Strašák alkohol
- O životě
- petulka23
- 29.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Prý, když není s kým probrat věc slovně, komu se svěřit, pomáhá dát slova na papír. Jenže ten nedá zpětnou vazbu, neodpoví, tak třeba tady najdu byť jen jediného člověka,který má za sebou podobnou zkušenost a měl by radu, jaký postoj zaujmout a co vyzkoušet. S manželem máme krásný vztah, prakticky bez hádek, máme dvě zdravé děti a jinak jsme skoro s menšími a běžnými nedostatky spokojení. Jen jedna věc mezi námi visí a řekla bych, že poslední dobou dost ničí to, co léta budujeme.
To, že byla tchyně alkoholička, mi manžel řekl pár měsíců po našem seznámení. Věděla jsem, že má špatné zkušenosti z dětství, vyprávěl mi dojmy 7letého kluka, který musel snášet opilecké nálady, záchvaty zlosti, nesmyslné bití apod.
Tehdy dospívajícího syna poslal tchán k babičce a svépomocí dokázal tchyni ze závislosti dostat. Podotýkám, že on taky nebyl zrovna obrazem ideálního chlapa, sám dost pil i po zbytek života, co jsem ho znala, jen asi trochu víc dokázal kontrolovat své hranice (když řídil na delší vzdálenosti, vydržel pivo si nedat, na ty kratší cesty se nezdráhal), ale vybraným slovníkem, jakým zahrnoval tchyni a občasným ručním srovnáním situace v rodině taky nešetřil. Tenkrát tedy zapracoval a na dlouhou dobu byla tchyně v pořádku, fungující a opět pořádná máma. Vloni v létě prodělal tchán mozkovou mrtvici a na podzim umřel. Ale v tu dobu už spolu s tchyní nežili, když byli pohromadě, tak se jen hádali a uráželi.
Loňské jaro, kdy už jsem chvíli tušila, že něco není v pořádku, jsem v koupelně narazila na flašku vodky a ještě pořádně netušila, co vše nás čeká. Manžel na tchyni vždy hodně visel a ona moc dobře věděla, jak na něj. Samozřejmě, že výmluvy jak „jen“ uklouzla, doplněné věrohodnými slzami a hlavně nějakou dramatickou výmluvou, co jí vedlo k tomu si lahev koupit, byly na denním pořádku. Zpočátku jsem jí to taky věřila, odhodlaná pomoci za každou cenu, a tak jsme všechen volný čas trávili u ní, vždy jsme hned po příjezdu nejprve vyházeli veškerý alkohol, pak následovaly dva dny střízlivění, kocoviny, výmluv, a tak to šlo pořád dokola.
Co to provedlo s naším rodinným životem, snad ani nemusím rozebírat, doma byla standardně vypjatá situace, kdy stačil menší podnět a jeden nebo druhý jsme byli schopní nesmyslně vylítnout. V tu dobu to vypadalo, že žijeme spíš vedle sebe než spolu, ale ustáli jsme to a vždycky jsme drželi pohromadě a respektovali názor toho druhého. Postupem času se přidaly i peprnější situace, kdy jsem už ztrácela nervy a dala tchýni ultimátum, buď léčebna, nebo já a děti, bohužel manžel pořád stál za svojí matkou (chápu, že je to máma a nedokáže ji nechat být, ale tím, že trval na návštěvách a na tom, že s sebou bude brát dceru, postavil vlastně před hotovou věc mě, protože věděl, že malou k ní nepustím, aniž bych zůstala doma). Nakonec ale v době, kdy už běžně jezdila se 2 promilemi autem, přistoupil na variantu léčebny a po dlouhých obstrukcích jsme ji donutili nastoupit léčení. Trvalo 4 měsíce, přičemž při dvou návštěvách, kdy ji pustili na víkend domů, přijela s flaškou a opilá, ale zvládalo se to. V lednu odešla z léčebny odhodlaná, že se vše změní.
Bohužel hned v březnu při jedné z našich návštěv opět nestihla vystřízlivět a ukázalo se, že v tom zase lítá. Já jsem chtěla, aby šla s recidivou znovu na léčení, manžel se nechal ukecat, že bude brát Antabus a pomůže jí to. Já jsem byla skeptická, protože vím, jak se dá přepít, navíc neřeší ten hlavní problém v hlavě… ukecali mě. Brala Antabus, našla si přítele, my jsme jezdili každou volnou chvilu. Byla spokojená, myslím, že neměla o nic víc starostí než všichni okolo. Následujících 5 měsíců bylo krásných, ve volnu jsme jezdili k babičce na návštěvu, ona si užívala vnoučat, hlídala, my zase měli s manželem čas i na sebe a donedávna i věřili v happy end.
