Případi III
- Porod
- wobludka
- 17.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O porodu nemám žádnou zvláštní představu, chci to jen nějak ve zdraví přežít. Kojením se příliš nezabývám, Laktační liga vládne světu, tak mi všechno řeknou. Příroda snad ví, co dělá. A mateřství? Hlavně se nenechat vytočit!
V pátek večer jsem tušila, že se něco chystá. Po 24 hodinách více či méně pravidelných kontrakcí volám svému lékaři, který nařizuje okamžitou kontrolu na porodním sále. Pitomé retardéry. Porodní asistentka se ptá, jestli mám bolístku. Mírně couvám a kontroluji, jestli jsme si nespletli gynekologii s psychiatrií. Ve dveřích mě v bílém plášti vítá spolužák, a tak se mi plní sen roztáhnout nohy před nejkrásnějším klukem z gymplu. 1 cm.
To je snad zlý sen. Prohlíží těhotenskou průkazku, ale dozvídá se jen to, že můj chrup je zcela v pořádku. Listuje záznamy v počítači a málem padá ze židle, když se dočítá, že jsem v životě vykouřila dvě Sparty a tři modrá LMka. Jelikož mu naznačuji, že se nehodlám hnout, dokud ze mě to dítě nevyndá, odesílá mě po přípravě na dospávací pokoj s tím, že se mám trochu prospat.
Nehty seškrabuji omítku ze zdi a těším se na to, až si podám ženskou část rodiny za to, že mi tvrdily, že to není tak hrozné. Po ranním monitoru mi porodní asistentka s úsměvem na rtech oznamuje, že jsou to poslíčci a půjdu domů. Naštěstí má dr. jiný názor a píchá mi plodovou vodu. Dalších několik hodin už nemyslím vůbec na nic, jen drtím kovový rám postele. Běda manželovi, když se ho jen letmo dotkne! Přichází primář: „To máme dneska krásně.“ Ale jak tak koukám tady na paní, té je to asi úplně jedno, co? Umírám smíchy, ale nezvládám to dát jakkoliv najevo. V závěru nekoukám, kde co lítá, párkrát zatlačím a v neděli před obědem bez větších problémů přivádím na svět chlapečka standartních rozměrů.
Když se trochu vzpamatuji, s hrůzou zjišťuji, že jsem po prsa od krve a vyděšeně se ptám, co se stalo. Trochu nechápavě mi oznamují, že mi dali na břicho miminko. Nevím, co z toho měl náš syn, ale já si tolik žádaného bondingu vůbec nevšimla. Porodní zranění jsou i bez nástřihu minimální, ale stejně se mi uleví, když je dovyšíváno.
O něco později mě čeká jedna z nejkrásnějších životních chvil. Donesou mi – a teď nemám na mysli to krablaté, opuchlé, mňoukající stvoření – čtyři oschlé knedlíky s univerzální hnědou omáčkou, které sním s takovou chutí, že mohu s klidem prohlásit – orgasmický porod není mýtus!
Dítko nemám ani moc čas si v soukromí prohlédnout, neustále chodí nějaká vizita nebo uklízečka, případně zvoní telefon. Trochu špatně vidím a tlak svými hodnotami testuje funkčnost měřicího přístroje. Vlastní rodiče mě nemohou poznat – masivní otoky ustupují, a tak jsem po prvním dni o nějakých patnáct kilo lehčí (týden po porodu už 23 kg). Kojení nám docela jde, a přestože chodím jako kachna a sedám si s rozvahou, cítím se neuvěřitelně skvěle.
Druhý den po porodu začínám mít vnitřní podezření, že něco není v pořádku. Malý docela hezky spí, ale začíná mu osychat pusinka. Sestra konstatuje, že výrazně hubne a posílá nás na převážení. Nikdy nenakojím víc než 5ml. Večer držím v ruce apatické dehydrované dítě a zoufale prosím o UM. Je mi vysvětleno, že kojení je to nejlepší a navíc ho může předepsat jen lékař, který bude k dispozici až ráno.
Už vím, jak se cítí súdánské matky. Pouštím potoky slz, a jelikož i malý sebere poslední zbytky sil a začne do ticha vřískat, jedna ze sester se nad námi smiluje a nejhorší zaženeme glukózou. Třetí den ráno doktor konstatuje, že dítě je v hrozném stavu a konečně předepisuje UM po 3–6 hodinách (to pro případ, že by se laktace nakonec přece jen rozjela). Když si pro něj po třech hodinách jdu, je mi sestrou oznámeno, že po šesti hodinách stačí, protože kojení je pro dítě přece to nejlepší.
Mám nutkavé myšlenky vykrást nemocniční lékárnu, ale nakonec se mi podaří vymámit jednu studenou dávku veřejným prohlášením, že kojit odmítám (přestože jsem v pokusech stále pokračovala). Ohřívám stříkačku pod kohoutkem s teplou vodou, a když chce sestra odnést nedopitou desítku s tím, že už je nesterilní, rychle ji schovávám a bráním vlastním tělem, což posléze u spolubydlící vyvolá záchvat smíchu.
Já ze sebe stále nic nevyždímala, ale malý přibral, konečně jdeme domů! První naše cesta směřuje do lékárny pro Nutrilon, nakrmené spokojené dítko ukládám do postýlky, usedám na vlastní pohovku a po několikaletém trápení zažívám neuvěřitelný pocit štěstí, smývající všechna dosavadní příkoří. Vyruší mě až mokré triko od spouštějícího se mléka.
