Těžký start do života
- O životě
- melounek00
- 21.06.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pročítala jsem se vašimi deníčky a přemýšlela jsem, zda se mám také podělit o svůj příběh. Rozhodla jsem se, že ano. Nejsem žádná pisatelka a vzhledem k sletu událostí asi budu přeskakovat od jednoho k druhému, tak se předem omlouvám.
Na začátku chci jen krátce říct, že jsem šest let žila s matkou alkoholičkou, která se byla schopná pokusit o sebevraždu snad každý den třikrát. Vždycky ji odvezli do ústavu, odkud ji za tři dny pouštěli, protože si jí tam mohou nechat jen v případě, že by tam chtěla být dobrovolně. Život s ní nebyl procházka růžovým sadem, ale nikdy si na to stěžovat nebudu, protože díky této situaci jsem byla připravena na špatné situace. To jsem ještě netušila, co mě ještě v životě potká.
Byla jsem krátce se svým nynějším přítelem a má drahá maminka mě již po stopadesáté ve svém alkoholovém opojení vyhodila z domu. Vždy toho litovala a já jsem nikdy neodešla, neměla jsem kam. Tentokrát bylo vše jiné, měla jsem kam jít, a protože už se to nedalo vydržet, tak hurá pryč a šla jsem k příteli.
Asi po měsíci našeho soužití se nějak nedostavila ms, protože jsem nebrala HA, tak jsem si koupila test a ejhle, byly tam //. Nešlo o těhotenství nijak plánované, teprve mě čekali 20. narozeniny a vždycky jsem si myslela, že nejdřív se buduje kariéra a až potom přichází děti. Přítel byl nadšený a já jsem přemýšlela, jak to bude dál. Dokážu se postarat o miminko? No nakonec jsem se rozhodla, že ano. Zvládlo to tolik žen, tak proč ne já?
Těhotenství jsem měla skutečně krásné. Ze začátku trochu nevolnosti, ale jinak paráda, krásně jsem se kulatila, moc jsem nepřibrala a svoji holčičku, jak jsme se v 6. měsíci dozvěděli, jsem nadevše milovala a miluji.
Říkala jsem si, že to určitě moji mámu nakopne a vzpamatuje se, no nestalo se tak. Najednou se rodina zajímala i o někoho jiného než o ni, a to nezvládala. Za krásných devět měsíců, kdy jsem byla těhotná, si stihla asi 10× vymyslet, že je také těhotná, jen aby se zase všichni zajímali o ni a vyváděla hrozné kusy. Celá rodina říkala, že jen co se malá narodí, že jí to dojde. Radši jsem se s ní moc nestýkala a užívala si bezproblémové těhotenství.
Můj gynekolog byl dost laxní, ale to jsem zjistila pozdě. Nevěděla jsem, jaká vyšetření jsou normální, a tak mi jich spousta chyběla. Na každé kontrole mě jen prohlédl UTZ a říkal, že malá krásně roste. Jelikož ji takhle sledoval každý měsíc, nechápu, jak se nám to mohlo stát.
Porod přišel pár dní před termínem. Od rána mi pomalinku odtékala plodová voda. Já si samozřejmě myslela, že pouze učurávám nebo tak něco, protože mi jinak nic nebylo a proud to opravdu silný nebyl. Známá mi říkala, že tak to před porodem taky měla, no po obědě mi přítel řekl, ať raději zavolám dr., a ten mi doporučil, ať raději jedu do porodnice, že to tam zkontrolují.
Jela jsem tam vysmátá, že určitě pojedeme domů. Ale nejeli jsme, voda mi skutečně tekla, ale byl to malý proud, protože mi praskla někde nahoře. Tak mi tedy večer kvůli pozitivnímu streptokokovi píchli ATB a dali tabletku na vyvolání. Začínalo se to celkem rozjíždět a o půlnoci jsem dostala oxytocin, ráno ve tři čtvrtě na pět už jsem prosila PA, že chci tlačit. Zkontrolovala situaci a řekla, že jdeme na to. Prý třikrát zatlačím a bude. To ještě nikdo nevěděl, co přijde.
