V kleci manipulátorů
- Psychické problémy
- Anonymní
- 06.12.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento příběh je sbírka vzpomínek na „přátelský“ vztah s LGBT manželským párem, který mi udělal ze života uzavřenou klec, ve které mnou manipulovali, ovládali mě a psychicky ničili. Nebudu uvádět žádná jména nebo adresy, pouze je toto varování a ukázka toho, jak lehce a plíživě to začíná a končí, i přes manipulátora „údajně dobrý úmysl“, špatně pro oběť.
Bylo to před několika měsíci. Zrovna jsem podstupovala již třetí léčbu rakoviny v místě více než 600 km od rodné hroudy, kam jsme se odstěhovali za partnerovou prací. Nebylo to špatné místo. Malé, asi 7 000 obyvatel, městečko v cizině, kde jsme na kraji měli pronajatý malý baráček s pidi zahrádkou.
Bohužel se to hezky poslouchá, ale tak hezké to nebylo. Již více než 11 měsíců jsem byla v domácnosti podstupující léčbu, partner neustále v práci, aby bylo na lékaře a určitý standart, a lidé mého věku měli již rodiny nebo zde vůbec v okolí nežili. Když už se náhodou někdo našel, vetšinou jsme si z důvodu jazykové bariery nerozuměli nebo dané osobě šlo o to, něco získat z mého ve velmi ojedinělé firmě vysoce postaveného partnera.
Neměla jsem nikoho, naprosto mi nešlo navázat kontakt. Všechny přátele a rodinu jsem nechala 600 km daleko v rodném městě a ani ty už nebavilo poslouchat, jak probíhá léčba, proč jsme se zase pohádali s partnerem, co jsem dělala o mém stereotypním dni apod. Upřímně, bylo mi i hloupé si neustále stěžovat a co více, měla jsem za přátele jen muže. S dívkami/ženami jsem si nikdy nerozuměla, asi to bylo výchovou otce a mou dosti temperamentní a divokou povahou.
Ubíhaly dny, týdny a měsíce a já na tom byla stále hůře a hůře. Chyběl mi člověk, který by jevil zájem o to, jak se cítím více, než otázkou ze slušnosti za mnoho dní „Jak je?“ anebo od partnera každodenní „Co jsi dneska dělala?“ a poté jsem hodiny poslouchala, co nového v práci s prototypy apod.
Partnera jsem vždy podporovala, byl hodný, pracující (někdy až příliš), nepil, nekouřil, po jiných ženách se ani nepodíval. Zajistil mi léčbu, zázemí a nemusela jsem nic, jen mu zajistit doma daný servis, což mi nevadilo, protože jsem byla od mala vedená, abych fungovala ve všem, co je potřeba. Má své chyby, ale vím, že lepšího muže pro mou osobu nenajdu, i když mi chybí klasicky si popovídat, trávit spolu čas a být spolu prostě jen jako lidé.
Cítila jsem, že jsou věci, které nemohu a není možnost vyjádřit mým blízkým. Po mnoha a mnoha letech jsem najednou měla pocit chybějícího ženského porozumění, jelikož se mne matka jako dítěte vzdala a já byla, pokud to řeknu doslova, ve spárech agresivního násilnického otce.
Po mnoha přemílání a přemýšlení jsem došla k názoru, že to zkusím, a napsala si diskuzní inzerát s tím, že hledám někoho na společné psaní, svěření se a porozumění. Nečekala jsem od toho vůbec nic, většinou se ozvalo několik žen i mužů, kteří žádné větší problémy neměli a spíše si hledali někoho, komu nasypou na hlavu nudu jejich života pro lepší pocit a k jejich vlastní úlevě.
