Operace Jau. Moje zkušenost s mastektomií krok za krokem

Podotýkám, že jde o moji osobní zkušenost, a někdo jiný třeba bude chválit. Navíc nechci slepě kritizovat, když sama ve zdravotnictví nepůsobím a netuším proto, co všechno ta práce obnáší a jaké má třeba systémové limity. Přesto je tu několik věcí, o kterých si myslím, že by mohly úplně jednoduše fungovat, kdyby byla vůle – koneckonců, jak se říká, všechno je to o lidech.

Po poslední kontrole v mamo poradně jsem dostala termín na zákrok za nějaké tři týdny. Bylo to narychlo a během obíhaní potřebných vyšetření jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych se také mohla nechat operovat jinde. Protože jsem po celou dobu léčby aktivně nevyhledávala žádné informace, nevěděla jsem ani pořádně, nač se ptát, a vycházela jsem tak pouze ze svých (povětšinou mylných) představ. Předně bych tedy doporučovala otravovat operatéra, aby si pro pacientku zavčasu před operací vyhradil prostor, vysvětlil jí, co vše půjde pryč, jaké existují typy „střihu“ a jak to bude zhruba poté vypadat, že bude mít i nějaká pohybová omezení. Já žila v naivní představě, že půjde pryč dvorec a bradavka, vnitřek se vybere, zůstane mi prázdný pytlíček, a až se mi zhojí jizva, půjdu vesele konečně zase na kruhový trénink, abych se dostala do formy, a v září hurá do práce. Chyba lávky. Ale hezky popořádku.

Nová testování a soutěže na eMiminu

• Trápí vás první šediny nebo odrosty? Vyhrajte sprej L'Oréal Paris Magic Retouch
• Dopřejte dětské pokožce úlevu: Testujeme ovesnou řadu Childs Farm OatDerma

Den operace byl stanoven na pátek 27. června, tedy den, kdy se dětem dávalo vysvědčení. Mrzelo mě, že neuvidím první pořádné výzo své prvňačky, ale byla jsem ochotná to oželet, abych to už měla za sebou. Příjem jsem měla o den dříve ve čtvrtek, kromě zabalené tašky jsem s sebou vzala i veškeré užívané léky a vitamíny s tabulkou, co, kdy a jak beru. Manžel se mnou nejprve čekal na chirurgii, kde jsem ještě zkoušela smlouvat, jestli mi tu bradavku nenechají, a kverulantsky se pořád ptala, co se s tím prsem pak stane, a odtud jsem byla poslána na anesteziologické konsilium. To už muž čekání vzdal a odjel do práce. Když jsem po další cca hodince přišla na řadu, anestezioložka se mi věnovala důkladně a velmi podrobně. Jen jsem opět musela odpovídat na ty stejné otázky: jestli jsem na něco alergická, jaké jsem podstoupila operace apod. Stejné dotazy mi pak kladl skoro každý ve zdravotnické uniformě, s nímž jsem přišla do styku, a já si už říkala, jestli to do dokumentace nikdo nenapsal, nebo jestli zkoušejí, zda jsem příčetná a orientovaná v čase, prostoru i sama v sobě. Pořád jsem říkala, že mám pylové alergie a lokální reakci na bodavý hmyz, než mi po asi pátém kolečku otázek došlo, že v nemocnici se primárně zajímají o alergie na léky.

Na oddělení jako takové jsem se dostala až před obědem. Nejprve mne a další přijaté pacienty nechali čekat v jídelně, než nám přidělili pokojíčky, takže jsme se mezitím mohli poznat mezi sebou. Byl tam jeden takový družný pán s bílými zuby, kterého sestry tipovaly na fitness trenéra a později na dotaz uvedl, že pracuje jako model, jenž dorazil z druhého konce republiky na operaci kýly s odůvodněním, že zde kdysi byl operován a byl velmi spokojen.