Posledních cca 6 týdnů se mi zdála víc podrážděná, při našich návštěvách jsme cítila, že vlastně ani nemá radost, rozčilovalo ji, jak malá dělá hluk a vše upatlá. Když jsem na ni uhodila, řekla, že nějak propadá depresím, ale že si dojde k doktorce a vyřeší to. Věřila jsem jí a nechala se odbýt pohádkou o depresi (zpětně vím, že to byla blbost, protože když mluvila s kýmkoli jiným, byla spokojená a vyrovnaná, asi jí opravdu vadila jen naše přítomnost, která ji nutila, aby se omezovala 
)
Měli jsme naplánované Vánoce. Protože už je sama a přítel Vánoce neslaví, shodli jsme se, že přijede k nám a Vánoce oslavíme společně. Krásně naplánované, realita byla ale děsná. Přijela 23. večer, a hned ve dveřích jsme viděli, že je na mol. Manžel ji neotočil mezi dveřmi zpět jen proto, aby opilá nezabila v autě sebe, já abych nezabila někoho jiného (v ten moment by mi to bylo snad i jedno, kdyby vybourala sebe ), takže zůstala, řeč s ní ten večer nebyla, jen jsme jí poslali spát a já jsem čekala, co s manželem vyřešíme, protože toto byla od ní pro mě podpásovka a zničené Vánoce jí nikdy neodpustím. Když pominu tu aroganci v hlase a i přes pozitivní výsledek na alkohol testu její tvrzení, že nepila, ať ji neobviňujeme, tak ta drzost, že k nám jela 140 km autem, byla neskutečná. Proč radši nezavolala, že je nemocná, nebo že změnila s Láďou plány. Proč nám jela schválně zkazit Vánoce, když věděla, že to praskne?
Druhý den to manžel vyřešil tak, že řekl, že nechce kazit Vánoce a budeme to řešit další den. Já ale neumím dělat, že je vše v pořádku, jen při pohledu na ni mi vyskákala kopřivka, takže sedět společně u pohádky a užívat si Vánoce jsem nedokázala. Nakonec náš Štědrý den vypadal tak, že tchyně s malou a manželem seděli u pohádek a hlasitě se bavili a smáli, zatímco já jsem byla v kuchyni a radši strávila Štědrý den úklidem. Čekala jsem, že bude manžel třeba víc sdílný a občas přijde a sedne si se mnou a budeme si povídat. Žel přišel je párkrát a to většinou aby nabral chlebíčky a řekl, že ho mrzí, že jsme rozděleni na dva tábory (hlasem dávajícím najevo, že já jsem ta, co trucuje).
Následující den jela tchyně domů, do té doby jsem pochopila, že manželovi udělala srdceryvnou scénu, kterou ještě doplnila tím, jak je z naší matrace strašně rozlámaná a nemůže na záda a navíc ještě dostala pravděpodobně zánět močového měchýře, takže ji manžel náležitě litoval, chudinku. Před odjezdem za mnou přišla, plakala a omluvila se. Pláč, který už jsem zažila tolikrát, a tolikrát sotva za námi zapadly dveře, šla a otevřela flašku, nevěřila jsem jí. Na omluvu jsem jí řekla, že ano, beru, ale toto že jí neodpustím. Že jsem ochotná jako už tolikrát se snažit jí pomoci, ale v případě že nastoupí léčbu, načež už se ozýval manžel, že prý jsou další dvoje léky podobné Antabusu a že chce, aby je zkusila… opět už je řádně zpracovaný a přistoupil na její prosby, že do léčebny ne! Já si jako tenkrát trvám na tom, že léky jsou k ničemu, když není srovnaná psychicky a základem je terapie.
Navíc jsem po ní chtěla, aby mi upřímně řekla, jak dlouho už zase pije, jak moc v tom lítá. Opět řeči, jak to byla první lahev a jak vlastně nepije, to mě naštvalo. Nakonec přišel manžel naštvaný na mě, že jsem se s ní vlastně náležitě nerozloučila a nechala ji odjet, ač jsme byly rozhádané Nejvíc mě mrzí, jak mi manžel dává otevřeně najevo, že na prvním místě je pro něj tchyně a její potřeby, a pak jsem na řadě já. Jde mu nejdřív o to, aby ona byla spokojená, o moje pocity se tolik nezajímá.
Teď po mně bude chtít, abychom k ní jeli na Silvestra (původní verze byla, že pohlídá děti a my půjdeme slavit, to už nepřichází v úvahu, ale mám pocit, že když bude na Silvestra střízlivá, tak to snad i manžel dál plánuje :-/ ), nicméně přeci nebude na Nový rok sama doma, takže jí tam pojedeme dělat společnost. Pro mě je i ta představa absurdní, protože jsem pořád ještě nevstřebala vztek, zlost a lítost natolik, abych s ní mohla sedět v jedné místnosti a nebát se výbuchu emocí, takže bych dala přednost klidnému večeru u nás doma s dětmi a manželem, bez tchyně.
Už jsem dostala radu, mám zůstat doma a dát mu na výběr, buď bude se mnou, nebo ať jede k ní, ale jsem srab a bojím se (nejspíš oprávněně), že si vybere ji
Přečtěte si také
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 324
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 320
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 259
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 465
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 204
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1710
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2389
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1385
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1271
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1571
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Tvoje tchyně je zřejmě takový ten věčný alkoholik, kterému není pomoci. I kdyby manžel nestál za ní, asi by chlastala stejně, možná by to bylo i horší. Já bych ji asi vytrestala. Nechala bych ji sednout opilou do auta a zavolala policajty. Třeba by ji to (aspoň na delší dobu) vzpamatovalo.
.
Prosímtě, cokoliv bys potřebovala, ozvi se 
Teď koukám, že mi to hodilo jako reakci na Anonymní, pardon 
nakonec mu to naštěstí v hlavě seplo a když byl na tom hodně zdravotně špatně, tak přestal pít..od té doby se drží a nepije už cca deset let, ale vpodstatě si nesmí ani čuchnout k jakýmukoli alkoholu, jinak v tom lítá znova…