Naštěstí nebo naneštěstí, to ani nevím jak posoudit, se mi ozvala slečna, o necelý rok mladší. Psala slušně, bez chyb a po menší výměně zpráv jsem pochopila, že má dvouletého syna, manžela, který podstupuje léčbu na ženu a naprosto šílené vztahy v rodině. Také jsem pochopila, že nemají ani přátele, což mi mělo být varováním. Bohužel jsem člověk, který i přes mnoha zlé, čím jsem si prošla, stále v lidi věří. Říkala jsem si, že to je jistě kvůli jejich odlišnosti, protože i v dnešní době mnoho lidí, ačkoliv je dostupnost informací a možnosti takřka neomezené, zahrabána do své bubliny a odmítají to, co je pro ně jiné.
A tak začalo postupné oťukávání. No, nazvat to postupné oťukávání se asi nazvat nedá. Již cca třetí den mi psal z tohoto páru i manžel, což mne velmi zaskočilo, ale ze slušnosti jsem nedala nic najevo, i přes pocit, že jednou budu jako mezi mlýnskými kameny.
Nespletla jsem se bohužel… Konverzace plynula a začaly náznaky po několika dnech toho, co mohu a co ne. Začala jsem být kontrolována, zda spím při léčbě, zda jím, jak mám, zda odpočívám. Pokud jsem udělala něco, co jsem neměla, bylo mi dáno najevo, že je to zle.
Chápala jsem danou starost, není to jednoduché a věc, co se má brát na lehkou váhu, ale tohle zacházelo do stovek a tisíců zpráv ve dne v noci. Omezovalo mne to v osobním životě, kdy partner přišel domu a já tu hodinu dvě, co jsme na sebe měli, věnovala telefonu, který mi neustále pípal. Začalo se to stupňovat. Ve chvíli, kdy jsem několik desítek minut, ba hodinu či dvě neodepsala, začal mi polohysterický spam od obou manželů a doma nastupovaly častěji hádky, kdy partnerovi vadilo, že se mu nevěnuji (i když nerada, přiznávám, že ho chápu, ale on dříve dělal to samé s jeho kamarádem, který nás rušil voláním i při intimnostech, jak se dožadoval, aby ho partner zabavil), takže slovo dalo slovo a hádky gradovaly. Nevěděla jsem kudy kam. Snažila jsem se to oběma stranám vysvětlit, vždy to skončilo u „Já to chápu, to je v pořádku, máš svůj život.“ A za pár hodin nebo druhý den to jelo nanovo.
Začínala jsem být nedůtklivá, vzteklá, vystresovaná a se spojením s léčbou, kdy je člověku špatně, to bylo opravdu znát. Postupně se vtíralo citové vydírání a pokusy o manipulování, co mam dělat, co si myslet a co psát. Bylo to jednoduché. Zpočátku věty typu „Celý den jsi mi nenapsala, nevím zda mne máš vůbec ráda.“ „Jestli ti nestojím za zprávu, tak mne pošli do háje, ať vím, na čem jsem,“ (po 4 hodinách po jeho poslední zprávě, kdy jsem šla po chemoterapii spát) apod. Ze strany manželky se mi dostávalo „Nesmíš vařit, musíš odpočívat,“ „Nesmíš jezdit autem, musíš odpočívat,“ „Nesmíš jet ke kadeřníkovi, musíš odpočívat.“ Mohla bych toho jmenovat dost. Vždy jsem si naštěstí nějak prosadila své, protože když se na to cítím a vím, že to zvládnu, tak je to rozhodnutí na mně.
Postupně jsem začala chápat v době prvních pár týdnů, proč tak extrémně vše řeší a násilím si vynucují emoce a city. Oni jinak žít neuměli. Upnuli se na sebe v době puberty, rodina vůči nim nebyla zrovna láskyplná, a tak si vytvořili společnou bublinu, která jim vyhovovala. Samozřejmě je to každého život, ale u nich to bylo takový brutální blok vůči reálnému světu, kde panovala myšlenka nové, jiné nebo změna = ŠPATNÉ.
Postupně, jako stín lezoucí mi do hlavy, jsem přestala vyjadřovat svůj názor, i byť na maličkosti. Bála jsem se cokoliv říci, vyjádřit, pomalu i pomyslet. Bylo to ubíjející. Manželka fungovala stylem vše podle mě a manžel submisivní a emočně nestabilní raději mlčel a držel krok.
