Sen, který se stal realitou

Náročný den: do školy, na brigádu. Těším se na oddych. Vydávám se ze své brigády a zároveň i praxe na MHD. Je to otravné, ruce mi mrznou a chvíle na mnou očekávaný autobus je věčná. Večer v kině dávají ten skvělý nový film. V hlavní roli? Rychlá auta, jak jinak. Miluji to! Těším se, až budu mít svůj řidičský průkaz a budu moci řídit – cokoliv, tedy jakékoliv auto. Hry hracích konzolí a počítačů mi už nestačí a být jako spolujezdec je fajn, ale chci už víc. Ten pocit svobody a relaxace, kterou mi dopřává muzika společně s jízdou v autě, je k nedočkání.

Je okolo 18. hodiny a je už tma, autobus je poloprázdný, projíždíme malým městem, kde žiji. Čtvrtí, která není úplně bezpečná. Jsem doma a jsem ráda. Vypravuji se do kina, před panelovým domem našeho bytu na mě čeká odvoz – je večer, všude je sníh, který je ve svitu světel tak úchvatný. Přijíždíme do kina, kupujeme lístky a velký popcorn s kolou. Nemohu se dočkat, tak dlouho tu nebyl žádný nový film, který by byl plný zvuku osmiválcových motorů sportovních aut.

Usedám do červené sedačky v sále kina. Světlo se tlumí a dobíhají poslední návštěvníci.
Je to tu, MUSTANG Shelby Gt California speed. To snad ani není v normálním životě reálné. Film končí a já sním. Tolik adrenalinu a šílených situací a pod kapotou skoro 900 koní?! Nasedáme do studeného, zmrzlého Ford Escort, ročník 1995 a čekáme, až se ohřeje motor, abychom mohli jet domů. Jedeme ve starém Fordu a já sním, jaké by to asi bylo projet se v úžasném a šíleném autě z filmu. Nic jiného, než o tomto snít mi nezbude. Ten film jsem neviděla naposledy!

Po třech letech.

Opustila jsem mé město, dodělala školu, udělala řidický průkaz, pořídila auto, přišla o byt, opustila první zaměstnání, ztratila přátele i rodinu. Jsem zamilovaná, miluji muže, se kterým jsme během pár měsíců zažili tolik, co někdo nezažije za celý život. Špatné zkušenosti, špatní lidé, nemáme skoro nic, jen vzájemně sami sebe… a ta láska je tolik silná. Nemáme domov, máme jen mé auto, škoda fabia. Milujeme auta oba, projíždíme se a já řídím, relaxujeme. Chceme do Prahy, do města snů, do velkoměsta nadějí a příležitostí.

Daří se, po několika týdnech, kdy jsme neměli svůj vlastní domov, se nám daří. Bydlíme v Praze, máme krásný byt a mně se plní pracovní sen. Pracujeme, vyděláváme, milujeme se. Nic intenzivnějšího jsem nezažila, ten pocit spokojenosti i obav, ale ta láska je silná a oboustranná. Společně až ke hvězdám.

Uběhlo pár měsíců a my jsme stále spokojení. Ale vše má své oběti, proto abychom ještě dokázali žít a posunuli se dál, museli jsme obětovat jediný můj (neboli náš) majetek. Fabia se musela z finančních důvodů prodat. Trochu truchlím, ale mám svého partnera, a to je střed mého vesmíru, zvládnu to.

Mění se nám život, ze šíleného tempa, bez domova, jsme začali žít jako dva normální lidé… pracujeme, vaříme v naší kuchyni, spíme v naší posteli, trávíme romantické večery u filmu s dobrým jídlem a pitím. Přichází chvíle na výběr filmu, chci, aby viděl ten film! „Musíš to vidět,“ pouštím Need For Spead. Milujeme stejnou věc, milujeme auta, musíme ten film vidět spolu a já ho chci vidět znovu. Zase sním, perou se ve mně pocity a představy, zda by toto mohlo být reálné, či nikoliv. Film končí a my o něm mluvíme ještě hodinu, To, že tam hraje sexy blondýna a velmi přitažlivý muž, vypouštíme, vnímáme pouze to stříbrné cosi, jménem Mustang, ta úžasná Amerika.

