Sápe se po mně ožralý. Moje "ne" pro něj znamená jediné...

U nás to právě nefunguje. Klasický scénář: „Jdu na pivo, vrátím se kolem půlnoci.“ Není to každý den, ale párkrát do týdne ano. Mně osobně to nevadí, mám alespoň po celém tom hektickém dni taky chvilku sama pro sebe. Děti už spí, doma je ticho, můžu si v klidu odpovědět na zprávy, zavolat rodině, někdy dokonce stihnu seriál, film nebo vanu. Když přijde kolem půlnoci, tak už většinou spím, jen zaregistruji, že klaply dveře.

Ale to ráno… to je jiné. Mám ho vedle sebe, když se probudí, a cítím ho. Ten jeho pivo-smrad. A něco ve mně se prostě zablokuje. Oteklý obličej, zápach piva ve vlasech, divný trpký puch, když mě obejme. Místo toho, aby mi voněl, cítím z něj alkohol.

A vlastně mě to trochu mrzí… Jsem přece normální žena, která má chuť na svého partnera, ale když se na něj podívám v tomhle stavu, tak vůbec. Mám chuť, ale tohle… ne, ne, ne. Zároveň nevím, jestli třeba nejsem příliš přecitlivělá. Třeba to jiným holkám nevadí a stále vidí toho „svého přítele“, i když zrovna není úplně v nejlepší formě.

On to ráno většinou zkusí, jelikož chce zahnat přicházející kocovinu něčím „příjemným“, je celý v té náladě a chce mě. Ale já… já jsem v té chvíli prostě zablokovaná. Otočím se k němu a pokusím se to nějak přejít. Už to ani nevnímá jako odmítnutí, jelikož se ten scénář opakuje tolikrát, že ani jeden vlastně nic jiného neočekáváme. Moje „ne“ je pro něj jako „ano, ale přitlač“. Zamrznu a nejsem schopná se dál bránit. Říkám si, že bych přece měla se svým mužem spát s chutí. Ale ten pach chlastu je pro mě jako bariéra, kterou nedokážu překonat.