Richard
Jak jsme přišli o Richarda. O miminko jsme se snažili skoro dva roky, dvě čárky na těhotenském testu se nekonaly. Na doporučení mého gynekologa jsme navštívili centrum reprodukční medicíny v Karlových Varech. Podstoupili jsme různá vyšetření, ze kterých byl závěr takový, že já jsem naprosto v pořádku, jak hormonálně, tak fyzicky, a že problém je v manželovi, prý má patologický nález spermiogramu, víc je jich mrtvých a normálním pohlavním stykem ani inseminací prý neotěhotníme, doporučili nám hned umělé oplodnění.
Umělé oplodnění začalo hormonální léčbou, cca tři injekce denně (dvě do břicha a jedna do zadku), ani nebudu rozebírat, co se mnou hormonální léčba udělala, chovala jsem se jako hysterka a blázen, dělalo mi to v hlavě guláš ty umělé hormony, v době ovulace mi odebrali devatenáct vajíček, oplodnilo se jich úspěšně 13, zavedli mi dvě embrijka a čekalo se. V prosinci jsem si dělala test, bohužel byl negativní. Volala jsem do centra, že mám negativní test. Ve sluchátku se ozvalo: to je mi líto, tak uděláme v lednu druhý pokus. Zeptala jsem se, jestli bych náhodou neměla podstoupit nějaké genetické vyšetření nebo nechat tělo odpočinout po těch hormonech, prý ne, prý můžu hned na další pokus. Nějak se mi to nezdálo, řekla jsem, že si to ještě rozmyslím. Pár dní na to mi zemřel po patnácti letech můj milovaný pes. Takže bylo jasné, že další umělé oplodnění se nekonalo, Vánoce stály za H…O, já měla pošramocenou psychiku, jak z těch hormonů, tak ze ztráty psa.
V lednu mi přišla upomínka z Prenatalu, že jsem neuhradila 20.000,– za umělé oplodnění, ať tak učiním nebo to postoupí dál. To mě docela vyvedlo z míry, jelikož jsme platili v Prenatalu hotově v den odběru vajíček. Na to konto jsem jim napsala e-mail, že mám uhrazeno, mám i doklad od nich atd… Druhý den mi volali, že O.K., že to našli a nashledanou. Omluva se nekonala. Poté mi přišla z Plzně, kde uchovávali zamražená embrya upomínka, že nemáme zaplaceno za zmražení embryí, to už ve mně začalo vařit, tak jsem opět napsala e-mail, že tam mají bordel, že mám uhrazeno a že mám i doklad. Opět telefonát od nich, že je vše v pořádku, že jim to Vary zapomněly sdělit (pozn.Vary a Plzeň je jedna společnost).
V únoru jsem byla odhodlaná, že chci zkust druhý pokus o mimi pomocí centra pro reprodukční medicínu, ale ne ve Varech. Objednali jsme se tedy v Praze v Iscare, že by mi zavedli moje zamražená embrya z Plzně. V Praze jsme se dohodli, že až dostanu menstruaci, ať se ozvu a začneme se stimulací a následným ketem embryí. Menstruace se však nedostavila a v březnu jsem zjistila, že jsem těhotná 6 týdnů, což jsme absolutně nečekali, když ve Varech udělali z mého manžela neplodného. Zázraky se holt dějí .-) Říkala jsem si, jak se na nás konečně usmálo štěstí (netušila jsem, že teď teprve poznám, co je to ztráta)…
Ve 12. týdnu jsem se objednala na screening, který má odhalit vady z 94 % (mají to tak napsané na letáku), objednala jsem se ve Varech (ano to „skvělé“ centrum pro reprodukční medicínu), vzali mi krev, udělali ultrazvuk, který mimochodem opakovali ještě další týden, jelikož mimi bylo prý o týden mladší, takže jsem byla za 1.500,– Kč na dvou ultrazvucích 3D na specializovaném pracovišti!, kdy pan doktor Burger Filip sdělil, že je to kluk (ve 12. tt si být takhle jistý, to chce odvahu) a že je všechno v pořádku. S manželem jsme byli šťastní jako blechy, že čekáme chlapečka a zdravého, no není to úžasné?
V 16. tt jsem podstoupila tripple testy, které jsou prý z 60 % falešně pozitivní, samozřejmě bych to nebyla já, abych ho pozitivní neměla. Takže mi volal pan doktor (můj gynekolog), že tripple testy dopadly hůř, že je lehce zvýšená hladina AFP, což nemusí být nic vážného, že ultrazvuk ve 20. tt ukáže víc. Snažila jsem se být tedy v klidu a říkala si, maximálně může mít miminko rozštěp rtu…
Ve 20. tt jsme byli objednáni na genetiku do Plzně na ten velký ultrazvuk, kvůli těm tripple testům. Byl červenec, do auta jsme nabalili deku, že až pojedeme z ultrazvuku, plácneme se někde cestou u vody a budeme si užívat slunný den. V Genettu v ordinaci jsme byli s manželem dobře naladěni, doktor začal kontrolovat ultrazvukem mimčo a pořád mlčel, najednou zvedl telefon: Kolego můžete?, to jsem tušila průser. „Kolega“ vešel do ordinace a říká: „jojo, já to vidim už odtud od dveří“ a pak už se bavili jen v latinských názvech. Sdělili nám, že mimčo má VVV takového typu, že by nepřežilo (oboustranný rozštěp patra, rozštěp bříška, Edwardsův syndrom a encefalokélu), encefalokéla je, když je mozek mimo lebku, lebka není uzavřená, jedná se o vadu, která se dá zpozorovat již ve 12. týdnu těhotenství (škoda, že si pan Burger ve Varech nevšiml).
