Třetí porod
- Porod
- Miriska
- 18.09.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mám doma tři princezny. Předchozí dva porody jsem tu zveřejnila, a i když jsem si říkala, že je to všechno u mě stejné, přeci jen mi to nedalo a napsala jsem i o tom třetím. Deníček je dlouhý, asi proto, že to bylo naposled.
Nastal den termínu, na termíny přece nerodím. Své děti rodím v neděli. Jenže neděle je pryč a já jsem stále 2v1. V pondělí je mi tak dobře, že vyrážím s dcerami do muzea pro děti a navečer ještě posekám trávník na zahradě.
Již několik týdnů si dělám srandu z manžela, že v případě náhlého porodu doma, máme dětskou lékařku hned ve vedlejším domě. Obavy nejsou úplně scestné, druhý porod byl za námi během 6 hodin.
Na poslední kontrole mě pan doktor nabádal, abych se nikde necourala a opravdu jela do porodnice včas. Jenže ono se nic neděje a já začínám při svém třetím těhotenství pochybovat o tom, zda poznám porod. U těch dvou předchozích mi vždy odtekla plodová voda, a tak očekávám stejný scénář.
V úterý někdy ve 4 hodiny ráno mě budí poslíčci, ale intenzita je stejná jako v neděli. To mě potrápili celé dopoledne a nic z toho nebylo. Nicméně poslední měsíc jsem trávila hodně času na trase WC. Dnes mám neustále dojem, že ta voda musí prasknout. Jen čekám, kdy… a ono pořád nic.
Dnes má manžel v 10 hodin zubaře v jiném městě. A já mu v 8 hodin ráno, kdy se chystá jít do práce, nejsem schopná říct, zda má jet, nebo raději zůstat ve městě (ve své práci a tím i v dosahu). Před 9. hodinou si říkám, že moje mamka má odpolední směnu, že se nic nestane, když přijede „jen tak“ na návštěvu a třeba se pojede nebo jen stráví dnešní dopoledne u nás.
Půl roku před termínem máte minimálně od poloviny příbuzenstva slíbeno, že můžete volat kdykoliv, že jsou stoprocentně na telefonu. Jasně, ale když teda voláte, že možná jo, tak se nedovoláte – zákony schválnosti fungují. Za půl hodiny zvoní telefon. Prý co se děje, že mají s bráchou namíchaný na chalupě (o dalších 10 km dál, než co normálně bydlí) beton.
„Nevím, zda se něco děje, ale myslela jsem, že jsi doma a přinejhorším přijedeš strávit dopoledne k nám. Co kdybychom přece jen jeli. Ale když máte ten beton, tak já to zkusím rozchodit a třeba z toho stejně jako v neděli nic nebude.“
Za 5 minut pípá SMS s jediným slovem: „Vyrážím.“
Je asi půl desáté dopoledne. Stále mi bolesti přijdou normální, nic zvláštního. Mate mě pouze to, že se opakují v pravidelných intervalech.
Bouchly dveře od auta, kouknu z okna a mamka už je tu: „Tak co? Kde máš Slávka?“
„Slávka zatím neplaším, ale když už jsi tady, tak ho zmobilizuju a dojedeme do porodnice. Ať si doktoři řeknou, zda je to porod nebo ne.“
Nutno podotknout, že od té doby, co mám u nás mamku, jen posedávám u stolu a vstávat se mi vůbec nechce. Bolesti jsou větší a chodit je peklo. To mám pocit, že ze mě miminko vypadne na každém kroku. Jenže tento pocit mám už asi poslední měsíc vždy, když potřebuji na WC, a nikdy z toho nic nebylo.
Kolem půl jedenácté přijíždí manžel, jdu se ustrojit, tašku sice bereme s sebou, ale jsem přesvědčená, že ji necháme v autě a nebude ještě potřeba. V jedenáct hodin zvoníme v porodnici. Otevře porodní asistentka, která mě v minulých několika týdnech „natáčela na pásech“.
„Jééé, jdete na pásy?“
S nejistotou prohlašuji, že na ty jsem měla dorazit až další den.
„No, možná jen na pásy, možná už je to tady.“
Usmála se, vzala si nás s manželem dovnitř. Čekáme před vyšetřovnou, ujímá se mě porodní asistentka, kterou jsem zatím ještě neměla tu čest poznat. Bere si mě dovnitř a dává mi pásy.