Není ho ale moc a rady z porodnice nefungují, tak jako poslední pokus kontaktuji laktační poradkyni. Ta se po vyslechnutí našeho příběhu zhrozí, většinu rad označuje za pro nás nevhodnou, vrací malému dudlík a doporučuje kojit jen částečně do té doby, než budu po devíti měsících útrap zcela v pořádku.
Od té doby malý vůbec nepláče, to, že to umí, zjišťuji až po několika měsících s prvním obdobím vzdoru. Moji péči kupodivu též přežívá, a přestože z něj gymnasta nikdy nebude, díky rozumnému pediatrovi se s žádným cvičením netrápíme. Nepatřím mezi úzkostlivé matky, a tak prožíváme jedno z nejkrásnějších životních období, kdy paradoxně doženeme všechno, co jsme v předchozích letech nemohli. Po bojkotu kojení, kdy opakovaně nahazuji zeď nebo skončím pokousaná, ho s radostí ukončuji, a devět měsíců po porodu dostávám první poporodní MS. Další už nepřichází a já opět držím v ruce těhotenský test.
Přečtěte si také
Dceru už podruhé vyhodili z kroužku. Nechali ji stát samotnou na ulici
- Anonymní
- 19.10.26
- 2397
Přihlásila jsem svou dceru na taneční kroužek mimo školu. Všechno se zdálo být ze začátku v pořádku, zaplatila jsem platbu převodem na účet provozovatele a dovedla dceru na první hodinu. Dcera...
Manžel mi vyčítá, že si svět moc idealizuju. Hrozí mi rozvodem
- Anonymní
- 19.10.26
- 1178
Není to hezké téma a nepíše se mi o něm snadno. Můj manžel není zlý, nikdy mě nebil a myslím, že mě většinu času stráveného v manželství dost podporoval. Otevřela jsem si svou keramickou dílnu, kde...
Jsi krásná, říká mi dcera, já se ale cítím stará. Stres a nadváha mi nepomáhají
- Anonymní
- 19.10.26
- 539
Bývaly doby, kdy by mi postavu mohla závidět kdejaká modelka. Sice jsem nikdy neměla vlasy po pás, ale zato jsem měla pěkný obličej a slušel mi skoro každý účes. Jenže roky, stres v práci a tři...
Vidím sousedovi až do obýváku. Mám pocit, že je opuštěný
- Anonymní
- 19.10.26
- 1273
Nerada to přiznávám, ale často vídám souseda, jak sedí na gauči a od časného odpoledne až do pozdních hodin jen kouká na televizi. Ano, máme okna naproti a on si nezatahuje závěsy. Prostě se...
Kluci vyrostli z plínek a já konečně žiju. Manžel ale tlačí na třetí dítě
- Anonymní
- 19.10.26
- 1009
Máme doma čtyřletého a pětiletého syna. Dělí je od sebe pouhých čtrnáct měsíců. Z miminkovského věku vyrostli neskutečně rychle a dnes už na větu „poď se pomazlit“ reagují odtažitě. Jsou to přece...
Rodiče nám hlídají zadarmo, ale manžel by raději platil chůvu. Nemůže je vystát
- Anonymní
- 18.10.26
- 5636
Moji rodiče nám pohlídají kdykoli je potřeba. Vím, jaké je to v dnešní době štěstí. Jenže Mirek na ně pořád nadává. Podle něj jsou vlezlí, děti akorát rozmazlují, vaří jim nezdravá jídla, doma nám...
V mládí jsem byla krásná a úspěšná. Teď je mi přes 40, jsem tlustá a bez práce
- Anonymní
- 18.10.26
- 13295
Říká se, že každý svého štěstí strůjce. Mně ale život naložil tak nějak víc, než je zdrávo. Když si prohlížím fotky z maturitního večírku nebo z doby studií na vysoké, chce se mi brečet. Dívá se na...
Nechtěla jsem děti uplácet. Pak jsem jim dala stovku za uklizený pokoj
- Anonymní
- 18.10.26
- 3109
Nikdy jsem nechápala rodiče, kteří svým dětem platí za běžné domácí povinnosti. Uklidit si pokoj přece není žádná brigáda. Je to jejich pokoj, jejich věci a hlavně jejich nepořádek. Vždycky jsem si...
„Děda je zlej, ubližoval mamince.“ Pětiletý syn odmítá mluvit s vlastním dědou
- Anonymní
- 18.10.26
- 3900
Táta měl pocit, že se jen nevinně baví. Pro mě to ale byla další lekce z ponižování a pro mého pětiletého syna okamžik, kdy viděl, jak někdo ubližuje jeho mámě. O víkendu se stala taková blbá...
Manžel mě podvedl s nejlepší kamarádkou. Naše děti chodí do stejné školy
- Anonymní
- 18.10.26
- 3142
Důvěřovala jsem jí natolik, že jsem jí vyprávěla i o problémech v manželství. Teď vím, že se v té době scházela s mým mužem. Nejhorší je, že se jí nemůžu jednoduše vyhnout. Naše děti jsou kamarádi...
slov neni treba 
Doufám, že dál to bylo lepší, než ty první dva deníčky 
jsem se po ránu hezky pobavila
)
Těším se na další 
