Příčiny a následky

O té nemoci, kterou jsem zatím odmítala pojmenovat nahlas, aby se nestala pravdou, se říká, že je to nemoc ze stresu. Když jsem se v prosinci ohlížela za uplynulým rokem, ani bych se nedivila, kdyby to bylo právě kvůli tomu. Ve stresu jsem byla více méně poslední dva roky, od návratu do práce po 10 letech rodičovské dovolené. Ne, že by moje zaměstnání bylo náročné, ale když jsem v říjnu 2022 nastoupila, strávila jsem tam přesně 3 dny a do konce měsíce byla doma s nemocným dítětem. Tenhle trend pokračoval s různými obměnami, kdy bylo doma buď jedno, dvě nebo všechny tři, třítýdenní rekord nepřetržité přítomnosti na pracovišti jsem překonala až loni šesti týdny v kuse, a to jen proto, že se uvolili pečovat prarodiče. S manželem jsme se vykrývat nemohli, neboť, jak mi opakovaně řekl on i náš společný nadřízený, jeho práce je důležitější a v práci ho potřebují víc než mě. A tak, kdykoli jsem měla něco rozpracovaného nebo nějaké osobní plány, vše šlo stranou péči o děti, kdy jsem byla de facto stále zavřená v bytě jako rukojmí. Můj vedoucí mi k Vánocům dal certifikát zaměstnance měsíce za vzornou účast při plnění akce 100% docházkou proti americkému imperialismu.

Pořádnou dovolenou jsem neměla ani v roce 2023 ani o rok později. V roce 2023 týden před prázdninami nejstarší syn skončil na akutní operaci s krční mandlí, a po 10 dnech na nadstandardu na ORL, na který padla moje mimořádná odměna, měl mít 14 dní klidový režim, a tak manžel jel na dovolenou s mladšími dětmi a já zůstala doma s nejstarším. Jako rodina jsme společně o letních prázdninách strávili 4 dny, kdy muž vzal nejstarší a prostřední dítě a já čekala, až nejmladší dobere antibiotika a přijedeme za nimi. A když jsem pak s mladšími dětmi jela vlakem za kamarádkou na Slovensko, po 4 dnech jsme se vlakem přes obě republiky vraceli domů s angínou.

Obdobný scénář se opakoval i o rok později jen s menšími obměnami, kdy manžel jel na dovolenou s nejstarším, nejmladší dobíral antibiotika a prostřední dítě bylo nalomené. Plán zněl, že až malý dobere atb, přijedeme za nimi, ale tentokrát přišel zásah odjinud. Bydlíme v bytovém době s rodiči nad námi a když mi v půl jedenácté večer v den manželova odjezdu v sobotu 29. 6. najednou volal táta, bylo mi jasné, že je zle. Máma měla poměrně masivní mrtvici, skončila na neurologické JIP a vůbec se nevědělo, co s ní bude. V pondělí jsem šla k pediatrovi na kontrolu s prostředním dítětem, které taky vyfasovalo antibiotika, takže bylo jasné, že nikam neodjedeme. Počítali jsme s tím, že budeme 14 dní pryč, doma nebyly ani základní potraviny, takže každé ráno jsem sjela na nákup se dvěma nemocnými dětmi, pak doma rychle udělat oběd, pak do nemocnice za mámou (děti hlídal táta, a pak jsme se prostřídali), rychle nakoupit, běžet domů, udělat večeři, uložit děti a jít spát. V mezičase jsme s tátou, kterému konsilium lékařů taktně naznačilo, ať se připraví, že bude vdovec, řešili případný pohřeb a pozůstalost, hledali, kde má máma jaké účty a hesla (pokyny pro případ smrti mi sepsala už v době covidové pandemie, po které jsem jí vše zase vrátila zpátky), a v nemocnici jsme ji drželi za ruku, omlouvali jsme se za vše špatné, čeho jsme se na ní dopustili, a prosili, ať se z toho dostane. Kdo nezažil pohled na blízkého po mrtvici, neví, jak stresující je tohle samo o sobě.