Tlačila jsem skoro hodinu, ale malá ne a ne dostat se ven. Vzpříčila se jí ručička, ale to zdaleka nebylo to nejhorší. O tom ale až za chvíli. Doktor mě nastřihl, PA mi začala rajtovat po břiše a já jsem tlačila a tlačila. Nakonec ji ze mě doktor doslova vytrhl. A? Žádný pláč. Má nejhorší noční můra. Ptala jsem se, co se děje, ale všichni byli vykulení a nikdo mi nic neřekl. Pláč přišel, díkybohu. Ale najednou malou sbalili a utíkali s ní pryč.
Byla jsem v šoku. Stále jsem se ptala, co se stalo, ale všichni byli jen vykulení a nic neříkali. Pak přišel nějaký lékař, nejspíš dětský, a říkal, že má naše princezna nějakou vývojovou vadu, je to nějaký výrůstek nebo tak něco, nebyl moc sdílný. Oznámil nám, že se má přítel za půl hodiny stavit na neonatologii a že mu poví víc. Bylo to šílené. Nic jsem nevěděla, stále jsem se snažila držet se, šili mě asi hodinu, ale vůbec jsem to nevnímala.
Do toho šel přítel zjistit, co se tedy stalo. Vrátil se s tím, že netuší, co to má malá na zádech a že jí převezou do Prahy. Chtělo se mi umřít. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, nechtěli mě za malou pustit, že musím ležet. Za dvě hodiny se šel přítel zeptat, co tedy bude. Naši princeznu právě připravovali na operaci. Na zádech měla tři výrůstky, ten největší ve středu zad měl 400 g, a jelikož byl tak velký, došlo při porodu k natržení. Maličká silně krvácela a převoz by nezvládla. Tak se rozhodli zakročit na místě. Po dalších dvou hodinách už ji vezli ze sálu. Zvládla to.
Celou dobu jsem jen plakala. Nechtěla jsem s nikým kromě přítele mluvit, nechtěla jsem vstát. Chtěla jsem jen malinkou vidět. Sestřičky slibovaly, že to nějak půjde, ale že musím počkat. Pořád za mnou chodily, abych vstala, ale nechtěla jsem. Pak přišla jiná sestřička a řekla mi, že jestli chci za malou, musím vstát. Jak rychle jsem byla na nohou… Bolest jsem nebyla schopná vnímat. Myslela jsem jen na mého kulíška.
Po sedmi hodinách od porodu přišla lékařka a vzala nás konečně za naším andílkem. Skoro jsem tam běžela. Byla krásná. Ležela tam na ventilaci, ale říkali, že ten den nebo druhý ji odpojí, že sama dýchala a má to jen kvůli tomu, že je po operaci. Na ramínku měla další část výrůstku, ale byla nádherná. Den za dnem se myška lepšila. Hadičky ubývaly, mléko přibývalo a kočička také.
Po necelém týdnu jsem si ji poprvé pochovala a už jsem ji nikdy nechtěla položit 
Po týdnu konečně přišly výsledky z histologie. Doktor za mnou přišel, jestli přijede ten den přítel. Sdělila jsem mu, že ne. Pověděl mi, ať za ním tedy za půl hodiny přijdu. Věděla jsem, že je zle. Oznámil mi, že malou musí přesunout do Prahy. Výrůstek na jejích zádech nebyl, jak se všichni domnívali, část nějakého nevyvinutého dvojčete. Šlo o nádor! Vůbec jsem nevěděla, na co se zeptat, co bude následovat? A tak jsem se zeptala na jediné: „Bude žít?“. Doteď mě mrazí, když si vzpomenu, jak mi řekl: „Na to vám nemůžu odpovědět, možná ano, možná ne“. Já se v tomto oboru nevyznám. Nechci vám nic slibovat, ani vám dávat plané naděje.
Pak mi oznámili, že malou převezou, ale já si převoz musím zařídit sama. V Praze jsme se dostali na oddělení hematologie a onkologie v Motole. Malou mi dali rovnou na pokoj. Žádný JIRP. Hned jsme začali kojit a mohla jsem se o ni konečně starat. Jsem ráda, že nás dali k sobě. Neměla jsem moc čas přemýšlet nad tím, co bude. Šmudlinka mě pěkně proháněla.
