Takhle to má být

Naše cesta k dítěti byla trošku trnitá. Nejprve se partner musel rozhoupat, že už je na plození ten správný čas, poté se početí relativně dlouho nedařilo – zhruba dva roky. Zdecimovala mě věta naší paní čínské doktorky, ke které jsme zavítali po druhém kontrolním spermiogramu, který dopadl víc než tragicky - prý by zkoušela umělé oplodnění teprve po roce a půl léčby u ní, než se dáme oba trochu do kupy. Netušili jsme však, že v té době jsem už byla pár dní těhotná navzdory lékařským prognózám.

Těhotenství na mě mělo veskrze pozitivní vliv. Psychicky jsem se zklidnila a užívala si, že nejsem zmítána hormonálními poryvy PMS, který se mnou do té doby každý měsíc poctivě cvičil. Ze začátku mě trápilo celodenní blivno, které jsem přebíjela nepřetržitým žraním. V druhém trimestru jsem si vychutnala migrény se zvracením a ve třetím trimestru v samém závěru mi v poradně naměřili hraniční hodnoty krevního tlaku a bála jsem se, že budou chtít dítě vyhánět dřív. Naštěstí tomu okolnosti přály, že jsem až do porodu chodila ke svému gynekologovi, který mi sliboval, že nebudu přenášet a krásně porodím, protože jsem „ten typ žen“. Opravdu, do porodnice mě předat nestačil, což jsem byla vděčná.

Z porodu jsem strach ani moc neměla, přestože jsem měla tolik informací, co vše se může stát… jen ke konci těhotenství se mě zmocnil lehký neklid, že už není cesty zpět. Ještě než jsem otěhotněla, udělala jsem si poměrně jasnou představu o tom, co si přeji při porodu a jak by se mi líbilo ho prožít a byla neskutečně zvědavá, jak to proběhne. Zároveň se mi dařilo udržet si vědomí toho, že to může proběhnout úplně jinak a na nic jsem se neupínala. Měla jsem pocit toho, že věci probíhají tak, jak mají a že to můžu nechat běžet a nestresovat se. V rámci přípravy na porod jsme s partnerem kontaktovali dulu, dali na její rady a zaregistrovali se v porodnici v Podolí. Tři poslední týdny před porodem jsem cvičila s balónkem Epi-no, který jsem si půjčila od duly. Necvičila jsem úplně poctivě a nestihla natrénovat 30 cm, které se doporučují pro prevenci nástřihu hráze, ale necelých 26 cm. Opět jsem byla kupodivu klidná, že to dopadne, jak má a nepropadla panice, i když nafouknutý balónek mi tedy hlavičku dítěte opravdu velikostí nepřipomínal 

Pan doktor mi udělal na posledních dvou kontrolách Hamiltonův hmat, protože jsme se shodli, že kvůli vyššímu tlaku už není radno, aby miminko příliš otálelo. Opravdu jsem se už necítila moc dobře a byla ráda, že se něco děje. Po prvním hmatu začala postupně odcházet hlenová zátka a další týden dva dny po kontrole mi před polednem praskla voda při vaření oběda. A tekla a tekla, takže jsem ze záchodu volala příteli, že mi praskla voda a ať už úplně neprodlévá a dojede z práce domů. Pak jsem pro jistotu zavolala dule a domluvily jsme se, že počkáme na kontrakce, takže jsem zbrzdila přítele a šla si lehnout. Usnout se mi vskutku nepodařilo, přestože kvůli chrápání mého drahého jsem předchozí noc nespala vůbec.

I při největším soustředění jsem kontrakce necítila a moc si přála, aby se to už rozjelo a porod mi nemuseli vyvolávat. Nedodrželi jsme doporučované dvě hodiny od prasknutí vody a do porodnice přijeli taxíkem až po deváté večer, kdy voda stále tekla (riziko infekce minimální) a kontrakce byly, ale slabounké a nepravidelné. Na příjmu se zastavily úplně a ne úplně příjemná lékařka konstatovala, že porod je v začátku, jsem otevřená na prst, že mě umístí na oddělení a bude se čekat na zpravidelnění kontrakcí, případně porod ráno vyvolají. Došourala jsem se schlíple bez kontrakcí na chodbu za přítelem, který tam hodinu čekal bez informací s očima navrch hlavy a bylo vidět, že je mu líto stejně jako mně, že musí jet domů. Během čekání, než si mě vyzvedne sestra z oddělení, se naklonil k mému břichu a velmi důrazně Jonášovi domluvil, ať už jde rychle ven. Pak ho napadlo zeptat se sestry, jestli na oddělení (tuším, že šlo kvůli nedostatku míst o oddělení rizikového těhotenství) nemají nadstandardní pokoj, kde by mohl se mnou zůstat – a taky že ano. Přestěhovali jsme se tam.

