Proč jsem přestala bojovat s dětským nepořádkem. Tohle je mnohem důležitější

Večer je moje oblíbená část dne. Děti usnou, v domě se rozhostí ticho a já si říkám, že tentokrát už to zvládnu. Posbírám kostky, vrátím panenky do domečku, složím deky, otřu stůl, naskládám nádobí do myčky a z polštářů na gauči zase udělám gauč. Když zhasínám světla, mám dobrý pocit. Takhle nějak jsem si vždycky představovala útulný domov.

Ráno přijdu do obýváku a nestačím ani dopít první kávu.

Jedna dcera staví z polštářů bunkr, druhá si z kuchyňských utěrek vyrábí šaty pro princeznu. Na zemi se válí pastelky, uprostřed pokoje stojí tři plyšáci na poradě a z květináče záhadně zmizela hlína. Ani se neptám proč. Vím, že odpověď bude začínat slovy: „My jsme si jen hrály…“

Dřív mě to rozčilovalo. Měla jsem pocit, že uklízím pořád dokola a moje práce mizí rychleji než čokoláda schovaná ve spíži.

Jenže pak jsem si uvědomila jednu věc.

Ten dokonale uklizený dům vydrží sotva pár hodin. Dětství taky. A jednou přijde den, kdy budou polštáře ležet přesně tam, kam je večer položím. Nikdo nerozestaví plyšáky do řady, nikdo nezapomene pastelky pod gaučem a nikdo mě nebude prosit, ať se jdu podívat na „nejkrásnější bunkr na světě“.

Takže dnes večer zase uklidím. A zítra ráno začneme znovu, protože tohle je dětství.