Vím, že jsem je pomlouvala, ale jsou moje!

Asi bych měla začít chronologicky: Prsa mi narostla jako poslední ve třídě (dodnes si pamatuji tu hanbu při převlékání po tělocviku, kdy spolužačka hlasitě okomentovala: „Jé, ty už máš taky podprsenku!“), ale za to jsem je nakonec měla jedna z největších. Moje matka tehdy s pýchou opakovala, jak je šťastná, že je mám po ní a ne po tátových sestrách, což mi v rašící pubertě moc příjemné nebylo, stejně jako i běhání při tělocviku, kdy mi prsa lítala kolem obličeje a třeba na autobus musel člověk dobíhat s dlaněmi na hrudníku. Vadily mi i široké dvorce a bradavky jako špunty od kopaček silně jsem záviděla spolužačce Tereze M. její malé drobné bradavky. Pozornost, jakou moje tělo budilo u opačného pohlaví, včetně jednoho nevyžádaného ošmatávání od cizího chlapa na ulici, mě uváděla spíše do rozpaků (ten ošmatávač mě traumatizoval na hodně dlouho) a dlouho jsem se ukrývala ve vytahaných mikinách. Byť uznávám, že jsem byla ráda za to, že mám prsa větší než třeba jedna spolužačka, po které pálila půlka třídy .

Pozitivnější vztah k vlastnímu tělu se dostavil až později. Pamatuji, jak jsme s kamarádkou už v dobách VŠ studií šly do oblíbené čajovny kolem tehdejší hospody U Žabáka, což byl hrozný pajzl, bylo kolem páté hodiny vpodvečer, ze Žabáka se vypotácel nacamraný chlap tak ve věku našich tatínků, zarazil se, chvíli na nás mžoural a pak prohlásil, že „tyhlety prsa jsou to nejhezčí, co jsem dneska viděl!“ Kamarádka uraženě vyprskla, já se zapýřila a špitla poděkování, a pána jsme raději obloukem obešly.

S postavou přesývacích hodin budila tahle část mého těla i nadále určitou pozornost a já se nakonec naučila nestydět se za ni a sem tam ji i vystavovat na odiv ve vhodně voleném oděvu. V první práci jsme pracovali s cizinci a muslimy, tam jsem se držela zkrátka, ale po nástupu na úřad už to byly halenky, šatičky a podpatky, a moje maminka, která se sama oblékala hodně avantgardně, se zaradovala, že se konečně oblékám jako žena. Nicméně bez podprsenky jsem nevylezla z domu, k čemuž přispěla i jedna dávná nevhodná poznámka na letním táboře. Bylo nehorázné vedro, člověku se potily i vlasy, takže jsem v ryze dívčím kolektivu chodila jen v tričku, aby si mne jiná vedoucí vzala stranou a zeptala se, proč chodím bez podprsenky? Čekala bych, že to jako holka pochopí, ale houpající se prsa pod tričkem zjevně byla (a podle „Kauzy kozy“ Veroniky Arichtevy zřejmě stále jsou?) pobuřující a neestetická i pro jiné ženy. Při studiu na univerzitě ve městě, kde se vzduch od května tetelil horkem, jsem si nejednou zanadávala, že sebetlustší chlap, který má větší prsa než já, může chodit nahoře bez, zatímco já se musím pařit a macerovat v podprsence, protože tahle část mého těla je pojímána jako sexuální symbol.

Byť jsem stále měla trochu mindrák z toho, že když si lehnu na záda, prsa se mi roztečou do stran, a můj vztah k nim byl pořád trochu ambivalentní, moje prsa postupně odkojila tři děti, v době kojení dosáhla zajímavých rozměrů i pevnosti, a po boji s laktací při prvním šestinedělí jsem musela (d)ocenit i jejich biologickou funkci a zázrak, k čemu je zkonstruované a co moje vlastní tělo dovede. Žel, po třetím dítěti, které již 20 minut po kojení plakalo, slzy jako hrachy, že chce cici, protože „já nikdy neměl“, a podařilo se mi ho odstavit až ve 2,5 letech, se někdejší pružnost vytratila a v tehdejší frustraci jsem v jedné zdejší diskusi svoje prsa přirovnávala k pytlíkům s rozpuštěným ledem. Jako jo, člověk je hrdý, že odkojil tři děti, a tak nějak počítá s tím, že už to nebude jako předtím, ale to neznamená, že zároveň mu to předtím nechybí a kdyby si měl vybrat, chtěl by pořád prsa jako ve dvaceti.

