Ti mrtví
- O životě
- Filipina
- 31.12.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dnes je to přesně rok, co jsem v životě prožila něco, co mě přimělo zamyslet se nejen sama nad sebou, ale i nad věcmi, které se dějí kolem nás, aniž bychom je vnímali. Nebudu tu přemýšlet nad tím, co mi rok dal nebo vzal, ale ráda bych právě touto příhodou vzpomněla na ty, kteří už mezi námi nejsou, zvlášť na jednoho člověka...
Některé z vás si mě tu pamatují ještě z dob, kdy jsme se s manželem zoufale snažili o miminko. Zadařilo se, ovšem manželství se nám nepovedlo. Krátce po narození dcerky přišly krize, které se nám zpočátku dařilo ustát, ale tu poslední už jsme „nerozdýchali“.
Během jedné z nejsilnějších krizí jsme šli s manželem od sebe, ale slovo „rozvod“ mezi námi zatím nepadlo. Přesto jsme si každý začali žít po svém. Já v té době poznala muže, o kterém dnes budu psát. Okouzlil mě, pobláznil mi hlavu a já jemu asi také. Přesto mezi námi nepadlo slovo vztah, hodně jsme si povídali, psali, sem tam se milovali, ale oba jsme byli celkem zklamaní a báli se navázat něco hlubšího.
Byl to velice zvláštní člověk, byl o cca 10 let starší než já a až dosud měl partnerky minimálně o 10 let starší než byl on. Sám nechápal, proč zrovna já byla výjimkou, ale bylo nám spolu krásně. Náš vztah byl jako vichřice, přiletěl, proletěl mým životem rychle jako tajfun a stejně rychle i skončil. I když…
Způsob našeho seznámení byl vlastně náhoda, ale slovo dalo slovo, jiskra přeskočila a bylo nám ve společnosti toho druhého dobře. On byl inteligentní, dalo se s ním mluvit o všem a často jsme rozebírali i hodně náročná témata. Během měsíce jsme znali názory toho druhého, jeho sny, touhy, cíle. Bylo nám spolu hezky, užívali jsme si blízkosti a stýkali se tak často, jak to jen šlo.
Jednou večer mi přišla sms s textem „asi tě miluju“. Věděla jsem že je s kamarádem na pivku a že má minimálně dvě promile v krvi, ale přesto mě potěšila. Odepsala jsem mu něco v tom smyslu, že jsem ráda, že to tak cítí, protože to nejspíš bude oboustranné. A jeho sms jsem četla snad 100× dokola.
Vzpomínám si živě na jeden náš rozhovor. Seděli jsme v autě a bavili se o mém pradědovi. Vzali mu pole, grunt, všechno. Nezvládl to a oběsil se. Bylo to víc než 50 let zpátky, přesto moje babička, jeho dcera, stále přemýšlí, jestli třeba nemohla udělat něco pro to, aby na něm jeho plány poznala. On mi tenkrát řekl, že když se člověk rozhodne, tak už to asi nikdo jiný nezvrátí a že to musí být moc zoufalá situace a hodně velká odvaha, aby si člověk zvolil tak krutou smrt jako je oběšení. A že on sám by to nikdy nedokázal.
Pak přišly Vánoce. Čas, kdy se každý zamýšlí nad tím, co bylo, je a bude. Náš vztah se dostal do fáze, kdy nám bylo krásně, ale nebylo se kam posunout. S manželem jsme sice měli každý svůj život, ale rozvod mě děsil, sama v sobě jsem neměla až tak jasno, co chci nebo ne. A tak se náš vztah dostal do útlumu, ze schůzek jsem se vymlouvala, on netlačil, neprojevoval zájem, i když dnes už vím, že asi jen vyčkával, co bude dál.
Přešly Vánoce, byl tu Silvestr. Čekala jsem, jestli se ozve nebo ne a možná se toho trošku i bála, protože jsem v té době pomalu tušila, že zkusím dát poslední šanci svému manželství. Když o půlnoci náměstí rozsvítil nádherný ohňostroj, stála jsem jen pár metrů od jeho domu a myslí mi při jedné z ran podobné výstřelu proletěla myšlenka na jeho tvář a hlaveň pistole přitisknutou k jeho spánku. Byla to vteřina, záblesk, možná strach z toho, aby nevyvedl podobnou hloupost, možná ten den hlásili něco podobného ve zprávách. Ale viděla jsem to zřetelně.
Ta myšlenka mi nedala spát, ale pak jsem se uklidnila. Zřejmě o mě nemá až takový zájem, když se ani neozval, krom toho, je sám sebou příliš zaujatý na to, aby udělal něco podobného.
Během roku jsme si ještě pár řádků napsali, ale už to byly jen neutrální věci. Stěžoval si že nemůže sehnat práci v oboru, další lásku už si nenašel, zaměřil se na samostudium a doufal, že se uplatní v oboru. Soustředil na to celý život. Pak přišly zdravotní problémy a náš kontakt ustal někdy na jaře úplně. Neměli jsme si co říct.
Naposled si pamatuji, jak jsem někdy v polovině srpna odbočovala do postranní uličky, abych jej nepotkala, věděla jsem, že by následovala sprcha stížností na náš sociální systém, na byrokracii a na neschopné úřednice na úřadu práce. Dnes už vím, že člověku často stačí vypovídat se. Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, stála bych tam s ním třeba do večera. Jenže to nejde.
