Případi II
- Těhotenství
- wobludka
- 09.12.12 načítám...
Mateřství je forma adrenalinového sportu. Někdo skáče s padákem, my si pořizujeme děti! Všechno nebo nic, ale na tom, co jsem držela v ruce, jsem si málem vykroutila oči z důlků. Nicneříkající miniaturní flek. A tak nás nečekalo ani smutnění, ani výbuchy radosti – místo toho trávím čas nakláněním počuraného papírku proti světlu, zatímco manžel si ho rovnou vyfotí a porovnává vrstvy ve photoshopu. Fakt případi. HCG 136 jednotek. Tak a jsem v tom. Proboha, co s tím budeme dělat!
5+6 jdeme na oběd, ale je mi po něm mizerně. Odpoledne jsem unavená, tak odpočívám. Chci se přesunout do ložnice, ale stojí mě to větší než malé úsilí. Ráno mám v plánu jet do města, ale vzdávám to už při čištění zubů. Doplazím se do postele a volám CAR – o únavě v těhotenství jsem slyšela, ale že až tak. Doktora to upřímně těší.
6+0 opouštím postel jen na záchod, do nejvzdálenějšího koutu středně velkého bytu se odvážím jen jednou, přičemž teoretická příprava tohoto úkonu mi zabere zhruba dvacet minut. Manžel protáčí buď oči v sloup, nebo se mi směje, nicméně na mé prosby přece jen volá SOS směrem k CAR.,,Motá se Vám hlava když stojíte? Tak proč to děláte?“ To je rozumné. Televizi sledovat nezvládám, o čtení knížky nemůže být ani řeč, tak prostě jen ležím a koukám do stropu.
6+1 sbírám zbytky sil a počestně zvracím do záchodu. Jelikož se situace záhy několikrát opakuje a hrozí zneuctění ložnice, zabavuji psovi misku.
6+2 zvracím po dvaceti minutách, a to i v noci, podaří se mi párkrát usnout asi tak na hodinu – ale díky tomu udržím trochu vody a čtvrt suchého rohlíku.
6+3 znovu proklínám toho, kdo před CAR instaloval zpomalovací retardéry, a s kapsami vycpanými pytlíky se došourám do ordinace.,,Zvracíte? Ale to moc rád slyším!“ Dostávám první fotografii a komentuji ji slovy: „Hmm, dobrý.“
6+4 kdože měl ten nápad, pořídit si dítě?
6+5 proboha, vyndejte to někdo ze mě!
Rodina dospívá k názoru, že je to psychické. A tak dostávám přednášku o tom, že se mám vzchopit, protože normální těhotné chodí do práce. Druhý den totéž zopakuje úředník OSSZ, který na mě při kontrole nejspíš zvonil, ale já v domnění, že jde o pošťačku, odmítla plýtvat posledními zbytky sil. Naštěstí to vyžehlí můj gynekolog, pouští mi i tlukot srdíčka, načež ho rozsekám prostou otázkou – Torecan by nebyl? Sestřička mi v dobré víře radí, ať jdu do obchodu, postavím se před regál s pitím a koupím si to, na co mám chuť. Cítím obrovskou bezmoc – ona nechápe, že nejsem schopná do toho krámu dojít! Dostávám vynadáno, že nedokážu říci, kolikrát denně zvracím. Tak se druhý den polepším a dostávám se k číslu 16.
Už nikdy nebudu jíst neoloupané jablko a syrovou mrkev! A prý že se zmrzlina nedá vyzvracet – potvrzuji, že na její ohřátí a následné vyvržení stačí zhruba 5 sekund. O Cole, zázvorových lízátkách apod. ani nemluvě.
