Teď už se nebojím
- Porod
- evaprochy
- 15.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
2,5 hodiny porod, to jsem si ani ve snu nemohla přát...Ale na začátek, aby tento deníček neměl jen tři věty.
2 týdny před termínem
první den v porodnici
hned dudana
už nám je měsíc
už nám jsou dva měsíce
- 2
Se svým nynějším přítelem jsme se seznámili, když mi bylo 18 let. Rok na to jsme spolu začali chodit a po dalším roce i žít - to byl rok 2006. Ze začátku to nebyl zrovinka nejideálnější vztah, ale tak to se holt stává.
Uběhly 3 roky a my jsme se rozhodli konečně přestěhovat z garsonky do bytu 2+1, alespoň nějaký posun. Bylo hodně práce, což mě velice zaměstnalo - rekonstrukce bytu, nová práce, řidičák a ejhle…myšlenka na mimčo. Jenže představa, že svému „nevyskákanému“ příteli oznámím, že chci mimčo, nepřipadala v úvahu. Čas letěl jako voda, v práci se mi dařilo a hlavně mě to velmi bavilo. Takže myšlenka na miminko pomalu slábla.
Náš vztah se velice zlepšil, přítel byl rozumnější, klidnější a já už jsem tak nějak podvědomě tušila, že přijde čas oznámit, že bychom mohli založit rodinu. Tak moc silně jsem začala po tom toužit, že jsem jednoho dne se probudila s pocitem, že jsem těhotná. Abyste mi rozuměli, celý náš vztah jsme nepoužívali žádnou ochranu, antikoncepci jsem nemohla, jelikož mi po ní bylo zle, prostě to hlídal. A tak jsem mu řekla, že si myslím, že jsem těhotná (zpoždění MS, bolení v podbřišku atd.), jen ten test byl negativní. I tak mi doktorka vzala krev, protože po vyšetření si nebyla jistá kvůli vysoké sliznici a já si následující pondělí měla zavolat. Samozřejmě výsledek negativní a pro mě velké zklamání. Čekala jsem, že příteli se uleví, ale opak byl pravdou. Řekl mi, když to tedy tak moc chci, tak se začneme snažit a já byla šťastná jako blecha…
Měsíce plynuly a já při každé kontrole říkám doktorce, jak to, že nám to nejde a ona, že je to normální, holt to trvá. A tak jsem naivně čekala a čekala a až po 2 letech neúspěchu jsem se rozhodla změnit gynekologa. Ten mi hned napsal žádanku na spermiogram a bylo. Ty jo, neumíte si představit, jak mi běhalo hlavou, jak mu říct, že bude muset jít do „honibuňky“ - tak jsme to pojmenovali. No co, tak jsem mu to řekla. Jeho reakce mě nijak nepřekvapila - že nikam nejde, že to je stejně tím, že mám rozházenou MS atd.
Jenže já se s tímto verdiktem nehodlala smířit, zavolala jsem tam s tím, že nás stejně vezmou až tak za měsíc (prý je nával) a do té doby ho zlomím. No tak za 4 dny se mi ho zlomit nepodařilo, páč mi paní v telefonu oznámila „Máte štěstí, jeden kandidát nám vypadl, tak se můžete dostavit hned v pátek“. Štěstím jsem vyhrkla ano, až později mi došlo, že to asi nebyl dobrý nápad bez jeho vědomí.
Nebudu to protahovat - bylo dusno hodně velké, i v autě cestou tam, ale jel. Nakonec to tak hrozné nebylo, dokonce nás „honibuňka“ pobavila. Až do té doby, než jsme se dozvěděli výsledek. Hodně špatný spermiogram - málo, pomalé atd. Verdikt jediná možnost IVF…bezhlavě do toho.
No čas letěl a přítel věděl, že jiná možnost není (mně 25 let, jemu 34, a tak se změnil a přistoupil k tomu tak, až mě mile překvapil. Tedy mohli jsme to rozjet.
Druhého listopadu 2011 jsme nastoupili k Apolináři. První IVF proběhlo v březnu 2012, no nic příjemného, ale dalo se to zvládnout. Popravdě horší pro mě bylo odsání cysty bez narkózy - jo to vám řeknu, au au. Testovala jsem jako zběsilá, ale testy negativní…Myslela jsem, že se mi rozkočí hlava, jak mi běhaly depresivní myšlenky hlavou, že to nikdy nevyjde atd.