Později si mne zavolali do vyšetřovny k paní doktorce, která mě měla operovat. Jelikož jsem netušila, nač se ptát, zajímalo mě pořád jen to odříznutí dvorce a bradavky. Lékařka si na mne fixem nakreslila, co vše budou brát, a mně to přišlo jako obrovský kus kůže. (Mám široké dvorce a pryč muselo sakumprásk vše kolem.) Během vyšetření jsem se dozvěděla pouze dvě věci: že mám blbá prsa, ze kterých toho moc udělat nejde. (Vždycky jsem si myslela, že jsou velká, ale ok, vždyť se jen bavíme o mém těle.) A později, když mi lékařka chtěla vpíchnout do prsu něco, o čem jsem se až zpětně dozvěděla, že šlo asi o reflexní látku, a já se ptala, jestli mi to předtím umrtví, mi odpověděla: „Vás už do toho prsa píchali tolikrát, že musíte být zvyklá!“ Je dost dobře možné, že kdybychom se znaly lépe, tak bych na to i přistoupila a hodila nějaký černý vtip, takhle jsem byla spíše zaskočená a litovala se. Vždyť mi zítra vezmou celý prs! Nemluvě o tom, že lékařka je odborně jinde než já a z těch tisíců způsobů, jak mi informaci předat, zvolila zrovna tenhle. Zjevně pospíchala, celé setkání trvalo asi 3 minuty, a když jsem se ještě chtěla ptát, sestra mě utnula slovy, ať věřím paní doktorce, že ví, co dělá. Mimochodem, tuhle větu jsem si v průběhu svého pobytu vyslechla ještě mnohokrát, vždycky mi zavřela pusu a než jako uklidněná, připadala jsem si spíše jako malý žáček, který zbytečně otravuje dospělé.

V nemocnici na posteli se toho moc dělat nedá. Chvíli jsem si četla, pak jsem dřímala, ruku položenou na komodoru Norringtonovi, se kterým jsem se stále loučila. Po probuzení jsem zjistila, že se mi fix obtiskl na dlaň – pro ilustraci přikládám foto demonstrující, kolik toho šlo pryč. Na trojlůžkovém pokoji jsem byla celou dobu sama až do dalšího dne, což bylo fajn. V pátek ráno pak dorazila paní, která byla se mnou na příjmu, ale protože byla místní, mohla se ještě vyspat doma. Čekala ji operace žlučníku, dorazila hladová, a plánovala si, že to zvládne ambulantně a už odpoledne půjde domů. Oblbováky jsme obě dostaly už ráno před snídaní, ale paní šla na sál ve 12:30 a já až ve 13:00 jako poslední toho dne. Asi nás chtěli zpacifikovat, abychom neprudily , obě jsme prospaly celé dopoledne. Ovšem na sál jsem pak jela zcela bdělá. Ještě jsem narychlo pohladila komodora a už mi připoutali ruce a dávali mi na obličej masku. Anestezioložka mě vyzvala, ať počítám – dala jsem to do šesti. Kdybych se neměla potřebu ospalým hlasem svěřit, že „už to zabírá“, byla bych hustá a došla ke čtyřem.

K sobě jsem přišla až na pokoji kolem čtvrté hodiny, vůbec si nepamatuji, že bych byla ještě na dospávacím pokoji. Na sále mi píchali blok,* aby došlo k umrtvení celé pravé strany hrudníku, ale údajně se to nechytilo, takže mi zřejmě něco přidávali. Podle všeho jsem tam také byla déle, než bylo v plánu, a byť mi doktorka předchozího dne říkala, že kontrolní sentinelovou uzlinu** mi vezmou skrz prs, měla jsem zalepené i podpaží. Vybavuji si akorát, že jsem mdlým hlasem žádala sestřičku, jestli mi dá „klapky na oči“ (spací masku, kterou si s sebou beru už všude); byla jsem zemdlelá a spinkavá. Paní na vedlejším lůžku také přicházela k sobě, hekala bolestí a hledala nějakou úlevovou polohu, sama seznala, že domů nepůjde a počká do dalšího dne.

• * „Napíchnout blok“ při operaci značí, že anesteziolog podá lokální anestetikum v blízkosti nervů v operované oblasti, čímž se znecitliví daná oblast těla a je zajištěna úleva od bolesti při operaci i po ní.

