Případi III
- Porod
- wobludka
- 17.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O porodu nemám žádnou zvláštní představu, chci to jen nějak ve zdraví přežít. Kojením se příliš nezabývám, Laktační liga vládne světu, tak mi všechno řeknou. Příroda snad ví, co dělá. A mateřství? Hlavně se nenechat vytočit!
V pátek večer jsem tušila, že se něco chystá. Po 24 hodinách více či méně pravidelných kontrakcí volám svému lékaři, který nařizuje okamžitou kontrolu na porodním sále. Pitomé retardéry. Porodní asistentka se ptá, jestli mám bolístku. Mírně couvám a kontroluji, jestli jsme si nespletli gynekologii s psychiatrií. Ve dveřích mě v bílém plášti vítá spolužák, a tak se mi plní sen roztáhnout nohy před nejkrásnějším klukem z gymplu. 1 cm.
To je snad zlý sen. Prohlíží těhotenskou průkazku, ale dozvídá se jen to, že můj chrup je zcela v pořádku. Listuje záznamy v počítači a málem padá ze židle, když se dočítá, že jsem v životě vykouřila dvě Sparty a tři modrá LMka. Jelikož mu naznačuji, že se nehodlám hnout, dokud ze mě to dítě nevyndá, odesílá mě po přípravě na dospávací pokoj s tím, že se mám trochu prospat.
Nehty seškrabuji omítku ze zdi a těším se na to, až si podám ženskou část rodiny za to, že mi tvrdily, že to není tak hrozné. Po ranním monitoru mi porodní asistentka s úsměvem na rtech oznamuje, že jsou to poslíčci a půjdu domů. Naštěstí má dr. jiný názor a píchá mi plodovou vodu. Dalších několik hodin už nemyslím vůbec na nic, jen drtím kovový rám postele. Běda manželovi, když se ho jen letmo dotkne! Přichází primář: „To máme dneska krásně.“ Ale jak tak koukám tady na paní, té je to asi úplně jedno, co? Umírám smíchy, ale nezvládám to dát jakkoliv najevo. V závěru nekoukám, kde co lítá, párkrát zatlačím a v neděli před obědem bez větších problémů přivádím na svět chlapečka standartních rozměrů.
Když se trochu vzpamatuji, s hrůzou zjišťuji, že jsem po prsa od krve a vyděšeně se ptám, co se stalo. Trochu nechápavě mi oznamují, že mi dali na břicho miminko. Nevím, co z toho měl náš syn, ale já si tolik žádaného bondingu vůbec nevšimla. Porodní zranění jsou i bez nástřihu minimální, ale stejně se mi uleví, když je dovyšíváno.
O něco později mě čeká jedna z nejkrásnějších životních chvil. Donesou mi – a teď nemám na mysli to krablaté, opuchlé, mňoukající stvoření – čtyři oschlé knedlíky s univerzální hnědou omáčkou, které sním s takovou chutí, že mohu s klidem prohlásit – orgasmický porod není mýtus!
Dítko nemám ani moc čas si v soukromí prohlédnout, neustále chodí nějaká vizita nebo uklízečka, případně zvoní telefon. Trochu špatně vidím a tlak svými hodnotami testuje funkčnost měřicího přístroje. Vlastní rodiče mě nemohou poznat – masivní otoky ustupují, a tak jsem po prvním dni o nějakých patnáct kilo lehčí (týden po porodu už 23 kg). Kojení nám docela jde, a přestože chodím jako kachna a sedám si s rozvahou, cítím se neuvěřitelně skvěle.
Druhý den po porodu začínám mít vnitřní podezření, že něco není v pořádku. Malý docela hezky spí, ale začíná mu osychat pusinka. Sestra konstatuje, že výrazně hubne a posílá nás na převážení. Nikdy nenakojím víc než 5ml. Večer držím v ruce apatické dehydrované dítě a zoufale prosím o UM. Je mi vysvětleno, že kojení je to nejlepší a navíc ho může předepsat jen lékař, který bude k dispozici až ráno.
Už vím, jak se cítí súdánské matky. Pouštím potoky slz, a jelikož i malý sebere poslední zbytky sil a začne do ticha vřískat, jedna ze sester se nad námi smiluje a nejhorší zaženeme glukózou. Třetí den ráno doktor konstatuje, že dítě je v hrozném stavu a konečně předepisuje UM po 3–6 hodinách (to pro případ, že by se laktace nakonec přece jen rozjela). Když si pro něj po třech hodinách jdu, je mi sestrou oznámeno, že po šesti hodinách stačí, protože kojení je pro dítě přece to nejlepší.
Mám nutkavé myšlenky vykrást nemocniční lékárnu, ale nakonec se mi podaří vymámit jednu studenou dávku veřejným prohlášením, že kojit odmítám (přestože jsem v pokusech stále pokračovala). Ohřívám stříkačku pod kohoutkem s teplou vodou, a když chce sestra odnést nedopitou desítku s tím, že už je nesterilní, rychle ji schovávám a bráním vlastním tělem, což posléze u spolubydlící vyvolá záchvat smíchu.
Já ze sebe stále nic nevyždímala, ale malý přibral, konečně jdeme domů! První naše cesta směřuje do lékárny pro Nutrilon, nakrmené spokojené dítko ukládám do postýlky, usedám na vlastní pohovku a po několikaletém trápení zažívám neuvěřitelný pocit štěstí, smývající všechna dosavadní příkoří. Vyruší mě až mokré triko od spouštějícího se mléka.
Není ho ale moc a rady z porodnice nefungují, tak jako poslední pokus kontaktuji laktační poradkyni. Ta se po vyslechnutí našeho příběhu zhrozí, většinu rad označuje za pro nás nevhodnou, vrací malému dudlík a doporučuje kojit jen částečně do té doby, než budu po devíti měsících útrap zcela v pořádku.
Od té doby malý vůbec nepláče, to, že to umí, zjišťuji až po několika měsících s prvním obdobím vzdoru. Moji péči kupodivu též přežívá, a přestože z něj gymnasta nikdy nebude, díky rozumnému pediatrovi se s žádným cvičením netrápíme. Nepatřím mezi úzkostlivé matky, a tak prožíváme jedno z nejkrásnějších životních období, kdy paradoxně doženeme všechno, co jsme v předchozích letech nemohli. Po bojkotu kojení, kdy opakovaně nahazuji zeď nebo skončím pokousaná, ho s radostí ukončuji, a devět měsíců po porodu dostávám první poporodní MS. Další už nepřichází a já opět držím v ruce těhotenský test.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1168
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 697
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1215
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 505
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19107
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2522
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2751
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2473
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
slov neni treba 
Doufám, že dál to bylo lepší, než ty první dva deníčky 
jsem se po ránu hezky pobavila
)
Těším se na další 