Do práce jsem se vracela po skoro 10 letech rodičovské dovolené a když jsem viděla ty holky, mladší o 10 let než já, dostala jsem mindrák, že se vší snahou, já už takhle prostě vypadat nebudu. Zhruba rok jsem si procházela vnitřní krizí a začala se za svoje nahá prsa spíše stydět – což opět nepodpořila poznámka dobré kamarádky, u které jsme s dětmi byly na dovolené, já ve svých starých plavkách, a která bezelstně pronesla: „Ty je teď máš menší než já na vejšce, viď?“ Jistě, dobrá podprsenka zmůže divy, ale představa, že bych se někdy měla svlékat před nějakým potenciálním milencem, mě upřímně děsila.

A tak jsem vyslovila, že když mi děti prsa zničily, chci od Ježíška nová. Manžel sice nesouhlasil a dušoval se, že jemu se líbí, což mi připomínalo ten ohraný „vtip“ „na to moje *ukání…“, gynekolog mi také říkal, že – a to je jeho profesní názor i názor chlapa – by nic neměnil, ale byla jsem neoblomná a rozhodla se pro modelaci, abych se sama sobě líbila a cítila se dobře. (A co kdyby se namanul nějaký mladý, pevný milenec, že.)

Ježíšek se rozhodl moje přání vyplnit, jen trochu jinak, než jsem si představovala…

Někdy v listopadu jsem absolvovala preventivní kontrolu u gynekologa, abychom pak s kolegyní řešily, jak ten její jí prsa prohmatává s naprostou pečlivostí a ten můj je pouze lehce prohnětl a bylo po všem. V pravém prsu mě už nějakou dobu lehce pobolívalo, což jsem kladla za vinu zátěži z kruhového tréninku (nejsem nějaký extra sportovec), ale po tomhle rozhovoru jsem si večer o víkendu sedla a pustila se do důkladného samovyšetření. Na paměti jsem měla někdejší preventivní přednášku ze SŠ, kterou jsme povinně absolvovaly tuším v septimě společně s kvintánkami. Dvě dívčiny nám v úvodu hodiny pustily instruktážní video, kde se nejprve samovyšetřoval jakýsi hubený chlupatý chlap (doteď vidím před očima, jak si opřel nohu o sedadlo židle a se zrcátkem se začal prohmatávat), a pak se samovyšetřovala žena. My septimánky jsme se chlámaly jako divé, kvintánky seděly jak zařezané a bylo jim zjevně trapně. A mělo být hůř: Po instruktážním videu jsme se posadily do kroužku a postupně jsme dostaly na krk zavěšená obří gumová prsa, ve kterých byly skryté kuličky a my je měly za úkol nahmatat a všechny najít. Ta prsa byla ohavná, těžká, popruh, na kterých visela, se zařezával do krku a guma smrděla. Dokud je měl na krku zavěšený někdo jiný, ukazovaly jsme si na něj a smály se, ale jen do chvíle, kdy přišla řada na nás. To pak člověk byl jako oukropeček, snaživě prohmatával a hledal, jen aby to ponížení konečně skončilo a po směru hodinových ručiček mohl prsa poslat dál další nebožačce, která se doteď pobaveně smála, protože jí ještě nedošlo, že ji na ni dojde. Mně se tehdy nedařilo jednu z kuliček najít, dozorující profesorka na to hned musela didakticky upozornit, a já se hanbou málem propadla. Nu a nyní se mi tato lekce vybavila, když jsem poctivě hmatala a prohmatávala sebe sama v rámci samovyšetření.

Abych nahmatala…

Vpravo, na straně, spíše pod prsem a dost v hloubce jsem nahmatala jakoby váleček, který na druhé straně v levém prsu nebyl. Ujistila jsem se několikrát a bylo to tam…

Svůj objev jsem šla nahlásit manželovi, který si se špunty v uších četl zavřený v pokoji. Na moje oznámení, že jsem si něco nahmatala v prsu, vytáhl špunt z ucha, zeptal se: „Vážně?“, pak si špunt zarazil zpátky a jal se dočíst kapitolu. Já se zatím šla osprchovat a když pak vylezl a viděl mě, jak brečím ve sprše, korunoval svoji reakci větou, že jde o moje tělo a já o něm rozhoduji. Tak nějak jsem netušila, co tím myslí. Jako jestli se mohu rozhodnout, zda jít nebo nejít na chemoterapii, zda si prso nenechat uříznout? Čekala bych spíše útěšné věty typu „zatím neplaš, uvidíš, co ti řekne doktor, nemusí to nic znamenat“, ale když mi namísto toho dovysvětlil, že se mohu uzdravit vlastní vůlí, myslela jsem, že mu jednu střihnu. Kolegyni jsem si poté stěžovala, že „on je snad v nějaký sektě“, na což mi moudře poradila, že to se musím naučit být asertivní, protože lidé v sektách jsou snadno manipulovatelní .