** Sentinelová – „strážní“ – uzlina je první lymfatickou uzlinou v podpaží, do které se mohou šířit nádorové buňky z prsu. Dříve se preventivně odstraňovaly všechny uzliny z podpaží, nyní se zpravidla bere pouze ta první, sentinelová. Před operací do ní chirurg zpravidla vstřikuje barvivo nebo radionuklid, které reagují na nádorové buňky – při operaci pak uzlina „svítí“ a lze poznat, zda je s nálezem (nebo není). Identifikované uzliny se pak spolu s vyňatou prsní žlázou posílají na histologické vyšetření. Kdykoli slyším nebo vidím přívlastek „sentinelová“, vzpomenu si na píseň Já viděl Ellu na sentinelu a mám tendenci se blbě culit.*

Když jsem se trochu zmátořila, zvonila jsem na sestry, že potřebuju čůrat a ráda bych to zkusila. Podotýkám, že do mísy v posteli jsem to neudělala ani po porodu, prostě pod dekou to fakt nepustím, takže jsem chtěla zkusit na WC. Bláhově jsem myslela, že si tam čiperně dojdu sama, ale když už sestřičky přišly (a to na ně paní z vedlejší postele asertivně volala, že jsem počůraná, protože ji štval reakční časový interval), odvezly mě hezky na vozíčku. Na WC to ovšem nešlo a když jsem se začala víc snažit, rozbolelo mě břicho. Volala jsem na ně, jestli by mi nepodaly blicí pytlík (který vypadá jako kondom pro slony), ale když vešly do místnosti a viděly mě, rovnou mě naložily a odvezly zpět do postele, kde jsem upadla do mdlob. Stačila jsem je jen požádat, jestli by mi nezvedly nohy nahoru.

I druhý pokus skončil nezdarem, tentokrát mi sestry přivezly „gramofon“, neboli takový ten pojízdný záchůdek. Opět to dopadlo bezúspěšně, takže jsem si rovnu řekla o cévku, než nadále pokoušet štěstí. Zato jsem ovšem dala průchod černému humoru, kdy jsem všem svým známým přes whatsapp poslala video z Jurského parku, konkrétně tu scénu, kdy je bouřka, hrdinové sedí v autě a přihlížejí krmení tyranosaura a ta holčička tam volá: „Kde je ta koza??“

V noci z pátku na sobotu jsem se moc nevyspala, i kvůli drenáži, která v prsu tlačila. Taky už jsem si neřekla, aby mi dali nohy dolů, takže jsem je celou noc měla výš než hlavu. Rána byla přelepená a když jsem se odvážila si ji opatrně osahat, přišlo mi, že mi vzali sakumprásk všechno. Na pohmat plochá dráha, kde je ta kůži šetřící mastektomie? Utěšovala jsem se, že třeba budu pozitivně překvapená, až to sundají, ale měla jsem pocit, jako kdyby mě ošidili. Slibovali mi pytlíček a namísto něj nic. Tedy podle mě. Kolegyně, která za mnou později přišla na návštěvu a hádaly jsme se, jestli to mám blbě zapošité, se dušovala, že vidí bochánek.

Až mnohem později jsem se dozvěděla, že existují různé typy řezu, a že z hlediska velikosti ňader ta moje, která jsem vždy považovala za velká, nejsou ani velká ani malá, a opravdu z nich mnoho zachránit nelze. (Jiná pacientka se dokonce dozvěděla, že to pak vypadá jako pytlík na psí exkrementy… řečeno jiným slůvkem…) Chirurgové jsou trochu rozezleni na onkology, kteří ve svém optimismu pacientkám dávají falešnou naději, a tyto pak mají zkreslené představy o výsledku. Budu se opakovat, ale o to důležitější by měl být rozhovor operatéra s ženou, která k němu má jít na zákrok…