Nemluvě o tom, že mámu automaticky odepsali jako starou bábu a odložili ji dožít na Oddělení následné péče (LDN), ale ona překvapila a neumřela. Celé tohle selhání systému je na delší povídání, spokojím se tedy jen s tím, že nebýt táty a jeho nezdolné víry, že se máma zlepší (kdy mi sociální pracovnice mezi čtyřma očima účastně říkala, že tatínek maminku hodně miluje a nevidí to realisticky), kdy po 3 ztracených měsících na LDN začal platit sanitu a vozit mámu na soukromou kliniku do Prahy (protože všechny rehabilitační ústavy nás se zprávou z neurologie rovnou odmítli), kde ji rozhýbali, a tak v současné době, ¾ roku od té epizody, si už dojde na záchod a s dopomocí sejde a vyjde schody do 4 patra. Tragické ovšem je, že člověk celé roky pracuje, odvádí do systému a ne málo, a když to pak nejvíc potřebuje, systém se na něj vykašle. A ne všichni v téhle situaci mají soběstačného partnera (táta odložil operaci kýly, aby se o mámu mohl starat, a doteď na ní nebyl), rodinu nebo finanční zdroje, aby se o svého rodinného příslušníka mohli postarat.

Od okamžiku, co se stalo to s mámou, vše, co se nám dělo, jsem soukromě označila jako Řadu nešťastných příhod. Vždycky, když už jsem doufala, že bude líp, stalo se něco dalšího:

Po prvním týdnu, kdy jsme ještě nevěděli, co a jak, jsme měli jako rodina pokračovat na dovolenou v Praze u manželova dědečka. Hodně jsem zvažovala, zda pojedu, protože se mi nechtělo nechávat tátu doma samotného. Téměř 90letý dědeček si ovšem dva dny před naším příjezdem zlomil ruku při pádu ze schodů.
Třetí den pobytu v Praze se nejstaršímu dítěti objevily po těle divné pupínky, které jsem odhadla jako neštovice. Můj táta si nebyl jist, zda je v dětství prodělal, takže pro nás dojet nechtěl, jet žlutým autobusem nepřicházelo v úvahu, a tak pro nás přijel kolega z práce a odvezl mě i s dětmi domů – manžel zůstat a staral se o dědu. Dítě jsem nafotila pediatrovi – nebyly to neštovice, ale impetigo. Po 3 dnech dovolené opět ošetřovačka.
Po konzultaci s ředitelkou mladší děti pustili na příměstský tábor, já zatím doma vyvařovala povlečení, mazala antibiotickou mastí a modlila se, ať to nechytne nikdo další.
Po týdnu si starší dvě děti vzali manželovi rodiče do Krkonoš. Nejmladšího měli původně hlídat naši s tím, že s manželem budeme mít poprvé po 10 letech týden sami pro sebe. To s máminou mrtvicí padlo, takže jsem zůstala doma s děckem a manžel chodil do práce. Dítěti se záhy objevily na těle pupínky, náš pediatr na dovolené, zastupující lékař taky. Po třech dnech jsem si k zástupu šla pro antibiotickou mast na impetigo, aby se ukázalo, že dítě má neštovice.
Starší děti se měly vracet z Krkonoš v době, kdy byl ještě nejmladší infekční, takže jsem prorokovala, že než to propukne u nich, dostanu se do práce tak v říjnu. Úder přišel z nečekané strany, zatímco sourozenci nechytili nic, mladší dostal silnou rýmu s kašlem.
V srpnu jsme měli mít týden rodinné dovolené, ale tentokrát po prvním půldenním výletu odpadl s virózou manžel a celý týden jsme tak byli zavření doma.
V září táta stáhl mámu z LDN a přechodně se s ní přestěhoval do Prahy, aby měli blíž do té soukromé kliniky a konečně se jí dostalo intenzivnější péče, kterou měla dostat hned na začátku. Hned druhý den mi volal SOS, co zapomněl a potřeboval by přivézt, takže jsem mu pořizovala vybavení do bytu a každý týden mě kolega vozil k rodičům do Prahy. Zatímco jsem si brala dovolenou, abych jim v bytě uklidila a navařila, můj bratr, který bydlí na okraji metropole, je single a děti nemá, mi řekl, že to má 45 minut daleko… Tatínek nakonec zjistil, že si špatně spočítal náklady, takže se rozhodl pražský byt pustit, s kolegou jsme ho stěhovali zpátky a já si opět brala v práci nevybranou dovolenou, abych mu pomohla uspořádat byt, vybalit a poklidit.