Svému doktorovi jsem nakonec poslala SMS, zda mohu dorazit – odepsal, ať přijdu hned v pondělí. Tentokrát prohmatal pečlivěji (na jeho obhajobu, ono to bylo opravdu špatně hmatné) a napsal mi žádanku na ultrazvuk. Říkal, že „mu to utíká pod rukou“, což by mohlo být dobré znamení, protože to druhé, co člověk nechce, se zapouzdří a drží na místě. Já sama se utěšovala i tím, že mě prso pobolívalo, což je spíše známka zánětu než tamtoho. Na ultrazvukové vyšetření jsem volala rovnou ze zastávky autobusu, abych se dozvěděla, že běžně objednávají na březen a nejbližší termín mají na prosinec, což mělo být skoro za měsíc. Marně jsem umlouvala, že ten měsíc bude k nesnesení, byli neoblomní.

Snažila jsem se nepropadat panice, utěšovala se, že zatím nevím, co to je, že to doktorovi utíkalo pod rukou a že to pobolívá (ačkoli, když jsem kdysi měla zánět v druhém prsu, bolelo to tehdy jako čert na pouhý dotek). S blížícím se prosincem jsem pak celou situaci řešila se svým fyzioterapeutem, který mi řekl, ať nechodím na UZ u nás, ale objednám se do sousedního města, že tam mají lepší diagnostiky. Poslal mi telefonní číslo, hned druhý den jsem tam volala a dali mi termín sice jen o den dřív než u nás, zato ale už za tři dny. (Paní do telefonu říkala, že termíny na běžné vyšetření mají také až za dlouho, ale ženy, které si něco nahmataly v prsu, berou přednostně.) A tak jsem jela tam.

Do sousedního města jezdí tramvajová linka, cesta trvá nějakou půlhodinu, od kolegy z práce jsem měla instrukce, jak od zastávky dojít do nemocnice, kam jsem trefila s časovou rezervou, a i když jsem měla časovku, čekala jsem ještě asi 40 minut v čekárně. Proti mně seděl postarší pár, kdy pán zjevně doprovázel paní. Líbilo se mi, jak ji držel za ruku, objímal, utěšoval a říkal jí vtipy, aby ji rozptýlil, kdežto já svým strachům musela čelit sama. Když mě konečně zavolali a já si odložila v kabince, vyšetřující lékař, onen doporučovaný diagnostik, řešil tři další věci naráz a navrch ještě koktal. Přemýšlela jsem, zda jsem udělala dobře, že jsem se tam vypravila. Vyšetření mi přišlo vcukuletu, doktor řekl, že tam vidí dvě věci vedle sebe, které pocitově dělají ten váleček, ale že je to malé. Odkázali mne na mamologickou poradnu, která funguje jen v úterý, takže za týden. V kabince jsem pak koukla do zprávy, kterou jsem dostala do ruky, a litovala, že mi rodiče poskytli klasické vzdělání, protože těm slovíčkům jsem rozuměla. Nález mě úplně neuklidnil:

Dvě ložiska nejasné etiologie na rozhraní ZK P prsu 8,5 mm a 5,5 mm, menší ložisko je susp. benigní, větší susp. maligní.

Kdybych byla víc konsolidovaná, asi bych si to tak nebrala, ale rok 2024 k naší rodině nebyl zrovna vlídný a já byla dost rozložená. Následující týdny, než jsem se dozvěděla konečný verdikt, byly k nesnesení. Nešlo se ubránit těm nejčernějším scénářům a bilancování.

A až v tuhle chvíli mi došlo, že ta prsa, která mám, a která jsem pomlouvala a prorokovala jim, že je jednou budu strkat rovnou do tepláků, protože gravitace je neúprosná, anebo je rolovat do podprsenky jako ponožky, nejsou tak hrozná, jak jsem je sama viděla. Že i když ztratila někdejší pružnost, pokud nejsem na všech čtyřech , pořád mají ještě poměrně hezký tvar. Ale hlavně, že bych o ně taky mohla přijít. Vždyť ale jsou moje! Je to součást mého těla, která sice splnila svoji biologickou funkci a nevypadá kvůli tomu tak jako v dobách největší slávy (on tedy ani zbytek těla, co si budeme…), ale jsem na ni zvyklá, mám ji ráda a nechci o ni přijít. Že vlastně ani to modelování není nezbytné a že jsem s nimi spokojená, hlavně pokud mi zůstanou – a budou zdravá.

Jen mi je líto, že se muselo stát zrovna tohle, abych změnila úhel pohledu…