Úleva byla obrovská

Ačkoliv CS score s každou poradnou utěšeně stoupalo a každý předpovídal porod před termínem, naprosto bez známek jakýchkoliv poslíčků uplynul 1. termín 28. 9. 2011 i ten druhý 30. 9. 2011. Od mého skvělého gynekologa jsem měla slíbeno, že mě kvůli mé „hypertenzi“ přenášet nenechá (celé těhotenství jsem brala 2× denně Dopegyt, ačkoliv tlak doma při samoměření jsem měla vždy dobrý - u mě holt pracoval syndrom bílého pláště), a tak mi na 4. 10. 2001 vypsal žádanku do porodnice k indukci porodu. Nevěda, co mě čeká, jsem se tetelila radostí, že už to budu mít konečně za sebou a že mi odpadá řešení problému „rodím, či nerodím“.

Toho dne ráno jsem po sedmé nastoupila do porodnice, po počáteční prohlídce mě odvedli na můj soukromý porodní sál a milá mladá paní doktorka mi zavedla tabletu s tím, že by se mi do 2 hodin měly rozjet stahy, které budou zpočátku něco jako bolestivější menstruace. Zhruba za hodinu a půl se začalo něco dít, bolestivou menstruaci jsem nikdy neměla, ale říkala jsem si, že by to mohlo být ono. Slabší stahy zhruba po pěti až osmi minutách, ovšem na monitoru nic, takže mi doktorka provedla Hamiltona, což bylo docela dost nepříjemné, ale je to chvilková záležitost, takže se do dá vydržet. Stahy stále stejné, otevřená na 2-3 prsty a za další hodinu a půl následovaly dva neúspěšné pokusy o píchnutí plodové vody.

Tou dobou jsem byla stále ještě schopná si číst knížku, co jsem si sebou vzala, čímž jsem velmi bavila svou PA. Idyla skončila za další hodiny, kdy na mě poslali pana primáře, který se s tím nepáral, odstrčil PA gramofonek na plodovou vodu a vypustil mě jak bazén rovnou na léhátko, takže to pak chuděra musela uklízet. Po této proceduře začaly stahy zesilovat a interval mezi nimi se zkracoval. Ze začátku pomáhalo hopsání na míči a sprchování podbřišku teplou vodou. Když už jsem začala více skuhrat, udělala mi PA klystýr, který teda moc nepomohl a hupky zpátky na léhátko a napíchnout kapačku s oxytoxinem.

A pak začalo peklíčko, stahy po minutě jsem měla více než dvě hodiny, horší než ta bolest snad pro mě byla ta bezmoc, když jedna kontrakce končila a já věděla, že přijde další a já tomu nemůžu nijak zabránit. Otevřená na 4-5 cm a PA se rozhodla mi napustit vanu. Naložit se do ní jsem už však nestihla, v 18.00 se střídaly služby a já měla najednou strašné nutkání tlačit, volala jsem PA, ta mě prohlédla a šokovaně zjistila, že jsem najednou otevřená na 8 cm, a že za chvíli by to šlo, ať si lehnu na bok a přitlačuji si, aby mi malý dorotoval. Musela jsem takhle přitlačovat 3 kontrakce, byl to mazec, tlumeně jsem si u toho pro sebe pokřikovala Pak zpátky na záda a šlo se na to.

Na tři kontrakce, na každou kontrakci třikrát zatlačit, fakt jsem se snažila a malý byl v 18.31 venku. Ta úleva byla obrovská, bolest přešla jako mávnutím kouzelného proutku, miminko křičelo a já byla šťastná jako blecha. Placenta vyšla jako nic a pak začalo třičtvrtěhodinové šitíčko. Jak se náš synáček Nikolaj (3900 g, 53 cm) dral ven, tak mě pěkně potrhal, až musela chuděra doktorka sundat zástěru, trošku se zapotila a jen kroutila hlavou, že to v životě neviděla a šila a šila a šila. Necítila jsem nic, nevím, jestli mě tak dobře umrtvili, či čím to bylo, ale šití pro mě byla pohodička. Následně jsem sice měla otok a modřinu jako kráva, ale rychle se to hojí a dnes, 3 týdny po porodu, nemám žádné sedací ani jiné potíže. Pro mě byl mnohem horší následný pobyt v porodnici, nikdy jsem v nemocnici nebyla, takže jsem to prostředí dost špatně snášela a byla ráda, když nás po 4 dnech pustili domů.

Takže drahé budoucí maminky, není se čeho bát, když už to přijde, tak to prostě musíte zvládnout a taky to zvládnete, dokázaly to miliony před vámi a vy to dokážete taky. Přeji pohodové porody a krásná zdravá miminka všem.