Ti mrtví
- O životě
- Filipina
- 31.12.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dnes je to přesně rok, co jsem v životě prožila něco, co mě přimělo zamyslet se nejen sama nad sebou, ale i nad věcmi, které se dějí kolem nás, aniž bychom je vnímali. Nebudu tu přemýšlet nad tím, co mi rok dal nebo vzal, ale ráda bych právě touto příhodou vzpomněla na ty, kteří už mezi námi nejsou, zvlášť na jednoho člověka...
Některé z vás si mě tu pamatují ještě z dob, kdy jsme se s manželem zoufale snažili o miminko. Zadařilo se, ovšem manželství se nám nepovedlo. Krátce po narození dcerky přišly krize, které se nám zpočátku dařilo ustát, ale tu poslední už jsme „nerozdýchali“.
Během jedné z nejsilnějších krizí jsme šli s manželem od sebe, ale slovo „rozvod“ mezi námi zatím nepadlo. Přesto jsme si každý začali žít po svém. Já v té době poznala muže, o kterém dnes budu psát. Okouzlil mě, pobláznil mi hlavu a já jemu asi také. Přesto mezi námi nepadlo slovo vztah, hodně jsme si povídali, psali, sem tam se milovali, ale oba jsme byli celkem zklamaní a báli se navázat něco hlubšího.
Byl to velice zvláštní člověk, byl o cca 10 let starší než já a až dosud měl partnerky minimálně o 10 let starší než byl on. Sám nechápal, proč zrovna já byla výjimkou, ale bylo nám spolu krásně. Náš vztah byl jako vichřice, přiletěl, proletěl mým životem rychle jako tajfun a stejně rychle i skončil. I když…
Způsob našeho seznámení byl vlastně náhoda, ale slovo dalo slovo, jiskra přeskočila a bylo nám ve společnosti toho druhého dobře. On byl inteligentní, dalo se s ním mluvit o všem a často jsme rozebírali i hodně náročná témata. Během měsíce jsme znali názory toho druhého, jeho sny, touhy, cíle. Bylo nám spolu hezky, užívali jsme si blízkosti a stýkali se tak často, jak to jen šlo.
Jednou večer mi přišla sms s textem „asi tě miluju“. Věděla jsem že je s kamarádem na pivku a že má minimálně dvě promile v krvi, ale přesto mě potěšila. Odepsala jsem mu něco v tom smyslu, že jsem ráda, že to tak cítí, protože to nejspíš bude oboustranné. A jeho sms jsem četla snad 100× dokola.
Vzpomínám si živě na jeden náš rozhovor. Seděli jsme v autě a bavili se o mém pradědovi. Vzali mu pole, grunt, všechno. Nezvládl to a oběsil se. Bylo to víc než 50 let zpátky, přesto moje babička, jeho dcera, stále přemýšlí, jestli třeba nemohla udělat něco pro to, aby na něm jeho plány poznala. On mi tenkrát řekl, že když se člověk rozhodne, tak už to asi nikdo jiný nezvrátí a že to musí být moc zoufalá situace a hodně velká odvaha, aby si člověk zvolil tak krutou smrt jako je oběšení. A že on sám by to nikdy nedokázal.
Pak přišly Vánoce. Čas, kdy se každý zamýšlí nad tím, co bylo, je a bude. Náš vztah se dostal do fáze, kdy nám bylo krásně, ale nebylo se kam posunout. S manželem jsme sice měli každý svůj život, ale rozvod mě děsil, sama v sobě jsem neměla až tak jasno, co chci nebo ne. A tak se náš vztah dostal do útlumu, ze schůzek jsem se vymlouvala, on netlačil, neprojevoval zájem, i když dnes už vím, že asi jen vyčkával, co bude dál.
Přešly Vánoce, byl tu Silvestr. Čekala jsem, jestli se ozve nebo ne a možná se toho trošku i bála, protože jsem v té době pomalu tušila, že zkusím dát poslední šanci svému manželství. Když o půlnoci náměstí rozsvítil nádherný ohňostroj, stála jsem jen pár metrů od jeho domu a myslí mi při jedné z ran podobné výstřelu proletěla myšlenka na jeho tvář a hlaveň pistole přitisknutou k jeho spánku. Byla to vteřina, záblesk, možná strach z toho, aby nevyvedl podobnou hloupost, možná ten den hlásili něco podobného ve zprávách. Ale viděla jsem to zřetelně.
Ta myšlenka mi nedala spát, ale pak jsem se uklidnila. Zřejmě o mě nemá až takový zájem, když se ani neozval, krom toho, je sám sebou příliš zaujatý na to, aby udělal něco podobného.