To už začal školní rok, kdy většina dní probíhala podle scénáře: ráno vstát, jet do práce na 7, z práce nejpozději ve čtyři, abych stihla vyzvednout děti z družiny a ze školky, dojít s nimi domů, postarat se o domácí úkoly, nakrmit, napojit, převléknout – a už je půl osmé večer, takže spát. Kolikrát jsem se přistihla, že jsem nestihla zažít nic pěkného, natož něco pěkného udělat pro sebe. Do toho nám nejstarší začal blbnout ve škole a na konci roku po mně začal dupat nadřízený a já tak nebyla v pohodě už ani v práci, kam jsem si doposud chodila před všemi starostmi odpočinout.

V listopadu se mi podařilo absolvovat vyšetření na alergologii, které prokázalo, že ten drásavý kašel, který mě trýznil od jara, celé prázdniny, a ještě na podzim, je daný silnými pylovými alergiemi, na které jsem do té doby nikdy netrpěla. Moje imunita byla zřejmě narušená už tehdy, a když pak přišel ten otřes s mojí mámou, vlastně jsem se ani nedivila, že na to moje tělo zareagovalo tak, jak zareagovalo. V rodině se o mně vždycky říkalo, že já jsem ta silná, že na mě je spoleh, ale bylo toho najednou hrozně moc a já se vůbec silná necítila. Manžel mi už o prázdninách řekl, že jsem depresivní a nedá se se mnou žít – suše jsem se zeptala, co hezkého se mi děje? Přistihla jsem se při tom, že už mi nedělají radost běžné věci jako dřív, jako že venku svítí sluníčko a vidím kosa, a sama jsem doma hlasitě mluvila o tom, že jednou nohou balancuji v depresi a jsem zralá na medikaci nebo hospitalizaci v Bohnicích, že bych potřebovala alespoň na týden někam odjet sama, kde by po mně nikdo nic nechtěl. Měla jsem pocit, jako kdyby každý ze mě kus ukrajoval a já už neměla z čeho brát, měla jsem chuť schoulit se do klubíčka někde po tmě, zacpat si uši a mít aspoň na chvíli klid.

Celý prosinec byl nejstarší syn nemocný doma, nejprve u prarodičů, později jsem s ním byla na home office. Do toho jsem celý prosinec jezdila na různá vyšetření do sousedního města a po návratu s odmlouvajícím nemotivovaným čtvrťákem fackovala školu, než mi domů přišla prvňačka a musela jsem se věnovat jí.

Tím se dostávám k následkům příčin a k ultrazvukovému vyšetření se závěrem, že v pravém prsu je jeden nádor nezhoubný a jeden zřejmě zhoubný, kterým jsem končila v prvním deníčku.

5. 12. 2024: Ultrazvukové vyšetření a mamograf.

10. 12. 2024: Návštěva mamologické poradny na chirurgické ambulanci. Pan doktor na mě působil lidsky tak trochu jako h*vado, ale vcelku mi byl sympatický. Po krátkém rozhovoru jsem dostala žádanku na další den na magnetickou rezonanci.

