Povídka: Láska v domově důchodců
Pohádka o věčné lásce. Povídka o tom, jak jestli neumřeli, žijí spolu šťastně až do teď. Jakákoliv podobnost s existujícími lidmi je čistě náhodná!
Anastázie a Vendelín mají velký den. Obnovují svůj svatební slib. Je to významná událost v domově svaté Anežky. Platinovou, nebo také briliantovou, svatbu tu tak často nemívají. Čeká se velká delegace! Kromě rodiny nevěsty a ženicha – aby jich taky nebylo jak Hujerů, po 70 letech společného života! – dorazí i část zastupitelstva obce s velkým košem plným dobrot a stříbrnou pamětní mincí, kterou město dává k těmto významným životním jubileím. Pan ředitel domova Hovorka nechal vyrobit tři druhy chlebíčků. Kuchařky na tom dělaly včera dlouho do noci. Budou i chlebíčky na salátě! Hovorka se nemůže dočkat: „Snad tam ženský daly šunku a ne vysočinu, ta se na vlašák nehodí…“ Pozvání přijali dokonce zástupci médií, účast na slavnosti přislíbila i regionální televize.
Anastázie se těší. Na svůj věk je bystrá, myslí jí to, sestřičky a ošetřovatelky jí mají rády, neotravuje zbytečným vyprávěním, je poměrně soběstačná. Pomoc potřebuje jen výjimečně. Stáří v domově si užívá. Stázka, jak jí říká personál domova, je drobná stařenka s bystrýma modrýma očima, skoro vodovýma. Nejraději má hudební hodiny, které se konají každé pondělí. Jakmile začne zpívat, máchat rukama, rybí oči jí jiskří. Zubí se svým umělým chrupem v perfektním stavu – používá jen ty nejlepší čisticí prostředky, které jí vnučka Anička kupuje u nich v lékárně, na svý zuby byla vždy pyšná – a pod starou slupkou, tou stařenkou, problejskává ona krásná a veselá žena, kterou byla kdysi dávno. Kdysi, než poznala svého Vendelína.
S Vendelínem je to těžší. Jakási „mozková mlha“ se v posledních měsících změnila v jasné příznaky počínající stařecké demence. Alzheimer zatím nebyl diagnostikován, ale Hovorka ví svý. Už tu viděl tolik případů této mozek, pamět a život žeroucí choroby, že je mu jasné, co Vendelína čeká. Zatím to ale jde. Většinu času je Vendelín takovým tím zestárlým štramákem. Je na něm vidět, že to byl za mlada hezký muž. Kostra se mu již notně scvrkla, záda nahrbila, nohy neslouží jako dřív, tvář zvrásněla. Ale něco z toho, co kdysi mohlo za to, že se za ním každá žena otočila, tam pořád je. Když má dobrý den, což by mohlo být zrovna dneska – dobře se vyspal, probudil se s dobrou náladou – má i v 87 letech chuť hodit oko na hezkou ženu. „Tahle Petra z kuchyně, co právě na tácu nese šunkový chlebíčky na salátě do společenské místnosti, by stála za hřích. Má krásný velký prsa. A ten zadek….!“ Otočí se na svou ženu Anastázii a vzpomene si, proč tu dnes jsou! Mají přece výročí svatby!
Anastázie si jeho pohledu všimne a zase jí to fascinuje. „Blbec, slintá na mladý holky i ve skoro 90 letech. Celej on.“ Už dávno v tom není žárlivost, však její fungující hlava ví moc dobře, že mu to stejně už dááávno nefunguje. Tím spíš jí ale fascinuje, že se přirozenost jejího muže neztratila ani teď. Kdysi dávno žárlila, zraňovalo jí, když si všimla, že kouká po ženských, že jeho oči už nejsou jen pro ni. Co kvůli tomu vyvolala hádek! Kolik času probrečela. Zraněná. Bolavá. To když přišel anonym, že Vendelín v podniku, kde pracoval, udržuje vztah se zhruba stejně starou sekretářkou jednoho z vedoucích. Sadou téměř detektivních kroků zjistila, že to je pravda.
