Jsme případi I
- Snažení
- wobludka
- 01.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak, že to s těmi dětmi máte? Ále, my jsme prostě takoví případi. Jsem už odhodlaná přijmout jakýkoliv výsledek.
Vdávám se a obřadně polykám poslední antikoncepční pilulku.
6 DC Nechráněný styk. Tak a teď budu těhotná. Stejně jako byla moje matka a její matka. Těším se.
12 DC Bolí mě hlava. Bojím se vzít Ibalgin, tak tahám těhotenský test. V lékárně říkali, že to funguje už pět dní po styku. Jedna čárka. Je to nějaký šmejd.
20 DC Prohlížím si břicho v zrcadle. Přemýšlím, jestli ještě stihnu přelézt ten Pirin. No co, těhotenství není nemoc a s tím mrnětem se nikdo moc mazlit nebude, tak ať si zvyká.
1DC Co to jako má být?! Nějaký renonc, né?! To bude tou antikoncepcí, prý to je hrozné svinstvo.
1DC No, tak to už nehraji. Mám být dávno v tom. Slyšela jsem o pár lidech, co jim to trvá, ale všichni to jsou „případi“.
27DC Mám vztek, sto chutí vzít fix a tu druhou čárku tam domalovat.
1DC Přemýšlím, jestli se ty děti dělají opravdu tak, jak jsem si doteď myslela.
1DC Pátrám po babských radách a všechny se mi zdají buď úsměvné, pochybné nebo nevhodné. Při představě, že si tam strkám teploměr, na mě jdou mdloby.
5DC Zavádím teploměr, koukám do stropu a připadám si jako totální cvok.
1DC Což o to, křivka pěkná, ovulace trefená (bodejť by ne, když skáču jako králík), jen ten závěrečný pokles mě netěší.
12 DC Navštěvuji gynekologa. Nesnáším gynekologii. Po prevenci to jdu vždycky rozdýchat do cukrárny. Dr. mě dlouze zkoumá. Listuje kartou. Něco sepisuje. Nadechuje se a já si přísahám, že jestli je to zlé, budu brečet až venku. „Paní, za dva dny budete mít styk – a jestli neotěhotníte, rovnou pošlete pana manžela, jo?“ Padá mi čelist, ale souhlasím.
1DC Manžel tuší, že jde do tuhého, ale staví se k problému čelem. Vybírá videa do mobilu a docela si to užívá.
8 DC Čtu příběhy párů se zhoršeným spermiogramem a docházím k závěru, že pár balení vitaminů to kdyžtak spraví. Poznávám pár se čtyřprocentní morfologií a upřímně je lituji.
Spermiogram – Trochu nervozita, odskočit si jen tak v pracovní době. Po pár minutách je hotovo a manžel, ač nekuřák, zapaluje modrou LMku. Hypnotizuji telefon. „Tak co výsledek?!“ „No, je to prostě zhoršený, no.“ „No jo, tak koupíme vitaminy, no.“ „Všechno super, jen ta morfologie je mizerná.“ „To má dneska kdekdo, tak kolik?“ „No, nula, no.“ „Cože?“ „Prostě nula.“ „Jak jako nula?!“,,Jak jako, jak, prostě nula!“
Tak – a jsme případi.
Nevím, jestli mám brečet nebo něčím třískat, tak radši nedělám nic. Instinkt mlčí jak hrob, tak na to holt musím vědecky. Beru do ruky tužku a papír a snažím se zorientovat ve všech těch zkratkách a pojmech. IVF, adopce, dárce, čekání na zázrak i mejdan u souseda. Všechny varianty zavrhuji. Budou to muset vyřešit ty vitaminy.
Manžel mlčí, ale za pár dní vysype na stůl igelitku napěchovanou všemi možnými vitaminy a preparáty. Na plotně bublá kotvičník, k večeři chroupá mrkev. Maca v prášku mi navaluje. Snažím se o úsměv, ale je mi ho líto.
Na kontrolní spermiogram odjíždí s vidinou lepších zítřků. Morfologie nula. Většina spermií má deformaci hlavičky. Představuju si, jak tam bloudí s kulichem nataženým přes oči, narážejí jedna do druhé, až to nakonec v Petriho misce vypadá jak na flámu v šest ráno. Vitaminy jsou následně zahozeny neznámo kam (dodnes jsem je nenašla).
