Příchod naší Sofinečky

Celé těhotenství probíhalo naprosto pohodově. Měla jsem obrovské břicho, tak jsme všichni čekali větší miminko a doktoři vyhrožovali předčasným porodem. Termín porodu byl stanoven na 7. srpna 2011. Tašku jsme měli zabalenou už celý červenec, ale miminku se na svět nechtělo.

Ráno 7. srpna bylo úplně normální. Chystali jsme se do porodnice na běžnou prohlídku. Cítila jsem se výborně, slunce svítilo a já si říkala, že by se to mohlo klidně spustit, že jsem na to perfektně připravená. Jenomže doktorka mi při kontrole řekla, že se nic nechystá, takže mu pomůžeme. Udělala mi Hamiltonův hmat, což nebylo příjemné, ale dalo se to vydržet. Prý, když se půjdeme pořádně projít, dám si skleničku vína, a když mě manžel obdaruje přírodními prostaglandiny, tak se tu v noci uvidíme a porodíme. Mimčo čekáme větší, tak by bylo dobré ho porodit co nejdříve. Takový přístup se mi líbil, všechno jsme udělali a ono nic… Jen slabé bolesti v podbřišku.

Celou noc jsem měla nepravidelné bolesti a ráno zmizely. Přes den se zase objevily, ale čekali jsme, až se to rozjede. Večer už to začalo nabírat na pravidelnosti a intenzitě, tak jsem zkoušela sprchu, balón a spát, ale bylo to jenom horší. Vyrazili jsme do porodnice s očekáváním, že je to jasné, už rodím. Na monitoru kontrakce jak blázen a já jsem se už těšila. Ale doktor řekl, že nejsem vůbec otevřená, ať jedu domů. Trochu zklamaní jsme jeli domů a zkusili to zaspat.

Druhý den, 8. srpna, už mě ty bolesti nutily chodit a prodýchávat. Ale pořád nebyly pravidelné. K večeru zase zesílily, byly po 3 minutách, tak jsme vyrazili. Na monitoru to zase lítalo, ale doktor smutně prohlásil, že se bohužel nic nechystá, dal mi čípky na změknutí čípku a poslal nás domů, ať ještě nabírám sílu. Když psal zprávu, kroutila jsem se tam na židli, funěla a bylo mi do pláče, a když mi položil otázku, jestli se chci na něco zeptat, zeptala jsem se dost zoufale, jak poznám, že rodím. V odpovědi mi popsal přesně to, co jsem dělala. Zachytil můj zmatený pohled a pobaveně prohlásil, že to bude stejné, jen se už budu otevírat. Aha. Domů jsme jeli už smutní a můj optimismus mě opouštěl. Nebylo to tak, jak jsem si to představovala.

Třetí den, 9. srpna jsem měla ráno bolesti, ale už jsem byla dost frustrovaná z toho, že se určitě nic neděje a že na to kašlu a budu rodit doma. V porodnici mě nechtějí, já už nevím, jak si ulevit, ale pořád se neotevírám. Domluvili jsme se s maželem, že teda ještě zkusíme sex, v těch bolestech to byl teda zážitek pro nás pro oba. Potom jsme vyrazili nakupovat. Já byla zavěšená na vozíku a pomalu si zvykala. Po nákupu jsem ještě zaběhla na záchod a ejhle. Měla jsem mokré kalhotky a kalhoty. Vyrazilo mi to dech. Hned jsem to řekla manželovi, ale že nepojedu do porodnice, že budu rodit pěkně doma. Manžel mi to rozmluvil a já uznala, že je to blbý nápad. Jeli jsme domů, já si dala sprchu, skákala na balónu a čekala co to šlo. Rozhodla jsem se totiž přijet až na poslední chvíli. Kolem desáté večer jsme vyrazili.

Jakmile mě doktor viděl, zvolal: ,,Co tady zase děláte?'' A já, že rodím, že mi praskla voda. Tak mě rovnou vyšetřil a smutně prohlásil, že jsem na jeden prst. Myslela jsem, že zešílím. Vzal mě na ultrazvuk, že se mrkne na tu vodu. Voda tam už skoro žádná nebyla, tak si mě tam nechali. Ani nevím, jak to přišlo, ale najednou jsem se rozbrečela, že už to není možné, že se to nedá vydržet. Klidně se na mě podíval a mile mi slíbil, že zítra určitě porodím. S pláčem jsem se šla rozloučit do čekárny za manželem, kterého jsem taky rozbrečela. Jak nás doktor viděl plakat, tak řekl, že něco tak krásného ještě neviděl, a že to bude už brzy dobré. Sestřička mě odvedla rovnou na porodní box, dala mi prášek na spaní, ať se pokusím spát. To nešlo, každá kontrakce mě nutila chodit, ale na půl hodinky jsem usnula.

Ráno v sedm hodin mě přišla vyšetřit doktorka. Bohužel, jen na dva prsty. To už jsem byla hodně zoufalá. Po celé noci bolestí jen o jeden prst. Navrhli mi vyvolávaný porod a já neváhala a souhlasila. Po zavedení první tablety se nic moc nedělo. Přijel manžel, já skákala na balónu, chodila a dělala všechno možný. Za hodinu další vyšetření. Žádný pokrok. Takže druhá tableta a na monitor. To už se bolesti hodně rozjely a já navíc musela ležet v posteli. Drtila jsem manželovi ruku a asistentka nám řekla, že jestli se za hodinu nic nestane, půjdu na císař. Za hodinu už jsem se svíjela bolestí a brečela a prosila, že už to nevydržím. Doktorka mě vyšetřila, pokročili jsme o dva prsty. Ať vydržíme ještě hodinu. Za půl hodiny do pokoje doslova vrthla asistentka se dvěma anestezioložkama, že mi píchnou epidurál. Manžela vyhnaly do čekárny a já tam držela asistentku za ruku a brečela, že nevím, jestli ho chci, že jsem chtěla rodit přirozeně. Když mi asistentka řekla, že je to poslední možnost před císařem, měla jsem jasno. Píchnutí jsem vůbec necítila. Ale ten pocit, který nastal. Všechny ty hrozné bolesti úplně zmizely. Když se vrátil manžel, nemohl tomu uvěřit. Já jsem se usmívala a bylo mi skvéle. Asistentka se omluvila za ten náhlý vpád, ale řekla nám, že kdyby mi dali na výběr, nechtěla bych ho. A měla pravdu.

