Těhotná v 17 letech
- Těhotenství
- vulpess
- 28.12.21
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Zdravím, chtěla bych se s vámi tady podělit o mé těhotenství, které nebylo zrovna růžové a to už i z důvodu, že proběhlo v tak mladém věku.
Začalo to 4. 1. 2021, kdy jsem měla jít na prohlídku ke svému gynekologovi, protože jsem chtěla zvolit jinou antikoncepci. Vše probíhalo normálně, tak jak má, do té doby, než si mě pan doktor prohlédl zevnitř. Řekl mi totiž, že to nejspíš vypadá na těhotenství, což mě úplně zarazilo a myslela jsem si, že je to nějaká chyba. Následně musel provést ultrazvuk a jeho slova se potvrdily. Z obrazovky na mě koukalo malé miminko. Byla jsem naprosto v šoku, protože menstruaci jsem měla, sice hodně slabou, ale měla, takže jsem těhotenství nebrala v potaz.
Pan doktor mi řekl, že už to vypadá na 14. týden, takže interrupce nepřipadá v úvahu. Potom už se všechno stalo tak rychle, že už si to ani nepamatuju, jenom mi dal fotku ultrazvuku s mým miminkem. Když jsem ji pak ukázala mamce, která na mě čekala v čekárně (ano, šla se mnou na gyndu, protože jsem se hrozně styděla jít sama), vykulila na mě oči a říkala, jestli si dělám srandu. Měla jsem oči plné slz, nedokázala jsem ze sebe dostat žádnou hlásku. Zeptala se mě, že co budeme dělat, jak to řekneme taťkovi a jak to všechno uděláme.
Když jsme vyšly od doktora, řekla jsem jí, že potřebuju se jít projít a rozdýchat to, obejmula mě a řekla, ať se dlouho nezdržím, a že to bude v pohodě.
Odešla jsem tedy a zamířila jsem na cyklostezku, na místo, kde jsme chodívali s kamarády. Po cestě jsem musela zavolat svému příteli, který tou zprávou byl stejně šokován jako já, rozbrečel se, domluvili jsme se, že potom za ním přijedu, protože jsem nechtěla, ať potkám kohokoliv známého. Hovor ani netrval tak dlouho, musel to vstřebat a já také. Potom jsem zavolala svojí kamarádce a sdělila jí to, řekla mi, že do pár minut bude tam. Mezitím jsem se usadila na lavičku a spustila jsem pláč, nechala jsem si nasazenou roušku a dala vlasy přes tvář, aby to tolik nešlo vidět. Čekalo mě jedno z nejtěžších období mého života, nevěděla jsem, co budu dělat, nevěděla jsem nic. Byla jsem jak pod vlivem nějaké omamné látky, nechtěla jsem žít.
Když se to po pár dnech dozvěděl můj otec, bylo zle. Byl naštvaný, zklamaný a vlastně ani nevím co všechno. Vyčetl to mojí mamce, klasicky. Moje sestry z toho byly taky šokované, nejmladší se rozbrečela, že co budu dělat. Zbytek rodiny to vzal v klidu, stejně tak strana mého přítele.
Můj přítel mi byl obrovskou oporou, vlastně byl jediný, kdo tu pro mě tehdy byl. Nejenomže jsem se odřízla od zbytku světa, ještě jsem se k tomu pohádala s mými nejbližšími kamarádkami, jedna to totiž řekla druhé, což jsem moc nechtěla (tehdy jsme to mezi sebou měly takové všelijaké) a vznikla z toho obrovská hádka. Ale to je zase jiný příběh.
Nedokázala jsem vstřebat ten fakt, že ze mě bude matka, že budu muset být zodpovědná, že můj bouřlivý život plný zábav, alkoholu a cigaret naprosto skončí (prosím neřešme, že jsem tehdy nebyla zletilá, nikdo není úplně svatý). Nechtěla jsem, ať to o mě nikdo ví, nechtěla jsem chodit mezi lidi, měla jsem prostě pocit, že to každý ví a že si každý řekne: „To je ta mladá, ta která neví, jak se používají kondomy či antikoncepce“ a tak dále. Cítila jsem k celému světu nehoráznou nenávist a to se postupem času ještě stupňovalo.