V tu chvíli jsem si myslela, že je to blbý vtip, že to nemluví o našem chlapečkovi, ale když jsem se podívala na manžela a viděla ty slzy, tak mi došlo, že to vtip neni. Musím říct, že jsem měla v hlavě prázdno, vůbec mi to všechno nedocvakávalo. CO TEĎ? Doktoři navrhli, abych okamžitě jela do FN Plzeň, že mi to domluví a vyvolají mi potrat, ať na nic nečekáme, že za dva týdny už by se o potrat nejednalo. „Jak to? Vždyť jsem ve 20. tt“ doktor mi sdělil, že jsem ve 22. tt (nechápu, všichni - můj gynekolog a skvělí doktoři ve Varech mi naopak říkali, že je mimi menší a ve skutečnosti je o 2 týdny starší než uvádějí).
Jeli jsme tedy do FN Plzeň, kde jsem podepsala souhlas s potratem a už to jelo. Večer mi zavedli jakési tyčinky, abych se roztáhla, ráno mi je vyndali, odvezli mě na sál, kde mi odebrali plodovou vodu a pustili do břicha jakousi tekutinu, která má do 48 hodin vyvolat porod - potrat. Jeden z doktorů se nechal slyšet, když mi dělal ultrazvuk u té plodové vody, že jsou určité vady (encefalokéla), které se dají poznat již ve 12. týdnu těhotenství, kdybych podstoupila screening ve 12-13. týdnu, tak by se na to přišlo a já bych si ušetřila takové trauma ve 22. tt jako je tento potrat. To mě docela dostalo, protože já jsem na tom screeningu přeci byla ve Varech (ve 13.-14. tt), což jsem tomu doktoru taky řekla, že mi i ten doktor sdělil, že to bude kluk, doktor mi potvrdil, že je to kluk a podivoval se, jak si někdo ve 12. tt všimne a určí pohlaví a takové vady jako je encefalokéla si nevšimne, pak už nic neříkal…
Porod - potrat se konal ještě týž den, konečně jsem věděla, co jsou to kontrakce, a jak to všechno bolí… více to rozebírat nebudu (do dneška mám z toho dne trauma), jediné, na co jsem si dávala pozor, abych malého Richarda ani okem nezahlédla (domluvili jsme se s manželem, že se koukat nebudu), takže jsem měla na obličeji ruce, když jsem naposledy zatlačila. PA ho zabalila do čehosi a odnesla… Ptala jsem se, jak vypadá? „Vypadá jako normální miminko“ řekla PA, to mě docela vyděsilo, jestli se V Genettu nespletli, třeba byl Richard zdravý a… nene, nevypadal jako normální miminko, PA mě chtěla asi uklidnit…
Po dvou hodinách mě vezli z porodního sálu na pokoj, kde jsem se osprchovala a prý si mám lehnout. Bylo asi osm hodin večer, ležet se mi nechtělo, šla jsem ven před nemocnici si sednout, napsala jsem manželovi, že je po všem. Najednou mi to všechno začalo docházet… Slzy tekly proudem, ani to nebyl takový ten pláč, co znám, jen jsem seděla, koukala před sebe a tekly mi proudem slzy… nedalo se to zastavit. Takhle jsme přišli o Richarda.
Dodnes přemýšlím, kde se stala chyba. Pravděpodobně bychom o něj stejně přišli, ale napadá mě, jestli by to bylo takové trauma, kdyby se na to opravdu přišlo ve 12. tt a já šla na interupci. Myslím, že by to lepší bylo, bylo by to víc anonymní, méně bolesti a hlavně žádné psychické problémy do budoucna.
Když jsem se vrátila z porodnice, tak po týdnu mi léčitelka (naše rodinná známá) řekla: pořiďte si nového pejska, ty se dáš dohromady a do roka máte miminko.
Ještě ten den, byla neděle, jsem koukala na internetu na útulky v našem regionu a narazila jsem na pejska, který byl hrozně podobný našemu prvnímu pejskovi, co nám umřel, akorát to byla fenečka, ukázala jsem ji manželovi, líbila se mu, jeli jsme se na ni podívat a samozřejmě jsme si ji z útulku přivezli domů. Od toho dne jsme se s manželem začali zase usmívat a doma bylo najednou veselo. Pejsek zlobil a dělal neplechu, takže bylo pořád co dělat (hlavně co uklízet) … věřte nebo ne, já do roka a skoro do dne od toho strašného porodu - potratu porodila holčičku Kačenku… ale o tom příště .-)
Přečtěte si také
Našla jsem u muže v telefonu fotky své sestry. Chce s ní spát
- Anonymní
- 11.07.26
- 2341
Sedím doma v obýváku, děti spí a já mám pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Dneska odpoledne si manžel nechal na stole odemčený telefon, protože šel ven čistit auto. Pípla mu zpráva na...
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 1590
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 1168
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 1354
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 931
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 1109
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1379
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 2204
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 3179
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 793
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
at vam kacenka dela radost 
Já šla na běžný ultrazvuk na začátku 13tt a doktor si hned všiml, že je tam něco co nemá být hned na druhý den mě objednal na genetický ultrazvuk a tam doktor řekl, že je vvv neslučitelná se životem,všechny břišní orgány i se srdcem byly mimo hrudníček,no a na druhý den už bylo po všem. Ono bolest je stejná ať si ve 13tt nebo ve 20tt,ale aspoň mě u toho uspaly…Ale tvůj příběh dopadl dobře,my zatím ještě čekáme jestli se dočkáme ještě jednoho miminka,tak hodně štěstí 