Další hodinu jsem se cítila tak báječně, že jsem chtěla jít domů. Že už mi nic není. Dokonce jsem i na pár minut usnula. Manžel mě držel za ruku a jen jsme se na sebe v tichosti koukali. Potom přišla asistentka s doktorkou, že se podívají, jak to pokročilo. Byly dost nervózní, (později jsem se dozvěděla, že v okolních boxech epidurál porod zastavil a dvě maminky odvezly na sál) ale po vyšetření se rozzářily, že jsem už na sedmi prstech, a že budeme brzy tlačit. To mě trochu vyděsilo, protože jsem si nedokázala představit, že bych tlačila. Nic mě totiž nebolelo. Asistentka donesla oxitocin a zase na hodinku zmizela.

Přesně o hodinu později mě začalo pobolívat břicho a pumpa na epidurál začala pískat, že dochází anestetikum. Asistentka přiběhla, zvýšila mi dávky oxitocinu a že zaběhne pro další dávku epidurálu. To už se bolesti zase rozjížděly. Když přišla a viděla, jak se svíjím, tak mě vyšetřila a vykřikla, že už budeme tlačit a zaběhla si pro porodní vozík. Praskla druhý vak s vodou a rozjelo se to na plný pecky. Do mě vjela tak obrovská nutnost tlačit, že se to nedalo vůbec ovládnout. Křičela jsem, že už musím tlačit. Otočila jsem se na bok, manžel mi chytil horní nohu a tlačil se mnou. Asistentka byla dokonalá. Pořád mě povzbuzovala, roztahovala rukama cesty, přesně mi říkala, kdy mám co dělat. Musím se přiznat, že jsem řvala z plných plic, že se roztrhnu a že to nepřežiju. Maminky ve vedlejších boxech musely být asi dost v šoku. Když už byly vidět vlásky, asistentka řekla, ať si sáhnu. Já si ale sáhnout nechtěla, bála jsem se, že když tam ucítím tu obrovskou hlavu, tak strachem omdlím. Ale manžel si sáhl a strašně mě povzbuzoval, že už to bude. Celou dobu tlačení jsem ho držela kolem pasu, dodávalo mi to sílu. Při průchodu hlavičky mě asistentka dvakrát střihla, což teda bolelo, tak jsem si zařvala dvakrát JAU! Asistentka volala, ať teď nepřestávám tlačit a hlavička byla venku. Ramínka byly už hračka a ta úleva byla maximální. Najednou jsem cítila jen teplo a nic mě nebolelo. Na břiše mi přistála nádherná holčička, já ji jen držela a zírala. Manžel plakal. Jenže já jsem neplakala, koukala jsem na ni, byla jsem ráda, že je s námi a věděla jsem, že ikdyž teď k ní nic moc necítím, tak se to změní. Byla jsem ráda, že jsem to přežila.

Otřeli ji, zabalili a dali manželovi. Najednou bylo na pokoji dost doktorů a asistentek a smáli se, že tohle miminko nebude mít 3 kila. Odhadovali to tak na 4 kila. Jaké bylo překvapení na váze. Ta naše princezna měřila 53cm a vážila 4690g. Neměla jsem cukrovku a přibrala jsem 15kilo. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Odhad na ultrazvuku byl 3800g.

Porodní zranění odpovídalo velikosti miminka, ale já už nemohla vydržet další bolest. Byla jsem psychicky na dně, tak mě uspali. I tak mě pan doktor šil hodinu a říkal, že něco takovýho ještě neviděl. Na oddělení šestinedělí to bylo super. Všichni obdivovali Sofinečku, já všem přísahala, že už nikdy nebudu rodit a všichni mě ujišťovali, že se to změní. A zase měli pravdu. Manžel se mnou bydlel na pokoji a první dny se staral o Sofinku opravdu sám, jen mi ji nosil na kojení do postele. Byla jsem tak slabá, že jsem se tak tak doškrábala na záchod. Jsem mu za to strašně vděčná, je úžasný.

Když se mě někdo ptá, jaký byl porod, odpovídám, že to bylo 12-ti hodinové peklo. Ale byli tam se mnou profesionálové, kteří mě vedli, byl tam se mnou manžel, bez kterého bych to dávno vzdala, ale hlavně s námi byla naše Sofinečka. Ten pocit, když mi ji ve 3 ráno donesli na kojení. Tam jsem plakala a v té chvíli jsem věděla, že ji miluji a budu ji navždy milovat z celého srdce.

A proto píšu tento deníček. Porod může být strašný, ale za tři měsíce si na tu bolest nevzpomenete a zůstává s vámi vaše děťátko, kterého absolutně milujete a ono miluje vás. Bude se na vás smát, bude vás objímat, bude vám říkat maminko a bude s vámi celý život. A za to to rozhodně stojí.

Děkuji, že jste si přečetli můj deníček a upřímně doufám, že vás nevyděsil, ale naopak uklidnil a možná i dodal odvahu, protože ve výsledku nezáleží na tom, jaký bude porod. To, co přichází potom, je nepopsatelně nádherné.