Na hrudní kosti už mám bolestivou odřeninu od záchodového prkýnka, potom, co jsem se ve spěchu smekla po záchodovém Světě Motorů, mám i sedřené koleno a naraženou čelist. Na základě toho beru peřinu a stelu si přímo u záchodu. Manžel mě naprosto vážně prosí, zda bych nemohla další noc zvracet o něco tišeji – chystá se na koncert mé nejoblíbenější kapely a potřeboval by se v klidu vyspat.
Už je to hodně zlé – ve tři ráno mám zimnici, tak mě zahřívá manžel, panikařím, proto mi láskyplně předčítá z knihy, její obsah však stejně nepobírám. Tekutinu jsem neudržela skoro 30 hodin, a tak mě čeká má první hospitalizace.
Doktor konstatuje, že ten zmetek se má jako prase v žitě, a dvě hodiny mi dává otázky typu, kolik cigaret jsem v životě vykouřila (asi 5), jakou značku a jestli mám radši trávu nebo hašiš, přičemž vše pečlivě zaznamenává do karty. Dospívám k názoru, že je to cvok. Názor radikálně měním ve chvíli, kdy se mi přiznává, že vidí, jak mi je zle, a jelikož tušil, že na postel budu muset čekat, snažil se mě nějak zabavit. Sestřička mi s úsměvem sděluje, že chudák Alice Bendová kvůli nevolnostem včera taky nemohla na večírek (tímto škodolibě zdravím Londýn).
Na jídelním lístku je obvykle glukóza a Hartmannův roztok s Torecanem. Jednou mi ho zapomněli přimíchat a vizitu jsem nenahodila jen o fous. Nakonec se přece jen daří můj stav stabilizovat a já se vracím domů, nicméně do 14. tt si hospitalizaci ještě dvakrát zopakuji. Pak už to doma nakonec vždycky nějak vybojuji a v 19. tt se začínám vydávat na krátké, zhruba stometrové procházky (samozřejmě s doprovodem), abych alespoň částečně obnovila ztracenou svalovou hmotu.
Ve 22. tt cítím první malé šimrání a opájím se tím pocitem, za dva dny je to jako když řídím a někdo mě neustále zezadu kope do sedačky. O pár dní později se už při každém pohybu dítěte koušu do rtu, nebo prostě rovnou nadávám. Triply vyšly mizerně, ale v kombinaci s NT screeningem a genetickým UTZ zůstáváme relativně v klidu. Zvracím zhruba 5× denně, a ten malý parazit mi už měsíc rajtuje hlavou po čípku.
27. tt. Jenže tentokrát to krapítek přehnal – branka povolila, čípek drží už jen na pár milimetrech, břicho jako šutr. Gynipral, Lekoptin, Duphaston a maximální možná dávka magnézia. Kdo znáte, víte, že po téhle svačince je problém trefit se lžičkou do pusy. A tak trávím další týdny pozorováním stropu. Doktor říká, že mi to moc sluší. Později si stěžuji na masivní otoky a doktor konstatuje, že už si minule všiml. Stále několikrát denně zvracím – prý to nemám dělat, protože miminko svírám a ještě víc tlačím dolů. Nejspíš dospěl k názoru, že mě to hrozně baví. Alespoň už netvrdí, že to přejde. Dojídám druhé obří balení Rennie.
Když přicházejí první porodní bolesti, je ze mě stále zvracející, zcela nesamostatná obrovská koule, omezeného pohybu i úsudku. Ale o tom třeba zase někdy příště…
Přečtěte si také
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 393
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 378
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 452
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 279
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 272
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 2631
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 1754
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 920
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 1775
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 614
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...
Jsi holka šikovná, statečná a přežila jsi - takže se těším na pokračování 
Deníček nezklamal, stejně jako ten první. Moc jsme se bavila, i když průběh těhotenství ti vůbec nezávidím. Ale jsi statečná a vydržela jsi. Přeju hodně štěstí.
Tvoje miminko je ti ale urcite velkou odmenou a stallo za to! 
už se těším na pokračování 
a pomněnkový oči jsou mu prd platný 