Případi II
- Těhotenství
- wobludka
- 09.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mateřství je forma adrenalinového sportu. Někdo skáče s padákem, my si pořizujeme děti! Všechno nebo nic, ale na tom, co jsem držela v ruce, jsem si málem vykroutila oči z důlků. Nicneříkající miniaturní flek. A tak nás nečekalo ani smutnění, ani výbuchy radosti – místo toho trávím čas nakláněním počuraného papírku proti světlu, zatímco manžel si ho rovnou vyfotí a porovnává vrstvy ve photoshopu. Fakt případi. HCG 136 jednotek. Tak a jsem v tom. Proboha, co s tím budeme dělat!
5+6 jdeme na oběd, ale je mi po něm mizerně. Odpoledne jsem unavená, tak odpočívám. Chci se přesunout do ložnice, ale stojí mě to větší než malé úsilí. Ráno mám v plánu jet do města, ale vzdávám to už při čištění zubů. Doplazím se do postele a volám CAR – o únavě v těhotenství jsem slyšela, ale že až tak. Doktora to upřímně těší.
6+0 opouštím postel jen na záchod, do nejvzdálenějšího koutu středně velkého bytu se odvážím jen jednou, přičemž teoretická příprava tohoto úkonu mi zabere zhruba dvacet minut. Manžel protáčí buď oči v sloup, nebo se mi směje, nicméně na mé prosby přece jen volá SOS směrem k CAR.,,Motá se Vám hlava když stojíte? Tak proč to děláte?“ To je rozumné. Televizi sledovat nezvládám, o čtení knížky nemůže být ani řeč, tak prostě jen ležím a koukám do stropu.
6+1 sbírám zbytky sil a počestně zvracím do záchodu. Jelikož se situace záhy několikrát opakuje a hrozí zneuctění ložnice, zabavuji psovi misku.
6+2 zvracím po dvaceti minutách, a to i v noci, podaří se mi párkrát usnout asi tak na hodinu – ale díky tomu udržím trochu vody a čtvrt suchého rohlíku.
6+3 znovu proklínám toho, kdo před CAR instaloval zpomalovací retardéry, a s kapsami vycpanými pytlíky se došourám do ordinace.,,Zvracíte? Ale to moc rád slyším!“ Dostávám první fotografii a komentuji ji slovy: „Hmm, dobrý.“
6+4 kdože měl ten nápad, pořídit si dítě?
6+5 proboha, vyndejte to někdo ze mě!
Rodina dospívá k názoru, že je to psychické. A tak dostávám přednášku o tom, že se mám vzchopit, protože normální těhotné chodí do práce. Druhý den totéž zopakuje úředník OSSZ, který na mě při kontrole nejspíš zvonil, ale já v domnění, že jde o pošťačku, odmítla plýtvat posledními zbytky sil. Naštěstí to vyžehlí můj gynekolog, pouští mi i tlukot srdíčka, načež ho rozsekám prostou otázkou – Torecan by nebyl? Sestřička mi v dobré víře radí, ať jdu do obchodu, postavím se před regál s pitím a koupím si to, na co mám chuť. Cítím obrovskou bezmoc – ona nechápe, že nejsem schopná do toho krámu dojít! Dostávám vynadáno, že nedokážu říci, kolikrát denně zvracím. Tak se druhý den polepším a dostávám se k číslu 16.
Už nikdy nebudu jíst neoloupané jablko a syrovou mrkev! A prý že se zmrzlina nedá vyzvracet – potvrzuji, že na její ohřátí a následné vyvržení stačí zhruba 5 sekund. O Cole, zázvorových lízátkách apod. ani nemluvě.
Na hrudní kosti už mám bolestivou odřeninu od záchodového prkýnka, potom, co jsem se ve spěchu smekla po záchodovém Světě Motorů, mám i sedřené koleno a naraženou čelist. Na základě toho beru peřinu a stelu si přímo u záchodu. Manžel mě naprosto vážně prosí, zda bych nemohla další noc zvracet o něco tišeji – chystá se na koncert mé nejoblíbenější kapely a potřeboval by se v klidu vyspat.
Už je to hodně zlé – ve tři ráno mám zimnici, tak mě zahřívá manžel, panikařím, proto mi láskyplně předčítá z knihy, její obsah však stejně nepobírám. Tekutinu jsem neudržela skoro 30 hodin, a tak mě čeká má první hospitalizace.
Doktor konstatuje, že ten zmetek se má jako prase v žitě, a dvě hodiny mi dává otázky typu, kolik cigaret jsem v životě vykouřila (asi 5), jakou značku a jestli mám radši trávu nebo hašiš, přičemž vše pečlivě zaznamenává do karty. Dospívám k názoru, že je to cvok. Názor radikálně měním ve chvíli, kdy se mi přiznává, že vidí, jak mi je zle, a jelikož tušil, že na postel budu muset čekat, snažil se mě nějak zabavit. Sestřička mi s úsměvem sděluje, že chudák Alice Bendová kvůli nevolnostem včera taky nemohla na večírek (tímto škodolibě zdravím Londýn).
Na jídelním lístku je obvykle glukóza a Hartmannův roztok s Torecanem. Jednou mi ho zapomněli přimíchat a vizitu jsem nenahodila jen o fous. Nakonec se přece jen daří můj stav stabilizovat a já se vracím domů, nicméně do 14. tt si hospitalizaci ještě dvakrát zopakuji. Pak už to doma nakonec vždycky nějak vybojuji a v 19. tt se začínám vydávat na krátké, zhruba stometrové procházky (samozřejmě s doprovodem), abych alespoň částečně obnovila ztracenou svalovou hmotu.