„Podíváme se, jak se miminku daří a co děloha.“
Tradiční vlna dotazů na minulý porod, na užívané léky. Na klín dostávám k vyplnění pár papírů ohledně mediků na sále a podobné zaškrtávačky typu ANO/NE. Mihne se tam paní doktorka, kterou znám z jedné mé návštěvy pohotovosti a ještě z minulého porodu, který proběhl nad očekávání dobře. Je to paní doktorka, která ví, že jsem porodila bez nástřihu své první dítko, i druhé dítko.
„Tak vám to vyšlo, slouží pan doktor. Ale je na sále.“
Na to prohlásím, že tedy můžeme rodit spolu my dvě. Dozvídám se, že ona jde na ten sál za chvíli také.
„To nevadí, tak já na vás počkám.“
Po půl hodině snímání se porodní asistentka podívá na záznam a s radostí v hlase povídá: „No ale pár kontrakcí tam je, nejsou tak silné, abyste z nich porodila, ale to se může změnit. Dojděte si zpět do čekárny a počkáme na pana doktora. Je na sále, operují, za chvíli je tady.“
Vracím se tedy k manželovi do čekárny a s radostí v očích mu sděluji, že slouží stejný pan doktor, který pomohl na svět naší druhorozené dceři, ale že operují a musím počkat.
Za malou chvíli opět jdu dovnitř.
„Tak se na to podíváme, odložte si a položte se na lehátko.“
To se řekne, položte se… Jak se vorvaň pokládá na záda, na to jsem nepřišla ani při svém třetím pokusu. Po krátké peripetii, jak si lehnout, konečně ležím.
„No, řekněte manželovi, ať vám dojde pro tašku. Máme tu 3 cm, už si vás tu necháme. Může se to rozjet, ale také vás můžeme večer poslat domů. Uvidíme. Voda neodtekla, buď můžeme čekat, až odteče sama nebo se pak případně domluvíme a pustíme ji na sále. Můžete dolů a převlečete se do našeho.“
Úkol vstát je snad ještě horší, než se položit. Jak na potvoru na oddělení gynekologie jsem za absolvované tři porody nenašla nad postelí takové to madlo nad hlavou, co bývá snad na všech jiných odděleních. A přitom tady by se nějaký ten „jeřáb“ tak hodil.
„Ale vy jste mi nějaká povědomá, my už jsme se viděli?“
„Ano v lednu 2015 na porodním sále. Dcera Hedvika, kdy jste prohlásil, že jedinou Hedviku, kterou znáte, je sova z Harryho Pottera.“
Pan doktor se rozesmál, podíval se do počítače – pravděpodobně na záznam z minulého porodu a otočil se ke mně se slovy: „Druhý porod celkem rychlý, to by to teď mohlo být ještě rychlejší, uvidíme.“
Asistentka informuje manžela, že může dojít pro tašku, že zůstávám na pobytě. Mě čeká převlečení do jejich nemocniční košile, přesun na místnost první doby porodní a instrukce, jak zvonit, když budu něco potřebovat. Přichází manžel, uvelebí se v křesílku, já na posteli a nebýt bolestí, které mě budí, usnula bych. Ostatně manžel k tomu nemá daleko. 
První porod jsem strávila vesměs ve sprše, druhý porod jsem také byla chvíli ve sprše. Teď? Nejraději bych to zabalila a spala. Jenže to se nedá. Po hodině na první době (asi v poledne) se bolesti zhoršily, zhoršily se asi o hodně, protože začínám funět a uvažovat o tom, že zavolám asistentku.
Než se k tomuto činu použít ono kouzelné tlačítko skutečně rozhoupu, objevuje se ve dveřích pokoje sama se slovy, že mě jde zkontrolovat a natočit opět monitor. Když mě vidí a po mých slovech, že bolesti jsou horší. Nechá monitor být a chce mě vyšetřit.
„Ale to krásně postoupilo, to je tak 5 cm určitě. Já si vás vezmu už na sál a uděláme tam rovnou hned přípravu.“
Dovede nás na stejný sál, kde se narodila naše druhá dcera. Nic se nezměnilo, možná povlečení na peřině má jiný vzor. Křesílka, čaj, hrníčky, křeslo, které se zatím tváří jako normální postel, záclonky, závěsy – připadá mi to tam skoro jako doma v obýváku.
