A jako ablace prsu

Pokračování deníčků:

• Vím, že jsem je pomlouvala, ale jsou moje! (1. část)
• Příčiny a následky (2. část)
• Reakce okolí (3. část)
• Chemoterapie a další slovíčka (4. část)
• Chemoterapie a další slovíčka – pokračování (5. část)
• Chemo girl (6. část)

Do Prahy pro výsledky genetiky jsem nakonec jet nemusela, paní genetička mi je předala po telefonu. Zkoušela jsem výstupy sondovat již dříve, ale vyhodnocování trvá dlouho, takže jsem opravdu čekala až do dubna. Vtipné bylo, že byť jsem měla datum poznačené v kalendáři, muž mi zapomněl říct, že nepočítá s vyzvedáváním dětí, šla jsem tedy pro ně já a telefonát se samozřejmě trefil do jízdy autobusem a vystupování na zastávce. Volala jsem tedy zpátky na kliniku po příchodu domů, abych se ujistila, že jsem to pochopila dobře – ono se blbě poslouchá jedním uchem, když člověk koordinuje děti při opouštění MHD a ještě pomáhá s kočárkem. Dobrá zpráva je, že genetika BRCA geny nepotvrdila (já si blbě pamatovala tu zkratku a pořád jim říkala PRC geny a dětinsky se radovala, že mají sprostý název), takže v mém případě šlo opravdu o ojedinělou událost a o smůlu.

Po skončení chemoterapie mě čekal kontrolní ultrazvuk, na který jsem se třepala a modlila se, aby se nádor podařilo zmenšit natolik, že se prs podaří zachránit. Nevím, jestli si mě pan doktor s někým nespletl, ale když mi při vyšetření řekl, že kdybych přišla dřív, mohlo to zmizet celé, a proč jsem s tím tak meškala, bylo mi spíš do pláče než do smíchu. Hned poté, co jsem nahmatala, jsem šla k obvodnímu gynekologovi a dostala žádanku, abych měsíc (který byl opravdu výživný) ztratila čekáním na termín. Pak už to šlo velmi rychle – rezonance, biopsie, chemoterapie. Kdy jsem měla přijít dřív??

Davy Jones reagoval už na první chemoterapie, přestal být hmatný a poskytl falešnou naději, že o prs nepřijdu. Bohužel nádor se jen rozprsknul a při ultrazvuku v červnu tak byla vidět tři ložiska, ještě relativně velká. Kladu si otázku, co by se stalo, kdybych absolvovala ještě i tu čtvrtou „velkou“ chemoterapii, ale to je takové to „co by kdyby“. V danou chvíli bylo jisté jen to, že mě čeká operace – kůži šetřící mastektomie. Bradavka s dvorcem, o které jsem nechtěla přijít, půjdou pryč taky, protože u duktálního nádoru prorůstají do mlékovodů ústících v bradavce. Blbé je, že jsem to tak nějak cítila už v tom prosinci, i když jsem v sobě stále chovala naději, že to půjde zachránit…

Na začátku června jsem tak poprvé udělala něco, čemu jsem se dlouho vyhýbala – začala jsem googlit informace. Po návratu do práce po rodičovské jsem u sebe objevila novou úchylku, totiž pokoušet outlook, jakou nejblbší automatickou odpověď mi nabídne. S kolegyní jsme dokonce jednou svoji úřední korespondenci šponovaly do krajnosti, aby se outlook ukázal (pokud někdo monitoruje naše e-maily, musel se královsky bavit), a kdykoli se mi objeví nová automatická odpověď, která je zcela mimo mísu a úplně mimo úřední jazyk, s rozkoší ji odklepnu a pošlu adresátovi. Po povinném nainstalování AI do našich počítačů jsme začali pokoušet i Umělou inteligenci a bavili se jejími limity. Já se takto pobavila i při vyhledávání googlem, kdy jsem chtěla napsat „ablace“ a vyhledávač mi v rámci automatického doplňování navrhl „abraka dabra“.