Zatelefonovala jsem dule, jak to s námi vypadá, během telefonátu přišla jedna nebo dvě kontrakce a dula konstatovala, že je to, podle toho, jak zním, opravdu začátek, a ať dáme vědět, až se to rozjede. Převlékla jsem se do noční košile a došla si na záchod. Najednou přišla kontrakce, kdy jsem se musela doslova vrhnout na postel a se zvednutým zadkem vkleče ji prořvat. A za chvilku to tu bylo zas a zas a já nestíhala nic než strašně neovladatelně se zavřenýma očima křičet, teď už v tolik vysmívaném leže na zádech. Mezi kontrakcemi jsem upřímně litovala ženy s rizikovým těhotenstvím, kterým tam takhle spestřuji večerní program, ale v kontrakci mi to nesmírně pomáhalo se nezatnout a nějak tu šílenost přežít.

Překvapený přítel volal znovu dule, která nechtěla věřit, že už. Můj jekot přivolal sestru, která zaskočeně prohlásila: No tak já si vás teda pro jistotu vyšetřím… aha, vy jste na pět na šest, tak pojďte na monitor a pak půjdete na sál. Monitor ukazoval kontrakce každé tři minuty, sedět mi dělalo problém, přítel sledoval, jak roste hodnota a já se vždycky přestala dívat, když monitor ukazoval zhruba 60, pak jsem už udržela ve vědomí jen to, že ječím. Obdivovala jsem tichounkou paní, která kontrakce prodýchávala vedle na chodbě v chůzi. Do toho mě začala šíleně pálit žáha, která mě trápila celou druhou půlku těhotenství.

Konečně mě sestra odpojila z monitoru a řekla, že bohužel není volný porodní sál, tak zatím zůstanu na nadstandardu. To už přijela dula, chválila mě, že se bolesti nebráním a hezky se umím uvolnit. Po chvíli se opatrně otázala sestry, zda by tedy nebylo možné porodit tam, když není volný sál. Sestra v tu ránu měla paniku v očích, že tam přeci nejsou přístroje a nic nachystané pro miminko a že to v žádném případě! I přes mlhu přede mnou i za mnou ve mně tenhle moment zanechal hluboký dojem a přemýšlela jsem, jestli mám teda poděkovat, sbalit se a doma počkat na zítra, nebo jak.

Konečně se sál č. 8 (ano, ten jediný s vanou) uvolnil a převezli mě v rámci patra na kolečkovém křesle. Okamžitě jsem se vysápala na porodní lůžko s peřinou do polohy ležmo a kašlala na veškerou alternativu jako míč, sprcha apod. Měla jsem pocit slabých nohou a pomáhalo mi, když mi podpírali v kontrakci pokrčená kolena. Následovalo několik kontrakcí, kdy můj řev začal přítomné patrně ohlušovat a dula mě začala nenásilně nabízet přesun do sprchy, že mě voda uvolní a gravitace celkově porodu pomůže. Představa většího pohybu než mrknutí oka mi přišla absurdní, a tak jsem nereagovala. Mám od této chvíle porod hodně útržkovitý, byla jsem skutečně hodně v sobě, v jiném stavu vědomí a některé věci ke mně úplně nedoléhaly.

Někdy v této době se přišla představit i PA Barbora Hromádková, která také zkonstatovala, že zatím hodně křičím, ale málo prodýchávám. Snažila jsem se vysvětlit, že bych moc ráda, ale nejde mi to. Nabízela také sprchu nebo klystýr, který by to urychlil a tomu bych se opravdu byla zasmála, pokud bych na to měla čas. Nakonec jsem sebrala všechny síly a po skončení kontrakce seskočila křepce z křesla a došla do sprchy (vanu jsem nesměla použít kvůli odteklé plodové vodě, což v Neratovicích není na překážku, ale v Podolí to nedělají. Představa vany mi stejně přišla podobně nelákavá navzdory tomu, že jsem jinak její velký příznivec).

