíš z rozumu než z lásky. Zvykli jsme si na sebe. Na to, kdo vynáší koš, kdo zapomíná zavřít pastu, kdo ráno vstává dřív. Zvykli jsme si na společné ticho u večeře i na otázky typu: „Koupíme zítra chleba?“ To jsou věty, které u nás nahrazují city. A dlouho mi to vlastně stačilo. Nebo jsem si to aspoň namlouval.

Pak jsem ji potkal.

Nevtrhla do mého života jako bouře. Spíš jako teplý vítr, kterého si všimnete až ve chvíli, kdy se vám začne dýchat líp. Najednou jsem se smál. Opravdu smál. Těšil jsem se, až ji uvidím. Bavilo mě s ní trávit čas, poslouchat ji, psát si s ní i mlčet. A to mlčení nebylo prázdné. Bylo plné.

Jednou se mě zeptala: „Ty jsi takhle tichý vždycky, nebo jen se mnou?“
Usmál jsem se a odpověděl: „Jen s tebou mi to nevadí.“

A v tu chvíli mi došlo, že jsem se zamiloval. Ne rozumem. Celým tělem. Každou buňkou, která byla roky v hibernaci.

A tady nastává ten problém. Protože správné řešení znám. Všichni ho znají. Rozejít se. Říct pravdu. Začít nový život s čistým štítem. Žádné lži, žádné kličky, žádné výmluvy. Jenže realita není černobílá a já nejsem hrdina z romantického filmu.

Co když to nevyjde?
Co když vyměním jistotu za něco, co se po pár měsících rozpadne?
Co když zůstanu sám – bez té „jistoty“, bez toho bytu, bez toho zaběhnutého života, který sice nebyl šťastný, ale byl… bezpečný? A buďme upřímní i bez peněz. Přítelkyně je účetní a já jen muzikant, který hraje, když je kšeft. Nepravidelně. Nevydělávám obrovské sumy. A žena, se kterou bych pak byl na tom není o mnoho lépe.

Ležím vedle své přítelkyně a poslouchám její klidný dech. Občas se ke mně otočí a ze spaní zamumlá: „Jsi tady?“ „Jsem,“ odpovím potichu.
A v tu chvíli mám pocit, že lžu víc, než bych chtěl.

Vím, že kdybych jí řekl pravdu, vyřešila by to za mě. Řekla by: „Tak běž.“ Tvrdě, bez emocí, racionálně by mi to sdělila. Řeší tak vše, s ledovým klidem, to já nedokážu, led mi nevyhovuje, potřebuji cítit oheň.

Sladká nevědomost je sladká nevědomost. Je pohodlná. Nevyžaduje odvahu. Nevyžaduje bolest. Jenže taky pomalu otravuje všechno kolem.

Ani té druhé ženě jsem neměl odvahu to říct: „Víš nejsem tak docela volný, je tu někdo, kdo mě drží nad vodou finančně, ty mě držíš nad vodou citově, nechám si vás obě, jo?“ Ne neřeknu to, neprošlo by mi to ani u jedné.

Někdy si říkám, jestli mám právo být šťastný na úkor někoho jiného. Jindy si říkám, jestli mám právo nebýt šťastný jen proto, abych nikoho nezranil. A mezi těmi dvěma myšlenkami pendluju každý den.

„Ty jsi nějaký zamyšlený,“ řekla mi dnes ráno přítelkyně u snídaně. „Jen únava,“ zalhal jsem automaticky.
A pak jsem si uvědomil, jak snadné to pro mě je. Jak snadno lžu. A jak moc mě to děsí.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli mám odvahu udělat krok do neznáma, ale cítím, že každým dalším dnem ta sladká nevědomost trochu víc hořkne.

Možná jednoho dne najdu odvahu říct pravdu. Sobě. Jí. Všem.
A možná ještě chvíli budu sedět v tomhle tichu, které znám až příliš dobře, a bát se, že přijdu o ten pohodlný polštář jistoty.