Uzlinu mi měli brát skrz prs a podpaží bylo zalepené taky. Ptala jsem se na to hned na první vizitě, ale nikdo mi nic neřekl, zazněly jen věty, ať věřím paní doktorce. Ptala jsem se i na všech dalších vizitách, kdy každá trvala (bez přehánění!) cca půl minuty, a jen mi opakovali, že dokud ze mě trčí ze mě hadice, domů mě nepustí. V pondělí při velké vizitě jsem se proto už zeptala, zda mohu nahlédnout do operačního protokolu – opravdu mě zajímalo, co se na tom sálu se mnou dělo. Přítomný lékař mne odmítl: nemám právo do operačního protokolu nahlížet, je to interní dokument. Na mírný dotaz, nejde-li o součást mé zdravotní dokumentace?, jsem dostala odpověď, že bych tomu stejně nerozuměla. (Zde bych chtěla podotknout, že operační protokol je součástí zdravotnické dokumentace a pacientovi má být umožněno do něj nahlížet. I když mu pacient třeba neporozumí, někdo jiný, s kým ho bude konzultovat, třeba ano.)

Ale zpět k příběhu: Od brzkého sobotního rána na pokoj stále někdo chodil. Věděla jsem, že už bych měla normálně snídat, a tak jsem se hned prvních osob, které do pokoje vešly, ptala na svoje užívané léky, které mi při příjmu zabavili. Svoji zdvořilou žádost jsem odůvodňovala tím, že některé z léků musím užívat na lačno (euthyrox na štítnou žlázu), další s rozestupem od nich (dasselta na alergie), a že je musím užívat s nějakým rozestupem od jídla. Během hodiny se na našem pokoji vystřídalo asi 5 různých osob, se všemi jsem se dohadovala alespoň o ten euthyrox, ale navzdory opakovaným urgencím mi ho nikdo nedonesl. (Nezmiňuji, že vitamíny mi zabavili taky a po dobu svého pobytu jsem neviděla ani zinek ani céčko.) To moji sousedku s operovaným žlučníkem vedlo ke stížnostem na zdravotnictví, ke kterým jsem se, přiznávám, přidala a přisazovala si hororovými historkami o své mámě nebo o kamarádce, kterou trápilo srdce, dostala termín za půl roku, a když pak ležela s infarktem na operačním stole, dostala vynadáno, že to měla řešit dřív.

A tak se stalo, že se paní vlivem našich řečí nastartovala z nuly na sto a začala vykřikovat, že jde domů. Sestry ji klidnily, ať počká do vizity a na propouštěcí zprávu, čekalo se navíc i na výsledky krve, neboť lékař se při její operaci den předtím píchl o jehlu. Ovšem paní běsnila čím dál víc, nepomohlo ani mé apelování, ať počká aspoň na tu krev, ostře se pohádala se sestrami (které se pak už také nedržely zpátky) a nakonec se nasoukala do džín a odešla domů bez propouštěcí zprávy, s kanylou v ruce a se zdůvodněním, že se na to může vysat a že to jsou zkuvený pí*y. Opět jsem na pokoji osaměla.

Kromě odchodu mé spolunocležnice se nic pikantního nedělo. Pochrupovala jsem, dostala něco proti bolesti, protože když se to ozvalo, bylo to nepříjemné, ale mohla jsem již normálně jíst a pravá ruka mi přišla docela hybná. Nitrožilní aplikace antibiotik mi působila bolesti v žíle, takže mi vyndali kanylu a léky podávali formou tablet. Aby to bylo komplet, dostávala jsem ještě injekce na ředění krve. Též musím vychválit anestezioložku, protože oproti mým dřívějším operacím jsem nakonec nezvracela ani 1×.

Jídlo mi zprvu nosili na pokoj, ale nakonec jsem se cítila natolik zdatná, že jsem se s drenážními lahvičkami v ruce vydala do jídelny na vinnou klobásu. Nakonec jsem si přisedla ke stolu k dámám z vedlejšího pokoje, které se už mezi sebou trochu znaly, a dala se do řeči s pacientkou, kterou jsem zahlédla již u příjmu a která se mě – s ohledem na moji pleš – ptala, že tam asi budu s tím samým, co ona. Představila se jako Martina a na rozdíl ode mě si preventivně nechala odstranit i zdravý prs. V jídelně jsem ji tedy vídala v županu přes nemocniční košili, v jehož kapsách nosila lahvičky na zachycování výpotku (krev, sérum a lymfa vytékající z rány – já tomu říkala moje tresť). Mně toho mnoho neteklo, jednu lahvičku jsem měla zpola plnou a v druhé bylo trochu čurklo na dně, ale Martina, kterou operovali v úterý, prý drenáž měnila už 4×.