Několik kontrakcí ve sprše vypadalo asi zvenčí komicky, neb jsem zjistila, že teplou vodu na břicho v kontrakci nesnesu a různě jsem sprchu odhazovala tu na dulu, tu na přítele, párkrát málem vypadla ven ze sprcháče a celkově nevěděla, jak si sednout, kde se opřít a jak vydržet tu děsnou bolest. Úlevu jsem tedy skutečně necítila. Pak se ale najednou podařilo kontrakce bez řvaní prodýchat (to přítel ve vyprávění zdůrazňuje, že to byl moment, kdy mi sprcha strašně pomohla) a dokonce se postavit a pohupovat pánví. Přítel si neodpustil můj taneček vhodně okomentovat. Tím ale mé cca půlhodinové vodní představení končilo, protože přišla PA, že si mě vyšetří, tak jsem se vrátila zpět na křeslo.

To už zůstal jen lem, takže jsem se měla položit na levý bok a pár kontrakcí prodýchat s nohou nahoře, aby dorotovala hlavička a PA si chystala věci na miminko. Mezi kontrakcemi jsem se klepala, asi z napětí a trochu zimy, tak mi dula s přítelem navlékli apartní pletené ponožky od babičky. První kontrakce s nohou nahoře mě úplně odhodila zpět na záda, stihla jsem se u toho ještě omluvit PA, ta bolest byla hrozná, ale další už jsem zvládla v pohodě a pomalu jsem začínala cítit tlak na konečník. A v této fázi jsem strašně vděčná dule za to, jak mě jí bezpečně provázela. Naprosto empaticky mi u ucha v klidu říkala, že teď budu cítit velký tlak hlavičky, která se ze začátku ještě bude vracet zpět nahoru, ale pak ten tlak zesílí a už ustávat nebude – a jako by to miminku diktovala, přesně to jsem postupně opravdu cítila. PA se ještě otázala, jak s nástřihem a jestli chci na tlačení zůstat na boku – v porodním plánu jsem měla, že si nástřih přeji jen v případě nutnosti. Řekla jsem, že to nechám na ní, ale že budu ráda, když to udělá jen pokud to bude opravdu třeba. Poloha na boku mi vyhovovala.

Jsem ráda, že mě minul zákaz tlačení, tolik popisovaný v deníčcích – prostě když přišel tlak, tak zároveň PA říká, že už můžu přitlačovat, což jsem stejně naprosto neměla pod kontrolou – moje tělo na vrcholu kontrakce strašně silně a úplně samovolně tlačilo. Přítel stál po mé pravé straně a podpíral mě v zádech, prý jsem byla úplně rudá, zpocená a tlačila jako o život. Subjektivně to pro mě ale nebylo namáhavé ani trochu, byla jsem myslí někde uvnitř a soustředila se na pocit tlaku, který vystřídal bolest. I v tu chvíli jsem byla fascinovaná tím, jak to tělo ví, co má dělat a dělá to samo. Během první tlačící kontrakce se mi začlo chtít hrozně zvracet. Zvracet, tlačit a ještě dýchat nebylo možné, takže jsem měla pocit, že se udusím a dula začala se mnou dýchat, protože patrně myslela, že omdlívám.

V další chvíli PA řekla, že už jsou vidět vlásky, tak jsem se je snažila dole nahmatat, nemohla jsem se trefit a museli mi nasměrovat ruku. A v dalších kontrakcích mě PA skvěle instruovala, kdy tlačit a kdy zpomalit a i podporovala a chválila. Pak vyšla ven hlavička a já čekala tu hroznou bolest a pocit, že se roztrhnu (nenastal) a hlavička byla poté následována ramínky a Jonáš byl venku. Nenastal u mě ani pocit fyzické úlevy, jen obrovské překvapení, že to už je celé a dítko je skutečně venku. Až zpětně mi dula s přítelem řekli, že měl Jonášek dvakrát pupečník okolo krku a kolem ramínka a že ho PA šikovně odmotala hned, jak jí vyplul do rukou. Chvilku se čekalo, než zaplakal a dotepával pupečník. Shodly jsme se s dulou, že pupečník kolem krku by mohl být komplikací při urychlování porodu nebo aplikaci epiduralu, takže je moc dobře, že jsme to zvládli bez chemie a Jonášek si s tím dobře poradil – Apgar 9-10-10.