11. 12. 2024: Magnetická rezonance. Kdyby mi kamarádka neposlala nafocené informace na svoji plánovanou MR, vůbec bych netušila, co mne čeká – nikdo mi předem ani na místě nic nevysvětlil. Nejprve jsem se měla převléct do andělíčka se zavazováním na prsou, potom mi vstříkli reflexní látku do žíly. Následoval za mne do té doby zřejmě nejbizarnější životní zážitek počínaje tím, že při MR prsou se neleží na zádech, ale na břiše a nahá prsa člověk musí nasměrovat do takových dvou prohlubní. Přišlo mi to jako takový bizár, že jsem požádala personál, zda by mě u toho nevyfotil. Následně jsem dostala sluchátka a do ruky signalizační balonek (nikdo mi pořádně neřekl k čemu, takže znovu děkuji kamarádce za nafocený informační leták), zavřela jsem oči a nechala se zasunout do tunelu. Kdysi mi kamarád nahrával kazety různých folkových kapel, a protože byl fanda do vlaků, součástí MC byly vždycky i „zvuky páry“, tzn. zvuky rozjíždějících se parních lokomotiv (které jsem naštvaně přetáčela, abych se dostala k opravdové hudbě). Při pobytu v tunelu jsem usoudila, že kdyby někdo nahrál tohle, a pak to pustil někde na diskotéce na Ibize, lidi by si k tomu šlehli, mohl by to být docela solidní hukot. Zvuky, které tunel vydával, se pohybovaly od rytmického ťukání, přes bzučení, mručení a fyzicky ne moc příjemné hluboké vibrace, byl to opravdu zajímavý zážitek. Když mě asi po 20 minutách vytáhli ven, řekla jsem si o obrázek a chlapík, co mě prve fotil, skutečně poctivě zkoušel sehnat alespoň nějakou pohlednici, kterou bych za to vyšetření mohla dostat. Nenašel. Surreálnost celého vyšetření dovršilo setkání se dvěma nemocničními klauny, jen co jsem vylezla z ordinace. Starší klaunka, otřískaná životem (a nezdálo se, že by to hrála), přála čekajícím pacientům pevné zdraví, zatímco mladší klaunka jí neustále skákala do řeči rozverným „Pásli ovce valaši!“ … „Při betlémské salaši!“ … „Hajdom hajdom tydlidom!“ doprovázeným hrou na ukulele.

17. 12. 2024: Další konzultace v mamologické poradně. Jak mi na ultrazvuku koktající lékař říkal, že je to malé, nyní jsem se dozvěděla, že je to velké a prorostlé v celém prsu. Hashtag #tonechceš. Ptala jsem se, jak je to možné, když to na ultrazvuku bylo malé, a doktor mi vysvětlil, že rezonance ukazuje i to, co by mohlo být. Nicméně pořád jsem se ještě utěšovala, že to třeba nebude tak žhavé. Poslali mě na biopsii.