Nechám si dát klystýr a snažím se samozřejmě vydržet CO NEJDÉLE. Běžím asi po 5 minutách. Na té míse se tak dobře sedí. Kontrakce se na ní dají přežít, začínám uvažovat o tom, jak se z ní dostanu zase zpátky na sál a na křeslo. Vůbec se mi nechce vstávat, to zas určitě přijde bolest.
Manžel mi stopuje intervaly mezi kontrakcemi. Opakují se každé 3 minuty. To jsou delší a bolestivější, pokud přijde nová po minutě, je krátká a dá se. Pokouším se dostat do sprchy, minule mi táááák pomáhala, tentokrát mám i křížové bolesti a není to pod vodou nic moc.
Přichází asistentka: „Pojďte se zas na chvíli položit, natočíme ten monitor.“
Šourám se ke křeslu, asistentka nabízí účastně balón, že si nebudu muset lehat a v kontrakcích to bude snesitelnější než na zádech. Bezvadný nápad. Módí mi na bříško pásy a já se houpu na míči. Pohoda, klídek…
Jenže když to přijde, potichu volám manžela, ať mi jde namasírovat záda, že to prostě bolí. Tentokrát má záslužnou úlohu, ulevuje mi od hnusných křížových bolestí, které jsem u předchozích porodů nezažila.
Asistentka je tam s námi, kontroluje monitor a povídá: „Vy jste s panem doktorem nějak domluvení?“
„Ne, nejsme domluvení, jen byl u porodu naší druhé dcery.“
„A chtěla byste ho mít tady?“
„No pokud je to možné, tak budu ráda, když tu bude zase on.“
„Tak já ho jdu zkusit sehnat, je na operačním sále a tam než se dovolám, to by mohlo trvat.“
Z legrace jí povídám: „Kdyžtak nám ji chytíte vy.“
Odchází a nechává nás samotné. Mezi kontrakcemi se vyškrábu zpět na postel, při kontrakci mám dojem, že umřu. Přibíhá asistentka, zjišťuje, že jsem na 8 cm (no to byl minule pak už pěkný fofr). Povídám jí, že bych teda píchla tu vodu.
Porodní asistentka mě upozorňuje: „To vám ale budu muset udělat znovu monitor, abychom věděli, jak se miminku daří bez vody.“
Kontrakce jsou silné, nutí mě na tlačení.
„To nevadí, hlavně už ji píchněte.“
Čeká na kontrakci, pak mi píchne vodu a cítím, jak ze mě teče proud vody. Jenže s proudem vody přichází i ohromná bolest, kterou do té doby tlumila asi právě ta voda. Křičím a tlačím, porodní asistentka křičí také: „Sežeňte doktora, nebo mi pojďte pomoct.“
V okamžiku se na sále zjevují další dvě asistentky, které mají svůj pokoj hned vedle sálu a kmitají. Jedna přestavuje postel na porodnické křeslo, pomáhá mi zapřít si nohy a montuje madla pro ruce, abych se měla čeho chytit. Druhá veze vozík s různými nástroji. Jen doufám, že nic zásadního z jeho obsahu nebude potřeba. Přichází další kontrakce.
„Pojďte na to.“
Tlačím a cítím příšernou bolest s pocitem, že se musím roztrhnout nejméně vejpůl.
„Ještě pojďte, pojďte ještě ramínka.“
Na třetí kontrakci je maličká venku a pro mě přichází úleva, nic zásadně nebolí.
„Chcete malou hned k sobě?“
„Chci, to víte, že chci.“
Je fialová, očička má zavřená, trošku brečí, ale po chvíli se uklidňuje. Je to takový malinký králíček potažený kůží. Ve dveřích se objevuje pan doktor.
„Bude potřeba šít?“
„Myslím, že nebude, šlo to krásně, pane doktore.“
Obrací se pohledem na mě a s úsměvem na tváři mi povídá: „Tak to jste to měla rychlé, vidíte.“
Malou si odnáší sestřička na změření, manžel pospíchá s foťákem za nimi. Po chvíli se sestřička s malou objevuje znovu a přichází zásadní dotaz.