Druhý den, je běžný jako každý jiný. Vstávám a jdu do práce. Prší, je pochmurný den, přelom zimy a jara je náročný. Nastupuji do tramvaje a nemyslím na nic jiného než na práci, těším se tam, dnešní pracovní den přinese spousty nových věcí, jdu totiž na stáž. V průběhu dne komunikuji přes mobilní aplikaci se svým drahým, píše mi, jak se na mě těší, usmívám se na displej mobilu a kontroluji hodinky. Už jen tři hodiny a budeme spolu. Školení je zajímavé, ale počasí se nelepší a já se těším domů do teplých ponožek a pod pletenou deku.

Zbývá poslední hodina do konce stáže a na mobil přichází zpráva, píše mi, že mě vyzvedne v práci, prý si půjčí auto od kamaráda, abych nejela v tomhle počasí tramvají, a prý se cestou stavíme někde na večeři. Nerozumím tomu, nemám informace o žádném kamarádovi, který by byl v Praze a měl by auto. Mám vyhlížet Škodu Octavii.

Stáž končí a já se loučím s přednášejícími a kolegy, běžím na ulici, kde na mě má můj drahý čekat, těším se. Prší, mírný, ale poměrně hustý déšť mi smáčí mé dlouhé tmavé vlasy, nasazuji si velkou kapuci kabátu a u silnice vyhlížím Octavii. V dáli slyším zvuk nějakého výkonného motoru. Toto se v Praze stává velice často, hemží se to tu luxusními auty a zvuky motorů se předhání ve vybuzení respektu. Drahý nikde, sakra budu celá mokrá, kde trčí, nejspíše se při cestě projevila pražská doprava, měla jsem zůstat ve školicím středisku.

Kdybych zůstala, neviděla bych potom to, co se řítí přímo ke mně. Z vedlejší ulice vyjelo auto, které má zvuk, jako bych byla na závodech formulí, mám pocit, jako kdykoliv, kdy něco takového vidím na vlastní oči. Úžas, radost, šílené pocity. S otevřenou pusou a zaostřujícím pohledem se dívám na ke mně se blížící, sakra, Ford Mustang. Dívám se mu do očí světel a jsem ohromena, opravdu to řve, jak jsem si ani nedokázala představit, a stojí přímo přede mnou, odděluje nás od sebe 10 metrů. Úplně jsem zapomněla na to, že mě má vyzvednout můj přítel. Chtěla bych to vidět více zblízka, je to ohromné. Nevnímám ani déšť, jen se kochám. Auto zastaví, použije na sekundu dálkové osvětlení a přijíždí blíže ke mně. S někým si mě řidič plete, raději odběhnu na chodník. Otáčím se směrem k chodníku a periferně vidím otevírající se dveře od Ford Mustang v krásné modré barvě.

Za mými zády se ozve: *„Jak dlouho tu budeš ještě moknout?“ Otáčím se a při pohybu mi padá kapuce, ve dveřích toho šíleného snu stojí on. Můj drahý. Jsem v šoku, mám pocit, že jsem se ocitla v tom nejbláznivějším a nejkrásnějším snu. Dobíhá ke mně, bere mi objemnou tašku, rychle mě políbí, chytá za ruku a vede k autu. Ani nevím, jak se to stalo, ale sedím na přední sedačce spolujezdce, vedle svého partnera, který drží ve svých mužných rukách volant se znakem běžícího koně, a řítíme se po dálnici, kamsi.

Nemluvím, ani nevím, co mám říct, pořád mám pocit, že jsem ve snu, ze kterého se brzy probudím. Najednou se ozývá: „Tak řekneš už něco? Jak se cítíte slečno?“ Panebože, co se to děje, v čem to sedím a kam to jedeme, ptám se. Má ruka se ocitá v jeho, s propletenými prsty, cítím tu společnou energii, v břiše mám šílené hejno motýlů. Přichází chvíle, kdy došlápne plyn, nás tlak zarazí do sedaček a člověk, kterého miluji, říká, plním nám včerejší sen. Pojďme si to užít.

Silnice jsou prázdné a bezpečně projízdné, zvuk motoru je úchvatný a ten adrenalin je tak silný. Ostatní jedoucí auta se nám ztrácí ve zpětných zrcátkách a jejich řidičí nám darují své obdivující pohledy.