20. 12. 2024: Biopsie před Vánocemi. Výraz „biopsie“ jsem znala už z dřívějška, protože manželova sestřenice pracuje na patologii a rozbor biopsií tvoří (na rozdíl od hraní karet s nebožtíky jako v seriálu Scrubs: Doktůrci) hlavní náplň její práce. Nevěděla jsem ovšem, jak odběr tkáně probíhá, i když mi něco říkalo, že to asi nebude nic moc příjemného. Nakonec to tak hrozné nebylo, ale příjemné taky ne. Když jsem viděla tu obří tlustou dutou jehlu, požádala jsem, zda bych si ji také mohla vyfotit. Personál mi to odkýval, ale pustil se rovnou do odběru, takže na fotku došlo až když bylo po všem. Byla bych ji sem nahrála už jen pro představu o velikosti jehly, ale nevím, zda by to prošlo z důvodu dalších rekvizit, mimo jiné stažených zakrvácených gumových rukavic v těsné blízkosti odběrového nástroj. Lékař mi sice prs umrtvil, ale přesto to nebyla žádná hitparáda, takže když jsem sykala bolestí, opíchl mi to ještě jednou. Omlouval se, že víc už to nejde, protože pak by celé místo oteklo a znemožnilo mu odběr. Samotný vpich tak bolestivý nebyl, ale když potom tu jehlu vyndával, příjemné to nebylo. Překvapilo mě, že když mi ukazoval všechny celkem 4 vzorky, které z duté jehly přenášel do připravených nádobek s roztokem, byly ty kousky nádoru bílé. Nevím proč jsem si vždy představovala, že je to něco jako černý inkoust vpíjející se do těla a tvořící mapy a prorůstající jako kořeny, takhle to vypadalo velice nevinně. Po výkonu mi sestra pomohla posadit se, ptala se, zda se mi nemotá hlava a začala mi otírat záda. Když jsem se pak podívala na lůžko, kde jsem ležela, pochopila jsem, proč mé hygieně věnovala takovou péči. Na lůžku po mně zůstala krvavá kaluž – nějak mi nedošlo, že to bude krvácet, natož takhle masově. (Protože jsem úchyl, i tohle jsem si vyfotila, a vypadá to fakt jak z nějakého hororu.) Pro výsledky jsem si měla jet až na Silvestra a když jsem zkoušela, jestli by nebyly dřív, abych už konečně věděla a byla v klidu, vysvětlovali mi, že odběry se posílají do Hradce Králové a jak v tom jsou Vánoce a svátky, dříve to nebude. Sestra mi poradila, ať si koupím velkou flašku, a s doktorem mi popřáli, ať se snažím užít si svátky.

22. 12. 2024: Dcera začala mít horečky, zvracela, prospala půl dne a byla malátná. V pondělí jsem potřebovala jít do práce, takže jsem apelovala na manžela, který si vzal dovolenou, aby ji vzal k pediatrovi a využil toho, že naše doktorka ordinuje ještě před Vánoci. V noci na pondělí se holčička třikrát vzbudila, křičela ze spaní a z horeček měla noční můry o tom, že jí tatínek vyhazuje hračky.

23. 12. 2024: Zatímco jsem v práci honila jednu věc, která docela hořela, a ve tři odpoledne mě už posílali domů, protože jsem oficiálně měla od 12:00 hodin 0,5 dne volna, abych stihla vybrat povinný fond dovolené, můj zatvrzelý eko bio manžel dítě kurýroval čaji.

24. 12. 2024: Bouchly mi saze a manžela jsem poslala s dcerou na pohotovost. Verdikt: angína. Tolik k tomu, abych si svátky užila. Na návštěvu k manželovým rodičům po Vánocích šel muž jen se syny, já doma hlídala dceru, které se po nasazených lécích rapidně ulevilo. Dávaly jsme si pleťové masky, které mi přinesl Ježíšek.

Svému bratranci jsem se do telefonu svěřila, že nás snad někdo proklel, protože jiné rozumné vysvětlení už pro to, co se nám děje, nemám. Radil mi, že je dobré jít se očistit do ledové vody nějakého potoka (to jsem v prosinci zavrhla), anebo si zajít na mši. V týdnu jsem chodila na menší procházky do lesa, kde jsem objímala stromy.

26. 12. 2024: Exšvagruška mě vytáhla na kávu a později na koktejl, kde jsme chytily happy hour, a já se zbourala jako hovězí.

29. 12. 2024: V neděli ráno jsem coby bezvěrec skutečně zašla do kostela, brečela, ale bylo to opravdu značně očistné. Říkala jsem si, že se mnou měli jít i ostatní, abychom tu kletbu sňali ze všech členů rodiny. Na odpoledne jsem pak měla domluvený sraz s kamarádkami, se kterými jsem se dlouho neviděla, ale manželovi se udělalo zle, neustále chodil na záchod, zvracel a měl průjem, takže jsem to zrušila, protože mi přišlo nefér nechat mu k tomu na krku tři děti. Večer už se klepal v zimnici. Střevní chřipku jsme si nakonec postupně předali všichni ostatní: o 3 dny později na mě nejmladší ve tři ráno volal z postýlky: „Mami! Já budu blejt!“ a jak řekl, tak se i stalo, pro kýbl jsem už doběhnout nestačila. Prvního ledna jsem s ním skončila na pohotovosti, kam jsem nakonec vedla ještě i nejstaršího. Ze mě to šlo jenom spodem a situace, kdy jsem seděla na záchodě a dítě v obýváku zvracelo do kyblíku a volalo o pomoc, byla velmi pikantní. Sama jsem také skončila se zimnicí a drkotajícími zuby – a v téhle situaci si jela do nemocnice pro výsledky.