Ve 22. tt cítím první malé šimrání a opájím se tím pocitem, za dva dny je to jako když řídím a někdo mě neustále zezadu kope do sedačky. O pár dní později se už při každém pohybu dítěte koušu do rtu, nebo prostě rovnou nadávám. Triply vyšly mizerně, ale v kombinaci s NT screeningem a genetickým UTZ zůstáváme relativně v klidu. Zvracím zhruba 5× denně, a ten malý parazit mi už měsíc rajtuje hlavou po čípku.
27. tt. Jenže tentokrát to krapítek přehnal – branka povolila, čípek drží už jen na pár milimetrech, břicho jako šutr. Gynipral, Lekoptin, Duphaston a maximální možná dávka magnézia. Kdo znáte, víte, že po téhle svačince je problém trefit se lžičkou do pusy. A tak trávím další týdny pozorováním stropu. Doktor říká, že mi to moc sluší. Později si stěžuji na masivní otoky a doktor konstatuje, že už si minule všiml. Stále několikrát denně zvracím – prý to nemám dělat, protože miminko svírám a ještě víc tlačím dolů. Nejspíš dospěl k názoru, že mě to hrozně baví. Alespoň už netvrdí, že to přejde. Dojídám druhé obří balení Rennie.
Když přicházejí první porodní bolesti, je ze mě stále zvracející, zcela nesamostatná obrovská koule, omezeného pohybu i úsudku. Ale o tom třeba zase někdy příště…
Přečtěte si také
Dostala jsem práci snů, manžel mi místo gratulace vyčetl, že zanedbám syna
- Anonymní
- 16.11.26
- 663
Když jsem manželovi oznámila, že jsem dostala nabídku vrátit se po rodičovské do práce, jeho první otázka nebyla, kolik budu vydělávat ani jestli mě ta pozice těší. Zajímalo ho, kdo bude hlídat...
Manžel mi vyčítá pohodlný život v domácnosti, chce za to po mně další dítě
- Anonymní
- 16.11.26
- 605
Manžel mi pokaždé, když přijde řeč na druhé dítě, opakuje, že nemůže být jen po mém. Jenže já už jedno dítě mám a další nechci. Je mi čtyřicet, máme malého syna, bydlíme v domě se zahradou a já...
Nácvik vánoční pohádky na vsi je noční můra. Zkazila jsem dětem radost?
- Anonymní
- 16.11.26
- 361
Blíží se čas adventu a s ním i ty nejkrásnější, ale také nejstresovější chvíle celého roku. Zatímco ostatní maminky se v obecní sokolovně na nácviku vánoční pohádky s písničkami usmívají a chválí...
Tchyně sice hlídá zadarmo, ale děti vychovává po svém. Jsem prý nevděčná snacha
- Anonymní
- 16.11.26
- 453
Když jsem tchyni poprvé svěřila děti na celé odpoledne, byla jsem nadšená, že máme konečně hlídání. Jenže po několika měsících už si nejsem jistá, jestli nám její pomoc spíš nekomplikuje život....
Jsem máma, ne bankomat. Dcera si plete mateřskou lásku s bezplatným servisem
- Anonymní
- 16.11.26
- 418
Když mi zavolá dcera a začne mi vyznávat, jak mě má ráda, už jsem ve střehu. Za chvíli totiž obvykle přijde to, na co čekám. Potřebuje půjčit, přispět na nájem nebo jí chybí peníze do výplaty....
V 45 jsem dala výpověď a chci si splnit sen. Manžel mě nařkl z nezodpovědnosti
- Anonymní
- 15.11.26
- 1086
Když jsem manželovi oznámila, že dávám výpověď a chci rozjet vlastní podnikání, čekala jsem překvapení, možná trochu obav, ale také podporu. Místo toho mě označil za nezodpovědnou ženskou, která si...
Dcera se zbláznila. Prý se cítí jako kluk a máme jí říkat Adam. Otec ji zabije
- Anonymní
- 15.11.26
- 1172
Moje patnáctiletá dcera mi nedávno oznámila, že se necítí být dívkou. Vybrala si nové mužské jméno a chce, abych jí říkala v mužském rodě. Vím, že bych ji měla především vyslechnout a podpořit, ale...
Rozhodla jsem, že děti budou doma pomáhat. Manžel ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 15.11.26
- 753
Když jsem se doma vyjádřila k tomu, aby děti konečně začaly pomáhat s domácností, manžel mi před nimi předvedl takové divadlo, že jsem se nestačila divit. Prý jsem hysterka, která si neumí poradit...
Seřvala jsem spratka na hřišti, který hodil písek na dceru. Špatná jsem byla já
- Anonymní
- 15.11.26
- 771
V poslední době se nám několikrát stalo, že nějaké dítě házelo na dceru písek. Jednou ho dokonce měla plné oči. Většinou šlo o nepozornost rodičů, kteří někde seděli, povídali si a o své dítě se...
Na přípravné kurzy nemáme. Bojím se, že kvůli tomu dcera přijímačky neudělá
- Anonymní
- 15.11.26
- 390
Slíbila jsem dceři, že přípravu na přijímačky zvládneme spolu doma. Na placené kurzy nám teď nezbývají peníze. Jenže po práci mi často chybí energie a s některými úlohami si sama nevím rady. Když...