Oba s přítelem jsme odmítli přestřižení pupečníku a Jonáška jsem dostala bez umytí hned na břicho. Dívala jsem se udiveně na to, jaké má velké ruce a že má opravdu dlouhé nohy, jak zjistil už prenatální ultrazvuk a zmocnil se mě pocit hrozné radosti, jak je můj syn krásný, nesvraštělý a že jsme to všichni dokázali a že ani nevím jak, ale opravdu jsem v sobě měla dost místa na to, aby tohle nohaté miminko vyskočilo hladce ven. Jonáš se po mně hned akčně plazil a krásně se přisál, byl čilý, porozoroval nás a měl se k světu. Dula tlumí světla a já si uvědomuju, že někdy po příchodu ze sprchy přítel pouští naše cédéčka – Lenku Dusilovou a po narozením nám hrál Moby.

Následoval spontánní porod placenty, kterou nám PA ukázala i s vakem blan – zpětně jsem se ptala přítele, přišlo mu to zajímavé, kupodivu neomdléval. Kvůli krvácení (ztratila jsem podle zprávy 350 ml, což mi nepřijde nijak moc) mi po konzultaci PA dala kapačku s něčím na jeho zastavení a taky druhou kapačku s glukózou. Říkala mi to skoro omluvně, asi jsme tam byli jako velcí alternativci, ale nepředstavovalo to pro mě žádný problém. Jsem velmi vděčná, že personál respektoval moje porodní přání a dítko hned nekoupal a neoblékal. Na zvážení a měření si PA Jonáška odnesla ke stolku na dohled od porodního křesla následována přítelem s foťákem. Slušně se nejdřív zeptala, jestli už může a to až po chvíli, co jsme se s miminkem oba seznamovali.

Mudr. Vojtěch, který dovnitř nakoukl při tlačení a zase odešel, byl přivolán porodní asistentkou až na šití. To, že bude nějaké třeba, jsem se dozvěděla až tehdy. Věděla jsem, že nástřih neproběhl, ale o natržení jsem nevěděla vůbec. Pan doktor byl velmi sympatický, pogratuloval mi k narození syna a ujistil mě, že mě dobře místo umrtví a opravdu se šití dalo přežít v klidu, taky ho nebylo moc. Od momentu, kdy malý vykoukl na svět jsem měla euforickou náladu. Sjetá hormony jsem žertovala s dulou, přítelem i doktorem, protože jsem věděla, že to máme úspěšně za sebou a nic už mě nemohlo rozházet. Mohla bych skály lámat i přes tlak, který klesl na 100/60.

Shrnuto, podtrženo, jsem zažila nádherný, úplně přirozený porod v 39. tt+5 bez vnějších zásahů s velmi ohleduplným přístupem všech okolo. Bylo mi umožněno se na porod plně soustředit, mít s sebou partnera i dulu, kteří mi neskutečně pomohli. Nikdo mě do ničeho nenutil. Od rozeběhnutí kontrakcí porod trval zhruba tři hodiny. Jonášek se narodil v pátek 2. 12. 2011 ve 2.20 s váhou 3650 g a měřil 53 cm s obvodem hlavičky 35,5 cm. Také na oddělení šestinedělí respektovali naše přání dítě neodnášet, nedokrmovat, nekoupat, pupeční pahýl nechat přirozeně odpadnout a Kanavit podávat ústy a ne injekčně. Sestřička evidentně byla často jiného názoru a neodpustila si pár poznámek, ale to bylo tak vše. Jonášek krásně přibýval a ani po porodu moc ze své váhy neztratil, já byla fit úplně, takže jsme vesele přijímali návštěvy a radovali se z přírůstku.

Od doby, co nás sestřička umístila na nadstandard na rizikovém, jsme byli i s přítelem stále pohromadě až do odchodu z porodnice. Nelitujeme financí, které nás náš porod se všemi těmi hříšně drahými nadstandardy a dulou stál, protože takhle vše proběhlo podle našich představ a možná díky tomu zvládáme v pohodě i nadále. Zažít porod podobně jako my vám všem upřímně doporučuji