Asi o dva týdny později jsem se odněkud vracela a jen tak při chůzi přeletěla očima vitrínku s party. Jeho jméno s fotografií mě praštilo do očí jako magnet. Zůstala jsem stát na místě, taška, kterou jsem držela v ruce, mi sjela na zem. Nevěřila jsem, ještě hodně dlouho jsem nevěřila, ale byla to pravda.
Zemřel právě tím způsobem, o kterém tvrdil, že vyžaduje odvahu a odhodlání. Vybral si smrt sám a to takovou, o které byl přesvědčený, že si nikdy nevybere. A podle toho, jak postupoval, měl zřejmě vše předem naplánované.
Vzalo mě to strašně. Dlouho jsem tomu nevěřila a ještě déle přemýšlela, kde se stala chyba. Mohla jsem něco ovlivnit? Mohla jsem mu pomoci? Odešel kvůli práci a zdraví. Obojí se dalo řešit, ale on v té chvíli zřejmě řešení neviděl. Myslela jsem na něj denně. Už tam nebyla láska, ale vzpomínky, ty tam byly stále. V telefonu jsem měla uložené jeho číslo, které už ale druhá strana nikdy nepoužije, dva dny předem mi na mail poslal ještě nějaký řetězový mail, který jsem až do jeho smrti nepřečetla. Připustit si, že už ho nikdy neuvidím, to prostě nešlo. V hrůze jsem si uvědomila, že už si nepamatuji jeho hlas, dokud se nepodívám na fotku, nevybavím si ani jeho tvář tak ostře jako dřív.
Dlouho jsem si to vyčítala, i když vlastně nebylo proč. A teď je to přesně na den, co se mi přihodilo něco moc zvláštního… To už jsem byla rozvedená a snažila se navázat novou známost. Bylo to 30. prosince v noci a já usnula v křesle. Tak živý sen jako té noci jsem nikdy neměla.
Vedle mně zazvonil telefon a na displeji se objevilo jeho číslo. S klidem jsem hovor přijala a v ten moment naprosto jasně věděla, že mi nevolá nikdo z tohoto světa. Najednou jsem přesně slyšela jeho hlas, detailně jsem si ho vybavila, jako by opravdu stál vedle mě. Ptal se mě, jak se mám a co je u mně nového. Já se ho ptala co bláznil. Odpověděl mi na to, že je holt blbej a že ráno už by to neudělal, ale co už zmůže. V ten moment jsem cítila klid, pohodu, jakoby se se mnou přišel rozloučit. Jakoby cítil že mi chybí, že na něj myslím a že mi to rozloučení prostě dluží.
Jsem racionálně smýšlející člověk, ale od té doby jsem v sobě měla opravdu takový klid, jako bychom se rozloučili běžným způsobem. Vím, že to možná zapracovala moje psychika, taky bilancování ke konci roku, pocit něčeho neukončeného ve mně.
A nebo je pravdou to, čemu se dodnes zdráhám uvěřit… třeba se opravdu přišel rozloučit 
Kdo ví, kde je pravda, přesto mě tahle příhoda přiměla zamyslet se s koncem roku i nad těmi, kteří nás opustili a kteří už tu s námi být nemůžou. A taky nad těmi živými, na které třeba často nemáme čas a bereme je jako jistotu, že tu prostě jsou a hotovo. Nikdy totiž nevíme, co nám nadělí, nebo třeba vezme rok příští.
Přečtěte si také
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 1051
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 735
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 465
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 412
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 528
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Cizí ženská sahala na mou dceru v kočárku. Moje reakce ji pořádně zaskočila
- Anonymní
- 07.11.26
- 3055
Někteří lidé mají opravdu zvláštní pocit, že když se jim líbí cizí dítě, mohou si k němu dovolit úplně všechno. Moje roční Anežka je roztomilá holčička, a navíc hodně kontaktní. Od chvíle, kdy jsem...
Cizí muž mě v obchodě seřval, že nehlídám dítě. Vůbec nic mu do toho nebylo
- Anonymní
- 07.11.26
- 2162
„Paní, vy si snad děláte legraci? Místo abyste hlídala dítě, čumíte do telefonu!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že se otočila snad polovina obchodu. Stála jsem u regálu s drogerií, v jedné ruce...
Synovi bude třicet a nikdy neměl ženu. Pak jsem pochopila, proč se jí vyhýbá
- Anonymní
- 07.11.26
- 3937
Mému synovi bude za pár měsíců třicet a ještě nikdy neměl přítelkyni. Žádnou vážnou známost, žádný vztah, dokonce ani obyčejné rande, o kterém by mi vyprávěl. Dlouho jsem si říkala, že je jen...
Odsoudila jsem rodiče dětí bez snídaně. Pak mi syn vrátil moje vlastní slova
- Anonymní
- 07.11.26
- 13865
Do rodičovské skupiny jsem napsala, že připravit dítěti snídani snad ještě není nad lidské síly. Za deset minut mi přišlo jedenáct souhlasných reakcí. Připadala jsem si jako jediná, kdo se nebojí...
Přijímačky se mají zjednodušit? Takže se pak na gympl dostane každý hlupák!
- Anonymní
- 07.11.26
- 1069
Dneska jsem na internetu narazila na článek, který mě opravdu nadzvedl ze židle. Viděli jste ten nápad, že se přijímačky od Cermatu budou zjednodušovat? Já to prostě nechápu. Absolutně ne.
jestli se dalo něco dělat, se už nedozvíme Kdybysme to měli prožít znova-bez vědomí následků, zachovali bychom se stejně, ne jinak, tak to prostě je, proto nemá cenu se trápit
