Strašák alkohol
- O životě
- petulka23
- 29.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Prý, když není s kým probrat věc slovně, komu se svěřit, pomáhá dát slova na papír. Jenže ten nedá zpětnou vazbu, neodpoví, tak třeba tady najdu byť jen jediného člověka,který má za sebou podobnou zkušenost a měl by radu, jaký postoj zaujmout a co vyzkoušet. S manželem máme krásný vztah, prakticky bez hádek, máme dvě zdravé děti a jinak jsme skoro s menšími a běžnými nedostatky spokojení. Jen jedna věc mezi námi visí a řekla bych, že poslední dobou dost ničí to, co léta budujeme.
To, že byla tchyně alkoholička, mi manžel řekl pár měsíců po našem seznámení. Věděla jsem, že má špatné zkušenosti z dětství, vyprávěl mi dojmy 7letého kluka, který musel snášet opilecké nálady, záchvaty zlosti, nesmyslné bití apod.
Tehdy dospívajícího syna poslal tchán k babičce a svépomocí dokázal tchyni ze závislosti dostat. Podotýkám, že on taky nebyl zrovna obrazem ideálního chlapa, sám dost pil i po zbytek života, co jsem ho znala, jen asi trochu víc dokázal kontrolovat své hranice (když řídil na delší vzdálenosti, vydržel pivo si nedat, na ty kratší cesty se nezdráhal), ale vybraným slovníkem, jakým zahrnoval tchyni a občasným ručním srovnáním situace v rodině taky nešetřil. Tenkrát tedy zapracoval a na dlouhou dobu byla tchyně v pořádku, fungující a opět pořádná máma. Vloni v létě prodělal tchán mozkovou mrtvici a na podzim umřel. Ale v tu dobu už spolu s tchyní nežili, když byli pohromadě, tak se jen hádali a uráželi.
Loňské jaro, kdy už jsem chvíli tušila, že něco není v pořádku, jsem v koupelně narazila na flašku vodky a ještě pořádně netušila, co vše nás čeká. Manžel na tchyni vždy hodně visel a ona moc dobře věděla, jak na něj. Samozřejmě, že výmluvy jak „jen“ uklouzla, doplněné věrohodnými slzami a hlavně nějakou dramatickou výmluvou, co jí vedlo k tomu si lahev koupit, byly na denním pořádku. Zpočátku jsem jí to taky věřila, odhodlaná pomoci za každou cenu, a tak jsme všechen volný čas trávili u ní, vždy jsme hned po příjezdu nejprve vyházeli veškerý alkohol, pak následovaly dva dny střízlivění, kocoviny, výmluv, a tak to šlo pořád dokola.
Co to provedlo s naším rodinným životem, snad ani nemusím rozebírat, doma byla standardně vypjatá situace, kdy stačil menší podnět a jeden nebo druhý jsme byli schopní nesmyslně vylítnout. V tu dobu to vypadalo, že žijeme spíš vedle sebe než spolu, ale ustáli jsme to a vždycky jsme drželi pohromadě a respektovali názor toho druhého. Postupem času se přidaly i peprnější situace, kdy jsem už ztrácela nervy a dala tchýni ultimátum, buď léčebna, nebo já a děti, bohužel manžel pořád stál za svojí matkou (chápu, že je to máma a nedokáže ji nechat být, ale tím, že trval na návštěvách a na tom, že s sebou bude brát dceru, postavil vlastně před hotovou věc mě, protože věděl, že malou k ní nepustím, aniž bych zůstala doma). Nakonec ale v době, kdy už běžně jezdila se 2 promilemi autem, přistoupil na variantu léčebny a po dlouhých obstrukcích jsme ji donutili nastoupit léčení. Trvalo 4 měsíce, přičemž při dvou návštěvách, kdy ji pustili na víkend domů, přijela s flaškou a opilá, ale zvládalo se to. V lednu odešla z léčebny odhodlaná, že se vše změní.
Bohužel hned v březnu při jedné z našich návštěv opět nestihla vystřízlivět a ukázalo se, že v tom zase lítá. Já jsem chtěla, aby šla s recidivou znovu na léčení, manžel se nechal ukecat, že bude brát Antabus a pomůže jí to. Já jsem byla skeptická, protože vím, jak se dá přepít, navíc neřeší ten hlavní problém v hlavě… ukecali mě. Brala Antabus, našla si přítele, my jsme jezdili každou volnou chvilu. Byla spokojená, myslím, že neměla o nic víc starostí než všichni okolo. Následujících 5 měsíců bylo krásných, ve volnu jsme jezdili k babičce na návštěvu, ona si užívala vnoučat, hlídala, my zase měli s manželem čas i na sebe a donedávna i věřili v happy end.
