Stárnoucí otec se na mě upnul a nechá se obskakovat, i když není nemohoucí

Nechci být vůbec zlá nebo nevděčná dcera. Je pravda, že táta se o mě nikdy příliš nezajímal. Od mámy odešel, když mi bylo 15. Vídali jsme se, ale náš vztah nebyl nikdy vřelý ani láskyplný. On si našel milenku, já se vdala, měla děti a vídali jsme se jen sporadicky.

Teprve před několika lety mě kontaktoval s tím, že žije sám a rád by lépe poznal vnoučata. Nejdříve jsem o tom nechtěla ani slyšet, nakonec jsem souhlasila. A tak se mi vrátil do života. Docela jsme si začali rozumět, jenže pak táta onemocněl a začal se na mě upínat čím dál víc.

Mezitím jsem se rozvedla, děti se odstěhovaly a místo toho, abych konečně začala žít, jsem si nastěhovala k sobě tátu. Máma mi to samozřejmě má za zlé: „Neměla sis ho k sobě brát. Bude tě vysávat, dokud tě úplně nevysaje,“ řekla mi nedávno.

A měla nejspíš pravdu. Ačkoliv podle lékařů by se táta měl zvládnout postarat o sebe s menší pomocí, on vlastně nedělá vůbec nic. Jen leží, stěžuje si a říká mi, co mu mám koupit, uvařit a podat. Neustále opakuje: „Ivuško, mohla bys… Ivuško, prosím tě… Ivuško, byla bys tak hodná…“

A já už nemůžu. Sedím večer v ložnici a brečím. Nevím, co mám dělat. Poslat ho domů? Vždyť není úplně nemocný, a já bych přece nechtěla vypadat jako nevděčná dcera. On ani nikoho jiného nemá. Všechny jeho milenky se na něj vykašlaly. A já jsem jediná, kdo mu zbyl. Ale já taky chci žít!