Je nám doporučeno IVF. Tak to počkat. Chci vědět, proč má pětadvacetiletý zdravý kluk tak mizerné výsledky. Chci najít příčinu a léčit ji, ne obcházet.
Blízcí dospívají k názoru, že je to psychické. Snažím se silou myšlenky narovnat mužovi spermie, ale po pár vteřinách to vzdávám, dovolené se už ani neodvažuji bránit. Bylo to fajn. Sice jsme nic nezplodili, ale aspoň jsme si hezky za… zalyžovali.
Po hormonálních profilech podrobujeme rodinu křížovému výslechu, leze to z nich jak z chlupaté deky, ale nakonec nic z toho nepředstavuje genetické riziko. U urologa má přítel gatě dole dřív než si stačí sundat zimní bundu, ale UTZ si chválí – prý až na toho vousatého doktora. Místní imunologická klinika nemá místnost pro odběr spermatu, a tak po lékárnách sháníme sterilní kelímek pro domácí odběr. Jako na potvoru vždy potkáme někoho známého a když už potřetí odcházíme s Paralenem, přestávám pomalu věřit, že někdy něco kloudného vypotíme.
Nařizujeme budík na 5:00. Časovaný styk. Obracím se na druhý bok a sex je to poslední, na co mám náladu. Překonávám sama sebe a šťouchám loktem do toho pána, co se mnou bydlí. Vypadá stejně nadšeně jako já. Ale nenechávám do sebe píchat injekce jen tak pro nic za nic. Už ani nevím, jestli jsme akt tehdy dokonali, každopádně jsme se řádně pohádali.
Další spermiogram přináší další doufání ve zlepšení. Tři dny horeček a pod mikroskopem to připomíná Hirošimu.
Pracovně odjíždím a dostávám hned několik nabídek kvalitního sexu. Když už je dotyčný ženatý a prokazatelně plodný, chybí mu světlé vlasy a pomněnkové oči. Při pohledu na slintající testosteronové bomby mě nadobro opustila i ta nejskrytější myšlenka na ukončení našeho trápení. To si radši koupím psa.
Nastává den, kdy i já dostávám tu slavnou otázku: „Viděla jste někdy inseminovat krávu?“ Bohužel viděla. A tak se mi při pohledu na velikost stříkačky a hadičky z ní vedoucí výrazně ulevilo. Zatrnulo mi až o hodinu později, když mě obtěžoval neznámý santusák, natěšený rozsévat svůj genetický materiál.
Čeká nás poslední vyšetření, fragmentace DNA spermií. Manžel už se na odběry začal těšit, chlípník. Bude mít IVF vůbec smysl, nebo jsou spermie poškozeny i geneticky?
Sestra je těhotná. Na první pokus. Nechápu, jak může někdo otěhotnět a netušit, co je ovulace. Manžel to nese těžce a chodí brečet do sklepa. Já to neřeším. Někdo z nás dvou musí fungovat.
Pokoušíme se píchnout Pregnyl sami doma. Pat a Mat. Konečně se smíchem vystrkuji kus zadku, muž se rozmachuje jak Špotáková v Londýně. Tajně polykám slzy. Bojím se.
2. IUI negativní.
Příčinu neznáme, ale konečně víme, že genetické poškození je v normě. Máme naději! Saháme do úspor a vrháme se na naše první IVF+ICSI.
Má vzorná MS se někde toulá, ale nakonec se přece jen ráčila dostavit a já stimuluji, nejdřív to vypadá mizerně, ale za pár dní si připadám jako vlk, když sežral Karkulku i s babičkou. Cestou na OPU proklínám toho, kdo instaloval před CAR hned několik zpomalovacích retardérů. Sál, světla, roztažené nohy, obavy, ale i zvědavost a naděje.
O tři dny později sanitář s pomněnkovýma očima a ledová zrcadla. Čtu Na cestě za dítětem a 13. den po ET čurám na ten zatracený mrňavý papírek, odhodlaná přijmout jakýkoliv výsledek.
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 772
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 767
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 801
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 360
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 235
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1616
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1639
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 1874
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 986
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 3986
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
s optimismem jde všechno líp 
(nám se povedla dvojčátka přirozeně)
jako jiní jsem se taky pobavila, opravdu máš super nadhled, občas ti ho hodně závidím, já pořád všechno hrozně řeším 
ale my jsme taky ti, co zvládli počít bez ovulace a dokonce aniž bysme to plánovali, tak to je zas druhý extrém.
Tak držím pěsti.
držím palce 
.
