Případi II
- Těhotenství
- wobludka
- 09.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mateřství je forma adrenalinového sportu. Někdo skáče s padákem, my si pořizujeme děti! Všechno nebo nic, ale na tom, co jsem držela v ruce, jsem si málem vykroutila oči z důlků. Nicneříkající miniaturní flek. A tak nás nečekalo ani smutnění, ani výbuchy radosti – místo toho trávím čas nakláněním počuraného papírku proti světlu, zatímco manžel si ho rovnou vyfotí a porovnává vrstvy ve photoshopu. Fakt případi. HCG 136 jednotek. Tak a jsem v tom. Proboha, co s tím budeme dělat!
5+6 jdeme na oběd, ale je mi po něm mizerně. Odpoledne jsem unavená, tak odpočívám. Chci se přesunout do ložnice, ale stojí mě to větší než malé úsilí. Ráno mám v plánu jet do města, ale vzdávám to už při čištění zubů. Doplazím se do postele a volám CAR – o únavě v těhotenství jsem slyšela, ale že až tak. Doktora to upřímně těší.
6+0 opouštím postel jen na záchod, do nejvzdálenějšího koutu středně velkého bytu se odvážím jen jednou, přičemž teoretická příprava tohoto úkonu mi zabere zhruba dvacet minut. Manžel protáčí buď oči v sloup, nebo se mi směje, nicméně na mé prosby přece jen volá SOS směrem k CAR.,,Motá se Vám hlava když stojíte? Tak proč to děláte?“ To je rozumné. Televizi sledovat nezvládám, o čtení knížky nemůže být ani řeč, tak prostě jen ležím a koukám do stropu.
6+1 sbírám zbytky sil a počestně zvracím do záchodu. Jelikož se situace záhy několikrát opakuje a hrozí zneuctění ložnice, zabavuji psovi misku.
6+2 zvracím po dvaceti minutách, a to i v noci, podaří se mi párkrát usnout asi tak na hodinu – ale díky tomu udržím trochu vody a čtvrt suchého rohlíku.
6+3 znovu proklínám toho, kdo před CAR instaloval zpomalovací retardéry, a s kapsami vycpanými pytlíky se došourám do ordinace.,,Zvracíte? Ale to moc rád slyším!“ Dostávám první fotografii a komentuji ji slovy: „Hmm, dobrý.“
6+4 kdože měl ten nápad, pořídit si dítě?
6+5 proboha, vyndejte to někdo ze mě!
Rodina dospívá k názoru, že je to psychické. A tak dostávám přednášku o tom, že se mám vzchopit, protože normální těhotné chodí do práce. Druhý den totéž zopakuje úředník OSSZ, který na mě při kontrole nejspíš zvonil, ale já v domnění, že jde o pošťačku, odmítla plýtvat posledními zbytky sil. Naštěstí to vyžehlí můj gynekolog, pouští mi i tlukot srdíčka, načež ho rozsekám prostou otázkou – Torecan by nebyl? Sestřička mi v dobré víře radí, ať jdu do obchodu, postavím se před regál s pitím a koupím si to, na co mám chuť. Cítím obrovskou bezmoc – ona nechápe, že nejsem schopná do toho krámu dojít! Dostávám vynadáno, že nedokážu říci, kolikrát denně zvracím. Tak se druhý den polepším a dostávám se k číslu 16.
Už nikdy nebudu jíst neoloupané jablko a syrovou mrkev! A prý že se zmrzlina nedá vyzvracet – potvrzuji, že na její ohřátí a následné vyvržení stačí zhruba 5 sekund. O Cole, zázvorových lízátkách apod. ani nemluvě.
Na hrudní kosti už mám bolestivou odřeninu od záchodového prkýnka, potom, co jsem se ve spěchu smekla po záchodovém Světě Motorů, mám i sedřené koleno a naraženou čelist. Na základě toho beru peřinu a stelu si přímo u záchodu. Manžel mě naprosto vážně prosí, zda bych nemohla další noc zvracet o něco tišeji – chystá se na koncert mé nejoblíbenější kapely a potřeboval by se v klidu vyspat.
Už je to hodně zlé – ve tři ráno mám zimnici, tak mě zahřívá manžel, panikařím, proto mi láskyplně předčítá z knihy, její obsah však stejně nepobírám. Tekutinu jsem neudržela skoro 30 hodin, a tak mě čeká má první hospitalizace.
Doktor konstatuje, že ten zmetek se má jako prase v žitě, a dvě hodiny mi dává otázky typu, kolik cigaret jsem v životě vykouřila (asi 5), jakou značku a jestli mám radši trávu nebo hašiš, přičemž vše pečlivě zaznamenává do karty. Dospívám k názoru, že je to cvok. Názor radikálně měním ve chvíli, kdy se mi přiznává, že vidí, jak mi je zle, a jelikož tušil, že na postel budu muset čekat, snažil se mě nějak zabavit. Sestřička mi s úsměvem sděluje, že chudák Alice Bendová kvůli nevolnostem včera taky nemohla na večírek (tímto škodolibě zdravím Londýn).
Na jídelním lístku je obvykle glukóza a Hartmannův roztok s Torecanem. Jednou mi ho zapomněli přimíchat a vizitu jsem nenahodila jen o fous. Nakonec se přece jen daří můj stav stabilizovat a já se vracím domů, nicméně do 14. tt si hospitalizaci ještě dvakrát zopakuji. Pak už to doma nakonec vždycky nějak vybojuji a v 19. tt se začínám vydávat na krátké, zhruba stometrové procházky (samozřejmě s doprovodem), abych alespoň částečně obnovila ztracenou svalovou hmotu.
Ve 22. tt cítím první malé šimrání a opájím se tím pocitem, za dva dny je to jako když řídím a někdo mě neustále zezadu kope do sedačky. O pár dní později se už při každém pohybu dítěte koušu do rtu, nebo prostě rovnou nadávám. Triply vyšly mizerně, ale v kombinaci s NT screeningem a genetickým UTZ zůstáváme relativně v klidu. Zvracím zhruba 5× denně, a ten malý parazit mi už měsíc rajtuje hlavou po čípku.
27. tt. Jenže tentokrát to krapítek přehnal – branka povolila, čípek drží už jen na pár milimetrech, břicho jako šutr. Gynipral, Lekoptin, Duphaston a maximální možná dávka magnézia. Kdo znáte, víte, že po téhle svačince je problém trefit se lžičkou do pusy. A tak trávím další týdny pozorováním stropu. Doktor říká, že mi to moc sluší. Později si stěžuji na masivní otoky a doktor konstatuje, že už si minule všiml. Stále několikrát denně zvracím – prý to nemám dělat, protože miminko svírám a ještě víc tlačím dolů. Nejspíš dospěl k názoru, že mě to hrozně baví. Alespoň už netvrdí, že to přejde. Dojídám druhé obří balení Rennie.
Když přicházejí první porodní bolesti, je ze mě stále zvracející, zcela nesamostatná obrovská koule, omezeného pohybu i úsudku. Ale o tom třeba zase někdy příště…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1173
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 699
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1215
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 507
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 310
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19115
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2523
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2753
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Jsi holka šikovná, statečná a přežila jsi - takže se těším na pokračování 
Deníček nezklamal, stejně jako ten první. Moc jsme se bavila, i když průběh těhotenství ti vůbec nezávidím. Ale jsi statečná a vydržela jsi. Přeju hodně štěstí.
Tvoje miminko je ti ale urcite velkou odmenou a stallo za to! 
už se těším na pokračování 
a pomněnkový oči jsou mu prd platný 