Dceři byly 2 roky. Vendelína se zjištěním konfrontovala, hádali se tehdy snad několik dní v kuse, vyhrožovala, že odejde. Tak strašně jí to bolelo. Slíbil, že toho nechá. Nenáviděla ho za všechny jeho pozdější aférky, i delší vztahy (s Milunou z vedlejšího baráku to táhl celé roky). Zhnusil se jí. Když byla těhotná s Josífkem, zahlédla ho po cestě z těhotenské prohlídky, jak stojí s prdelatou brunetou u dveří jednoho činžáku. v družném hovoru, oba vysmátí, nenápadně se dotýkající rukama. Z okénka autobusu stihla ještě zahlédnout, jak zachází do velkých masivních dveří. Vendelín nevěděl, že ona ví. Jistě nevěděla vše, ale mnohé ano. Vendelín netušil, že to, že jeho žena někdy vypadá, že ho do morku duše nenávidí, pochází právě z toho, že ví moc dobře, koho si vzala. Tolikrát spřádala plány, že odejde! Jenže kam? Jak? Z čeho by uživila sebe a obě děti? A tak zůstávala, trpěla… přestala se smát, často byla zamračená.
Někdy byl klid a Anastázie se cítila celkem dobře, děti měly Vendelína rádi, on byl moc šikovný v práci, dost vydělal. V létě jeli k moři, v zimě na hory. Pravda, když byly děti malý, fyzicky se úplně odcizili – Vendelín a ještě stále krásná Anastázie, která měla pořád štíhlou postavu jako před dětmi. Pak Anna s Pepčou vyrostli, ani nevěděla, jak se to stalo. Odešli na internát. Pepa po maturitě zůstal ve vedlejším větším městě, našel si práci, vedl spokojený život. Anička měla větší plány, dostala se na vysokou do Prahy, zpátky do malého města už jí to netáhlo. Rodiče milovala, ale bydlet s nimi nechtěla. Co začala chápat svět, cítila ten chlad, který mezi nimi vládl. Nikdy to nechtěla řešit, natož se na to ptát a zjišťovat, co se v jejich životě stalo tak hrozného, že nenávist k sobě navzájem dokázali jen těžko skrýt. Obě děti byly spokojené. Anastázie vlastně taky. Co dělá Vendelín a s kým, jí dávno bylo jedno. Hořkost zůstala, pocit nenaplněné lásky také, ale už jí to nežralo, netrápilo. Naučila se s tím žít.
Když byla Anička ve 3. a Josífek v 1. třídě, potkalo jí něco, co si myslela, že už se jí nestane. Zamilovala se. Marka vídala ve škole, kam i on vodil své děti, o něco starší než ty její. Jeho mladší syn měl šatnu hned vedle Aniččiny. Nejprve se jen zdravili, později se na něj sem tam usmála. Nijak zvlášť se jí nelíbil. Pozvání na kafe ale neodmítla. Pořád se jí moc nelíbil. Pak měl ale nápad na procházku parkem. Brala to tak, jakože: Proč ne? Na dece, kam si lehli pod stromem na vrcholu kopce, poprvé pocítila jeho fyzickou blízkost. Nečekaně se jí zamotala hlava. A nesmělá pusa proměněná ve vášnivý polibek vše rozhodla. On to uměl… Stázka se zase začala smát, koupila si nové šaty, boty na podpatku, hezké spodní prádlo. Oholila si zase nohy. Život jí tehdy připadal hned snesitelnější. Tajné schůzky, doteky, fyzická rozkoš. Po tolika letech!
Někdy myslela na jeho ženu, která na tom byla vlastně stejně, jako ona. Měla doma kurevníka. Anastázie ale nedokázala odolat pocitu fyzické blízkosti a intimity, kterou jí Marek nabízel. Táhlo jí navíc na 40 a měla dojem, že to je to poslední, co může zažít. Měli se několik let! Když Anička začínala 2. stupeň, skončilo to. Markova manželka nehezky onemocněla, on se stáhnul, během pár týdnů zestárnul snad o několik let a pak se odmlčel. Stázka neměla odvahu ho vyhledat a svým způsobem se jí ulevilo. I když ho vlastně celou tu dobu milovala… Vzpomínky na jejich ukradené chvilky jí pak pomáhaly přežít nudu a šeď dalších let.