Ze začátku to nebylo tak hrozné, měla jsem smíšené pocity a hlavně, byl pro mě hrozně divný pocit, že v sobě nosím miminko. Dny jsem trávila sledováním seriálu Zákon a pořádek a občas jsem i něco pekla. Horší to bylo potom, dokonce jsem si naplánovala své nežití. Chtěla jsem si doma pobrat všemožné prášky a utéct někam do lesa, tam je všechny spolykat a usnout. Když mi došlo, že toho nebudu schopná, cítila jsem hroznou beznaděj, tehdy jsem byla opravdu ztracená. Měla jsem v sobě hroznou bouři a na druhou stranu jsem se cítila hrozně prázdná, nedokázala jsem žít. A tím myslím jako psychicky žít, byla jsem mrtvá. Nenáviděla jsem všechno a všechny, u srdce jsem cítila hrozný tlak. Nedokázala jsem už ani brečet, moje jediná zábava po skončení seriálu Zákon a pořádek byl Dr. House. Nechtěla jsem vylézt z bytu, v noci jsem nemohla spát, nedokázala jsem mít dobrou náladu. Byla jsem opravdu jako tělo bez duše. Odřízla jsem všechny svoje kamarády, s některýma jsem byla jen v úzkém kontaktu a stejně jsem si jim na všechno jen stěžovala. Dokonce jsem přemýšlela, že si vyhledám odbornou pomoc, nevěděla jsem, co mám ze sebou dělat, už jsem nedokázala vydržet ani sama ze sebou. Všechno mě bolelo, byla jsem unavená, všechno mě vyčerpávalo a nic mě nebavilo. Slovy ani nedokážu popsat jak jsem se tehdy cítila. Čas plynul hrozně pomalu, ale rychle. V té době jsem si udělala hrozně krásný vztah s mojí maminkou, jí jsem neskutečně vděčná, bez ní jsem v té době byla úplně ztracená. Dokonce jsem si i zpravila vztah s mým otcem, který do té doby stál fakt za nic. Nemluvím ani o svém příteli, mu se divím, že to se mnou všechno vydržel, byla jsem nesnesitelná. Moc jim za to všechno děkuju.
Každým dnem se blížil můj porod, čekala jsem chlapečka a rozhodli jsme se mu dát jméno Oliver. Hrozně jsem se na něj ale na druhou stranu těšila, zároveň jsem měla hrozný strach, že ho nedokážu milovat, tak jak bych měla. Nakoupili jsme toho pro něj opravdu moc, snažila jsem se tehdy platit co nejvíc věcí sama, protože jsem měla dost peněz odložených na telefon, který jsem si chtěla koupit. Samozřejmě, že mi museli něco zaplatit rodiče (i v tak těžkou dobu a stydím se za to, ale opravdu to jinak nešlo). Můj přítel začal chodit na brigádu a peníze z ní nám odkládal do obálky, abychom měli našetřeno, co nejvíc a samozřejmě, že taky přispíval.
A takhle to šlo celou dobu až do mého termínu, těhotenství mimo mé psychické promlémy probíhalo dobře, čemu jsem se upřímně divila, protože jak jsem psala výš, byla jsem kuřačka a alkoholu jsem se rozhodně nevyhýbala, ale jsem za to opravdu vděčná. Dny před porodem jsem se modlila ať už to mám za sebou, v té době byly opravdu nesnesitelné horka, termín jsem totiž měla 3.7.
Dva týdny před porodem jsem s našima jezdila na chatu do bazénu, hodně mi to pomáhalo, odpočinula jsem si tam a hlavně jsem se aspoň trochu zchladila. Den před porodem jsem dokonce dvakrát vyšla obrovský kopec, který na chatu vede, dělala jsem, co jsem mohla, abych porodila.
Pak to přišlo, 6. 7. v 5 ráno mi odtekla plodová voda, byla jsem nadšená a všichni kolem mě stresovali a já jediná byla úplně v klidu, přijela jsem do porodnice, vyšetřili mě a nasadili antibiotika kvůli streptokoku. První den se nic nedělo, takže druhý den jsem dostala vyvolávací tablety, které bohužel nefungovaly. V noci jsem ale začala mít kontrakce a stejně už ten třetí den jsem musela porodit, aby malý Oliverek nebyl nijak ohrožený. Nenaspala jsem za ty dny skoro vůbec nic, moc jsem toho ani nesnědla, protože jsem nemohla. Byla jsem unavená, rozbitá a přála si to mít za sebou. Měla jsem aromatickou koupel, dostala jsem oxitocin v kapačkách a epidural na uvolění. Porodní sestra, která mě vedla, mi říkala, že jsem opravdu šikovná a zvládám to ukázkově, což mě opravdu potěšilo, ale stejně jsem z porodu ani neměla strach a snažila se být co nejmíň ve stresu. Rodila jsem 8. 7. o půl třetí odpoledne, ale nakonec jsem ale stejně musela jít na císařský řez, protože to jinak nešlo, toho jsem se upřímně trochu bála.