Během roku jsme si ještě pár řádků napsali, ale už to byly jen neutrální věci. Stěžoval si že nemůže sehnat práci v oboru, další lásku už si nenašel, zaměřil se na samostudium a doufal, že se uplatní v oboru. Soustředil na to celý život. Pak přišly zdravotní problémy a náš kontakt ustal někdy na jaře úplně. Neměli jsme si co říct.
Naposled si pamatuji, jak jsem někdy v polovině srpna odbočovala do postranní uličky, abych jej nepotkala, věděla jsem, že by následovala sprcha stížností na náš sociální systém, na byrokracii a na neschopné úřednice na úřadu práce. Dnes už vím, že člověku často stačí vypovídat se. Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, stála bych tam s ním třeba do večera. Jenže to nejde.
Asi o dva týdny později jsem se odněkud vracela a jen tak při chůzi přeletěla očima vitrínku s party. Jeho jméno s fotografií mě praštilo do očí jako magnet. Zůstala jsem stát na místě, taška, kterou jsem držela v ruce, mi sjela na zem. Nevěřila jsem, ještě hodně dlouho jsem nevěřila, ale byla to pravda.
Zemřel právě tím způsobem, o kterém tvrdil, že vyžaduje odvahu a odhodlání. Vybral si smrt sám a to takovou, o které byl přesvědčený, že si nikdy nevybere. A podle toho, jak postupoval, měl zřejmě vše předem naplánované.
Vzalo mě to strašně. Dlouho jsem tomu nevěřila a ještě déle přemýšlela, kde se stala chyba. Mohla jsem něco ovlivnit? Mohla jsem mu pomoci? Odešel kvůli práci a zdraví. Obojí se dalo řešit, ale on v té chvíli zřejmě řešení neviděl. Myslela jsem na něj denně. Už tam nebyla láska, ale vzpomínky, ty tam byly stále. V telefonu jsem měla uložené jeho číslo, které už ale druhá strana nikdy nepoužije, dva dny předem mi na mail poslal ještě nějaký řetězový mail, který jsem až do jeho smrti nepřečetla. Připustit si, že už ho nikdy neuvidím, to prostě nešlo. V hrůze jsem si uvědomila, že už si nepamatuji jeho hlas, dokud se nepodívám na fotku, nevybavím si ani jeho tvář tak ostře jako dřív.
Dlouho jsem si to vyčítala, i když vlastně nebylo proč. A teď je to přesně na den, co se mi přihodilo něco moc zvláštního… To už jsem byla rozvedená a snažila se navázat novou známost. Bylo to 30. prosince v noci a já usnula v křesle. Tak živý sen jako té noci jsem nikdy neměla.
Vedle mně zazvonil telefon a na displeji se objevilo jeho číslo. S klidem jsem hovor přijala a v ten moment naprosto jasně věděla, že mi nevolá nikdo z tohoto světa. Najednou jsem přesně slyšela jeho hlas, detailně jsem si ho vybavila, jako by opravdu stál vedle mě. Ptal se mě, jak se mám a co je u mně nového. Já se ho ptala co bláznil. Odpověděl mi na to, že je holt blbej a že ráno už by to neudělal, ale co už zmůže. V ten moment jsem cítila klid, pohodu, jakoby se se mnou přišel rozloučit. Jakoby cítil že mi chybí, že na něj myslím a že mi to rozloučení prostě dluží.
Jsem racionálně smýšlející člověk, ale od té doby jsem v sobě měla opravdu takový klid, jako bychom se rozloučili běžným způsobem. Vím, že to možná zapracovala moje psychika, taky bilancování ke konci roku, pocit něčeho neukončeného ve mně.
A nebo je pravdou to, čemu se dodnes zdráhám uvěřit… třeba se opravdu přišel rozloučit 
Kdo ví, kde je pravda, přesto mě tahle příhoda přiměla zamyslet se s koncem roku i nad těmi, kteří nás opustili a kteří už tu s námi být nemůžou. A taky nad těmi živými, na které třeba často nemáme čas a bereme je jako jistotu, že tu prostě jsou a hotovo. Nikdy totiž nevíme, co nám nadělí, nebo třeba vezme rok příští.
Přečtěte si také
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 392
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 283
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 285
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 112
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 5277
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3172
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 9626
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 9986
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 2048
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 6804
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
jestli se dalo něco dělat, se už nedozvíme Kdybysme to měli prožít znova-bez vědomí následků, zachovali bychom se stejně, ne jinak, tak to prostě je, proto nemá cenu se trápit
