Můj neviditelný boj: Když vám "temná entita" hází klacky pod nohy

Dneska se mi nechtělo vstávat, už jen proto, že jsem věděl, že budu vykonávat práci s omezeními, který si zřídkakdo umí představit.

Temné entity vám dokáží zablokovat tok myšlenek. Nebo naopak vám několik jejich vlastních přidat. Umí způsobit to, že nesečtete 5+23. Nebo vám znemožní dobře rozumět výkladu vašeho kolegy. V mém případě prosbu o vykonání nějaké práce. Někdy mám pocit, že je to jde, někdy to je horší. Anebo hůř.. způsobí, že si nevybavíte, co po vás kdo přesně chtěl.

Hýbají vám prstem, když chcete stlačit tlačítko. Nebo rukou, když chcete odněkud něco vyjmout. Způsobí, že vyjmete něco, co jste nechtěl, když si nedáte pozor. Musíte opravdu soustředěně sledovat, co děláte. A asi mnohem víc. Člověk by tomu nevěřil.. a já to žiju. A víte co je zajímavé? Bůh to vše sleduje. Ví, co se vám děje.

Nevěříte? Dělají mi to doma v práci nebo i jinde, jak kdy. Takže, kde začnu: Vykopal jsem se z postele s vědomím, že to už zase nechci prožívat. Už mě to nějak unavuje. Vyčerpává.. Oblékl jsem se, došel si pro mléko, které jsem nestačil ani otevřít. Bylo tolik hodin, že jsem ho stačil jen položit na lednici. Ale svačinu jsem si vzal do auta a většinu snědl při jízdě. Jezdím zodpovědně, takže klídek.

Víte, co je ironie? Když jsem zaparkoval a nechtěl se pomodlit k Bohu pro ochranu před temnými entitami, sama temná entita - a já ji považoval za bytost světla, to si teď uvědomuji - mi klade na srdce, abych se pomodlil. Jak? Svou volnou ruku si polož na prsa a kývni hlavou. Pro dobro ostatních jsem to udělal. I pro své samozřejmě, to především.

Jedním z největších ponížení, které můžete zažít, je modlit se k někomu, kdo má naprostou moc, kdo má božskou lásku, která je údajně pro všechny. A přesto nepomůže, nefunguje to. Modlíte se a zjistíte, že to je zbytečné. Ačkoliv pravda je, že občas to vyjde.

Jdu pohodovým krokem do práce, zdravím kolegyni, převlékám se. Chvíli něco dělám a co se nestane. Pošlou mě na pokladnu. Sednu si a obsluhuji. Po hodině začíná rodeo. Temné entity rozjíždějí svojí pravidelnou šou. Věci, které mi procházejí rukami těžknou. Způsobují mi jakousi mlhu v přemýšlení. Vím, že nejsem stoprocentní. Cítím, jak jsem celý obklopený temnotou… Snaží se mi manipulovat rukou, když se ji snažím dát ze sebe pryč.. Občas mi mojí volnou rukou naznačují, že mi ublíží. Ukáží mi, mojí vlastní rukou, že mi utnou hlavu. Je to legrační.

Znepříjemňují mi obsluhování zákazníků a na úkor toho dělám chyby, které bych obyčejně nedělal. Co se nestane, zase nějaký malér. Vystornoval jsem lístek (lahve na pivo) v hodnotě 160 Kč, ale chtěl jsem vystornovat mandarinky. Mandarinky, které pán ani neměl, měl totiž citróny. Už víte o čem mluvím? To je peklo..

Atmosféra houstne a já jsem čím dál více pod tlakem. Tvoří se dvě dlouhé fronty a oči visí na vás, protože se snažíte řešit situaci, kterou jste podle všech způsobil svou vinou. Jsem tak vnitřně vytočený a nemůžu říct lautr nic. Snaží se to za mě řešit kolegyně. Vyzývá mě k tomu, abych ten lístek se zálohou na pivní lahve našel. Mezi lístečky, které jsou si podobné a nakupené na sobě v jednom pytli a koši.

První lístek, co jsem vylovil, byl nesprávný. Nefungoval, byl vyplacený. Říkám s jistou rezignací a abych to zbytečně neprotahoval, že to vyplatím ze svého. Obvykle bych to udělal, abych neupozorňoval na další svoji nevinnou chybu. Ale co je horší, dneska jako na potvoru jsem nechal peněženku v šatně.

Ještě vtipnější je to, že jsem ji nakonec v práci zapomněl. Teď jsem doma a píšu tyto řádky bez peněženky. Alespoň, že jsem měl v kapse 30 Kč a mohl si v jiném obchoďáku koupit mléko. Ano, mléko. Však víte, že jsem si ho koupil už ráno. Proč bych si za zbylých 30 Kč znovu kupoval mléko? Ty entity vám způsobí i to, že zapomenete, že už jste si jedno mléko ráno koupil..

Kdo to nezažije na vlastní kůži, asi těžko tomu uvěří. To nechcete žít. Ale teď si říkám, že to není na škodu.. Horkým mlékem se odměňuji klidně čtyřikrát denně. Místo kávy. Piju ho z hrnku, který jsem dostal od kolegyň z předchozí práce. Pořád lepší než panák alkoholu. A že jsem na něj dneska myslel.

Přijel jsem domů a potkám taťku. Říkám mu o peněžence. O temných entitách nic neví. Nechal by mě poslat do blázince. Nebo jeho sestra, to si opravdu myslím. Vraťme se k peněžence. Jako správný taťka vám vytkne: „Jak můžeš zapomenout peněženku?“ V tu chvíli jsem se neudržel.. Popošel jsem od něj dál a vnitřně jsem si zařval. Potom, co zašel do chodby a zavřely se dveře, vletěl jsem do obýváku a tři rány pěstí jsem si ubalil do líček nebo tam někam, protože jsem to už nemohl vydržet.

Moc často tohle nedělám. To víte, drogy neberu, nesexuju, ferdu nedrandím a nepiju alkohol. Jak byste krotily emoce a výbuch tlaku, který se u vás v takové dny hromadí? Co byste dělali vy na mém místě?