Po tom všem jsem byla převezená na oddělení šestinedělí a hrozně jsem se nemohla dočkat svého syna, těšila jsem se na něj opravdu moc. Sice jsem ho viděla po porodu, ale kvůli anestezii jsem měla vše zamlžené a byla jsem z toho celá mimo.
Ve 4 hodiny ráno mi ho sestra donesla a musím říct, že to byl nejkrásnější moment mého života. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že to malé nádherné stvoření je moje. Nemohla jsem se na něj vynadívat a užívala jsem si každou chvíli společnou s ním. Od té chvíle se můj život úplně změnil a já byla konečně doopravdy šťastná.
Když jsem si ho vezla domů, byla jsem hrdá a pyšná, neustále jsem se na něj musela dívat, chovat si ho v náručí. Teď je z něj nejspokojenější a nejšťastnější miminko, které znám. Furt se usmívá a raduje ze života, jeho úsměv mě vždy naplní. Miluju ho z celého svého srdce a udělala bych pro něj naprosto vše. Od narození je opravdu moc hodný a jsem hrozně ráda za to všechno, co jsem si prožila. Otevřelo mi to oči, konečně jsem našla smysl svého života, konečně mám opravdový důvod proč vstát ráno z postele a žít. Z mého přítele je ten nejlepší tatínek, který může být, stará se o něj úplně se vším všudy.
Vlastně mám obrovské štěstí, všichni nám opravdu pomáhají, jak můžou, oba totiž ještě studujeme a mě čeká maturita.
Jsem opravdu ráda, že to dopadlo, tak jak dopadlo. Život mi dal opravdu velkou facku, ale já teď vím, že jsem ji fakt potřebovala, kdo ví, co za trosku by ze mě teď bylo.
Sice jsem to sem napsala opravdu okrajově, ale chtěla jsem se s tím vším tady podělit a vypsat, ukázat nastávajícím mladým maminkám, že nemusí mít strach a že všechno bude jednou dobré. Potvrdila jsem tímto výrok „všechno zlé je k něčemu dobré“, tak to prostě v životě je a funguje. Já hrozně moc děkuji všem lidem, které kolem sebe mám, svojí rodině, svému příteli, svému synovi a mým přátelům. Jsem hrozně ráda, že to takhle dopadlo a já mám zdravého syna. Měla jsem a mám v tomto hrozně velké štěstí.
Jak jsem už výš psala, tohle je jen malý zlomek toho, co všechno se za ten půl rok stalo, stalo se toho totiž hodně a nebylo to zrovna růžové, ale život nám nikdy nenadělí to, co bychom sami nezvládli.
Děkuji.
Přečtěte si také
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 629
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 965
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3449
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1018
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1008
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 793
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
Ex si prosadil, aby dcera chodila do dvou školek. Následky nesla hlavně ona
- Anonymní
- 07.10.26
- 1562
Dvě školky, noční můra, která trvala dva roky. Nechápu, jak tohle může někdo dopustit. Ex se po rozvodu odstěhoval na druhý konec Prahy a trval na tom, že naše společná, tehdy tříletá Anežka, bude...
Dcera si změnila heslo k telefonu. Začala jsem mít podezření
- Anonymní
- 07.10.26
- 1135
Dcera už je ve věku, kdy si začíná hlídat svoje soukromí. Proto mě nejdřív nijak zvlášť nepřekvapilo, když si změnila heslo k telefonu. Jenže pak jsem si všimla, že si s někým pořád píše, telefon...
„Chlap si má po práci sednout na gauč a mít klid!“ tvrdí tchyně
- Anonymní
- 07.10.26
- 5223
S tchyní máme v zásadě hezký vztah. Kdykoliv přijede na návštěvu, přiveze pečený koláč, dětem vykoupí půlku hračkářství a upřímně se zajímá o to, jak se máme. Jenže v momentě, kdy se konverzace...
Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud
- Anonymní
- 07.10.26
- 1979
Na firemní večírky jsem nikdy moc nebyla. Člověk se tam většinou snaží vypadat, že se skvěle baví, i když polovinu večera přemýšlí, kdy už bude společensky přijatelné odejít domů. Tentokrát jsem...
V sedmnácti a ještě další taková smůla 
Užívej si maličkého a nehleď na jiné. 
a že to nakonec dopadlo vše dobře. Přeju hodně zdravíčka a ať se ti podaří odmaturovat a dodělat školu. 
, i já mám kamarádku, která neplánovaně otěhotněla (během studia VŠ) přes antikoncepci ve 22 letech, stačí antibiotika, zažívací problémy…
Deníček se mi nelíbí a nechápu to tvoje velký překvapení že jsi otěhotněla.
U některých týpků to zafungovalo jako 100% antikoncepce 
