Stále váhá, já jsem unavená: Jak dál ve vztahu, který stojí na místě?

S partnerem jsme spolu už 5 let. Já mám 30 a on 32. Po několika měsících jsme se nastěhovali k sobě a i když jsem měla obavy, vše se zdálo být v pohodě. Měli jsme se dobře – rozuměli jsme si, on byl zodpovědný, dělal domácí práce, vařil líp než já, byl zručný, měl stabilní práci a vyšší příjem, stejně jako já. Byli jsme na stejné vlně co se hodnot a pohledu na svět týče. Ale teď to začíná skřípat.

Komunikace o společné budoucnosti se stala neúnosně těžkou. Zatímco já pořád řeším věci jako svatbu, dítě, bydlení, on se neustále vyhýbá jakýmkoliv konkrétním odpovědím. Neustále mám pocit, že všechny důležité otázky zůstávají na mně. Když se ho na něco ptám, buď mlčí, nebo se vymlouvá, že to nemá řešení. Snažím se být trpělivá, opakuji to klidně, ale nakonec už jsem prostě frustrovaná, protože on se prostě neangažuje. A já nepochopím, proč mu to nevadí.

To největší „životní rozhodnutí“ jsme učinili, když jsme si koupili ojeté auto, což byl skoro stejně stresující proces jako všechno ostatní. Auto sice máme, ale je pořád v garáži, protože partner nemá odvahu řídit. A přitom je to pro mě taková maličkost, když se podívám na všechny ostatní věci, které bychom měli řešit.

V poslední době se mi nedaří ani šetřit peníze. Neustále se rozmýšlím, kam je mám dát, když nevíme, co nás čeká. Vždycky se to nějak ztratí v platbách a nutnostech, jako je studium, fyzioterapie nebo cesta k mé rodině. Připadám si, jako bych kroužila v kruhu, bez nějakého jasného cíle. Snažím se mu vysvětlit, že není možné pořád odkládat naše plány, ale stejně nic konkrétního nepadne.

Svatbu už bych si představovala úplně jinak, protože jsem mu ušetřila veškeré nároky. Stačila by mi malá svatba, jen my a svědci. Dokonce bych byla ochotná se místo dítěte věnovat zvířatům nebo nějaké práci, která by mě naplňovala, ale on pořád váhá. Má strach z toho, že by mohl být špatný otec, nebo co když dítě nebude zdravé. Jeho neustálé váhání mi ale už leze na nervy. Za dva roky se nehnul vůbec.

Přijde mi, že jsem se v tom vztahu začala chovat jako nějaký „kosočtverec“, kde já se pořád točím kolem toho, co potřebujeme, a on prostě neví, co chce. Na terapii jsme chtěli jít už loni, ale pořád to odkládá, protože se bojí cizích lidí a musí to být podle něj. Takže místo zlepšení to prostě stojí a stále se neposouváme.

Jsem vyčerpaná a začínám si myslet, že bych byla šťastnější, kdybych byla sama. S bývalým partnerem to také skončilo s tím, že „svatba až někdy“, ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. Teď jsem znovu ve stejné situaci a nevidím žádné řešení. Už mám pocit, že se vše točí dokola a já se v tom ztrácím. Chci to ještě zkusit zachránit, ale čím dál víc si myslím, že jsem vyčerpaná a že bych si zasloužila víc. Možná by bylo lepší být někde o samotě, dál od všeho a od všech.

Děkuji, kdo jste to dočetli až sem. Cítím se zoufale a už fakt nevím, jak dál.