K nemocniční stravě mám výhrady standardně, ale třeba v našem městě se to za ty roky opravdu změnilo k lepšímu. Tady to tedy za mnoho nestálo, a i časové rozestupy mezi jídly byly docela trýznivé. Snídaně v 8 hodin ráno, oběd kolem dvanácté, večeře v šest. Od šesti do osmi ráno nic, kromě hladu, ještěže jsem byla z domova zásobená přesnídávkami a piškotky; kolegyně mi na žádost přinesla bílý jogurt a nanuk. Ovšem bílou kávu, na kterou si potrpím, tu tam měli luxusní. S jídlem bych se nějak vyrovnala, překvapilo mě ovšem, že v jídelně bylo k dispozici jen minimum příborů – v propozicích, které jsem si zapomněla přečíst, stálo, že si pacienti mají přinést příbor vlastní. A tak mi manžel, než odjel s dětmi na dovolenou, přivezl sadu příborů čítající vidličku, dvě malé lžičky (z toho jednu plastovou) a nůž se Spidermanem. Polévkovou lžíci jsem si půjčovala ze skromného eráru.

Na pokoji jsem byla sama do neděle. Sestry mi říkaly, že se tam někdo možná nastěhuje v pondělí, až nastoupí plánované operace, ale nakonec bylo třeba pokoj uvolnit, protože oddělení mělo hodně nových příjmů a hlavně muže, takže bylo potřeba vytvořit ryze mužský pokoj. Kdysi jsem v rámci jednoho skautského tábora absolvovala „přežití“, kdy nás na 4 dny vyhnali do hor, spalo se pod širákem a jedlo se jen ze železných zásob. Snášela jsem to vcelku dobře, dokud jsem si jeden večer nepočůrala nohu. Chtěla jsem zpátky do tábořiště k tuhému mýdlu a čistému prádlu, ale čekala nás ještě jedna noc. Tahle skutečnost mě zlomila. Obdobně mě v nemocnici morálně zlomilo stěhování na sousední pokoj.

Samozřejmě chápu, že nemocnice není hotel, spolubydlící ani apartmá si člověk nevybírá a nemá volbu ani na to, zda bude ležet na posteli u okna nebo u dveří. To beru. Dotkl se mě ovšem samotný způsob stěhování. Sestřičky mi vtrhly na pokoj zrovna ve chvíli, kdy jsem ukončila ryze soukromou vyměšovací činnost na toaletě a mířila do sprchy. Volala jsem na ně, že za dvě minuty jsem venku, ale pospíchaly, odemkly zamčenou skříňku s mými osobními věcmi, vyházely je na postel a jely s postelí na chodbu. Volala jsem za nimi, že v koupelně mám jen andělíčka a že na vedlejší pokoj přes chodbu nepůjdu s nahým zadkem. A tak se mi začaly přehrabovat v těch vysypaných osobních věcech, aby mi našly čisté kalhotky. Kdyby byly ty dvě minuty počkaly, v klidu bych se oblékla, věci si na postel naskládala sama nebo vše potřebné přenosila. Takhle se mně dotklo, že mi někdo a) naprosto samozřejmě vtrhl do zamčené skříňky, b) hrabal se mi ve spodním prádle. Myslím, že to by nebylo příjemné ani jim. Asi postřehly, že jsem rozhozená, protože se mě čtyři ptaly, jestli nechci pomoc při vybalování, čtyři jsem odmítla. Pokoj pak chystaly ještě asi čtvrt hodiny a další minimálně hodinu trvalo, než na něj někoho přivezly… Zkrátka neosobní prostředí nemocnice, kdy se na pacienta nehledí jako na člověka, ale na položku. Utěšovala jsem se tím, že ze mě nic neteklo a že tedy zřejmě už v pondělí půjdu domů. Jako vzpruha sloužily i příběhy o mém autoerotickém idolovi, které pro mě kamarádka nechávala generovat AI. Až později jsem zjistila, že ne každá zápletka je z její hlavy, vztahové a dějové nuance totiž o víkendu na chatě konzultovala s partou přátel, a tak jen čekám, až jednoho dne potkám někoho úplně cizího, kdo mě bude znát líp, než se znám já sama .

