Světlo tmy
- Rodičovství
- dizinka
- 21.11.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když se malý narodil, tak nám tatínek donesl noční světlo. Takové světlo do tmy ve tvaru vajíčka, které mi má nahradit svícení telefonem v noci, když chci kouknout na malého do postýlky, jestli je vše v pořádku. Super nápad, moc děkuji. Ale v tu chvíli jsem ještě nevěděla, že to bude světlo, které budu nesnášet.
Začalo to už v porodnici, když sestřička po marném snažení pomoci mi utišit našeho drobečka řekla, že to bude pěkný raubíř. Pořád chtěl jen do náruče a navíc ten příšerně intenzivní a pronikavý hlásek jeho pláče. A nebylo tomu jinak. Spánku moc nedal. Byl vzhůru každé dvě hodiny přesně na minutu. Ale když si na to zpětně vzpomenu, tak to bylo krásné šestinedělí. Budíček šestkrát za noc byl nepříjemný, ale vidina toho, že se napapká a zase bude spát, byla dostatečně uklidňující.
Myslela jsem si, jak je to hrozné, a že nic horšího už nezvládnu. Každý říkal: vydrž šest neděl a bude lépe. On se spraví. A začne spinkat. Šest týdnů uběhlo a nic. Spánek stále maximálně dvě hoďky a ještě k tomu ten šílený pláč. Pláč naprosto neutišitelný doprovázený fialovým obličejíčkem. To budou prdíky, prohlásila paní doktorka. Super, to jsem čekala, ale takové reakce? No nic budeme bojovat a bude lépe ![]()
Uběhly tři měsíce. Nejhorší tři měsíce, které byly takovou životní zkouškou, že už vydržím všechno. Změna mléka, různé kapičky za šílené peníze, cvičení, masáže kdykoliv během dne (hlavně v noci) už u nás byly samozřejmostí. Mimčo stále v náruči, jinak neutišitelný pláč. Položit do kočárku? Nehrozilo. Do autosedačky? Taky nehrozilo. Anebo dokonce jízda v MHD? Mnohdy jsem si myslela, že mě řidič požádá, ať si s dítkem vystoupím. Nikdo nás už neoslovoval jinak než: „Co ten uřvánek“.
Ano rozmazlila jsem si ho. Za tak kraťoučkou dobu jsem si ho naučila pobývat v náruči a uspávat taky jen v náruči. Ale co jsem měla dělat? Srdce na to nechat tak malinké stvoření, které miluji, ležet v postýlce a čekat až přestane? Neee, to fakt ne. Tak holt budeme muset vydržet a on se to časem odnaučí. Vždycky jsem se uklidňovala větou, kterou jsem mimochodem dočetla od jedné uživatelky tady na eMiminu, že miminka jsou od toho, aby se chovala ![]()
Začátkem čtvrtého měsíce jsem si tak nějak uvědomila, že prdíky jsou pryč. Žádný neutišitelný pláč, žádné mrskání a kroucení. Paráda, a máme to za sebou. Ale spánek pořád nikde. Ani přes den ani v noci. Stále budíček po dvou hodinách a co bylo horší, tak následné zdlouhavé uspávání. Moje otázka směřující ke zkušené babičce, která má sama už odchované děti, mi dodala naději. Zeptala jsem se jí: "Babi, kdy už konečně bude spát? " Až mu dáš první kaši. Uvidíš, bude spinkat až do rána. Kluci jsou hladoví. Odpověděla. To mě docela uklidnilo, protože jsem věděla, že z důvodu, že jsme od narození na UM, začneme s příkrmy už od čtvrtého měsíce. To byla má vidina lepších nocí.
Konec čtvrtého měsíce nastal a hurá pro lžičku
Malej si zvykl docela rychle. Už po třech dnech snědl celou skleničku, tak jsme na doporučení přidali večer tu očekávánou kašičku. A výsledek? Můžete hádat. Jsme vzhůru každou hodinu. Usne v sedm, poprvé se probudí v jedenáct, a pak to začne. Každou hodinku, když se zadaří, tak každou půl hodinku. A v šest ráno definitivní budíček.
Teď už nemám vidinu žádnou. Všechny řečené etapy jsou za námi a už nám zbývá jen čekat. Buď půl roku, rok, někdo řekl i dva roky, a stále nespí. Malej je spokojený a nijak nepozoruji, že by se na něm tenhle režim nějak odrážel. A já? S diagnózou rozvrat organismu lítám po doktorech, samé vyšetření, beru plno léků, včetně vitamínů, docházení na nějaké záření UVB, které, si myslím, je z toho všeho úplně k ničemu. Bojuji a bojovat budu. Jen doufám, že co nejdřív skončí to markantní vypadávání vlasů, jinak budu mít na hlavě za chvíli vypálené cédečko. Už teď nevím, jak se česat, aby to nebylo vidět.
Závěr toho všeho je to příšerné „Světlo tmy“, které vidím každou hodinu po celou noc a už jsem si na něj vypěstovala alergii. Jednoho krásného dne ho vyrvu z té zásuvky, otevřu balkon a poletí hodně daleko. A věřím, že v tu chvíli se mi uleví. Ale to si nechám, až to bude velká krize. Jak já říkám, že jednoho dne sebou prostě seknu o zem a bude klid
No nic, naštěstí už je ráno a máme za sebou další příšernou noc, plnou úzkosti a slz, projevující se na psychice maminky. A už teď se netěším, až se zase setmí a začne vše nanovo.
Miláčku můj malej, klidně nespinkej do své dospělosti, ale hlavně, že jsi zdravý. Nic jiného si nepřeji. Neboj, já si zvyknu. Jednoho dne určitě.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1817
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1069
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1922
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 785
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 460
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21825
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2676
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2958
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2669
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1799
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....