Už když byly děti na 2. stupni základky, našla si práci, která ji uspokojovala, naplňovala a kde se cítila užitečná – stala se mozkem a hlavou, i hybatelem organizace, která se věnovala výcviku asistenčních psů. Po práci a o víkendech jí dělala společnost zlatá labradorka Amie. Vendelín se někdy přidal k ní, když jela na víkend na chalupu. K moři jezdili také většinou spolu, však si rozuměli, měli rádi stejné jídlo, stejné filmy a seriály v televizi. V zimě spolu jezdili na lyže, ona víc na sjezdovky, on na běžky. Po dnu na svahu jim bylo v posteli u televize skvěle. Vendelín si sice sem tam zašel na záchod s mobilem v ruce.„Tak co už, no. Ať si to užije, však už mu to dlouho stát nebude…“Někdy došlo v jejich manželství i k sexu. Ten se pomalu, i když nudně a dost cize, do vztahu vrátil, jak děti odrostly.
Nejlepší období jejich manželství bylo, když se stali babičkou a dědečkem. Soustředili se oba na vnoučata: Dvojčátka holčičky od Pepíka a Aničku a Michálka od dcery Anny. Když odrostli plenkám, brali je Anastázie s Vendelínem k moři, v zimě na hory. Dcera první Stáziny labradorky Amie, fenka Bella odešla do psího nebe, dalšího pejska už nepořizovali. Bylo čím dál náročnější chodit venčit. Neduhy přibývaly, sil ubývalo. Domov sv. Anežky bylo dobré řešení. Dostali pokojík s malou kuchyňkou v rohu, kde si mohli vařit svou oblíbenou meltu, kdykoliv na ní dostali chuť. Hezky se tu o ně starají, o zábavu mají postaráno, děti i vnoučata za nimi pravidelně chodí….
Vlastně se mu ulevilo, když ten chtíč s věkem ustupoval. Konečně nebyl jen otrok hormonů a myšlenek na sex. Taky, jak stárnul, nebylo tak jednoduché ženskou, kterou si vyhlídl, sbalit. Z počátku, tehdy, když se do Stázky zamiloval – a jak moc jí miloval! Byla krásná! Vůbec mu nevadilo, že není moc za co chytit, byla dokonalá, štíhlá, krásná. A ty oči! – to byly jen jednorázový aférky. Na tancovačce se opil a pak se neudržel před kulturákem na lavičce. Co měl dělat, když se po něm Andula tak plazila? Copak to jde, odolat? Stázka byla v půlce těhotenství, doma u televize, těšila se na své první miminko… a on taky. Svou ženu miloval.
Později, když se Anna narodila, táhnul to se sekretářkou z podniku, kde pracoval. Anastázii tehdy přišel anonym. Myslel si pak po zbytek života, že jediná nevěra, na kterou mu přišla, byla tahle sekretářka. Nebyla úplně jeho typ, takový hubený tintítko… prsa stěží jedničky. Byla veselá a hravá, to jo, ale vzdal se jí tehdy celkem snadno. Beztak se mu už líbila kolegovo manželka, o 10 let starší a zkušená Tereza. Co měl dělat? Stázka s ním prakticky nespala. Intervaly mezi domácím sexem se prodlužovaly, až byly několikaměsíční. A Vendelín byl plný síly a tolik chtěl cítit ženské tělo pod sebou, nad sebou, před sebou a sebe v něm. Byl pořád fešák, ženský se na něj samy lepily. To prostě nešlo jinak. Časem přišel na to, že je lepší stálost, i v nevěře. Snažil se mít vždy jednu a delší dobu. No, ne vždy to šlo. Stázka byla doma strašně protivná, cítil, že ho nesnáší, ale už nevyčítala, nenaříkala a hlavně nebrečela – jestli něco nesnášel, byly to ženské slzy.
Ten život tak letěl, neměl čas se moc zastavit. Práce, děti, milenky, pak si Stázka pořídila psa. Chvíli ho to štvalo, ale na Amie si zvykl a rád jí chodil večer, když Anastázie už spala, venčit… Však taky se právě během venčení seznámil s Jiřinou, se kterou to bylo pár měsíců moc fajn a později i s Amálkou. S tou to bylo teda něco! Byla ve věku Aničky, měla velký hnědý oči, červený tváře a legračního psa, prej královskýho welsh corgiho. Pak už ho to tolik nebavilo. Bylo to logisticky čím dál složitější, někam si odskočit. Taky už neměl tolik sil, sex je přeci jen sport a on už nebyl nejmladší. Se Stázkou se měli fajn, jejich společný dovolený ho bavily. Pak je dost zaměstnaly vnoučata. Ale koukat na ženský, to pořád Vendelín miloval! To si prostě neodpustil. Ženský tělo, to bylo jeho hobby celej život! Ty křivky, tvary, prsa, zadky, to vše… A vůně ženskýho klína! Někdy měl pocit, i když dávno byl v důchodu, že při pohledu na nějakou ženu slintá a musel se přesvědčit, že ne, otíral si bradu s hříšnejma myšlenkama, vzpomínkama na mládí.