Proč jsem se do googlení pustila? Předně mě zajímalo, co všechno mi z prsu zůstane a jak se tedy vlastě bradavka a dvorec rekonstruují. Nakonec jsem se dostala ke stránkám Bellisek a volala na uvedené telefonní číslo, kde jsem kladla asi hloupé dotazy, zato jsem dostala odpovědi od někoho, kdo si tím prošel a ví, o čem mluví. Ten telefonát mě moc neuklidnil, ba spíše mě rozhodil, protože ve své neznalosti (a při optimismu primářky onkologie) jsem měla naprosto zkreslené představy.

S ohledem na to, že mi měli vzít bradavku i s dvorcem, řešila jsem, z čeho udělají novou? Asi nebude mít stejnou funkčnost jako ta původní? (Na VŠ se mi často stávalo, že když mi byla zima, stála mi jen jedna bradavka, a spolužačky se mi kvůli tomu smály. Teď takhle budu vypadat trvale?)

Varianty jsou v zásadě tři: 1. potetovat kůži tak, aby vypadala jako 3D bradavka s dvorcem, v reálu ale bude kůže hladká (2D); 2. bradavka se vyšije z kůže, aby vzniknul „cumlík“, a dvorec se potetuje (kůže má stejnou barvu jako celý prs, není růžová jako běžná bradavka); 3. doktor vezme kus kůže z třísel, kde je barva tmavší, a z té se vytvaruje dvorec s bradavkou (stejný odstín jako u druhého, zdravého prsu se pak dotetuje). Třetí varianta je nejnáročnější, není to na jeden zákrok a je po tom i více jizev. Fór je v tom, že ne pro každého je vhodné všechno, a záleží i na stavu kůže po radioterapii, která jí dá dost zabrat. Proto se rekonstrukce prsu obecně doporučuje nejdříve po dvou třech letech od operace.

Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale v rámci mastektomie dojde k odstranění celé prsní žlázy, která tvoří výplň prsu. Když se vezme vše, pacientce zpravidla zůstanou „důlky“, nikoli rovná plocha, protože se operatér dostane „až na kost“. Při kůži šetřící mastektomii se část tkáně zachová a vytvoří „prázdný pytlík“. A ten je samozřejmě třeba něčím vyplnit. Ať jde o silikon nebo vlastní tuk – ke kterému jsem se myšlenkami upínala já. Jenže už mi nedošlo, že k tomu je potřeba ten tuk taky odněkud vzít. Pár lidí mi sice nezištně nabízelo ten svůj a jedna kamarádka se označila za Tukodajku, ale takhle to úplně nefunguje , takže cca tři liposukce (= narkózy) a opět ne vše najednou, ale na etapy. S ohledem na to, že jsem sice přibrala, ale asi ne tolik, plus s přihlédnutím k faktu, že jen z tuku se toho moc nevytvaruje a nemusí to mít dlouhodobější efekt, vypadá to u mě na silikonový implantát, kterému jsem se chtěla vyhnout…

Také jsem začala přemýšlet nad praktickými důsledky zákroku. Když se mi po třetím dítěti ustálila velikost prsou a konečně jsem sehnala padnoucí prádlo, které vytvoří atraktivní dekolt, nedělá faldy v podpaží, nezařezává se do zad a není vidět ani pod tenkým bambusovým tričkem, když jsem do tohohle prádla investovala nemálo peněz, zjistila jsem, že ho buď mohu vyhodit, anebo tak na tři roky zazimovat s naftalínovými kuličkami a doufat, že ho ještě někdy obléknu. Jakože ho spíše neobléknu, protože „vložky do podprsenky“ (odborně se jim říká epitézy) mají určitý tvar (v závislosti na provedením zákroku a na skutečnosti, co z prsu zbylo) a z běžných podprsenek budou spíše vypadávat nebo budou vidět. Po mastektomii ženy nosí speciální prádlo s kapsičkami na vložení epitézy, ale tyto podprsenky nemají ze zdravotních důvodů kostice, a když jsem googlila, jak vypadají, propadla jsem chmurám, protože to je přesně ten střih, kterému jsem se dlouhodobě vyhýbala, jelikož mi prsa nedělal hezká.

