Povídání o tom, jak se narodil náš zázrak

Termín nám pan doktor stanovil na 21. 5. 2012, tento den přešel a můj muž byl čím dál tím nervóznější, skoro nespal a pořád se ptal, jak se cítím, co mě bolí a jestli mám v té tašce všechno zabaleno. Těhotenství jsem nějak neprožívala, přibrala jsem 8 kilo, nic mě nebolelo, jen mi bylo na zvracení, ale na to už jsem si za těch 9 měsíců zvykla. Přála jsem si, ať se stihnu dodívat na mistrovství světa v hokeji a ať je náš prcek Blíženec.

Bylo 22. 5. a už jsem mu domlouvala, že splnil moje požadavky a že by mohl už konečně vylézt ven. Zatím to byly všechno srandičky, tak si říkám, že mu trošku pomůžu. Vzala jsem mamku a našeho pejska, že si uděláme dlouhou procházku. Šly jsme 2 hodiny a lezly i do kopce. Večer mi muž říká, že by se potřeboval oholit, ale došly mu břity, tak jsme zajeli v 10 večer do Tesca a hodinu se procházeli po obchodě, byl tam klídeček. V 11 jsme dorazili domů, muž se ani neoholil a říkal, že jde spát, že je hotový, říkala jsem mu, nějak mě pobolívá břicho, půjdu dát vanu a uvidíme, co bude.

Sedím ve vaně, v ruce svírám papír, tužku a mobil, kontroluji časy, kdy přicházejí kontrakce. Sakra, rozjelo se to nějak rychle. Sedím tam hodinu, kontrakce přichází každých 5 minut, voda už je studená. Doplazila jsem se na gauč do obýváku a lehla si, v ruce stále papír, tužku a mobil, kontrakce každé 4 minuty. Bylo asi půl druhé ráno, vzpomněla jsem si na slova sestřičky: máte pozitivní GBS, jeďte do porodnice co nejdříve, ať vám stihnou dát antibiotika. Slezla jsem z gauče a šla vzbudit manžela, říkám mu: zlato, vstávej, jedeme! Podíval se na mě rozespalýma rudýma očima a ptá se: kam? Říkám: do porodnice! A on mi odvětil: to jako fakt? Už jsem myslela že na něj luchnu studenou vodu, aby se probral Vyskočil z postele, vzal tašku a už stepoval u dveří.

Do porodnice jsme jeli asi 10 minut, kontrakce se objevovaly po 4–5 minutách. Ve tři ráno mě přijali na box s tím, že se to teprve rozjíždí a manžela jsem poslala domů se prospat. Sestra mi říká: maminko, zkuste se ještě vyspat. No, při kontrakcích každých 5 minut to fakt nejde. Postupně měřili monitory a kapali mi antibiotika, chodila jsem po pokoji a při každé kontrakci mačkala topení u okna. Když začalo svítat, tak jsem tam pozorovala ptáky v parku a nějakého bezdomovce, jak jde spát na lavičku… stlal si „postel“… a v tu chvíli bych si to s ním i vyměnila Přišla sestra a dala mi klystýr, a to už jsem na nějakého bezdomovce zapomněla.

Přišla PA, že mi v 7 píchnou vodu, ať si zavolám manžela. Volám mu, že má přijet. On byl tak nervózní, že ani nespal a když usnul, tak jsem mu volala Přijel a usínal tam na tatínkovském křesle, nevěděla jsem, koho je mi víc líto, jestli jeho nebo sebe Po píchnutí vody se kontrakce rozjely solidně, při jedné jsem ohnula tyčku od kapačky Asi od 10 mě to bralo na tlačení. Brouček ale blbě sestupoval, na balon mě nikdo nedostal, stejně tak do sprchy. Já koza tlačila při každé kontrakci a vysílila jsem se natolik, že jsem mezi každou usínala.

Chlapovi jsem říkala pořád jen, ať mi dá napít. Byla asi 1 hodina odpoledne, už jsem neměla sílu, všichni kroutili hlavou a já jsem si říkala, že se asi děje něco špatného. Udělali mi nástřih, jen nějak nevychytala kontrakci, a tak jsem ho cítila, zařvala jsem na celou porodku a vzpomněla jsem si v tu chvíli na zvuk krejčovských nůžek, které používala moje mamka, když nám šila v dětství polštářky. PA mi říká: teď Vám zatlačím při kontrakci na břicho, zatlačila a nic. Přišel doktor a říká: maminko, teď už nejde jen o Vás, ale i o Vaše miminko. Tato slova mi vlila do žil tolik energie, že jsem se nadechla, jak nejvíce to šlo a při kontrakci zatlačila s jeho zatlačením na břicho a malý vyklouzl, že ho tak tak chytili.

Položili mi náš zázrak na břicho a on na mě koukal, neměla jsem ani sílu ho držet. Viděla jsem v něm manžela s mým nosem. Byl úžasný, prohlížel si mě a já jeho. Říkala jsem, ať si ho vezmou, aby mi nespadl. Zavřela jsem na chvilku oči, otočila jsem se vpravo a vidím manžela, jak ho drží a brečí. Pak jsem zase zavřela oči a sestra mě za chvíli vzbudila, že ho zkusí přiložit. Sál jako drak. Ještě chvilku jsme si užívali jeden druhého a tatínek nás obou. Muž pustil zprávu do světa a začal mi zvonit telefon jako divý. Malého si odvezli a já jsem četla a poslouchala gratulace.

Bylo to dlouhé, náročné, ale výsledek stojí za to, vždyť je to jen jeden den bolesti. Náš Dominiček se narodil 23. 5. 2012 v 13:10 s mírami 3250 g a 49 cm.

Perla na závěr: Při zvednutí jednoho hovoru po porodu, kdy jsem zvedala hovory v domnění, že to jsou gratulace od přátel a rodiny, se mi ozvalo: Tady XY (jméno) v zastoupení T-mobile. Říkám mu: Nezlobte se, ale já ležím na porodním sále a právě jsem porodila nádherného chlapečka. Chlap se zarazil a říká: omlouvám se, gratuluji, naslyšenou