Anička sedí se svým přítelem na gauči, drží ho za ruku a koukají na regionální zprávy. Její babička Stázka říká do kamery s nesmělým úsměvem: „Víte, není to vždy jen růžové. Chce to hodně trpělivosti. A toleranci! Opravdu, v partnerském životě je nejdůležitější tolerance. Láska, to je kompromis. Manželství, to je nekonečný kompromis. A nesmíte taky myslet jen na sebe…“ Anička se tetelí blahem a kouká na přítele: „To je celá naše babička! Vždycky se s dědou měli tolik rádi! Vydržíš se mnou taky 70 let?“ Anička neví, že sotva Anastázie říká to, co si myslí. Že by nejraději řekla, že život s Vendelínem byl čiré peklo, že to byl, a kdyby mu to stálo (za to), ještě pořád je kurevník, že všichni věděli, že jí podvádí, že jí milionkrát zlomil srdce a zhnusil se jí svýma avantýrama tak, že jí dlouhé dekády byl navýsost protivný každý jeho dotek, že byly roky, kdy jediný, co si přála, bylo ho už nikdy nevidět a přenechat ho některé z jeho milenek. Pak promluví děda Vendelín, ten má zas ten nepřítomný pohled. „Škoda, že televizní štáb přijel zrovna do chvíle, kdy je děda trochu mimo sebe,“ říká si Anička tisknouc ruku svého přítele. Její děda říká: „Víte, já jsem Stázičku vždycky velmi miloval. Byla tak krásná! Láska, to je to, co pomůže vztahu vydržet. Opravdová láska!!“ Anička se otočila na svého přítele s pohledem plným něhy a radosti z budoucnosti. Políbili se…
Vzadu za Vendelínem se na obrazovce usmívá ředitel Hovorka, do hlavy mu nikdo nevidí, takže nikdo neví, že on přemýšlí nad tím, jestli to, že Vendelín minulý týden opakovaně sahal mezi nohy oplácané mladé sestřičce Andree, by už mohl být příznak oné nehezké choroby přinášející lidem demenci…
Přečtěte si také
Soused chová koně na miniaturním pozemku. Utíkají mu a ničí mi zahrádku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1071
Mít vlastní dům se zahradou byl vždycky můj sen. Představa, jak si ráno vypiju kávu na terase a odpoledne si nasbírám vlastní rajčata a jahody ze záhonu, mě držela nad vodou během dlouhých let...
Kryla jsem kamarádčinu nevěru. Když to prasklo, otočilo se to proti mně
- Anonymní
- 21.06.26
- 2196
Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu litovat, že jsem chtěla někomu pomoct. S kamarádkou jsme se znaly skoro patnáct let. Prošly jsme spolu školou, prvními láskami, svatbami i...
Na dětské oslavě u kamarádky se málem utopilo dítě. A nikdo si toho ani nevšiml
- Anonymní
- 21.06.26
- 1423
Ještě teď je mi z toho špatně. Měla to být oslava narozenin kamarádky mé dcery ze školky. Johanka slavila své krásné páté narozeniny a její rodiče to pojali opravdu ve velkém. Mají krásnou zahradu...
Rodinná oslava u tchýně se změnila v drama. Museli jsme volat záchranku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1294
Tchyně se rozhodla uspořádat rodinnou oslavu bez ohledu na to, že venku panovala opravdu úmorná vedra. Na jejich zahradě není jediný strom a ani pod slunečníkem se člověk moc neochladí. Říkala jsem...
Romantický víkend ve dvou? Přítel na něj pozval své kamarády a já jim měla vařit
- Anonymní
- 21.06.26
- 1178
Jsem na Mirka neskutečně naštvaná a upřímně přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec smysl. Tohle jsem fakt nečekala. Nejsme spolu dlouho, ale moc dobře ví, že jsem romantický typ. Zatímco já...
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 2952
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 13507
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 5022
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 5633
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 1586
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
Třeba jsme ve skutečnosti v roce, třeba…, 2045… co já vím… 
Díky za počtení.
a super změna od ostatních deníčků!
už špatně chodil, tak musel jezdit