Ačkoli jsem již na podzim vrátila do Intimissimi všechny podprdy nakoupené v rámci Black Friday a obdržela za ně poukaz s platností tři roky, bude mi k prdu. A k prdu mi možná bude i většina mého šatníku, protože jsem prsa ráda ukazovala a většinu věcí mám s dekoltem. (Manžel to nesl nelibě a ptal se „Musíš je pořád ukazovat?“, na což jsem mu odpovídala, že dokud je mám, tak je ukazovat budu. Netušila jsem, jak byla moje slova prorocká.) Suma sumárum, když už člověk investuje do kvalitního šatníku, je mu k ničemu. Mohu tedy doufat, že ho ještě někdy unosím, protože vynakládat další nemalé finanční prostředky na nové oblečení, se mi nechce. Nemluvě o tom, že ty finanční prostředky kvůli pracovní neschopnosti ani nemám . (A to už nezmiňuji, že jsem přibrala nějakých 10 kilo.)

Ono se to říká: prsa Ti udělají nová a hezčí! Ale už se nemluví o tom, že to jednak nějaký ten pátek trvá, že to s sebou nese výměnu šatníku, a že ta prsa nebudou stejná jako předtím. Já sama tedy už utěšující věty o tom, že nová prsa přece jdou na pojišťovnu, z pusy nevypustím.

Na svoje prsa jsem se hodně upínala a když mi začaly padat vlasy, zburcovala jsem našeho rodinného dvorního fotografa, jestli by si nenašel termín, že je chci nafotit, dokud mám ještě vlasy na hlavě. Vím, že to zní možná divně a asi i úchylně, ale beru to jako svoji formu truchlení, kdy se budu na ty fotky se zalíbením koukat a říkat si, jak jsou pěkná a jak jsem byla blbá, že jsem si svých prsou nevážila. RIP, komodore Norringtone.

Po kontrolním ultrazvuku jsem měla mamologickou poradnu, kde jsem rovnou dostala termín operace – za tři týdny. Jak to byl fofr, neměla jsem šanci to nějak vstřebat, zajímat se třeba o to, jestli nechci jít někam jinam nebo se vyptat na všechno, co by mě zajímalo. V daný okamžik jsem řešila jen to, že přijdu o první vysvědčení svojí prvňačky, nepojedu na rodinnou dovolenou (už třetí rok po sobě…) a že bych si chtěla nechat bradavku a co s ní udělají.

Ty tři týdny jsem více méně strávila obíháním předoperačních vyšetření – kromě praktika, gynekologie a rtg plic šlo zejména o internu, kdy jsem 14 dní sháněla někoho, kdo by mi natočil EKG. Moje praktická lékařka EKG nemá, takže mě sestra odvedla v rámci budovy o dvě patra výš, kde jedna doktorka měla dovolenou, druhá mě nechala čekat v čekárně, aby mi řekla, že mají plno a že to takhle narychlo nestihnou. Volala jsem tedy do nemocnice, kde mě měli operovat, zda mi EKG natočí oni – poslali mě k šípku a odkázali na ambulance interních lékařů. Když jsem volala tam, zvedla to gynekologie, protože se o ordinaci dělí. Tak jsem volala ještě do krajské nemocnice ve městě, kde bydlím, ale tam mi řekli, že když jsem pacient ve městě sousedním, EKG mi nenatočí (přitom obě nemocnice už mají téhož zřizovatele) – nicméně sestra byla tak hodná, že se mnou situaci řešila a slíbila, že kdybych fakt nesehnala, zkusí se za mě přimluvit u primáře. Nakonec jsem šla na polikliniku, kde jsem kardiologa sehnala – možná k tomu přispělo, že jsem se sestry mezi dveřmi zeptala, že mám za tři týdny operaci a zatím mě všude poslali k šípku, jestli mě tam pošle taky?

