Případi II
- Těhotenství
- wobludka
- 09.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mateřství je forma adrenalinového sportu. Někdo skáče s padákem, my si pořizujeme děti! Všechno nebo nic, ale na tom, co jsem držela v ruce, jsem si málem vykroutila oči z důlků. Nicneříkající miniaturní flek. A tak nás nečekalo ani smutnění, ani výbuchy radosti – místo toho trávím čas nakláněním počuraného papírku proti světlu, zatímco manžel si ho rovnou vyfotí a porovnává vrstvy ve photoshopu. Fakt případi. HCG 136 jednotek. Tak a jsem v tom. Proboha, co s tím budeme dělat!
5+6 jdeme na oběd, ale je mi po něm mizerně. Odpoledne jsem unavená, tak odpočívám. Chci se přesunout do ložnice, ale stojí mě to větší než malé úsilí. Ráno mám v plánu jet do města, ale vzdávám to už při čištění zubů. Doplazím se do postele a volám CAR – o únavě v těhotenství jsem slyšela, ale že až tak. Doktora to upřímně těší.
6+0 opouštím postel jen na záchod, do nejvzdálenějšího koutu středně velkého bytu se odvážím jen jednou, přičemž teoretická příprava tohoto úkonu mi zabere zhruba dvacet minut. Manžel protáčí buď oči v sloup, nebo se mi směje, nicméně na mé prosby přece jen volá SOS směrem k CAR.,,Motá se Vám hlava když stojíte? Tak proč to děláte?“ To je rozumné. Televizi sledovat nezvládám, o čtení knížky nemůže být ani řeč, tak prostě jen ležím a koukám do stropu.
6+1 sbírám zbytky sil a počestně zvracím do záchodu. Jelikož se situace záhy několikrát opakuje a hrozí zneuctění ložnice, zabavuji psovi misku.
6+2 zvracím po dvaceti minutách, a to i v noci, podaří se mi párkrát usnout asi tak na hodinu – ale díky tomu udržím trochu vody a čtvrt suchého rohlíku.
6+3 znovu proklínám toho, kdo před CAR instaloval zpomalovací retardéry, a s kapsami vycpanými pytlíky se došourám do ordinace.,,Zvracíte? Ale to moc rád slyším!“ Dostávám první fotografii a komentuji ji slovy: „Hmm, dobrý.“
6+4 kdože měl ten nápad, pořídit si dítě?
6+5 proboha, vyndejte to někdo ze mě!
Rodina dospívá k názoru, že je to psychické. A tak dostávám přednášku o tom, že se mám vzchopit, protože normální těhotné chodí do práce. Druhý den totéž zopakuje úředník OSSZ, který na mě při kontrole nejspíš zvonil, ale já v domnění, že jde o pošťačku, odmítla plýtvat posledními zbytky sil. Naštěstí to vyžehlí můj gynekolog, pouští mi i tlukot srdíčka, načež ho rozsekám prostou otázkou – Torecan by nebyl? Sestřička mi v dobré víře radí, ať jdu do obchodu, postavím se před regál s pitím a koupím si to, na co mám chuť. Cítím obrovskou bezmoc – ona nechápe, že nejsem schopná do toho krámu dojít! Dostávám vynadáno, že nedokážu říci, kolikrát denně zvracím. Tak se druhý den polepším a dostávám se k číslu 16.
Už nikdy nebudu jíst neoloupané jablko a syrovou mrkev! A prý že se zmrzlina nedá vyzvracet – potvrzuji, že na její ohřátí a následné vyvržení stačí zhruba 5 sekund. O Cole, zázvorových lízátkách apod. ani nemluvě.
Na hrudní kosti už mám bolestivou odřeninu od záchodového prkýnka, potom, co jsem se ve spěchu smekla po záchodovém Světě Motorů, mám i sedřené koleno a naraženou čelist. Na základě toho beru peřinu a stelu si přímo u záchodu. Manžel mě naprosto vážně prosí, zda bych nemohla další noc zvracet o něco tišeji – chystá se na koncert mé nejoblíbenější kapely a potřeboval by se v klidu vyspat.
Už je to hodně zlé – ve tři ráno mám zimnici, tak mě zahřívá manžel, panikařím, proto mi láskyplně předčítá z knihy, její obsah však stejně nepobírám. Tekutinu jsem neudržela skoro 30 hodin, a tak mě čeká má první hospitalizace.
Doktor konstatuje, že ten zmetek se má jako prase v žitě, a dvě hodiny mi dává otázky typu, kolik cigaret jsem v životě vykouřila (asi 5), jakou značku a jestli mám radši trávu nebo hašiš, přičemž vše pečlivě zaznamenává do karty. Dospívám k názoru, že je to cvok. Názor radikálně měním ve chvíli, kdy se mi přiznává, že vidí, jak mi je zle, a jelikož tušil, že na postel budu muset čekat, snažil se mě nějak zabavit. Sestřička mi s úsměvem sděluje, že chudák Alice Bendová kvůli nevolnostem včera taky nemohla na večírek (tímto škodolibě zdravím Londýn).
Na jídelním lístku je obvykle glukóza a Hartmannův roztok s Torecanem. Jednou mi ho zapomněli přimíchat a vizitu jsem nenahodila jen o fous. Nakonec se přece jen daří můj stav stabilizovat a já se vracím domů, nicméně do 14. tt si hospitalizaci ještě dvakrát zopakuji. Pak už to doma nakonec vždycky nějak vybojuji a v 19. tt se začínám vydávat na krátké, zhruba stometrové procházky (samozřejmě s doprovodem), abych alespoň částečně obnovila ztracenou svalovou hmotu.
Ve 22. tt cítím první malé šimrání a opájím se tím pocitem, za dva dny je to jako když řídím a někdo mě neustále zezadu kope do sedačky. O pár dní později se už při každém pohybu dítěte koušu do rtu, nebo prostě rovnou nadávám. Triply vyšly mizerně, ale v kombinaci s NT screeningem a genetickým UTZ zůstáváme relativně v klidu. Zvracím zhruba 5× denně, a ten malý parazit mi už měsíc rajtuje hlavou po čípku.
27. tt. Jenže tentokrát to krapítek přehnal – branka povolila, čípek drží už jen na pár milimetrech, břicho jako šutr. Gynipral, Lekoptin, Duphaston a maximální možná dávka magnézia. Kdo znáte, víte, že po téhle svačince je problém trefit se lžičkou do pusy. A tak trávím další týdny pozorováním stropu. Doktor říká, že mi to moc sluší. Později si stěžuji na masivní otoky a doktor konstatuje, že už si minule všiml. Stále několikrát denně zvracím – prý to nemám dělat, protože miminko svírám a ještě víc tlačím dolů. Nejspíš dospěl k názoru, že mě to hrozně baví. Alespoň už netvrdí, že to přejde. Dojídám druhé obří balení Rennie.
Když přicházejí první porodní bolesti, je ze mě stále zvracející, zcela nesamostatná obrovská koule, omezeného pohybu i úsudku. Ale o tom třeba zase někdy příště…
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3314
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2201
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2274
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1438
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 5963
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4853
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1858
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 319
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2188
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 979
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Jsi holka šikovná, statečná a přežila jsi - takže se těším na pokračování 
Deníček nezklamal, stejně jako ten první. Moc jsme se bavila, i když průběh těhotenství ti vůbec nezávidím. Ale jsi statečná a vydržela jsi. Přeju hodně štěstí.
Tvoje miminko je ti ale urcite velkou odmenou a stallo za to! 
už se těším na pokračování 
a pomněnkový oči jsou mu prd platný 