31. 12. 2024:Už v prosinci jsem tak nějak tušila, že to nebude dobré, ale pořád jsem doufala a modlila se, aby to dobré bylo. Přiznám se, že to, co jsem prožívala, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Byť jsem se opravdu snažila svátky si užít, a že těch klacků jsme pod nohama měli naházeno opravdu hodně, každou bdělou minutu a vteřinu jsem pořád jen myslela na výsledky a na nic jiného. V noci se mi o tom zdálo, na pohotovosti s dítětem jsem se doktorovi rozbrečela, takže mi šoupnul nějaké léky na spaní, při objímání stromů jsem brečela a přesvědčovala se, že je to planý poplach a že jsem zdravá. Nebyla jsem. Pan doktor v mamologické poradně se mnou mluvil velmi citlivě a empaticky, přesto se mi však klepala brada. Vyrozuměla jsem, že chemoterapiím se nevyhnu a čeká mě odstranění prsu. Doktor mě utěšoval, že kdyby si měl vybrat, kde mít rakovinu, tak by ji bral v prsu, že tam se dobře léčí. Když jsem lkala, že mi vypadají vlasy, říkal mi, že si koupím paruku. A když jsem se ptala, jestli to bez operace nepůjde, uklidňoval mě, že mi pak udělají nové prso a lepší. Tolik k tomu, co si člověk přeje – já od Ježíška nová prsa chtěla, ale měla jsem to přání formulovat líp. Že se mi to splní takhle, to jsem nechtěla. Z mamologické poradny mě poslali rovnou na onkologii.

Do nemocnice mě vezl a doprovázel tchán a když mě viděl vycházet, z mého výrazu usoudil, že je všechno dobré, dokud jsem mu neřekla, že labyrintem chodeb jdeme na další oddělení. (Ani jsem nechtěla ten název vyslovit – už když jsem jezdila na všechna ta předchozí vyšetření tramvají a procházela v rámci areálu nemocnice kolem tohohle pavilonu, odvracela jsem zrak.) Nevím, jak dlouho jsem čekala v čekárně, tchán nemluvil a já taky ne, vyhýbala jsem se pohledem tabulkám s nápisy a raději koukala na vánoční stromeček v rohu. Pak mě zavolali dovnitř a mě čekal rozhovor s primářkou.

Vysvětlila mi, že jde o invazivní karcinom mammy NST grade 2, duktální typ. Tzn. typ nádoru, který prorůstá do vývodů v prsu, takže musí dojít k odstranění bradavky. Když mě lékařka utěšovala, že po operaci to nevypadá tak hnusně, že to vypadá jako malé prso, a já se ozvala, že „ale bez bradavky“, vysvětlovala mi, že chci zachovat tu část, která je nejrizikovější a nejvíc mě ohrožuje. Hloupě jsem se ptala, kdy mi tedy udělají nový prs, a dozvěděla se, že nejdřív za rok. Do té doby budu mít místo pravého prsa jen visící pytlíček prázdné kůže… Jako dítě jsem ráda četla antické mýty a chtěla být jako ithacký král Odysseus. Že nakonec skončím jako královna Amazonek Hippolyta, to jsem nečekala.