Dorážíme na místo, přijíždíme na parkoviště, můj osobní řidič se odpoutává, vystupuje a já mám pocit, že mě někdo k sedačce přikoval, obchází auto, otevírá dveře, zklání se, odpoutává mě a podává mi ruku, abych vystoupila. Ptá se mě, jaké to bylo, a povídá, ať už něco řeknu, trochu se mi posmívá. Nemůžu tomu uvěřit, v čem jsme to jeli a co se to děje, ptám se.

Opětuje mi jen úsměv a já se jdu projít okolo auta, ta šílená velikost a respekt, který ze samotného vzhledu Ameriky v podobě Ford Mustang jde.

„Tak pojď, jdeme, mám šílený hlad,“ říká. Chytá mě za ruku, zamyká na dálku auto a jdeme směrem k restauraci.

Včera jsme se dívali na film, který miluji, a ty mi ho dnes reálně přivezeš až do práce? Ukápne mi slza štěstí, když usedáme ke stolu v restauraci. Ptá se, proč pláču, říkám, že se mi splnil sen, snila jsem o nereálném snu tak dlouho, mám šílenou radost, dívej klepou se mi ruce. Drahý je naprosto v klidu, jako by byl na to zvyklý, jako by se nic neobvyklého nedělo. U obsluhy objednává jídlo a já se na něho dívám s uslzenýma očima a úsměvem. Napije se ze sklenice vody, a říká „Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by takhle krásně a upřímně projevoval svou radost, cítím, že jsi šťastná. Domů řídíš ty!“ Pořád se na mě usmívá, a já mu úsměv opětuji. Cesta domů? Budu řídit? Po několika měsících, truchlení po plynu a volantu, budu řídit Ford Mustang Shelby GT California speed? Po večeři usedám za volant mohutného auta s vysokou výkonností pod kapotou, absolutně nevím, co mě čeká. Startuji a dech mi vyráží řev motoru, když šlapu na plyn a zjišťuji jeho citlivost.

Ten úsměv nelze zastavit. Čeká mě prvních 30 km, v autě mých snů, sedím v sedačce Amerického sporťáku a je to realita. Ještě včera to byl jen sen, dnes je to něco, co cítím, prožívám, zkouším, užívám si. Vjíždím na dálnici a můj pocit neobsahuje ani špetku strachu, chtíč po tomto adrenalinu je tak veliký, že jsem se nikdy za volantem necítila tak jistě jako teď, jako by to ke mně patřilo. Nevnímám nic, jen sílu motoru a dálnici.

Ze 30 km, je rázem 1OO. Prahu křížem jedu krážem, přestalo pršet, silnice jsou kluzké, ale my těm čtyřem kolům věříme, Praha z auta je krásna. Nemíříme rovnou domu, užíváme si spolu něco, co milujeme společně. Miluji muziku, ale tohle je chvíle, kdy chceme jen poslouchat řev motoru a sledovat stoupající hodnotu km/h na tachometru. To zrychlení a síla auta, ve kterém sedím, je něco, čemu stále nevěřím.

Přijíždíme domů, do garáže bytu, kde bydlíme. Zaparkuji, motor stále běží, dívám se napravo na mého drahého a vidím, že oba chceme udělat stejnou věc. Nápad nám koukal z očí, nic jsme si neřekli, ale věděli jsme, že myslíme na totéž, jen se hlasitě smějeme. V garáži je zvuk auta mnohem intenzivnější a jeho rozléhání po velkém prostou podzemních garáží, nás donutilo to udělat. Zahlásil, zmáčkni brzdu, řadí za mě na automatické převodovce N a já automaticky šlapu na plyn. Tenhle zvuk si zapisuji do své paměti a nikdy ho nevymažu, křičím. Toto nám sousedi nedarují, smějeme se.

Po společné chvíli v autě, kdy si opětujeme své city, vystupujeme a míříme k našemu bytu. Po cestě se zastavím, dívám se zpět, jestli tam opravdu stojí modré Americké monstrum značky Ford Mustang Shelby GT 500 California speed, 5 l a dochází mi, že…se i nereálně vypadající sny mohou stát realitou.