Několik týdnů od prvního psaní mi bylo nabídnuto osobní setkání. Nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. Bála jsem se. Fota jsem sice měla, ale mohl to být třeba nějaký úchyl Nemusela být ani polovina toho pravda? Co když se to vystupňuje tak, že dojde na hádku?
Nakonec mne partner popostrčil, že potřebuji aspoň na chvilku vypadnout z těchto čtyř stěn a aspoň zjistím, co jsou opravdu zač. Kdyby se něco pokazilo, problém to není, peněz jsem měla případně na hotel dost a místo setkání bylo jen 30 minut cesty od rodného města, kde mám své lidi pro všechny případy. A tak jsem jela, plná očekávání a strachu.
Když jsem dorazila, uvítaly mne dvě ženy a malý 2letý chlapeček. Zpočátku bych nepoznala, že manžel je opravdu muž. Byl po operaci ohryzku, nalíčený, oblečený, dlouhé vlasy. Mohla bych ho přirovnat k takové obyčejnější ženské. Manželka byla širší, ale uvítala mne s úsměvem od ucha k uchu. Říkala jsem si, že to ani není možné, ale postupně se to vše ukázalo. Strávila jsem cca den a půl v jejich společnosti.
Říkám to nerada, ale z jejich syna se vyklubal uřvaný vzteklou, kterého ani jeden z nich nezvládal, a jediné řešení, co vůči němu udělali, bylo zdlouhavé, extrémně složité vysvětlování, co může, nemůže, bude a nebude. S tím by měl problém pomalu i předškolák, natož 2letý kluk, který jediné, co uměl, bylo ukazovat, na co chce, a řvát. Bylo to strašné.
Den a půl jsem byla v situaci, kdy se společně koupali, společně uspávali, společně vařili, bez sebe si ani neuprdli. Nemohla jsem mít ani konverzaci odděleně, pouze s oběma naráz, protože vše spolu nebo nic.
Odjížděla jsem s hlavou jako zvon, ale zároveň myšlenkou, že ať žijí jakkoliv, i když mi některé věci byly opravdu nepříjemné, tak hrozné, jak mi bylo někdy dáváno najevo, to nebylo. Bohužel to byla opravdu jen myšlenka.
Po příjezdu domů nastala doba ještě většího spamu, kontrol apod. Zacházelo to do extrémů, kdy chtěli znát i můj tlak, na co neustále myslím a spousta dalších věcí, jako řešení neustále mého vztahu, léčby, kterou jsem dle nich měla změnit, apod. Stupňovalo se to až tak, že ve chvíli, kdy jsem řekla, že dnes budu vařit boloňské, protože je partner rád a zítra si udělám kuře na paprice, protože to ráda já a neopakuji díky tomu 15 jídel, dostalo se mi takového sražení mého vyjádření, až to má hlava nedokázala pobrat. Bohužel tohle nebyla jedinečná situace. Tyto a podobné situace se opakovaly téměř denně a co hůře, byla jsem na tom bita já.
Mnohokráte mne manžel požádal o pomoc s výživou vlasů, líčením, oblečením, reakcí na lidi a emoce, jelikož manželka byla sama o sobě šmudla. Netvrdím vůbec to, že by chodila špinavá, ale neuměla se učesat, nalíčit, obléknout, znala jen svou školu a nic jiného a o chování k lidem by se dalo tak nějak polemizovat, tudíž jsem tu jako učitelka ženských věcí, nových věcí, byla já. S manželem nebyl jediný problém. Hltal vše nové, chtěl poznat, učit se a zažít, problém byla ona. Vše zakázala, ztropila scény a, jak jsem uvedla výše, byla jsem na tom bita já, protože jsem přinesla na jeho žádost nové věci do vztahu. Ony to jsou všeobecně hlouposti, ale problém byl ten, že většinou si samostatný člověk koupí lak na nehty, který chce, jídlo, které chce, apod. Tady to tak nefungovalo. Manželka řídila život manželovi, takže když nepovolila, tak nebylo, a manžel nevěděl, co může a nemůže jako žena a ani jako člověk.