Po stěhování jsem skončila na pokoji s Martinou, namísto u okna u dveří, kde bylo šero a číst se tam dobře nedalo, a tak se stalo to, čeho jsem se dlouhodobě obávala – vzala jsem do ruky služební vychytralý telefon a už mi tam zůstal. Můj dvorní fyzioterapeut od té doby pláče při každé naší seanci. (Soukromý telefon mám stále tlačítkový a technologiím, a zejména všelijakým aplikacím, se bráním zuby nehty.) Moje nová spolubydlící na pokoji spíše nebyla, coby místní se vždy někdy toulala a chodily za ní návštěvy, se kterými si povídala venku. K pořádnému popovídání jsme se tam dostaly až navečer. Na první pohled mi přišla trochu alternativní (bubnování, dva domácí porody), ale co jsme se poznaly blíž, nedám na ni dopustit.

Nakonec mě opravdu pustili domů v pondělí. Tresti ze mě, na rozdíl od Martiny, odtékalo jen minimum, byla jsem seznána způsobilou a po otřesu způsobeném stěhováním jsem ani já setrvávat nechtěla. Jelikož manžel a jeho rodiče byli s dětmi na dovolené, a můj tatínek se stará o nemohoucí maminku a nechtěla jsem ho zatěžovat, požádala jsem si o sanitku. Dětinsky jsem se radovala, že řidič zahouká, ale když jsem za doprovodu sestry, která mi nesla tašky, v čase oběda sešla k autu, zjistila jsem předně, že nejedu sama. Nesměle jsem se ptala, zda řidič cestou bude houkat, a když mi řekl, že nebude mít důvod, pípla jsem, že jsem se těšila. „Hů hů,“ řekl mi suše a pobídl mě, ať konečně vlezu dovnitř. Ještě se ujistil, že budu vystupovat jako první, „a pak odvezu dialýzy“, a jelo se. Ač nezahoukal, byl řidič hodný a odnesl mi bagáž až do třetího patra, ani jsem mu nestačila dát bonbon jako poděkování.

Pokud bych nemocnici měla něco vytknout, je to minimum předávaných informací. A to nejen o samotném zákroku, ale i stran pooperační péče a rehabilitace. Možná jsem příliš odkojená zahraničními seriály, ale jako pacient bych čekala, že si se mnou před zákrokem někdo, ideálně operatér, sedne, představí se, řekne mi o průběhu plánované operace, že mohou nastat komplikace nebo se objeví něco, s čím se nepočítalo, a proto bude rozsah operace větší. (Něco v tom smyslu bylo sice uvedeno v papírech, které jsem dostala v poradně, ale obecně mám informovanými souhlasy problém, protože vždy začínají slovy „lékař mě srozumitelně poučil“ a „mohl jsem klást doplňující otázky“, ale zpravidla k tomu nikdo nikdy nic neřekne, jen člověku vrazí papíry do ruky a podepište to.) Po samotném zákroku bych čekala, že opět někdo přijde, řekne mi, jak to probíhalo, co při operaci našli a co mi dělali. Obzvlášť s ohledem na to, že mne neoperovala lékařka, se kterou jsem hovořila ty tři minuty den před operací, a jež pak vzápětí odjela na čtrnáctidenní dovolenou, ale doktorka, která se vizit účastnila. (Což jsem se všechno dozvěděla až zpětně, právě z operačního protokolu.)

Už v nemocnici jsem poptávala případnou rehabilitaci. Nádor byl na pravé straně, jsem pravák a pravou ruku mám už léty dost zmršenou s náběhem na zánět karpálů. Do nemocnice jsem navíc nastupovala s tím, že mě bolelo celé tělo – bedra, nohy, měla jsem i zablokovanou krční páteř. Jak jsem nemohla chodit cvičit a fyzioterapeut neměl termíny, začala jsem se se svojí hypermobilitou „rozpadat“ a bylo mi jasné, že pooperační vylehávání v posteli mi to jen zhorší. Mladá sestřička na oddělení do papíru napsala, že mě bolí záda a nohy, a záhy na to přišla jiná, že to musíme přepsat, protože kdyby napsali, že mě bolí všechny nohy (doslovná citace), přišel by na ně audit. Rehabilitační sestry se za mnou sice na vyžádání stavily, ale řekly mi jen to, abych dýchala do hrudníku a do břicha, a později při pondělní vizitě, když jsem se před propuštěním ptala na nějaké cvičení, mi bylo řečeno, ať mačkám míček, zkouším ruku zvedat, ale ať ji šetřím.