Opět se čekalo na podrobnější histologii. V Motole jsme nebyly ani týden a pustili nás domů, že malá prospívá, ať si tedy trochu užijeme domova a za dva dny se vrátíme na magnetickou rezonanci. Bylo to skvělé oddělení, všichni tam byli úžasní. Obdivovala jsem tam ty silné maminky, co s dětmi obíhali chemoterapie a tak a byly naprosto v klidu. Bála jsem se, že mě to taky čeká.
Po dvou dnech jsme se vrátili a paní doktorka přišla s tím, že nádor nebyl zhoubný, že se jedná o fibrózní hamartom, tedy dost nestandardní, a že takto velké hamartomy nebývají. Spadl mi takový kámen ze srdce, že jsem myslela, že to Motol neustojí Na naši krásnou kočičku se přišel podívat plastický chirurg z FN Královské Vinohrady, a ten si ji začal hlídat. MRI jsme absolvovali ještě jednou ve 3 měsících a ve 4 jsme šli na druhou operaci s dalším nádůrkem, a to tím, který měla přes celou lopatku. Vůbec jí ale nevadil. Nikdo nepoznal, že naší berušce něco je.
Chtěli jsme to ale nechat pouze v rodinném kruhu, vždyť to bude brzy pryč. Tak o tom nikdo nemusí vědět. Bohužel, moje skvělá matka se po mém porodu začala chovat, jako by se snad narodila malinká mrtvá nebo co, začala mnohem víc pít, do porodnice mě přijela podpořit dvakrát v takovém stavu, že jsem uklidňovala já ji a musela jsem koukat na to, jak skoro ani nemůže kvůli těm promilím v krvi stát. Takže porod nic nezměnil.
V době, kdy jsem ji nejvíc potřebovala, se na mě opět vyprdla a spíš mi ubližovala. O princezně to vyprávěla všude, kde mohla. Ještě si přidávala věci jako, že skoro umírá, že je ve strašně vážném stavu a že budeme rádi, když to přežije. No děs, co vám budu vykládat. Moc mě to mrzelo a trápilo, ale doma jsem měla kočičku, co mě potřebovala a dodávala mi ohromnou energii.
Z další operace jsem měla skutečně velký strach, který se ale ukázal jako zbytečný. Na Vinohradech byli všichni moc hodní, o malou se starali ukázkově a operace proběhla nad očekávání úžasně, a tak malinké zůstane v poměru k tomu, co na ramínku měla, jen nepatrná jizva.
Histologie také dopadla dobře, pro jistotu ji ještě poslali k druhému čtení do Motola, protože tyto hamartomy jsou dost nejisté. Ale zatím to vypadá dobře. Za pár měsíců po narozeninkách naší myšky jdeme na poslední operaci. Tento nadůrek je už úplně malý oproti těm dvěma. Snad i po něm nám vyjde dobrá histologie a budeme to mít vše zdárně za sebou.
Přála bych si, aby moje princeznička měla o to lehčí život, o co komplikovanější měla start do něj. Je to velká bojovnice a jsem hrdá na to, že jsem její maminka. Po porodu mi jedna doktorka sdělila, že je škoda, že na to můj gynekolog nepřišel (což je vlastně taky velká záhada, u něj už jsem se neukázala, jeho neschopnost mě málem o mou dcerušku připravila), že jsem si ji nemusela nechat, protože bych třeba potom mohla mít zdravé dítě. No koukala jsem na ni jako opařená a řekla jí, že to tedy ne, že bych si ji nechala i tak. Vždyť ona si mě vybrala, ne já ji. Věděla, že to spolu dokážeme
Tak snad nám to vše dobře dopadne. Promiňte za zdlouhavý a asi nezáživný deníček, ale potřebovala jsem se o to s někým podělit. Možná když to teď uvidím černé na bílém, tak se mi uleví. A možná to tímto způsobem uzavřu.
Děkuji všem, kteří tento deníček dočetli do konce. Nechtěla jsem ho rozdělovat. Potřebovala jsem to vysypat najednou.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1815
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1068
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1918
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 784
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 459
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21818
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2675
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2957
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2668
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1798
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
matka je fakt krava 
…
…teda tohle..do nemocnice a přijít úplně na mol 
…nemám slov 
),