„Jak se malá bude jmenovat?“
„To si rozhodne manžel, chtěl ji nejdříve vidět, tak teď to rozsekne.“
„Bude to Klárka.“
„Jéé, to je v poslední době už asi třetí.“
Tato informace mě trochu vyděsí.
„Nezměníme to ještě na Valérii?“
„Ne, bude to Klára.“
Je pravda, že Klárka to byla už v bříšku, tak proč to měnit.
Dceru mi přináší sestřička na přiložení, stále ležím a je to dost nepohodlné. Navíc mě pořád tlačí břicho a to dost. Po druhém porodu vím, že kontrakce jen tak nepřejdou narozením miminka. Ale tohle je až moc.
„Tlačí mě cosi v břiše a to dost.“
Porodní asistentka zatáhne asi za pupeční šňůru a pomalu vytáhne ven placentu. S ní ze mě vychrstne na všechny zúčastněné další kýbl plodové vody s krví, která mě pravděpodobně tolik tlačila. Zlitá je porodní asistentka jedna, druhá, i třetí, která stála již dost daleko od křesla. Divím se, že není voda i na zdi.
Třetí asistentka si posteskne: „Bezva, já už tady ale na sebe fakt nic čistého nemám.“
Druhá ji na to povídá: „Dyť už jdeš za chvíli domů.“
Následovalo klasické vyklizení porodního sálu od lidí a my tam ve třech zůstali sami. Po dvou hodinách si pro malou přišla sestřička a odnesla si ji na vykoupání a další vyšetření. Mně řekla porodní asistentka, ať zkusím dojít do sprchy a umýt se.
Pomalu vstávám, jdu do koupelny. Manžel bere mou tašku, své věci a odchází ze sálu. Pustím na sebe vodu, umyji se a při oblékání mám pocit, že se brzy sesunu k zemi. Snažím se dostrojit a sedám si na mísu. Čekám, až to přejde. To se už objevuje asistentka. Hmm o přechodu na oddělení po svých nemůže být tentokrát řeč. Chystá mi křesílko a už frčím.
Večerní vizita je úsměvná, přichází pan doktor s primářem. Primář se informuje stylem: „To byl ten fofr porod, že?“
Pan doktor na to poznamená: „No při tom čtvrtém porodu už asi s miminkem přijedou z domova.“
Vtipálek, čtvrté miminko opravdu neplánujeme. Za 4denní pobyt v porodnici si vyslechnu druhý den po porodu poznámku stejného pana doktora: „Vy jste vlastně asi tak týden po porodu, že.“
Další den potkávám na chodbě onu paní doktorku, která se mihla při příjmu na vyšetřovně:
„Slyšela jsem, jaký to byl fofr.“
„Ano, paní doktorko, pan doktor to ani nestihl. A sál číslo dvě je zralý na novou výmalbu.“
„Ále, nebojte, ještě to nebylo tak hrozné.“
Klárka se narodila 23. 8. 2016 ve 14:25 v Jičíně, 3200 g a 49 cm. Stejně jako u druhého porodu mi nepodali žádné léky. Kromě mnou osobně odsouhlaseného píchnutí vody nikdo do porodu nezasahoval.
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 2781
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 1738
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1462
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 501
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2467
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 4852
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1711
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1802
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 1111
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3752
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
at se dari 
Musela jsem se řídit jejími pokyny, „teď běžte do sprchy“, „pojďte zpátky“, „lehněte si“… Když jsem žádala o to, abych mohla zůstat v nějaké pro mě úlevové poloze, nebylo mi to umožněno. Postel mi na moji žádost do polosedu nedala s tím, že „stejně budete rodit vleže na zádech“. Když jsem chtěla chodit, odbyla mě s tím, že bude muset za mnou vytírat!… Nepočítala jsem, kolikrát ve mě měla ruku během kontrakcí, ale bylo to prakticky pořád a ta bolest u toho byla neskutečná. Na můj porod vzpomínám jako na velice nepříjemný zážitek a to bohužel kvůli paní PA (jmenovat nebudu, už je snad prý konečně v důchodu). Takže jedna porodnice, tisíc zkušeností…
) I když Neratovice byly více než skvělé a bez jediného zásahu.
Domluvili jsme se nakonec, ze nez davat hned tablety, jeste zkusime klystyr a ten dokonale zabral. Za ctyri hodiny bylo dite na svete 