Týden od operace, kdy jsem pro otok v podpaží stále nemohla připažit a vydala se pro jistotu na chirurgickou ambulanci, se na mne po dvou a půl hodinách čekání podívali, znovu mi řekli, že ruku musím šetřit a dali mi ji do závěsu. Po týdnu v závěsu, kdy jsem poctivě nedělala nic, jsem překvapeně zjistila, že paži nemohu propnout. Martina, která sice pobyla v nemocnici déle, ale na vyndání stehů byla dříve než já, mě odkázala na stránky onkofyzio, kde jsou edukační videa, jak pracovat s jizvou po operaci a jak se hýbat. Závěs jsem tedy sundala, začala cvičit dle videí, ale všechno to bylo samostudium. Přitom ke cvičení po mastektomii, kdy se zasahuje i do lymfatického systému a hrozí otoky paže, existuje mnoho příruček, letáčků, nebo právě videí na internetu. Pokud tedy konkrétní informace v nemocnici či při propouštění nepředá ošetřující lékař nebo rehabilitační sestra, proč nelze dát pacientce alespoň brožurku, letáček, kontakty na fyzioterapeuty nebo lísteček s webovkami, které jsou v tom množství informací na netu relevantní? (Pořád si tedy myslím, že by tomu měl předcházet rozhovor, protože ne každý se vyzná v termínech a rozumí psanému slovu, byť popularizovanému.)

Nejsem odborník, takže nedokážu posoudit, nakolik mám prs odoperovaný dobře a zda moje krpatá jizva odpovídá standardům. Něco jiného určitě je chirurgické a něco jiného estetické hledisko. Větší informovanost by však jistě předešla zklamání. Ovšem samotnou neochotu pacientovi po zákroku cokoli sdělovat, to považuji za selhání. Z důvodu, že pacient opravdu není jenom položka, ale především člověk. A pak i proto, že v případě mastektomie nejde o stříhání nehtů, ale o poměrně masivní zákrok, který má vliv nejen na psychiku a sebevědomí pacientky, ale také na její další zdraví. Domnívám se, že podpora stran rehabilitace a doporučení, co člověk může a co by neměl po operaci dělat, jsou pro další léčbu i případnou rekonstrukci prsu, ale hlavně uzdravení, zásadní. I s ohledem na to, že u tohoto typu zákroku bolí i duše.

Pokračování deníčků:

• Vím, že jsem je pomlouvala, ale jsou moje! (1. část)
• Příčiny a následky (2. část)
• Reakce okolí (3. část)
• Chemoterapie a další slovíčka (4. část)
• Chemoterapie a další slovíčka – pokračování (5. část)
• Chemo girl (6. část)
• A jako ablace prsu

P. S.: Stran informovanosti doporučuji knihu Nejsi na to sama, která má dva díly (Průvodce rakovinou prsu a Průvodce životem po léčbě rakoviny prsu), a jíž u Grady vydala organizace Bellis. Pacientky s touto diagnózou mají nárok na obě knihy zdarma, ale publikace využijí i jejich rodinní příslušníci a okolí. Vše je zde popsáno nenásilně, s nadhledem a srozumitelně. Druhý díl obsahuje informace mj. i o rehabilitaci s uvedením QR kódu na videa onkofyzio cvičení. Matně si vybavuji, že mi knížku hned zkraje nabízela onkoložka a já ji odmítla s tím, že nechci aktivně vyhledávat žádné informace. Zpětně si za to trochu nadávám, protože čtení těch knih mě sice vždycky rozhodí, je zde ovšem vše napsané na jednom místě a člověk se díky tomu může i trochu připravit na to, co ho čeká.