Při rentgenu plic mi našli cystu vedle srdce, ale nic, čím bych se měla znepokojovat – bez toho rentgenu by se na to ani nepřišlo a žila bych s tím dál –, a na gynekologii mi konečně lékař přeléčil zánět, který mě trápil už nějakou dobu. Když se u mě objevil, na vyšetření nebylo nic vidět, ale tou dobou mě chytla i rýma (taky jsem se, opojena tím, že mám dobré krevní výsledky, vydala na školní jarmark bez roušky a chytila nějakou virózu, která mi týden dala zabrat) a nadávala jsem, že léčba, kterou podstupuji, je moc fajn, protože ze mě teče oběma konci. Rýma odešla, ale zánět přetrvával, než jsem se ho před zákrokem konečně zbavila a oba konce se vrátily do normálu.

(Mimochodem, je kupa věcí, které se s léčbou snoubí a o kterých se moc neví. To, že člověku po chemoterapii slezou vlasy a že je unavený, to se tak nějak ví. Ale že může mít i brutální plynatost a jiné lahůdky, o tom už se mluví méně .)

Během všeho toho běhání po doktorech jsem nestihla pořádně žít, ale podařil se mi ještě jeden kousek. Oslovila jsem kamarádku, jestli neví o někom, kdo by mi udělal odlitek prsou na památku, a ji napadla naše spolužačka z vyššího ročníku ze střední školy. Jedno nedělní dopoledne (kdy jsem si ještě předtím zašla na mši a potkala jednu hrozně zajímavou paní) jsem se tedy vypravila do kabinetu KPV na TUL a nechala se omotat sádrovými obvazy. Konverzace, kterou jsme tam vedly, by nám bez znalosti kontextu na nějakém Only Fans podcastu vydělala hodně peněz . Věty o tom, že s tím dlouhým to jde líp, nebo „nastříkej to na mě!“ a „dej mi tam toho víc!“, pomáhaly dotvořit atmosféru. Celá ta situace mě vedla k tomu, že jsem nahlas formulovala svoje myšlenky:

Poslední půlrok jsem se hodně zamýšlela nad tím, jak vnímáme svoje tělo, často velmi kriticky. A že hodnotíme i jiné. Na autobusové zastávce pár dní předtím jsem viděla postarší paní, která v sandálech a šortkách vystavovala vrásčité nohy. Pomyslela jsem si, že by bylo vhodnější je neukazovat, abych se hned vzápětí okřikla. Proč vlastně by si paní v horkém počasí nemohla vzít šortky? Kde se vzal kult mládí, šťavnatého a pevného těla?

Sama sebe jsem nikdy nevnímala ani tak ani onak, že bych si posílala hubičky do zrcadla jako Burt Reynolds v Němém filmu od Terryho Brookse. Poprvé jsem se začala hanbit, když se mi kluci ze třídy posmívali, že mám chlupaté nohy. Tak jsem se začala holit od kolen dolů. Třísla jsem začala holit poté, co se mi posmívaly spolužačky, když jsem vylezla z bazénu a u lemu plavek měla mokré camfourky. A pak jsem v dalších letech začala mít mindráky ze zadku, prsou i obličeje.

Proč jsme kritičtí sami k sobě? Kdo určil, co je pěkné a co ne? Nezaslouží si každé tělo úctu? Nejen za to, že funguje a stále slouží. Vždyť tělo je kronikou života svého nositele, odráží vše, čím si prošel, co zažil, prožil. V případě té paní na autobusové zastávce třeba kolik dětí porodila, jaké nemoci prodělala, ale přesto funguje, žije a ze života se raduje. Co já mohu vědět? Proč by se ta paní měla zahalovat, když je vedro, jenom proto, že už jí není -náct? Proč vynášíme soudy nad druhými? Nebo nad sebou?

Teď koncem srpna, kdy už mám operaci za sebou, často koukám na lidi na ulici a na jejich těla. Není v tom nic erotického, jen mám radost, když má žena nebo dívka dvě prsa, jsou zdravá a už jen tím pěkná. Nebo když chlápek 50+ jde po městě a vůbec se nestydí za to, že má pod tričkem pupek. Bohužel člověk si většinou uvědomí, jak byl pěknej, až zpětně, kdy už se to nevrátí. Anebo když o to má přijít. Přitom jde o naši součást, o něco, co považujeme za součást samozřejmou. Naše tělo není cizinec, je naše.