Jenže jsem se „vtírla“ do jedné diskuze, kde mě holky velmi podržely. Samy mají hodně IVF za sebou a i přesto srší takovou energií a velmi se jim klaním za to, jak to zvládají. Jsem ráda, že jsem s nimi v této diskuzi do teď a doufám, že ještě dlouho budu.
A tak jsme šli už s větším klidem do druhého IVF, štěstí se na nás usmálo a 11dní po embryotransferu byly tam //. No a těhotenství se rozjelo na plné obrátky…strach z porodu.
Jo tak a konečně jsme se dostali k tomu podstatnému. Měsíce letěly a já se začala obávat porodu. Navštívila jsem další skupinu kde jsme rodili všichni v červnu. Kolektiv super a já se radovala z každého dne. Bylo fajn s někým se podělit o zážitky, pocity atd. Přehoupl se 6. měsíc a my věděli, že budeme mít chlapečka. Kontroly v pohodě i těhotenství probíhalo v klidu, ale aby nebylo vše tak růžové, tak se přiznám, že do takového 20.tt jsem měla velké nevolnosti. Byla jsem celou dobu na neschopence, důvod cestování do práce 120 km denně, vstávání ve 4 ráno, náročné služební cesty, pracovní tlak v práci, a tak jsem raději zůstala doma.
Po 20.tt se mi konečně udělalo dobře a druhý trimestr jsem si užívala a bavilo mě uklízet (u mě do té doby nemilá činnost), vytvářet věci, u našich natírat futra, dveře atd. Hmmm až se mi to vymstilo a po stavbě zahradního sezení jsem měla 2 dny tvrdé břicho, a tak jsem jela do nemocnice. Hned si mě tam nechali na celý týden, jelikož jsem se otvírala. To jsem byla v 33.tt. Po týdnu jsem byla zpět doma a dávala si už pozor. To jsem pak začala už více přemýšlet nad porodem.
Už jako patnáctiletá jsem byla přesvědčená o tom, že já rozhodně rodit nebudu, omyl. Hodně jsem si psala s holkama z diskuze a jedna po druhé rodila, měla jsem za ně velkou radost, že to mají už za sebou a zároveň jsem jim hrozně záviděla. Břicho už jsem měla jako vorvaň a žití, bytí a spaní bylo čím dál náročnější. Kdo říká, že si těhotenství užívá, tak asi tím nemyslel poslední měsíc těhotenství, že? Nemohla jsem se sama obout, ve vaně no comment. Když si napustíte vanu, tak jí rozhodně nevypouštějte dřív, než z ní vylezete, mně to trvalo 15 minut. Spát mi nešlo, všechno mě kousalo, svědělo, oteklá jsem byla snad všude a do toho začaly vedra, to už byla poslední kapka. A v tu chvíli jsem se nakonec i na to, že půjde mimčo ven, těšila. Neříkám, že na porod, toho jsem se bála pořád.
Z 25 členů skupiny nás zbylo už jen 5, co neporodily, a já měla čím dál větší strach. Neříkám, že jsem slaboch, ale jakmile se má něco dít, tak panikařím, ale jakmile přijde na věc, tak jsem klidná. Předtím však vyvádím jako malá. Bylo 22.6.2013 a já měla termín porodu a jela na kontrolu. Na monitoru ani náznak porodu, po kontrole stále otevřená na špičku prstu a žádné bolesti. Doktorka mi říká, ale jak to, že vás nic nebolí, vždyť to na porod vůbec není. Co jsem jí na to mohla říct, že za to nemůžu no…Naštvaná, že další kontrola za 3 dny a pak se uvidí na vyvolání, ach jo. To byla sobota ráno.
Večer krásně teplo, tak jsme si šli sednout na zahrádku na pívo, já birel. Nic mě nebolelo, tak jsem si říkala, že ho budu nosit snad až do Vánoc. Ve 3 ráno jsem se vzbudila s tím, že mě jako bolí břicho, ale ne nějak moc. Pak mi ale došlo, břicho mě bolí s pravidelností, tak jsem do půl 4 počítala a s hrůzou zjistila, že mě bolí s pravidelností po 5 minutách. Budím přítele a říkám, hele už je to asi tady. Vstala jsem a rup - voda se mi valila po nohách. V tu chvíli mě napadlo „Ještě že ne v posteli“. Letím do sprchy a klepu se jako ratlík, přítel úsměv na rtech a já mu stále opakuji, rodit nechci. Jsem v eufórii a zároveň se mi chce strachy zvracet…tomu říkám fofr.