V tomto období nastalo více a více hádek. Manžel se na mne neustále obracel, psal mi častěji a častěji. Vyjadřoval, jak se cítí doma, v práci, hledal radu a pomoc, stejně tak se ale angažoval do mého vztahu a toho, co mám a nemám dělat. Byla jsem mezi dvěma mlýnskými kameny. Z obou stran se to na mne valilo, stresovalo, omezovalo mne to. Přestala jsem jíst, málo jsem spala, vztah se mi sypal jako domeček z karet a já byla v bludném kruhu, jak se zachovat, co říct, co neříct, co dělat a nedělat. Až to doma došlo do stavu rozchodu… Vystupňovalo se to tak moc, že jsme si vzájemně s partnerem řekli toho tolik, až odešel z bytu s tím, že je konec a má toho dost
Byla jsem zoufalá, párkráte jsme si podobným prošli, ale skončilo to tak, že já jako naivní puťka seděla pro jeho jistotu doma a pak se to přešlo mlčením. Tentokrát jsem už nemohla. Nevěděla jsem kudy kam, a tak jsem zavolala manželovi z tohoto páru. Ten vyurgoval a vydupal si to, že mne doma nenechá, ale přijedou pro mne. Ona souhlasila, ačkoliv jsem jim nesčetněkrát vysvětlovala, že cesta to je dlouhá a dělat to opravdu nemusí… Kdybych věděla, co bude následovat dalších několik týdnů a měsíců, raději jsem měla jít na hotel.
Ještě ten den pro mne přijeli a vezli mně zpět směr ČR. Již od našeho setkání v době této hádky manželka neustále opakovala, že budu u nich, že se o mne postarají, budu jim říkat, jak se cítím, nebudu nic dělat, a mně začalo být ouzko. Cítila jsme se jako zvíře, které zavírají do klece. Věděla jsem, že toto nechci, a požádala, aby mne odvezli k mé příbuzné, která je vdova a má volný pokoj po manželovi. Vysvětlila jsem to potřebou klidu a ticha, což mít u nich ve dvoupokojovém bytě s dítětem nebudu. Navíc mám ve svém městě své lékaře. Vypadalo to, že to pochopili a odvezli mne tam, kam jsem chtěla. S úsměvem jsme se rozloučili, já jim velmi děkovala a pak jsme šli každý svou cestou. Poté přišlo opravdové peklo.
Druhý den mi přišla do messengeru šííííleně dlouhá esej o tom, že bylo počítáno se mnou u nich doma. Jsem nevděčná a neberu je jako rodinu, protože oni mne nadevše milují a já jsem se k nim obrátila po tom, co udělali pro mě, zády, ačkoliv mi nabízeli bydlení a život s nimi. Když to tedy zkrátím bez vulgarit a emočních výlevů. No, můžete hádat kdo to psal. Manželka… Zareagovala jsem se vší slušností a s klidem, kde jsem opět poděkovala za to, co pro mne bylo uděláno, s opakovaným vyjádřením toho, jak potřebuji klid a co budu nadále dělat se svým životem a jak moc si jich i tak vážím. Doufala jsem, že jí to trošku uklidní. Nestalo se tak. Ještě ten den mi přišlo na desítky a stovky zpráv, kde mi manželka nadávala a manžel zase bránil a omlouval manželku. Moje nervy a stres pracovaly. Byla jsem z posledních dní tak špatně na tom, až jsem vyzvracela každé jídlo, které jsem do sebe dostala.
Třetí den mi zvoní telefon. Manželka. Prý se mnou chce mluvit, vysvětlit si to a to, jakým způsobem mi to podala den předtím, bylo prý emočně přehnané. Budiž, dala jsem jí možnost se k tomu vyjádřit v klidu, ale její vyjádření v klidu bylo stejné jako psané. Doslova a do písmene mi přeříkala, co napsala, a na otázku, co si o tom myslím, mne utla po dvou větách a vlastně si nic ode mne nevyslechla. Cítila jsem křivdu.
