Vánoce poprvé jinak

A taky bych ráda věděla, zda (bude-li těch sil dosti) praskání dřevěné podlahy či skřípot dveří neprobudí pravidelně oddychujícího manžela nebo jednu z našich dvou ratolestí. Případně i osazenstvo dalších pokojů. Čas a místo? 19.12. těsně před půlnocí, chata Na konci světa, asi hodinu chůze nad Pecí pod Sněžkou (díky nedostatku sněhu jsme se dostali autem na vzdálenost deseti minut, což ale na vynášení batohů, tašek, cestovních postýlek a židliček, bobíků, lyžiček, stromku, jídla… zcela stačí).
Věděla jsem, že nejedeme do pětihvězdičkového hotelu, ale zdá se mi, že co máme děti, asi jsem pěkně zpohodlněla… Pokojíky jsou malé, skromně vybavené, zatím nevytopené, jediná sprcha je na studené chodbě, společenská místnost s kuchyňkou taky není největší… a navíc tu jsou dva psi, jichž se naše téměř čtyřletá prvorozená hystericky bojí. Začínám pochybovat o správnosti rozhodnutí strávit Vánoce na horách s horolezeckou partou, z níž známe od léta jen jednu rodinu se stejně starými dětmi…
Stejně jako jsem sebrala dost sil a dostala se na WC a zpět bez jediného psího štěknutí či dětského zaplakání, stejně tak pozitivně, a pozitivněji proběhly další dny. Eliška si na pejsky zvykla, pokoje se vytopily, přestavením stolů a židlí ve společenské místnosti vznikl prostor pro hry pěti mrňousů (věkem mezi 9 měsíci a 3 a ¾ roku)… Výlety s dětmi byly skvostné (zvlášť když nastala inverze a my z azura hleděli do údolních pošmourných mlh). Eliška s kamarádkou Jolankou dokonce lyžovaly a 16 měsíční Štěpánek s o měsíc starším Jeronýmkem se ukázali býti sněhomilci par excellence - ťapali, bobovali, nosili se v šátcích a krásně jim všem červenaly tváře. Starší členové horolezecké partičky se k dětem měli náramně, v případě potřeby hlídali, četli či vyprávěli pohádky. A ten všudypřítomný soulad a samozřejmost, s nimiž vždy někdo uvařil, poklidil, umyl nádobí… Večer pak povídání při vínečku (pivečku, fernýtku…), kytara… Se staršími dětmi se zdobily perníčky, vyráběly řetězy, strojil stromeček. Vrcholem (aspoň pro mě) pak bylaakce „bramborový salát", kdy se všichni večer 23. sesedli kolem stolu a společnými silami (někdo loupal, další krájel, další strouhal, další vařil kafíčko…) vytvořili v dětské plastové vaničce opravdový „salát s duší„. Při vaření bylo veselo, příjemně a já si představovala, jak to asi vypadalo kdysi dávno na přástkách. Údajně každoroční dohadování o tom, co do salátu patří a co ne (neprošel např. ananasJ) naštěstí nevyústilo ve výtvor a la jak pejsek s kočičkou pekli dort a štědrovečerní večeře byla skvostná… Stejně jako jí předcházející sváteční výlet. Modrá obloha, trocha bílého potěšení na hřebenech, vánoční kuba a svařáček na Lyžařské boudě a usměvaví turisté, přející dětem bohatého Ježíška.
Kouzelnou atmosférou horského večera pak zazněl zpěv našich ratolestí, přivolávajících před chatou koledami Ježíška. O dětské radosti z dárečků snad ani mluvit nemusím…
Podtrženo a sečteno…mé pocity se 25.12. zcela nepodobaly těm z prvního večera. Kromě toho, že téměř všechny dospělé členy výpravy alespoň letmo navštívila jakási střevní chřipka, to bylo zkrátka úžasný. Báječní lidi, zvláštní atmosféra „Konce světa“, pohyb na horách… Zjištění, že existují lidi, pro které je pomoc druhým, optimismus a pohoda samozřejmostí a kteří se klidně obejdou bez zapnuté obrazovky a všemožného „komfortu" a raději jsou prostě spolu, je fantastické. Stejně jako naděje, že snad do toho taky „nějak zapadám". Tak díky za ten báječný týden a za tu naději.
P.S. Doufám, že pokud temperament a nálady našich dětiček (hlavně té starší…) nebyly příliš rušivé, strávíme příští Vánoce stejným způsobem.
Hodně štěstí do nového roku přeje Katka, Ela a Štěpa