Fofr to byl, jak se mi zkracovaly intervaly, ale fofr do porodnice to rozhodně nebyl. Přítel si jel vyhlídkovou jízdu, tak mu říkám, že nechci řidiče slečny Daisy. Nemocnice 25 km od bydliště, tak jsem si říkala, rodit v autě nehodlám. Přijmuli mě v půl 5 ráno, sestra mě dala na monitor a divila se, jak zatínám tak často, lítalo to jako blázen, tak se do mě mrkla a říká „Ty bláho, vy už jste na 5 prstů.“ Tak jí říkám „A to je dobře nebo špatně?“ „Bude to fofr.“
Tak to mě částečně uklidnila. Sestřičky byly moc milé a říkaly mi „Ty jo, vy máte stále úsměv na rtech, to jste dobrá.“ A já si říkala, to bude asi křeč. 
Přítelovi hodila do ruky mundur a běžte za maminkou do sprch. On vyděšeně, že si není jistej, jestli to dá, já už kontrakce po 3 minutách, tak jsem mu říkala „Tak to teda frajere dáš.“ On chudák jen kývnul, tak teda jo. Klystýr v pohodě, ale tlačte do mísy, když už to máte po 3 minutách. To nešlo.
Sprcha děs, měla jsem strašný zádový bolesti, vždyť to znáte. Říkám mu „Dělej, jdi pro sestru, strašně mě bolí záda, už to nejde.“ Tak mě zavolali na sál, mrkli do mě a prý paráda už na 7 prstů. Kontrakce po 2 minutách a já nestíhala rozdýchávat. Bylo to děsný, stála jsem při každé kontrakci a opírala se o přítele a drtila mu rameno. V tom mi říká „Lásko a půjdeme i do druhýho.“
No nic lepšího mi v tu chvíli nemohl říct, tak jsem vyhrkla „Už nikdy!“ Dva dny po už jsem měla jiný názor.
No uběhly 2 hoďky a pořád chyběl, jak říkala sestřička, ten ždibec. Tak mi sestra řekla, jestli chci injekci na uvolnění. Říkám cokoli. A tomu říkám fofr, po píchnutí šup a křičím - jéééé, asi už musím tlačit, tak mě hodili na kozu, přiběhla doktorka a šlo se na to. Tak hlavně správně tlačit, nadechla jsem se a zařvala jako jelen v říji, což dle doktorky je k prdu, musíte tlačit spodem a spolknout. Tak nějak jsem to pochopila a na druhý zatlačení to vypadalo už nadějně. Doktorka mi říká „Když dobře zatlačíte, je venku.“ Tak to mě do slova nakopla.
Nadechla jsem se, jako bych se chystala na ponor, a tlačila jak o život. No a zaslechla jsem jen šmik a byl venku. 23.6.2013 v 6:50 přišel na svět Tomášek, měl 3200 g a 49 cm. Nemohla jsem uvěřit, že už je to za mnou, bylo to - jak se říká - nával štěstí. Přiznám se hlavně proto, že už byl venku.
Takže nejvíc jsem se bála kontrakcí, byly bolestivé, ale no dá se to, dobře se zapomínají. Pak samotného tlačení to bylo na 3 zatlačení, nástřih taky nebolel, šití taky ne. Takže je to neuvěřitelné, ale můj první porod, z kterého jsem měla doslova panický strach, tak trval 2,5 hodiny a musím říct, že to nebylo tak hrozné. S přítelem by jsme chtěli ještě druhé, tak uvidíme, zda by nás štěstí potkalo v podobě přirozeného početí. Pokud ne, tak na jaře 2014 bychom chtěli podstoupit další IVF. Každopádně teď už se tolik porodu bát nebudu, teda snad.
Když se tak dívám trochu jsem to protáhla. Pokud je to trochu divoké a zmatené, tak se omlouvám, ale bylo to narychlo. To víte, než se prďous probudí…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1595
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1635
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20608
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Vidím že všichni chlapi sou stejní, sotva co se Stelinka narodila, dali mě ji na břicho, tak Honza říká, tak a příště ještě toho kluka, tak sem se na něho vražedně podívala a řekla sem mu NIKDY 
Ať vám Tom dělá jen samou radost 
Jo a opravdu jsem si nejvíc užila právě devátý měsíc, nekecám. Do šestého jsem denně zvracela, pak mě šíleně pálila žáha, ale v devátým nic. Den před porodem jsem si říkala, že snad neporodím 
, takze jsem se o prirozennost snazila fakt marne. 
Ale je pravda, ze je to ta nejvetsi bolest v zivote zeny, o ktere ale uz druhy den nevite. Hned druhy dennrano mi to prislo, ze to byla pohodicka, i kdyz jsem zkoncila na transfuzich 
.