Samozřejmě se do toho vložil manžel. Vložením se dá spíše vzít polohysterické scény, kde mi plakal do telefonu a psal tisíce zpráv, že o mne nechce přijít a jako chudák z toho samozřejmě vyšla jeho manželka, které já kvůli němu musím ustoupit. Psal a volal mi nonstop po dobu několika dní. Zdeptal a do hlavy mi dokázal nasadit, že to byla vlastně má chyba, a já místo, abych se soustředila na řešení vlastního vztahu jsem skončila s pláčem a telefonem v ruce, kde jsem se omlouvala i za to, co jsem neudělala, manželce, která se ke mne zachovala jako ke kusu hadru na mé omluvy a ponížení.
Nedopočítala bych se kolik dní jsem se snažila nás tři urovnat. Jak moc jsem se ponižovala, srážela kvůli tomu. Úplně jsem přišla o rozum a myslela si, že je vše jen má chyba. Že jsem opravdu nevděčný hajl. Vyvedl mne z toho až partner, který se mi najednou ukázal ve dveřích, odvezl si mne domu a společně jsme to zvládli a já zjistila, že to není jen má chyba, a i když nejsem 100%, neudělala jsem nic tak špatného, aby náš vztah skončil a nebo oni se mnou jednali takto. Postavila jsem se jim. Dala jsem jasně najevo, že takto pokračovat nebudu. Ve chvíli, když jsem to udělala, následovalo manželovo emoční vydírání a bláznivé scény, kde pomalu i to, co jsem nikdy neřekla a nenapsala, obrátil na 3× a vše hned za horka donesl manželce. Následovaly nadávky z její strany, srážení mě, posílání pryč a ve chvíli, když mi přišlo „Nehodlám s ničím mezi námi pokračovat,“ jsem pouze odepsala *„Jak si přeješ, já také ne, sbohem.“
To, co následovalo, bylo jako zlý sen. V 7 ráno hovory plné slz, kdy do nás obou manžel hučel, ať to neděláme, že se to spraví. Vydíravé sms tlačící na emoce a vyvolání pocitu viny, abych se omluvila a odprosila ji. Bylo to strašné. Nechtěla jsem takové lidi v životě, dala jsem to mnohokrát najevo, ale zpět se mi dostávaly emočně útočné reakce stylem „Jsi člověk, kterého mám moc rád, nikdy jsem nikoho mimo manželky takto blízkého neměl, i kdybych o tebe přišel, budu denně myslet na to, jak ti je, jak žiješ a jak se cítíš.“ Nejsem necita, ale táhlo mne to stále níž a níž. Byla jsem na dně, na pokraji svých sil. Lékař mi musel napsat antidepresiva. Nedokázala jsem vyvenčit ani psa nebo se najíst, aniž by mi nepřišla další zpráva a já se z toho nesypala.
Po mnoha dalších dnech tohoto vydírání a emočního útlaku mi přišla opět zpráva od manželky, které hormonálně a emočně nestabilní manžel vše na xkrát obrátil, ve znění „Chováš se jako kráva. Manžel tě má rád a ty se k němu chováš jako k honu,“* a tomu podobné věci. V tu minutu, v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Jako by mé tělo a má mysl řekly UŽ DOST! Ani jsem na to nijak extra nereagovala, jen následovala blokace sociálních sítí. Poté nasledoval spam do sms, kde jsem se dozvěděla, že jsem dvka z D5, magor, pia a tomu obdobná přirovnaní. Také jsem se dozvěděla, že nikoho nemám, jsem sama, ale když se omluvím, tak se slitují a vezmou mne k sobě. Nadávky od manželky se střídaly s emočními výlevy manžela. Následovala další blokace a jediné místo, které se dalo použít, bylo eMimino, a tak následovalo zrušení účtu.
Jsem ráda, že jsem se vyvlékla z tohoto kruhu. Manipulace je plíživá, jako stín přicházející a většinou to člověk neodhadne a věří v dobré úmysly, dokud nepřijde sám o sebe. Berte to jako ponaučení. Neztraťte sami sebe. Nenechte si řídit život. Je to váš život, ne jejich.