Ono se to snadno říká: vlasy vám dorostou a lepší, budete nosit paruku, prsa nepotřebujete a udělají vám nová. Ale když jde o Vaše tělo, zuby nehty se držíte toho, co máte a nechcete se toho vzdát. Racionálně jsou všechny tyhle věci pravda: děti jsem odkojila a prsa nepotřebuju, vlasy jsou jenom vlasy, a tak dále, ale zpracovat to je mnohem těžší, než se zdá. Už přes svátky jsem byla rozložená a zažívala úzkostně panické stavy, natož teď, když jsem se dozvěděla diagnózu a verdikt. Myslela jsem si, aniž bych to jakkoli soudila nebo odsuzovala, že úzkosti jsou doménou slabších jedinců, ale teď jsem si sama dokázala, že stokrát nic dokáže umořit stejně spolehlivě a že když je toho na člověka naloženo hodně, nakonec se zlomí i ti, co si o sobě myslí, že jsou silní a konsolidovaní – což já rozhodně nebyla. Poučení zní, že pokud cítíte, že je toho na Vás moc, můžete si stokrát říkat, že jiní lidé mají horší problémy a že to musíte zvládnout – nemusíte. Udělejte si na sebe čas, co to jde, neodkládejte to „až někdy, až budou peníze, až děti vyrostou, …“, protože pak může přijít takováhle darda a to někdy třeba ani nemusí nastat.

Na Silvestra mi pak psalo a volalo několik lidí, kteří věděli, že jsem si jela pro výsledky, a přiznám se, že se mi o tom vůbec nechtělo mluvit, vyslovit to nahlas, natož to napsat. Přišlo mi, že napsané je to větší pravda než vyslovené. Jedna z kamarádek mi později řekla, že z té mé nemluvnosti poznala, že jsem opravdu v pr*eli, protože obvykle se ze svých problémů vždy vymluvím a tentokrát ze mě musela všechno tahat. I později jsem měla tendenci stáhnout se do sebe a doufat, že až se ráno probudím, zjistím, že se mi to celé jenom zdálo.

Po návratu domů jsem manželovi sepsala přístupová hesla do všech e-mailů, do bankovnictví a kde mám jaké účty. I když jsem si už sestavila playlist na pohřeb, přišlo mi morbidní mu ho posílat taky, už jen abych to nezakřikla (mimochodem: opening song bude Zubatá od Pražského výběru), s tak jsem namísto toho napsala sama sobě dopis. Když jsem totiž na podzim na alergologii potkala jednu známou, říkala mi, že v Portugalsku (nebo kde) mají tenhle zvyk – napsat sám sobě dopis a dát si ho pod polštář v noci z 31. 12. na 1. 1. Že to brala za nesmysl, ale proč to nezkusit, napsala sama sobě dopis a do půl roku se jí vše, co si tam napsala, splnilo. A tak jsem i já sedla a napsala si čtyřstránkový dopis, který jsem zakončila upřímným „Miluju Tě.“

2. 1. 2025: Lékařka původně mluvila o tom, že první chemoterapii mi nasadí už v pátek, ale namísto toho mě čekala další konzultace a informace stran léčby, kterou jsme měli zahájit na Tři krále. Jelikož jsem pořád měla nutkavé myšlenky na smrt a že z mých tří dětí budou sirotci, nabízela mi antidepresiva, ale já je odmítla s tím, že mi je slíbil praktik. Jenže moje doktorka na to zapomněla, i když jsem jí ještě znovu psala (a to jsem myslela, že jakožto rodinní známí máme nárok na protekci), a odsoudila mě tak k dalším bezesným nocím a bdělým okamžikům plných ochromujícího strachu a úzkosti. Až v tuhle chvíli začal můj muž víc fungovat jako podpora, byť jsem si o to musela přímo říct, takže jak jsem doteď na všechno byla sama ve své hlavě a všechny ty strachy a úzkosti byly v mém těle, lehal si ke mně v noci do postele a objímal mě, dokud jsem neusnula.

Primářka mi doporučila, že nemá cenu čekat na kompletní výsledky z Hradce, a protože chemoterapiím se stejně nevyhnu, nasadila by je rovnou. Prohlásila, že je ranařka a že já tak vypadám taky. Upřímně jsem jí odpověděla, že jsem strachy podělaná až za ušima.