Posledních cca 6 týdnů se mi zdála víc podrážděná, při našich návštěvách jsme cítila, že vlastně ani nemá radost, rozčilovalo ji, jak malá dělá hluk a vše upatlá. Když jsem na ni uhodila, řekla, že nějak propadá depresím, ale že si dojde k doktorce a vyřeší to. Věřila jsem jí a nechala se odbýt pohádkou o depresi (zpětně vím, že to byla blbost, protože když mluvila s kýmkoli jiným, byla spokojená a vyrovnaná, asi jí opravdu vadila jen naše přítomnost, která ji nutila, aby se omezovala 
)
Měli jsme naplánované Vánoce. Protože už je sama a přítel Vánoce neslaví, shodli jsme se, že přijede k nám a Vánoce oslavíme společně. Krásně naplánované, realita byla ale děsná. Přijela 23. večer, a hned ve dveřích jsme viděli, že je na mol. Manžel ji neotočil mezi dveřmi zpět jen proto, aby opilá nezabila v autě sebe, já abych nezabila někoho jiného (v ten moment by mi to bylo snad i jedno, kdyby vybourala sebe ), takže zůstala, řeč s ní ten večer nebyla, jen jsme jí poslali spát a já jsem čekala, co s manželem vyřešíme, protože toto byla od ní pro mě podpásovka a zničené Vánoce jí nikdy neodpustím. Když pominu tu aroganci v hlase a i přes pozitivní výsledek na alkohol testu její tvrzení, že nepila, ať ji neobviňujeme, tak ta drzost, že k nám jela 140 km autem, byla neskutečná. Proč radši nezavolala, že je nemocná, nebo že změnila s Láďou plány. Proč nám jela schválně zkazit Vánoce, když věděla, že to praskne?
Druhý den to manžel vyřešil tak, že řekl, že nechce kazit Vánoce a budeme to řešit další den. Já ale neumím dělat, že je vše v pořádku, jen při pohledu na ni mi vyskákala kopřivka, takže sedět společně u pohádky a užívat si Vánoce jsem nedokázala. Nakonec náš Štědrý den vypadal tak, že tchyně s malou a manželem seděli u pohádek a hlasitě se bavili a smáli, zatímco já jsem byla v kuchyni a radši strávila Štědrý den úklidem. Čekala jsem, že bude manžel třeba víc sdílný a občas přijde a sedne si se mnou a budeme si povídat. Žel přišel je párkrát a to většinou aby nabral chlebíčky a řekl, že ho mrzí, že jsme rozděleni na dva tábory (hlasem dávajícím najevo, že já jsem ta, co trucuje).
Následující den jela tchyně domů, do té doby jsem pochopila, že manželovi udělala srdceryvnou scénu, kterou ještě doplnila tím, jak je z naší matrace strašně rozlámaná a nemůže na záda a navíc ještě dostala pravděpodobně zánět močového měchýře, takže ji manžel náležitě litoval, chudinku. Před odjezdem za mnou přišla, plakala a omluvila se. Pláč, který už jsem zažila tolikrát, a tolikrát sotva za námi zapadly dveře, šla a otevřela flašku, nevěřila jsem jí. Na omluvu jsem jí řekla, že ano, beru, ale toto že jí neodpustím. Že jsem ochotná jako už tolikrát se snažit jí pomoci, ale v případě že nastoupí léčbu, načež už se ozýval manžel, že prý jsou další dvoje léky podobné Antabusu a že chce, aby je zkusila… opět už je řádně zpracovaný a přistoupil na její prosby, že do léčebny ne! Já si jako tenkrát trvám na tom, že léky jsou k ničemu, když není srovnaná psychicky a základem je terapie.
Navíc jsem po ní chtěla, aby mi upřímně řekla, jak dlouho už zase pije, jak moc v tom lítá. Opět řeči, jak to byla první lahev a jak vlastně nepije, to mě naštvalo. Nakonec přišel manžel naštvaný na mě, že jsem se s ní vlastně náležitě nerozloučila a nechala ji odjet, ač jsme byly rozhádané Nejvíc mě mrzí, jak mi manžel dává otevřeně najevo, že na prvním místě je pro něj tchyně a její potřeby, a pak jsem na řadě já. Jde mu nejdřív o to, aby ona byla spokojená, o moje pocity se tolik nezajímá.
Teď po mně bude chtít, abychom k ní jeli na Silvestra (původní verze byla, že pohlídá děti a my půjdeme slavit, to už nepřichází v úvahu, ale mám pocit, že když bude na Silvestra střízlivá, tak to snad i manžel dál plánuje :-/ ), nicméně přeci nebude na Nový rok sama doma, takže jí tam pojedeme dělat společnost. Pro mě je i ta představa absurdní, protože jsem pořád ještě nevstřebala vztek, zlost a lítost natolik, abych s ní mohla sedět v jedné místnosti a nebát se výbuchu emocí, takže bych dala přednost klidnému večeru u nás doma s dětmi a manželem, bez tchyně.
Už jsem dostala radu, mám zůstat doma a dát mu na výběr, buď bude se mnou, nebo ať jede k ní, ale jsem srab a bojím se (nejspíš oprávněně), že si vybere ji
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 397
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20586
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Tvoje tchyně je zřejmě takový ten věčný alkoholik, kterému není pomoci. I kdyby manžel nestál za ní, asi by chlastala stejně, možná by to bylo i horší. Já bych ji asi vytrestala. Nechala bych ji sednout opilou do auta a zavolala policajty. Třeba by ji to (aspoň na delší dobu) vzpamatovalo.
.
Prosímtě, cokoliv bys potřebovala, ozvi se 
Teď koukám, že mi to hodilo jako reakci na Anonymní, pardon 
nakonec mu to naštěstí v hlavě seplo a když byl na tom hodně zdravotně špatně, tak přestal pít..od té doby se drží a nepije už cca deset let, ale vpodstatě si nesmí ani čuchnout k jakýmukoli alkoholu, jinak v tom lítá znova…