Přečtěte si také
Žiju s ex-tchyní v domě své bývalé ženy. Nemám sílu začít znovu
- Anonymní
- 24.05.26
- 1360
Když tchyně před patnácti lety přepsala dům na mou manželku, bral jsem to jako důkaz obrovské důvěry. Byli jsme mladí, měli jsme plány a já měl chuť do práce. Všechny své úspory, každou volnou...
„Manipuluje vámi,“ řekla mi učitelka o synovi (9) a doporučila další vyšetření
- Anonymní
- 24.05.26
- 1954
Seděla jsem na židli v kabinetě, který byl až nepříjemně stísněný. Ostatně jako celá atmosféra této schůzky. Opět jsem byla na koberečku u paní učitelky. Po kolikáté už?
Já podstupovala IVF, zatímco manžel utrácel v bordelu. Chci rozvod
- Anonymní
- 24.05.26
- 878
Před třemi lety jsme si řekli, že je čas. Chtěli jsme rodinu. Jenže osud měl jiné plány a přirozená cesta nikam nevedla. Následoval kolotoč vyšetření, hormonálních injekcí, nekonečného čekání v...
Manžel přišel o práci a pořád se válí u televize. Prý si potřebuje odpočinout
- Anonymní
- 24.05.26
- 620
Už mám dost svého muže, ze kterého se stal absolutně líný a nepoužitelný člověk. Martin býval vždycky pracovitý a akční. Jenže loni na podzim ho vyhodili z práce, kde dělal mnoho let. Nejdřív...
Dcera je podle manžela na sport levá. Nutí ji k pohybu a platí drahé kroužky
- Anonymní
- 24.05.26
- 343
Naše desetiletá Simonka má talent na zpěv a malování, ale rozhodně ne na sport. Žádný ji nebaví a vlastně jí ani moc nejde. Snažím se ji rozhýbat alespoň na procházkách a cvičíme spolu jógu. Jenže...
„Tak se mluví u vás na vesnici?“ Tchyně mě ponížila před všemi
- Anonymní
- 23.05.26
- 5192
Na rodinných obědech už poslední dobou skoro radši mlčím. Stačí totiž, abych něco řekla po svém, a moje tchyně si ze mě okamžitě začne dělat srandu před ostatními. A čím dál víc mám pocit, že jí...
První výročí svatby mělo být romantické. Manžel ale odešel do hospody na hokej
- Anonymní
- 23.05.26
- 4342
Nedávno to byl rok, co jsme měli s Michalem svatbu. Doufala jsem, že zajdeme na večeři, do kina nebo se jen projdeme večerním centrem. Nemusela to být žádná drahá romantika jako z filmu. Stačilo by...
Na oslavě mě přemluvili stoupnout si na váhu. To, co následovalo, bolelo
- Anonymní
- 23.05.26
- 2326
Měla to být obyčejná rodinná oslava, během které jsem jen nešťastně zmínila, že se mi po porodu podařilo trochu zhubnout. Netušila jsem ale, že o pár minut později budu stát před celou rodinou na...
Fitness trenér se navážel do mé postavy. Teď nemám vůbec žádnou motivaci
- Anonymní
- 23.05.26
- 1773
Sebrat odvahu a poprvé přijít do fitka pro mě bylo těžší, než si asi někdo umí představit. O to víc mě zasáhlo, když mi trenér během prvního tréninku řekl větu, po které jsem měla chuť se otočit a...
Kadeřnice mi úplně zničila vlasy. Teď tvrdí, že je to moje vina
- Anonymní
- 23.05.26
- 1253
Po dlouhé době jsem se chtěla cítit hezky a objednala se na zesvětlení vlasů. Místo radosti jsem ale odcházela z kadeřnictví v šoku, se zničenými vlasy a pocitem, že za všechno vlastně můžu já sama.
Bloknu číslo, bloknu na facebooku a mám klid 
proc si jim rikala co delas a kam jdes?3 takove exemplare se fakt musi hledat 
